Slavíčková, Sarah: Staré projektory nepatří do šrotu

Ve dnech 23.–27. dubna se v Hradci Králové konal již 8. ročník mezinárodního setkání studentů vysokých uměleckých škol Gaudeamus theatrum. Akci organizuje KALD DAMU ve spolupráci s Divadlem DRAK a Mezinárodním institutem figurativního divadla. Hlavním cílem je zprostředkovat setkání profesionálních, většinou mezinárodních umělců se specifickými divadelními přístupy a mezinárodních studentů v zázemí divadla, mimo akademickou půdu.

Během minulých ročníků měli studenti možnost seznámit se například s lektory Danielou Voráčkovou a Vojtou Švejdou a jejich workshopem Joyfull Playfullness – hercova nekonečná intervence, s Pierre Nadaudem z Francie a Ami Hattabem z Izraele, kteří vedli pohybově zaměřený workshop, nebo s prací britského režiséra a loutkáře Marka Downa z Blind Summit Theatre. Letošním hostem byla nizozemská skupina Lichtbende z Amsterdamu v zastoupení Roba Logistera a Marie Raemakersové.

Workshopu se tento rok zúčastnilo celkem šestadvacet studentů z pěti divadelních škol. Byli jimi kromě KALD DAMU Katedra umění loutkového divadla v Białystoku (Polsko), Státní univerzita hudby a múzických umění Stuttgart (HMDK; Německo), Škola vizuálního divadla v Jeruzalémě (Izrael) a Katedra loutkářství Akademie múzických umění v Bratislavě (Slovensko). Workshop byl zakončen veřejnou prezentací studentských krátkých výstupů. Kromě toho se všichni návštěvníci seznámili s provozem i zázemím Divadla DRAK a MIFD.

Lichtbende

Divadelní skupina Lichtbende vznikla propojením divadelní skupiny Musiscoop a kulturně vzdělávací skupiny Projectie Project. Po patnácti letech experimentování se světly a stínem vytvořily v roce 2010 jednotnou skupinu nazvanou Lichtbende, což v nizozemštině znamená „světelný gang“. Umělecké jádro sestává z Marie Raemakersové, Roba Logistera a Jeannette van Steenové. Každý z nich vystudoval jiný obor, a je tedy odborníkem v jiné sféře: v malířství, sochařství a pohybovém divadle. Marie Raemakersová a Rob Logister jsou uměleckými řediteli, hlavními režiséry, dramaturgy, herci skupiny a starají se o produkci celého souboru. Lichtbende spolupracuje s různými muzikanty a skladateli, pro každý projekt vybírá jiné hudební nástroje a rozšiřuje okruh spolupracujících dramaturgů, loutkářů, umělců i techniků. Spolupráce všech těchto různých expertů vytváří specifický divadelní jazyk, který je složen z mnoha podob vizuálního umění, hudby, divadla, filmu a animace. Nemají stabilní divadelní prostor, ale hostují v malých divadlech či na různých festivalech po celém světě a vedou workshopy zaměřené na práci s laternou magikou, s níž je seznámila zakladatelka Musiscoop Ida Lohmanová.

Metoda

Divadelní společnost Lichtbende si vyvinula vlastní divadelní rukopis a metodu vytvářením živé projekce přímo před zraky diváku prostřednictvím starožitných starých projektorů, u nás známých jako laterna magika či skioptikon, v kombinaci s živou hudbou. Ve své tvůrčí práci se zaměřuje na vizuální aspekt inscenací, ale stále pracuje s narativitou. Témata, která pro své inscenace tvůrci vybírají, úzce souvisejí s jejich životními zkušenostmi. Například v případě inscenace Tutu, která byla k vidění mj. loni na festivalu Bábkarská Bystrica (psali jsme o ní v č. 4/2018, s. xx, pozn. red.), tvůrci během zkoušení vzpomínali na své dětství, taneční hodiny a nesplněné touhy, které posléze využili k vytvoření příběhu. Divákům se však vždy snaží dávat prostor pro dokončení jednotlivých situací i celého děje. Velice důležitým aspektem je totiž divácká představivost a imaginace. Inscenace jsou beze slov, aby se divák mohl o to víc soustředit na vizuální stránku či doprovodnou hudbu a různé zvuky, které performeři vydávají. Používají například i trombon, klarinet, flétnu, saxofon a také vlastnoručně vyrobené nástroje, jako jsou různá chrastítka, nebo step.

Hlavním médiem souboru jsou již zmíněné projektory, jako jsou meotary, camery obscury či laterny magiky (kterou pravděpodobně vynalezl roku 1659 právě nizozemský vědec Christiaan Huygens a kterou později zpopularizoval německý jezuita Athanasius Kircher v knize Ars magna lucis et umbrae; podrobně jsme o historii optických triků a projekcích v divadle psali v čísle 3/2018, pozn. red.), včetně její japonské verze v podobě malých ručních projektorů, s nimiž se dá snadno pohybovat. Místo diapozitivů, destiček a fólií však Lichtbende využívá každodenní objekty a materiály jako například pet lahve, plastové příbory, korálky či přírodní objekty, jako jsou šišky, jehličí nebo vyrobené stínové loutky. Čočky starých projektů navíc obrazy všech figur a projektů překlápí, a tak musí performeři všechny akce vytvářet vzhůru nohama.

Lichtbende je používá svým specifickým způsobem. Tvůrci vytváří show divákovi přímo před očima – projektory jsou nainstalovány před zdí, plátnem či obrazovkou, kam se promítá. Výsledek titěrných, pečlivých akcí před nimi je zvětšen a zviditelněn na promítací plochu. Zvědavý divák má tedy na výběr, na co soustředí svůj zrak – naráz může sledovat akce tvůrců sedících u různých přístrojů a nástrojů, promítaný obsah, či se zaposlouchat do originální hudby.

V současné době se Lichtbende zabývá také pořádáním tzv. světelných koncertů v amsterdamské koncertní síni Orgelpark vybavené obrovskými varhanami, pro něž soubor zpravidla hledá neobvyklou hudbu, která je obtížná pro běžný poslech, a kombinuje ji s vizuálními obrazy. Realizoval tak například světelný koncert skladeb od tatarsko-ruské skladatelky Sofie Gubaiduliny a polského skladatele Henryka Góreckého.

Workshop

Na závěrečné prezentaci pro veřejnost, kdy studenti předvedli, co se na workshopu dělo a co se naučili, bylo k vidění pět krátkých etud. Žádné společné téma ani nástroje nebyly zadané, a tak byl každý výstup díky odlišné dramaturgii, metodě, přístupu, materiálům a vybraným médiím naprosto odlišný. Především se ale jednalo o krátké skeče zaměřující se na situace každodenního života či poutavé tajemné metaforické příběhy. Divák musel maximálně využít svou imaginaci a obsah si vyložit po svém – což je ostatně právě princip Lichtbende.

Jedna skupina například ukázala, co se děje v břiše pavouka, především pomocí stínové loutky podivného hmyzu na tyčce, jenž byl chvíli připevněný i na ručním projektoru, a materiálu podobném pletivu. Druhá skupina využívala předpřipravené malované fólie, na nichž byl vlak a okolní krajina, a předměty nebo i kapky vody pokládané na meotar. Soustředili se především na dialog dvou pánů v kupé, kteří se přetahovali o otevření či zavření okénka. Společně také například vytvářeli zvuky jedoucího vlaku. Třetí tým si naopak vybral milostný příběh dvou lidí inspirovaný Erbenovou baladou Svatební košile za zvuků kytary a líbezného zpěvu jedné ze studentek. Studenti pracovali velice zručně především se dvěma stínovými loutkami (na tyčce a jedné niti) muže a ženy a symbolickými předměty. Skeč předposlední skupiny byl naopak surreálný. Nejprve jsme sledovali laňku, kterou stíhal šíp, následně se po jejím zabití objevili orientální duchové či bohové a na závěr had, který vlezl ženě s červenou pusou do kbelíku (opět stínová loutka na tyčce s pohyblivýma rukama na nitích i kbelíkem vedeným zespoda). Poté se všechno promítalo dohromady za společně zazpívané písně Toxic od Britney Spearsové.

Poslední skupina jako jediná pracovala přímo s herečkou na scéně. Ta se musela podřizovat tomu, co jí spolutvůrci promítnou. Její pohyby korespondovaly s promítanými stíny objektů, jako bylo například jehličí, které jí křížilo cestu, nebo kapky vody na povrchu meotaru, do nichž dívka cvrnkala. Kolegové museli dávat velký pozor, aby stejné pohyby dělali i oni ve své malé „dílně“. Jejich příběh mi připomínal Alenku v říši divů, dívka totiž nejprve padala dírou v zemi kamsi dolů. Poté potkala mnoho kočičích hlav a po celou dobu utíkala, za zvuků vuvuzely a děsivých nepříjemných skřeků, od jakési čarodějnice. V závěru se na meotaru promítal prstem vytvářený obličej z hlíny symbolizující pohlcení zlou silou.

Studenti publiku předvedli nejen velice náročnou práci s různými typy projektorů, materiálů a loutek, ale také náročnost spolupráce při živém vytváření projekcí. Po celou dobu se rychle střídali u přístrojů, předávali si loutky, nebo před projektorem společně animovali materiály. Divák si uvědomoval, jak nutná je maximální soustředěnost, pečlivost, kooperace a komunikace. Je obdivuhodné, že studenti tohle zvládli i přesto, že spolu strávili pouhé čtyři dny. Také ukázali, že staré projektory stále nabízí spoustu nevyužitých možností, a že když se navíc spojí mladí umělci z různých zemí s různými znalostmi a zkušenostmi, vznikne poutavý tvar, v němž si každý může najít to své.

Rozhovor s Marií Raemakersovou a Robem Logisterem

Jaké jsou vaše hlavní inspirační zdroje?

Jsme okouzleni otevřeností dětské mysli, hrou s materiály a údivem, jaký děti zažívají při objevování možností projekcí a projektorů. Navíc jsme ovlivněni a inspirování vizuálními umělci, jako jsou Alexander Calder, William Kentridge, ale také filmoví režiséři jako Jan Švankmajer a bratři Quayové. Co se týče hudby a koncertů, jimž se také věnujeme, inspirují nás současní skladatelé a interpreti.

Jak často vedete workshopy a na co se především zaměřujete?

Workshopy pořádáme často, ale jsou určeny hlavně dětem – v DRAKu jsme poprvé pracovali se studenty vysokých škol. Konkrétně během tohoto workshopu jsme zkoumali možnosti projekcí, jak je vytvářet a jak je animovat. Pracovali jsme se zpětnými projektory, laternou magikou, stínohrou a zvuky. Vytvořili jsme kulisy a postavy k následnému promítání a zkoušeli jsme, jak se dají skloubit s filmem a animací. Zmíněné kulisy a figurky, které jsme poté promítali, byly vlastnoručně vyrobené z recyklovatelných materiálů, jako jsou plasty, fólie, dráty a mnoho dalších. Tyto materiály nám umožnily vytvořit negrafický, živý a prostorový výsledek.

Byli jste překvapeni finálními prezentacemi studentů? Viděli jste rozdíly mezi pracemi studentů z různých škol? Myslím tím hlavně v odlišných metodách, které znají ze školy, v oborovém zaměření, zručnosti…

Studenty jsme různě promíchali a rozdělili je do čtyř skupin. Nebrali jsme v potaz jejich zázemí ani zemi, odkud pocházejí, ani rozdílné metody, které se učí. Nepřemýšleli jsme odlišnostmi mezi školami, ale zajímaly nás kvality jednotlivých žáků z hlediska vizuálního, hudebního a pohybového divadla. Po úvodu a seznámení, kdy jsme studenty nechali vyzkoušet různé metody a techniky promítání, už začali samostatně pracovat ve skupinách. Podporovali jsme je a radili jim hlavně okolo technických věcí, manipulací s diapozitivy a dramaturgickými možnostmi. Skupiny si vybraly téma a skrze ně postupně skládaly vizuální obsah, který uvidí divák, doplněný pouze zvukem či hudbou. Byli jsme mile překvapeni rozmanitostí řešení a entuziasmem pro objevování a experimentování, které do procesu studenti vnesli. Každá skupina zvolila naprosto jiný přístup. Všichni pracovali velice soustředěně a svoje osobní preference potlačili na úkor společné práce a výsledku. Tohle byl asi ten největší úspěch, protože normálně jsou skupinky mnohem menší a na tento projekt byly upřímně moc velké. Přesto si studenti vedli skvěle.

Loutkář 2/2019, s. 76–79.

Slavíčková, Sarah: Staré projektory nepatří do šrotu

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás