Boháčková, Kamila: Loutková animace ve Slovinsku, Chorvatsku a Itálii

Slovinsko aneb Loutkový film à la Bukowski

Ve Slovinsku se loutkovému filmu v současnosti daří asi nejvíce ze zemí bývalé Jugoslávie. Podobně jako v Česku lze i zde hovořit o renesanci klasické loutkové animace. Nejvýraznějším hlasem střední generace je režisérka a animátorka Špela Čadežová (1977), která zaznamenala mezinárodní úspěch se svým dvanáctiminutovým snímkem Boles (2013) na motivy povídky Maxima Gorkého Její milenec. Hrdinou příběhu je spisovatel, který se jednoho dne setká se svou sousedkou, stárnoucí prostitutkou, která ho požádá, aby společně napsali dopis jejímu údajnému milenci. Není však milenec jen sousedčiným snem? A není sousedka sama výplodem chudého spisovatele? Animace loutek i předmětů (například tanec obou loutkových protagonistů na psacím stroji) je precizní a příběh dobře koresponduje s nadsázkou a nerealističností, kterou loutka umožňuje: spisovateli se například neuvěřitelně prodlužují prsty, když se mu nedaří psát na stroji, jsou vláčné a nedají se ovládat. Celý film balancuje na hraně reality a právě prostřednictvím loutek se mu daří přecházet ze skutečnosti do snu.

Na rozdíl od svých starších, studentských loutkových filmů (Na míru, 2004, Nemocný láskou, 2007) zde Čadežová použila poprvé dialog a loutky proto nechala vyrobit ze silikonu, aby mohla pracovat nejen s natahováním prstů, ale i s lipsynchem, kdy loutky pohybují ústy podle dialogů. Loutkář Žiga Lebar strávil nejvíc času výrobou psacího stroje, byl velký pouhé čtyři centimetry a měl unikátní systém, jak pohybovat písmeny, takže bylo možné jej skutečně animovat, rozvádí Čadežová v rozhovoru pro britský Skwigly Online Animation Magazine,1 kde lze snímek zhlédnout on-line. Techniku stop-motion zvolila režisérka prý proto, že jí umožňuje širokou škálu rozmanitých činností a kreativity. Vždy se snažím sladit námět s materiálem, který používám. Můj profesor mi jednou řekl: „Musíš mít vždy důvod použít animaci pro svůj příběh, protože to dá mnohem větší práci než v hraném filmu.“ Chci, aby divák nepoznal, že sleduje loutkový film, ale aby se forma zcela přirozeně snoubila s příběhem, dodává Čadežová v rozhovoru pro Skwigly.2

Zcela mimořádným snímkem této autorky je Noční pták (2016), v němž režisérka opustila loutkovou technologii a vytvořila film ploškovou animací na starém stroji zvaném multiplán – podobnou technikou vytvořil například světoznámý ruský animátor Jurij Norštejn svého Ježka v mlze (1975). Čadežová se ke starému multiplánu dostala náhodou: jen tak tak prý ho zachránila od likvidace, nikdo ho nechtěl. Při práci s loutkami máte omezenou možnost práce s prostorem, zatímco díky multiplánu můžete vytvářet řadu vrstev, pracovat se světlem… Já jsem třeba dělala stíny z kávy, experimentovala jsem s vazelínou, používala řadu triků. Na počítači bych stejného efektu nedosáhla, analog má stále své kouzlo, dodává pro Skwigly3 Špela Čadežová. Snímek Noční pták proto natočila opět na multiplánu a jeho tématem je alkoholismus, ovšem alkoholikem není člověk, nýbrž opilý jezevec. Čadežová zvířecího hrdinu stvořila na základě skutečné historky v novinách o ježkovi, který se přejedl fermentovaného ovoce, téma závislosti však vyvěralo z jejích osobních zkušeností, protože její otec byl alkoholik. Po zhlédnutí filmu prý na rok dokonce přestal pít a ocenil, že snímek nemoralizuje. Autorka ve filmu zmodernizovala tradiční technologii multiplánu a podařilo se jí vytvořit naléhavý pocit deliria a úzkosti. Noční pták získal mimo jiné Grand Prix na chorvatském Animafestu Zagreb. Chris Robinson, umělecký ředitel ottawského filmového festivalu, dokonce prohlásil, že Noční pták místy působí jako směs Charlese Bukowského a filmů Clauda Lelouche ze 70. let a největší hodnotou snímku je pro něj mísení tragického a komického, což reflektuje ambivalentní povahu nočního flámu.

Zatímco Čadežová sama se k loutkovému filmu dostala na studiích v Německu, už stihla vychovat svého nástupce, který jí pomáhal i na filmu Boles – Leona Vidmara, který se rovněž věnuje loutkám a slavil úspěch svým filmem Loučení (2016), v němž se hlavní hrdina vrací do dětství stráveného na venkově se svými prarodiči. Realita se tu opět prolíná se snem a vzpomínkou.

Do dětství se svými loutkovými filmy vrací i další animátor mladé generace Kolja Saksida, například ve svém desetiminutovém filmu Špunt: Prak (2009), v němž se třináctiletý Špunt přátelí s kocourem a společně zažívají různá dobrodružství. Saksida vytvořil dokonce populární slapstickový loutkový seriál pro předškoláky Koyaa (2011–2017) s ústřední postavou chlapíka Koyay, který zažívá nečekaná (a často komická) dobrodružství při každodenním setkání s běžnými předměty, jež díky své fantazii proměňuje v cosi nového. Palačinky se tak stanou gramodeskou a koště kytarou. Jeho převracení významů běžných předmětů i komediální charakter trošku připomínají český seriál A je to! S tradiční loutkou zajímavě pracuje i Nejc Saje, kterému se v Dvorku (2006) podařilo vytvořit atmosféru jednoho víkendového odpoledne na sídlišti, kde si parta chlapců hraje na dvorku s míčem a některé sousedy to ruší. Saje se však věnuje především experimentálním filmům a pracuje jako kameraman a fotograf.

Ve Slovinsku se každoročně koná jeden z nejvýznamnějších světových festivalů zaměřených na animační techniku stop-motion s názvem StopTrik. Je unikátní i tím, že se koná paralelně ve dvou zemích: ve Slovinsku a v Polsku, respektive v Mariboru a v Lodži, a zapojuje diváky do rozhodování o vítězích festivalových soutěží. Technika stop-motion, používající pookénkové snímání, zahrnuje široké spektrum filmů od těch loutkových přes animaci předmětů či plastelíny až po animaci živého herce, takzvanou pixilaci.

Slavná Záhřebská škola

Nejznámějším animačním festivalem v zemích bývalé Jugoslávie je však chorvatský Animafest Zagreb, jenž je druhým nejstarším filmovým festivalem na světě zaměřeným výhradně na animaci. Byl založený v roce 1972 a vzešel z úsilí a slávy takzvané záhřebské školy animace, jež byla především záležitostí kresleného filmu. Tato „škola“ vznikla spontánně díky několika lidem různých profesí, kteří chtěli v 50. letech natáčet animované filmy. Vůdčí osobností první éry záhřebské školy (1956–1963) byl Dušan Vukotić, jehož krátká satira Surogát (1961) o muži, který žije v umělém světě nafukovacích věcí, získala prvního Oscara pro neamerický animovaný film. V roce 1963 nastoupila další výrazná generace tvůrců, pro něž se heslem stala „stejnost v odlišnosti“. Spojoval je zájem o karikaturu a gag. Nejvýraznější osobností tohoto takzvaného druhého období se stal Borivoj Dovniković přezdívaný Bordo, jehož filmy jako Škola chůze (1978) či Jeden den života (1982) groteskně vykreslily stereotypní život socialistického člověka nuceného poslouchat autority. Dodnes nejoceňovanějším snímkem této chorvatské „školy“ je Satiemánie (1978) Zdeno Gasparoviće, která na hudbu Erica Satieho vytváří doslova animační koncert neustálých proměn postav či prostředí.

Úspěchy slaví i současná generace tvůrců – například Daniel Šuljić, který se zabývá kreslenou animací a je zároveň uměleckým ředitelem Animafest Zagreb. Mezinárodní úspěch slavil nedávno loutkový film o vztazích mezi lesními zvířaty Hedhogehog\’s Home (Ježkův domov, 2017) režisérky Evy Cvijanovićové, která byla vybraná do prestižní sekce Generation Next na Berlinale v roce 2017.

Itálie non troppo

Je trochu paradoxní, že ačkoliv byla historicky první italská animace loutková, proslula kolébka Pinocchia především kreslenými animovanými filmy. Za první italskou animaci bývá označována loutková sekvence španělského kameramana Segundo de Chomóna, zobrazující chlapcův sen o bitce loutek, která byla vřazena do hraného filmu Válka o Momův sen z roku 1916 režiséra Giovanniho Pastroneho. Největší rozkvět zažila italská animace v rozmezí 50. až 70. let, a to s nástupem televize, zejména pořadu Carosello (Kolotoč), který animátorům umožňoval natáčet a vysílat krátké filmy.

Za nejvýznamnějšího italského tvůrce animovaných filmů je dodnes považován Bruno Bozzetto, mistr kreslených parodií, jenž se proslavil celovečerním filmem Alegro non troppo z roku 1977. Snímek, podobně jako slavná Disneyho Fantazie (1940), animuje výtvarno do rytmu a nálady šesti vybraných klasických skladeb, mezi nimiž nechybí Dvořákův Slovanský tanec číslo 7 či Ravelovo Bolero. Mezi výrazné italské tvůrce kreslených filmů patřil také Osvaldo Cavandoli, proslavený filmem Čára (1972), jenž vycházel z horizontální linky vytvářející postavy i předměty jakoby jedním tahem. Ačkoliv se Italové několikrát pokoušeli animovat slavnou Collodiho předlohu o Pinocchiovi, neobjevil se mezi nimi výrazný loutkový film. A tak se nejznámější italskou filmovou loutkou stal myšák Topo Gigio, postavička z loutkové televizní show z 60. let. Myšák je dodnes popkulturní ikonou, která překročila hranice Apeninského poloostrova.

Poznámky pod čarou

1 https://www.skwigly.co.uk/spela-cadez/ (citováno 4. 6. 2019)

2 https://www.skwigly.co.uk/spela-cadez-nighthawk/ (citováno 4. 6. 2019)

3 https://www.skwigly.co.uk/spela-cadez-nighthawk/ (citováno 4. 6. 2019)

Loutkář 2/2019, s. 92–94.