Loutkar.online

Jirásek, Pavel: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970-1980 VII

Televizní inscenace s loutkami v 70. letech – Ostrava

V roce 1976 bylo v pravidelných recenzních sloupcích Loutky v televizi Československého loutkáře konstatováno, že ostravské studio má nesporně primát v uvádění původních loutkových televizních inscenací.1 Ostravské studio k tomu mělo několik výjimečných předpokladů. Jednak byla na podzim roku 1973 dokončena výstavba a zahájen provoz nového televizního střediska v centru Ostravy (v přestavěném Divadle Petra Bezruče ve Dvořákově ulici), které disponovalo dvěma studii, režijním komplexem, střihovými i odbavovacími pracovišti a zvukovýrobou. Jednak také zdejší šéfdramaturg redakce vysílání pro děti a mládež, spisovatel a režisér Zbyšek Malý, vytvořil podmínky pro pravidelnou spolupráci s mnoha autory původních dramatických textů pro děti, a zejména se postupně etabloval úzký svazek trvalé spolupráce s Krajským divadlem loutek v Ostravě, charakterizovaným tehdy profesionálním invenčním loutkoherectvím. O něm se hovořilo v celonárodním kontextu jako o typickém stylu tzv. ostravské školy.2

Divadlo v roce 1972 znovuotevřelo zrekonstruovanou budovu na náměstí Lidových milicí v Ostravě a v sezoně 1972/1973 se stal uměleckým ředitelem zdejší režisér a loutkoherec Zdeněk Miczko,3 který zároveň působil jako trvalý spolupracovník ostravského televizního studia Československé televize.4

Ostravská loutková scéna, podobně jako jiná česká divadla v 70. letech, stále více využívala kombinaci hry herců, masek a různých druhů loutek. Její umělecký rozvoj po výtvarné stránce významně určoval Václav Kábrt – malíř, tvůrce loutek, scénograf a později i pedagog v jedné osobě, který společně se Zdeňkem Miczkem zároveň formoval podobu televizního vysílání pro děti s loutkami z Ostravy.

V letech 1955–1970 působil Kábrt jako výtvarník a šéf výpravy v ostravském Krajském divadle loutek, přičemž si zde prošel na počátku svého velice plodného angažmá nejrůznějšími profesemi, kdy vystupoval jako loutkoherec, stavěl jevištní techniku, byl osvětlovačem a zkusil i režírovat. Od roku 1971 pracoval jako odborný asistent na DAMU v Praze, po získání docentury v roce 1979 se stal na loutkářské katedře vedoucím oddělení scénografie. Jeho inovativní výtvarný styl osvobozoval skrze principy černého divadla či polyekranu jevištní plochu a zasazoval do ní nejrůznější typy výtvarně invenčních spodových loutek. Režiséři ostravského divadla tak mohli spoléhat nejen na výjimečné herecké schopnosti souboru rehabilitující klasické souborové loutkoherecké umění, ale také na jeho výtvarnou invenci.

Václav Kábrt sám výstižně charakterizoval ostravské kulturní prostředí té doby: Koncem 50. a začátkem 60. let existovala mimořádná soudržnost ostravské kulturní fronty. Vzájemné sledování premiér všech (tří) ostravských divadel, výstav a koncertů nás spojovalo a nesporně i profesně posilovalo. V druhé polovině 50. let vzniklo v Hošťákovicích televizní studio. Pro své trpasličí rozměry bylo ideální jen pro loutky, i když se zde odvážně inscenovaly i malé činohry. Pro loutkáře se tak naskytla vynikající příležitost, jak se uplatnit v novém, tehdy zázračném médiu, i když často museli loutky vodit doslova na kolenou. Texty byly dabovány skvělými činoherci: Froňkovou, Šimánkem, Tokošem, Holubem a mnohými dalšími. Vznikaly zde zajímavé autorské inscenace. Bohužel, vysílání bylo v té době živé a záznamy se nepořizovaly. Zbylo jen pár vzpomínek a zažloutlé fotografie.5

Posledním z trojice významných ostravských tvůrců spolupracujících s televizí byl loutkoherec a režisér Jiří Volkmer, u něhož se herecký talent vzácně snoubil s loutkářským. Právě v souvislosti s jeho činností se v jeho nejaktivnějším profesním období hovořilo o ostravské loutkářské škole a vznikl pojem herecké loutkové divadlo. Jeho loutkoherecký styl byl přenesen také na obrazovku, protože pro televizi režíroval desítky loutkových filmů a sehrál v nich více než sto rolí. Zkušenosti s rozdílným způsobem práce pro loutkovou televizi divadelník popsal takto: Jde tam o něco jiného. Když jsem to začal dělat, neměl jsem žádné zkušenosti. U televizní inscenace musí být technický scénář. Člověk musí mít jasnou představu, jaký chce záběr a jak budou záběry následovat po sobě. Vnímat detail, polodetail, celek, polocelek. To u divadla není. Nakonec jsem se naučil dělat i technické scénáře. Ale to je především otázka obrovské praxe. Dělalo se tehdy hodně inscenací, tak jsem se učil. S divadelní režií to bylo podobné. Učil jsem se od Zdeňka Havlíčka. Nejdřív jsem ho pozoroval, a pak jsem to zkoušel sám. […] Velmi výrazný posun je v technice, technických možnostech. Ty ovlivňují i loutkové divadlo. Například u televizních inscenací dřív všechno snímala pouze jedna jediná kamera. Dnes je možná spousta triků, které my jsme tehdy museli horko těžko vymýšlet. V divadle, když ještě nebyla televize tak rozšířena, a to bylo ještě i v 60. letech, tendence dělat divadlo pro děti byla velká a návštěvnost byla taky velká. Nebylo tolik filmů, nebyl takový výběr, bylo toho minimálně. Také proto měly loutky takový úspěch.6

Posuzovat značně plodnou loutkářskou produkci ostravského studia je dnes velmi nesnadné, neboť jednak valná většina inscenací byla vysílána živě a těch několik zachovaných na pásových nosičích zničila v archivu ostravské televize v Přívoze červencová povodeň v roce 1997. Proto základním zdrojem informací zůstávají převážně rešerše dobových recenzí a fotografie.

Zdeněk Miczko

Nejplodnějším loutkářským režisérem tvořícím pro ostravské televizní studio byl nesporně Zdeněk Miczko. Byl to zkušený loutkoherec i režisér, který působil v divadlech i v jiných televizních studiích, včetně Slovenska, kde realizoval v roce 1976 čtrnáctidílný loutkový seriál Neporaziteľná Vilma se spodovými loutkami. Od roku 1973 začal soustavně souběžně s divadelní prací režírovat i v tehdejší Československé televizi.

V roce 1973 v ostravském studiu společně s Václavem Kábrtem připravil původní inscenaci pro děti Král a převozník, která vypráví o hloupém a bojácném králi Albertovi, jenž se chce oženit s princeznou ze sousedního království. Pohádka byla realizována hereckým souborem loutkového divadla v Ostravě a výtvarnou podobu ovlivnila do značné míry volba hlavových loutek, působících v proporcích těla a živých rukou dosti nadměrně a nadneseně.

Tentýž rok zde natočil původní loutkovou inscenaci Zdeňka Floriana Jak Kuzma vyzrál na medvědy, prostinký anekdotický příběh o Kuzmovi a jeho vnuku Míšovi, který byl podle recenzenta velmi dobře technicky inscenován.7 V roce 1974 realizoval stejný tým režiséra a výtvarníka původní televizní inscenace podle scénářů Jany Rendlové O čertíkovi se slzičkou, a Tajemství sluneční věže, kde byly kombinovány masky se spodovými loutkami. Následovala původní loutková inscenace Slon Hubert a borůvkový koláč, vtipný příběh těžící z cirkusového prostředí, a původní loutková inscenace podle příběhu Germana Ivanoviče Matvějeva v úpravě Tomáše Töpfera Potíže s Bříškem (1975), která tematicky přinesla honičku medvídka utíkajícího z cirkusu. Původní loutková inscenace podle scénáře Jany Rendlové Kačenka a velká voda (1975) byla pohádkovým dobrodružným příběhem založeným na oživených kresbách.

O veselé píšťalce 1975 byla původní loutková inscenace na lidové motivy hukvaldských pohádek Vojtěcha Martínka podle vlastního scénáře režiséra Zdeňka Miczky. Zatímco předchozí inscenace byly natočeny základním členem ostravského loutkářského televizního týmu, význačným kameramanem Janem Plesníkem, tato inscenace byla realizována kameramanem Jaromírem Zaoralem. Vodník Václav (1975) byla původní loutková pohádka Zbyška Malého, která se zabývala aktuálním tématem ochrany přírody. Spodové loutky hrály realistický příběh v náznaku několika prostředí. Ali a Achachách (1976) byla dvoudílnou pohádkou z orientálního prostředí o chlapci, který se vyučil kouzelníkem a vypravil se do světa hledat bohatství. Podle recenzenta by se loutky s poněkud deformovanými hlavami hodily spíše na jeviště.8 Hvězdička Niké (1976) Evy Kvapilové přinesla příběh s politickým podtextem. Dvoudílná inscenace Toníkovy sny (1976) využívala kombinace hry herců s loutkami v příběhu vycházejícím z vděčného a osvědčeného námětu oživených hraček. Původní loutková inscenace Miroslava Česala Kohoutek zlatý hřebínek a kouzelný mlýnek (1977) v kamerovém pojetí Heřmana Ohnheisera přišla s námětem převzatým z ruské pohádky, který ctil podstatu loutek, a tak byla recenzentem považována za jednu z nejzdařilejších inscenací své doby: Ke zdůraznění televizní loutkovosti napomáhají výrazné hlavy loutek i pohyblivé oči a také zvláštním způsobem řešená hlava sedláka. Tak je umožněno funkční a přesvědčivé použití detailů.9

Trojdílná původní televizní inscenace o přátelství dětí a podivuhodného netopýra Toníčka podle scénáře Jany Rendlové Patálie s netopýrem, Poprask v říši netopýrů, Jak netopýr ke štěstí přišel přinesla také standard Kábrtovy výtvarné poetiky s přispěním kameramanů Heřmana Ohnheisera a Jaromíra Zaorala.10 Jak sluníčko otevřelo studánku (1977) byla původní loutková inscenace podle pohádky Jany Rendlové. Půvabný příběh o tom, jak slunce uzavřelo pramen čisté vody před lidskou zlobou a opět jej nechalo prýštit. Původní loutková inscenace Tajemství starého hradu (1979) podle scénáře Pavla Táborského přinesla téměř realistický pohádkový příběh o trojici přátel, která po hrůzostrašném snu na výletě v blízkosti opuštěného hradu slíbí změnit svůj doposud ničitelský vztah k přírodě. Příliš papírově a divadelně působila scénická výprava s plošnými dekoracemi, mezi nimiž se proplétaly plastické loutky dětí. Ani plošné loutky strašidel s velmi omezeným pohybem nemohly uhrát rozměr, který jim byl předepsán.11 Pohádku z lesní říše pracovitých skřítků na motivy příběhu Konstantina Paustovského Parta pidimužíků (1979) natočil se stálým týmem Zdeněk Miczko – Václav Kábrt tentokrát kameraman Jiří Štaud. Příběh podle scénáře Jaroslava Pekárka O Janíčkovi (1979), který se vydá do třeskutého mrazu zavolat jaro, je pojatý jako sen. S pomocí jabloně, medvěda a zajíce, nakonec hrdina mráz přemůže. V inscenaci Jak Jaromil ke štěstí přišel (1979, scénář Milan Pavlík podle Boženy Němcové) je podobně jako u předchozí pohádky zachována role vypravěče. Spodové loutky s výraznýma očima obstály při detailech kamery i při zkratkovité charakterizaci postav. Scéna však už nedokázala vždy navodit přesvědčivě kouzelné prostředí, které přiblížením kamery prozrazovalo materiál.12

Jiří Volkmer

Druhým režisérem, který zprostředkoval přenos loutkářského divadelního jazyka na televizní obrazovku v Ostravě, byl Jiří Volkmer. Také on začal po roce 1972 pravidelně pracovat pro televizi a jeho produkce je skutečně úctyhodná. Tvořil zpravidla také v týmu s výtvarníkem Václavem Kábrtem i stejnými kameramany jako jeho kolega Zdeněk Miczko. V roce 1973 režíroval podle scénáře Evy Kučerové původní televizní inscenaci Zlatý kluk o chlapci, který touží být celý ze zlata. Příběh byl scénograficky realizován jako divadlo masek, přičemž střetnutí pohádkových postav bez masek s maskami podle dobové recenze nevycházelo vždy přesvědčivě a rušilo stylistickou jednotu.13 K inscenaci Sedm malých medvídků (1974) si vybral scénografa Aloise Holáska. Ačkoliv se výtvarník snažil pomoci dát charakter každému z medvídků, na obrazovce se to zcela nezdařilo. K původní televizní inscenaci podle námětu a scénáře Jany Rendlové Jak se Honza nestal králem (1975) si režisér Jiří Volkmer přizval k výtvarné spolupráci šéfa výpravy Státního divadla v Ostravě i scénografa Divadla Petra Bezruče Otakara Schindlera, přičemž autorem loutek byl Antonín Stoják. Recenze uvedla: Dominantou inscenace je postava draka, jejíž výtvarné řešení a interpretace posouvá žánr od pohádky k parodii.14 Inscenace Ledňáček (1976) podle Jany Rendlové v Kábrtově výtvarném řešení je jednou z mála inscenací, které se zachovaly. Princ, jenž si z trojice dívek vybere tu, která nabízí bohatství, místo té, která nabízí srdce, je proměněn v ptáka ledňáčka a uzavřen do zlaté klece. Inscenace Já už budu hodná podle scénáře Tomáše Töpfera a ve výpravě Martina Lhotáka byla zvířecím příběhem o potrestané lišce. Shledání sedmi medvídků (1976) podle Jany Rendlové se scénografií Václava Kábrta volně navázalo na zmiňovanou televizní inscenaci Sedm malých medvídků. Papoušek z Isfahánu (1976) vznikl na základě textů Friedricha Felda, scénář připravil Zdeněk Florian. Šlo o pohádku o orientálním kupci, který si koupil od chudého chalupníka mluvícího papouška, jenž ho naváděl k ještě větší chamtivosti. Rozcuchaný vrabec (1977) byla loutková pohádka o nezištnosti a obětavosti na motivy prózy Konstantina Paustovského podle scénáře Jaroslava Pekárka, v níž se dívenka Máša ujme vrabce poklovaného vránou a vrabčák jí za to pomůže najít ztracený, vránou ukradený šperk. Původní televizní dvoudílná inscenace Kluci a čarodějové, opět podle Pekárkova scénáře, byla dobrodružným příběhem dvojice chlapců Petra a Pavla, odehrávajícím se v Africe a střídajícím reálný děj a sen.

V pohádce na motivy lidového vyprávění z Těšínska Poklad (scénář Emil Vávrovský) se přeneslo Kábrtovo výtvarné řešení s názvuky lidového umění i celkového stylu inscenace, která oscilovala na rozhraní realistického příběhu a pohádky.15 Pohádka folklórního ladění podle scénáře Vladimíra Straky O hádce v pohádce byla, podobně jako předchozí příběh, provázena postavou vypravěčky deroucí peří, přičemž volba divadelních masek pomohla výtvarně vystihnout podstatu baladické předlohy.

Na počátku 70. let pro ostravské studio výjimečně režírovali i jiní tvůrci než dvojice Miczko–Volkmer, například v roce 1973 zde vytvořil původní loutkovou inscenaci Pohádky po námořnicku podle scénáře Václava Kábrta režisér Jaroslav Nedvěd. Se scénou Petra Gleicha a loutkami Václava Kábrta vytvořil neobvyklé přetlumočení trojice známých pohádek v prostředí jednoho pokoje a jeho vybavení. Námořník ve výslužbě se svým papouškem dostal balík, v němž byly hračky-loutky zcela podobné jeho vnukům Petrovi a Majdalence, kteří měli přijet na prázdniny, a proto předem zaslali své hračky. Tyto hračky ožívaly a postupně prožívaly jednotlivé pohádky, přičemž postava námořníka byla hrána velkým hercem.

V témže roce režisér Zdeněk Havlíček realizoval záznam divadelní inscenace z Krajského divadla loutek O zlém havranovi, úpravu divadelní hry Ladislava Dvorského, rámovanou příchodem i odchodem publika. Podle recenzenta však ani hlasatelka nevytvořila příznivou atmosféru přímého přenosu a představení nikterak nebylo přizpůsobeno televizní obrazovce.16

(Pokračování)

Tato studie vznikla v rámci projektu specifického vysokoškolského výzkumu Divadelní fakulty JAMU s názvem Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 – Výtvarný jazyk televizních pořadů a filmů s divadelní loutkou.

Poznámky pod čarou

1 (z): Loutky v televizi, ČsL, 1976/1, s. 11.

2 Motýlová, H.; Slíva, L.: Divadlo loutek Ostrava: 1953+60 = 2013, Ostrava, 2013.

3 O. c., s. 29–34.

4 Miczko, Z.; kol.: Loutkové divadlo Ostrava: 1953–1978, Ostrava, 1978.

5 Kábrt, V.: Střepy paměti Václava Kábrta, in: Motýlová, H.; Slíva, L.: Divadlo loutek Ostrava 1953+60 = 2013, Ostrava, 2013, s. 19–21.

6 Galetková, H.: Když se člověk do divadla zamiluje, Loutkář, 2009/6, s. 255–257.

7 (zh): Loutky v televizi, ČsL 1973/10, s. 10.

8 (z): Loutky v televizi, ČsL 1976/2, s. 62.

9 (z): Televize, ČsL 1977/3, s. 71.

10 (z): Televize, ČsL 1977/6, s. 143.

11 (s): Tajemství starého hradu, ČsL 1979/6, s. 143.

12 (s): O hádce v pohádce, ČsL 1979/11, s. 263.

13 (zh): Loutky na vánoční obrazovce, ČsL 1974/3, s. 62.

14 (zh): Loutky v televizi, ČsL 1975/3, s. 65.

15 (s): Poklad, ČsL 1979/11, s. 263.

16 (zh): Loutky v televizi, ČsL 1973, č. 11, s. 14.

Loutkář 2/2019, s. 95–97.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.