Redakce Loutkáře: Dopředu, dozadu i do stran

Přehlídce Loutkářská Chrudim každoročně předchází deset krajových postupových přehlídek, v nichž se střetává zhruba stovka neprofesionálních loutkářských souborů, aby si vyměnila zkušenosti a zhlédla nejnovější inscenace svých kolegů. Nejzajímavější mohou lektoři doporučit do chrudimského programu. Tento postupový systém nemá v zahraničí obdoby a je českým unikátem, který vytváří podhoubí pro vzájemné ovlivňování amatérských a profesionálních tvůrců.

O ohlédnutí za letošními jarním střetáváním jsme požádali několik lektorů a pozorovatelů, kteří se letošních postupových přehlídek účastnili.

Jaká byla podle vás úroveň přehlídek, které jste viděli?

Adéla Vondráková: V rámci letošního Festivalu pražských a středočeských amatérských loutkářů v Divadle Karla Hackera odehrála představení řada souborů, které na festival jezdí už pravidelně a podávají stabilní výkony. Tentokrát ale – snad víc než dřív – bylo spektrum nabízeného programu obzvlášť široké: od iluzivní marionetové inscenace v dělené interpretaci (Jiskra), moderněji pojaté marionety s přiznanými vodiči (Ilegumova divadelní společnost), přes spodové loutky (Baribal) až po divadlo kombinující loutky s činohrou hrané dětmi (Dětské studio Říše loutek). Zároveň ale drtivě převládal tradicionalistický přístup k loutce.

Iveta Dřízhalová: Krajské přehlídky, kterých jsem měla příležitost se zúčastnit, neměly moc vysokou úroveň. Ani jsem nečekala, že uvidím něco skutečně zajímavého.

Ema Šlechtová: Bohužel většina souborů nepůsobila příliš kreativně. Především soubory ZUŠ a zaběhlé amatérské loutkářské soubory se držely spíše známých předloh a nepřistupovaly k nim inovativně.

Sarah Slavíčková: Tento rok jsem se účastnila pouze jedné přehlídky, a to Plzeňského Pimprlení. Těžko se mi tedy porovnává. Musím ale říci, že jsem byla mile překvapená kvalitou inscenací a profesionálním přístupem tvůrců a přemýšlela jsem nad tím, proč vůbec přídomek „amatérské“ přehlídky. Pojmenování ve mně vzbuzovalo spíše pejorativní předsudek, který mi byl naštěstí vyvrácen. Takové kategorizování nemám ráda, a i na této přehlídce se hranice mezi tzv. profesionálním a amatérským divadlem ve většině případů překrývala a některé takzvaně amatérské inscenace byly dokonce lepší.

Michal Drtina: To záleží, z jakého úhlu pohledu se na přehlídky díváte. Pokud bych hodnotil přehlídky z pohledu organizátora, tak musím konstatovat, že vynikající. Přehlídky organizují městská kulturní střediska, neziskové organizace nebo místní soubory, a to velmi dobře. Je skvělé, že ve všech regionech věnují pořadatelé přípravě i realizaci maximum sil. Všem za to patří velké poděkování.

Pokud se dívám na divadelní úroveň, tak ta již několik let zůstává zhruba na stejné úrovni. Souborům nechybí chuť připravovat nové inscenace. Většina však volí své vyzkoušené způsoby inscenování. Někde lépe, někde hůře. Každá přehlídka vypovídá o úrovni uvažování o divadle v jednotlivých regionech. Já se pokaždé těším na všechny přehlídky, kam v daném roce zavítám, a těší mne dvakrát, pokud vidím, že se soubory a jejich uvažování o divadle posunuly dobrým směrem.

Byla pro vás některá inscenace vysloveně překvapením?

Adéla Vondráková: Zmíním překvapení spíš nepříjemné: Loutkové divadlo Jiskra se rozhodlo zabojovat o postup na Loutkářskou Chrudim s inscenací Drak, která je obnovenou premiérou z roku 1933. Je to muzeální kousek, který by ale v zásadě mohl do velmi konzervativní Jiskry zapadnout. I tak jsem se s inscenací vyrovnávala poměrně těžko. Zdlouhavé představení bez spádu a temporytmu, které navíc kvůli složitým (nezvládnutým) přestavbám vyžaduje dvě přestávky, v kombinaci s příliš vysokými nároky na herce a pietním přístupem režisérko-dramaturgického vedení ve mně vzbuzovalo pochybnosti o smyslu existence loutkového divadla vůbec.

Iveta Dřízhalová: Překvapila mě inscenace Raw od studentů KALD DAMU. Herecké a loutkoherecké výkony, téma i pojetí… Vše dohromady skvěle zafungovalo a my viděli skutečně nezapomenutelnou inscenaci.

Ema Šlechtová: Překvapilo mě představení O rybáři a velrybě od spolku Loutkino Brno, především věkovou kategorií účinkujících (školka a první stupeň). Soubor vyčníval právě originálním výběrem látky a dobře zvládnutou prací s loutkou a její metaforickou podstatou.

Sarah Slavíčková: Byla to určitě inscenace Bivoj od mladého loutkáře Matěje Machka. Jednoduchá, jak se říká „čistá“, a důmyslná. Jeden herec a jedna aktovka, kterou oživoval jako loutku, nebo mu sloužila jako scéna pro prstové divadýlko. Skvělá loutkářská etuda bez dalších rozptylujících prvků.

Michal Drtina: Pro mne přišlo překvapení z Opavy, odkud porota nominovala inscenaci Knoflík v podání dětského divadelního souboru fungujícího při ZŠ gen. Heliodora Píky ve Štítině, což je dětský loutkářský soubor složený z dětí ve věku od 9 do 12 let, který hraje s marionetami na nitích. A také ze Strakonic, odkud porota doporučila do širšího výběhu hlavního programu inscenaci Deidré od místního souboru a do doprovodného programu inscenaci Angatar souboru Přespolní z Březnice. Obě v Chrudimi uvidíme, třebaže Angatara pouze pro omezený počet diváků.

Jaké inscenace na přehlídkách převládaly?

Adéla Vondráková: Byly to jednoznačně inscenace určené dětskému divákovi. Puberťáci a dospěláci – zdá se – stojí mimo zájem amatérských loutkářů. Byť se v některých inscenacích objevují narážky, které pobaví hlavně dospělý doprovod, těžiště zájmu inscenátorů leží jednoznačně na snaze zaujmout děti v publiku.

Iveta Dřízhalová: Přehlídkám, které jsem viděla, dominovaly inscenace pro malé děti. Ale inscenátoři nepřemýšlejí, co a pro koho volí za předlohu. Rozhodnou se prostě, že udělají tento rok další pohádku. A dál jejich uvažování o vznikající inscenaci jako by nešlo.

Ema Šlechtová: Především maňáskové pohádky inspirované českými klasikami.

Sarah Slavíčková: Především známé či autorské pohádky na motivy známých příběhů nebo knih – např. o Budulínkovi, ale i balady Karla Jaromíra Erbena. Dopolední blok byl určen inscenacím pro nejmenší diváky a děti zhruba do patnácti let, odpolední blok naopak pro teenagery a dospělé.

Michal Drtina: Dominují stále inscenace pro dětského diváka, ale na mnohých přehlídkách už ten poměr není takový. Například V Hradci Králové bylo z osmi inscenací pět určeno pro diváky deset plus a dominovaly vlastní dramatizace a vlastní texty. To samé je patrné ve Svitavách, žádná pohádka, vlastní dramatizace. Jinak tomu je v Turnově, tam převládají inscenace pro mladší věkovou skupinu.

Objevilo se nějaké téma, které na přehlídkách dominovalo?

Adéla Vondráková: Témata odpovídala celkové dramaturgii souborů, které si zpravidla volily pohádkové příběhy. Žádné konkrétní či palčivě aktuální téma, které by soubory spojovalo, jsem na festivalu bohužel nevysledovala.

Iveta Dřízhalová: Stále mi připadá, že nejdůležitějším tématem, které se na poli amatérského loutkového divadla řeší, je, že „muzeální“ přístup k věci je ten jediný správný. A je jedno, že často vznikají loutkou ilustrované vyprávěnky. Když se někdo pokusí vytvořit jen trochu současné divadlo, je osočen z toho, že už to není loutkové. Takové přemýšlení funguje snad jen na vrcholné přehlídce v Chrudimi, ale do spodních pater loutkářského pískoviště ještě rozhodně neprosáklo.

Ema Šlechtová: Převážně šlo o pohádky a s nimi spojené téma „dobro versus zlo“.

Sarah Slavíčková: Za sebe jsem žádné nenašla, ale vzhledem k tomu, že byly téměř všechny inscenace pohádky, vystupovali v nich kladní hrdinové i „záporáci“. S těmi se děti mohou snadno ztotožnit, nebo se naopak poučit z jejich chyb. Pohádky předávají životní, morální a výchovná moudra, rady a ponaučení a myslím, že ve spojení s vizuálním provedením na malé diváky stále dobře fungují.

Michal Drtina: Mezi pohádkami, které tvoří velkou část programu přehlídek, se našla i silná současná témata. V Turnově se například soubor Za dveřmi ze ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou v inscenaci #kamarádi zabývá vztahy mezi současnou mladou generací a vlivem sociálních sítí. Tématem aktuální je také inscenace souboru JAMkA-drumka ze Svitav No Time for Losers, o níž Luděk Richter v hodnocení poroty napsal: Typická postmodernistická punková koláž poskládaná z citací různých výroků, článků, útržků dialogů a situací, reflektující v rozvolněném tvaru to, jak mladí inscenátoři vnímají eskapády kolem současného vládce pražského Hradu. Vše se odehrává na „hajzlíku“ Vladislavského sálu před začátkem a během hromadného předávání Univerzálních cen pro profesory, umělce, štětky, veksláky i bezdomovce a vytváří obraz rádoby vznešené pompéznosti kontrastující s ubohostí za ní skrytou.

Jak byste hodnotili dramaturgickou práci souborů?

Adéla Vondráková: Dramaturgie je problém. Oblastí, kde je to nejzřetelnější, je hudební dramaturgie. Ta byla letos obzvlášť divoká. Soubory se často uchylují k známým melodiím (hudba z filmu Páni kluci, znělka Večerníčku či hity Heleny Vondráčkové), které ale nijak nesouvisejí s vlastní inscenací. Nepřišla jsem například na jediný důvod, proč by měl s Alenkou po Říši divů chodit i Waldemar Matuška – pokud tedy nejde o nějakou svéráznou parodii. Soubory si často neuvědomují, že ačkoli využívají jen hudbu bez zpěvu a textu, diváci mají notoricky známé melodie spojené s určitými atributy, a tak už nelze použít např. Hapkovy filmové melodie jen jako veselý podkres. Tyhle hudební lapsy svědčí o tom, že se soubory nesoustředí na inscenaci jako na celek a dramaturgicky nehlídají, aby jejich dílo říkalo vždy jen to, co skutečně chtějí sdělit.

Iveta Dřízhalová: Myslím, že ve většině případů ani žádná dramaturgie neprobíhá. Sáhnou prostě po první pohádce, která se jim líbí. Věřím, že ti, kteří postoupili do hlavního programu LCH, se naopak dramaturgii věnují.

Ema Šlechtová: Už jsem se o tom zmínila – práce s textem není příliš zvládnutá. Často by bylo třeba škrtat a vybírat skutečně podstatné situace s dramatickým potenciálem.

Sarah Slavíčková: Myslím, že právě dramaturgie byla většinou tím největším problémem a nejslabší stránkou inscenací. Někdy se hlavní téma pod nánosem odboček a vedlejších motivů ztratilo a nebylo jasné. Pro malé diváky naprosto. Často byla kamenem úrazu příliš velká doslovnost, a to i u inscenací pro větší diváky. Také se občas stávalo, že byl divák zmatený a nenašel pro akci odůvodnění.

Michal Drtina: Dramaturgie je problém, s kterým se potkáte v amatérském, ale i profesionálním divadle. Mnohdy zajímavý autor ztroskotá, protože k sobě nemá partnera (dramaturga), který by mu pomohl, jak se říká, nastavit zrcadlo. Je to škoda, mnohé inscenace by rázem poskočily o několik stupínků výše. Snažíme se na Loutkářské Chrudimi realizovat dramaturgicko-autorský seminář již několik let, ale bohužel tvůrců, kteří by měli alespoň jednou tento seminář absolvovat, je mnoho. Ale dost pravděpodobně mnoho z nich k dramaturgii prostě nemá vlohy. Možností je požádat někoho zvenčí o pomoc, třeba prostřednictvím ARTAMA.

Co vás na přehlídkách nejvíce zaujalo, tentokrát v dobrém?

Adéla Vondráková: Vždy mě fascinuje to obrovské zaujetí a nasazení jednotlivých souborů – hlavně pak těch dětských, protože nikdo hraní v divadle nebere tak vážně jako ony.

Iveta Dřízhalová: Jen u velmi malého počtu souborů je porota skutečně vnímaná jako skupina odborníků z oboru. Spíše se o ní smýšlí jako o skupině nepřátel, kteří chtějí uškodit a rozcupovat dětskou tvorbu na malé kousky. Málokdy přichází soubor na přehlídku s dychtivou touhou poslechnout si upřímné a poučené rady kompetentních lidí; raději poslouchají kamarády ze sousedství, kteří jim dílko chválí, ať je jakékoli.

Ema Šlechtová: Věkový rozptyl účinkujících. Od školkových dětí až po seniory. Důkaz toho, že loutkové divadlo rezonuje napříč věkovými kategoriemi. Dalším pozoruhodným aspektem je, že všechny inscenace byly skutečně loutkové. Vzhledem k současnému pojetí definice loutky a snahou do centra pozornosti přenášet spíše objekty.

Sarah Slavíčková: Přátelská a přívětivá nálada i mezi neznámými účastníky.

Michal Drtina: Stále mám radost, že se loutkové divadlo učí na „zuškách“, že kantoři tohoto oboru s žáky na přehlídky jezdí a že většina těchto kantorů nehledá v práci s dětmi v loutkových souborech možnost realizace svých ambic, ale poctivě a komplexně rozvíjí osobnosti svých loutkoherců. Těm nejlepším se daří vytvářet i zajímavé inscenace a myslím, že jich v programu Loutkářské Chrudimi uvidíme dost.

Kam se podle vás ubírá amatérské loutkářství?

Adéla Vondráková: Soudě podle 44. festivalu pražských a středočeských amatérských loutkářů se amatérské loutkářství vydává všemi směry. Dopředu, dozadu i do stran.

Iveta Dřízhalová: Přijde mi opravdu nebezpečné, jaký trend stále přetrvává. Do divadla na loutkovou pohádku přivádějí rodiče stále mladší děti. A vzhledem ke kolísavé úrovni vznikajících inscenací je docela možné, že dojde k otrávení a odrazení další generace potenciálních diváků již v takto útlém věku. Ne každý projde obrozením a projde si hrbolatou cestou zpět do hlediště loutkového divadla, když má za sebou pár zážitků, že loutky jsou nevkusné, pohádka připitomělá a loutkové divadlo celkově nudné.

Ema Šlechtová: S amatérským loutkářstvím sice nemám dlouhodobé zkušenosti, ale rozhodně vidím jeho sílu přežít. Zápal a autenticita, s níž tvůrci v amatérském poli pracují, dodává divadlu jakousi kvalitu, která přežívá.

Sarah Slavíčková: Myslím, že se stírá hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem – a každý rok víc a víc, jestli už vůbec ještě o nějaké můžeme hovořit. Myslím tedy, že jde amatérské loutkářství dobrým směrem a Loutkářská Chrudim je toho důkazem.

Michal Drtina: Čím déle amatérské loutkářství pozoruji, tím je to pro mne složitější otázka, ale domnívám se, že bude stále dostatečně vrstevnaté, stejně jako samotní tvůrci. A že bude loutkářství fungovat stále stejně, někde z libosti, někde z touhy tvořit umění a hledat inspirativní myšlenky.

Loutkář 2/2019, s. 84–87.

Redakce Loutkáře: Dopředu, dozadu i do stran

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás