Drtina, Michal: Dny naplněné divadlem a diskusemi

Celkem čtrnáct inscenací bylo na programu 6. ročníku festivalu Bábková Žilina 2019 – Živý festival. I přes dramatický začátek (tři dny před festivalem vyhořela Stanica Žilina-Zárečie, kde se měla odehrát třetina festivalového programu) se program uskutečnil v nezměněné podobě.

Organizátorům z Bábkového divadla Žilina vyšlo vstříc vedení města i místní kulturní organizace a během dvou dnů se našly náhradní prostory ve Studiu Městského divadla Žilina, v Domě odborů či v Smer Klubu 77. Klobouk dolů a uznání všem, kteří se o takto rychlé řešení zasloužili. Umožnili festivalovým divákům prožít tři dny naplněné loutkovým divadlem, diskusemi nad viděnými inscenacemi, což je na profesionálních festivalech loutkového divadla vzácné, i odpočinek na večerních koncertech. Deštivé počasí přálo divadlu v sálech, bohužel ne venkovní produkci, ale to neubralo nic na příjemné atmosféře tohoto žilinského bienále.

Festival otevřela skupina Odivo z Banské Bystrice se svou inscenací Aero. A začátek to byl věru hravý. Tvůrci se inspirovali několika zahraničními produkcemi a malým i velkým divákům ukázali, jak magické momenty se dají zprostředkovat, pokud ovládáte element vzduchu. V inscenaci nenajdete žádný ucelený příběh, ale mnoho jemných mikropříběhů animovaných předmětů, které Juraj Smutný a Mária Danadová umisťují do vzduchových proudů a lehce usměrňují. Divák tak může pozorovat soustředěnou ukázku pokusů, které herci v jedné chvíli proloží Šostakovičovou symfonií sehranou na různé vzduchové pumpy. Inscenace, ač je určena dětem od 18 měsíců, zaujala hravostí spíš starší diváky, včetně dospělých, respektive alespoň těch, kteří přistoupí na hravost a vzdušné experimentování.

Z inscenací první poloviny festivalu mne zaujalo ještě představení studentů loutkové tvorby VŠMÚ Bratislava, kteří pod režijním dohledem Petera Palika odehráli metaforický příběh o přátelství kachny a smrti podle knihy Wolfa Erlbrucha Kachna, smrt a tulipán. Musel jsem ocenit skvělou animační práci i lehkost, s jakou nám příběh o životě a smrti obyčejné kachny vyprávěli. Jediné, s čím bych polemizoval, byl rámec „posledního rozloučení“ se zesnulou. Tedy jakési zasazení příběhu do krematoria, kde se vzpomíná na život kachny, a to včetně programu graficky upraveného jako parte. Tento prvoplánově vytvořený rámec z mého pohledu degraduje metafory, které jsou v příběhu obsaženy, a to je škoda, protože loutkoherci Patrícia Sopkovičová, Andrej Šandula i Mariana Bódyová jsou skvělí interpreti a mají cit pro hru s loutkou.

Nic se neděje bez příčiny, příčina smutku jednoho člověka může být zdrojem radosti pro jiného. Zdramatizovaný příběh poetické knihy Daisy Mrázkové Nádherné úterý připravila s herci Bábkového divadla na Rázcestí Michaela Homolová – s hudbou Filipa Homoly a ve výpravě Roberta Smolíka a Jakuba Brejchy. Výtvarný, hudební i režijní koncept inscenace si pohrává s časem, jednotlivé loutkové kauzální výstupy se rytmicky střídají s promítáním ilustrací detailních obrazů na bílý horizont. Zpomalené tempo výstupů zesilují jednotlivé hudební motivy. Vše plyne jakoby v jiné časové dimenzi, která na jedné straně umožňuje soustředění na detaily a vytváření vlastní divácké imaginace. Na druhé straně působí lineární tempo inscenace monotónně a z děje diváka vytrhne jakýkoliv podnět z vnějšku. V případě představení, které jsem zhlédl, to bylo plačící dítě, které přítomná matka neustále utěšovala, protože se bálo. Kladl jsem si tak otázku, zda zvolený, choreograficky přesný, poklidný, skoro až strojový způsob herecké práce, střídání obrazů a hudebních motivů pomáhá divákovi v jeho prožitku. Nebo zda by naopak soustředěnějšímu prožitku nepomohlo herecké odlehčení či nadhled. V každém případě jde o velmi zajímavý pokus, jak na divadlo přenést poetiku knihy Daisy Mrázkové a nechat na divákovi, jakým způsobem se s touto nabídkou popasuje.

Jestliže inscenace Nádherné úterý vycházela z vnitřní poetiky knižní předlohy, pak inscenace Divadla TUŠ Dobrodružství Janka Hraška si z knižní předlohy dvou známých pohádek O Jankovi Hraškovi a Janíčkovi autorky Márie Ďuríčkové vybrala záměrně pouze ilustrace Vladimíra Krála. V knize ale tyto naivní obrázky tvoří vizuální linku, na základě které mohou už tříleté děti známé pohádkové příběhy převyprávět svým rodičům. V uvedené inscenaci však jakoukoli fantazii diváků ubijí přemíra zvolených hereckých prostředků a nepřirozeně „sladký“ a expresivní způsob vyprávění Barbory Krajč Zamiškové a Martina Kollára. Scénografie se tak stává pouze naivním pozadím infantilního hereckého projevu, který dítě staví do pozice pasivního konzumenta. Což ostatně podporuje i dramaturgicky ne zcela promyšlený rámec inscenace, boj pohádkou proti světovému hladu, kdy herečka například neváhá hlady okusovat pohádkovou knihu.

Naproti tomu ztvárnění knihy Roalda Dahla Čarodejnice ve stejnojmenné inscenaci v podání Nového divadla Nitra bylo pro mne balzámem na duši a skvělou ukázkou toho, že se dá literatura na jeviště převést beze zbytku a v autorově poetice. Ale k tomu je třeba chytré dramatizace, nepodbízivé režie a herců, kteří hrají s nadhledem. To se nitranským v režii Ondreje Spišáka dařilo. Snad jen místy by se mohlo víc hrát než vyprávět, ale to jsem si v zápalu zaujetí uvědomil až ex post.

A ještě jednou o rámci, kterými autoři inscenací pro děti poměrně často vytváří oslí můstky, aby mohli vyprávět příběh s nějakou skupinou osob a do vyprávění zapojit „náhodně“ se povalující věci v okolí. V tomto kontextu nesmím zapomenout na inscenaci Hľadá sa snehuliak, kterou podle scénáře a v režii Petera Palika uvedlo Bábkové divadlo Košice. Zde je rámcem skupina lidí žijících na okraji společnosti mezi různými odpadky. Ti se jednoho dne společně vypraví hledat sněhuláka, kterého ztratila tulačka Boni. Z bezdomovců se tak rázem stávají námořníci, z odpadků lodě a různé ostrovní bytosti. A putovačka za dobrodružstvím s písněmi je na světě. Bohužel se v ní autoři soustřeďují na komické detaily a jednotlivé gagy, ale celek jako by unikl. Z galimatyáše jednotlivostí nevzniká ani v bulletinu slibované environmentální téma. Odpadky na scéně jsou pouze vizuálně přítomné, bohužel bez tematického obsahu.

Bez něj ostatně byla i inscenace Gašpariáda Starého divadla Karola Spišáka v Nitře, která v anotaci avizovala poctu tradičním loutkářským mistrům a chytrost Kašpárka, který přelstí samu smrt. Nic takového se na scéně neudálo, třebaže scéna Báry Čechové evokující podobu Božího oka, která představuje Boží vševědoucnost, a šachovnice, na níž je možné hýbat s lidskými osudy, slibovala mnohé. Naznačené téma však bohužel zůstalo pouze v tomto scénografickém řešení. Pod těmito symboly jsme měli možnost zhlédnout jen jakýsi fast food textu, pohybu a písní, v kterém jsem marně hledal onu slibovanou nebojácnost a drzost klasického Kašpárka, který se svojí vychytralostí dokáže vysekat z kdejaké šlamastiky. Zdá se, že autor s vlastní výraznou poetikou, kterým Jiří Jelínek bezpochyby je, potřebuje ke své tvorbě někoho, kdo jeho nápady a myšlenky koriguje. Může to být soubor, který na poetiku autora slyší, nebo výrazný dramaturg. Jestli jsem měl správnou informaci, v Nitře byl dramaturgem inscenace Gejza Dezorz – sám spíše autor s vlastní výraznou poetikou, již se mu velmi dobře daří realizovat se souborem, který jeho loutkovému vidění rozumí – Kráľ Ubu Dezorzova lútkového divadla toho byl důkazem. Společensky kritická absurdní groteska v ladění slovenských reálií byla inscenací, která potěšila nejen aktuálním tématem, ale i precizní loutkovou hrou, charakteristikou postav a výtvarným ztvárněním. Většinu loutek tvoří klasické marionety, Ubu a Ubuľa jsou však jiní. Jde o látkové muppety s nadpřirozeně vyvinutým penisem, respektive prsy, které střídavě vede jeden až tři loutkoherci. Jednoduchou a funkční scénu představuje masivní dřevěný stůl, který překlápěním, otevíráním a obracením vytváří jednotlivá prostředí. Hraje se s nadhledem a je až s podivem, jak současná je tato více než sto dvacet let stará Jarryho fraška.

Svoje vidění loutkové poetiky se snažil tento autor vetknout i do inscenace Lovci duchov domácího Bábkového divadla Žilina, pro kterou vytvořil námět, ale samotný text pro žilinské divadlo sepsal Peter Gärtner. Filmově střižený komediální thriller však působil rozpačitě a při jeho zhlédnutí jsem si uvědomoval, jak důležité je pro autora Dezorzova typu potřebné zázemí, ve kterém nemusí řešit, že herci neumí s marionetou zacházet, že ve střihovém pojetí hry marioneta bez drátu není dostatečně razantní a vodění na šňůrách je pro začátečníky náročné a nabourává rytmus inscenace. Ale především, že autor i herci potřebují vědět, o čem hrají. A tak pro mne bylo velmi překvapivé sdělení režiséra na diskusi, kde přiznal, že neví, o čem tato inscenace je, jaké je její téma. Zůstalo tak pouze u zábavného popkulturního zobrazení příšerek, což je škoda.

Závěr festivalu patřil Červenej čiapočke v podání Teatro Tatro Štúdia v režii Šimona Spišáka a Príbehům stien Bratislavského bábkového divadla v režii Kataríny Aulitisové. Obě inscenace patřily k těm velmi zdařilým, které bylo možné na žilinském festivalu spatřit.

Původní, notoricky známá pohádka Červená čiapočka vytváří základ pro chytrou parodii vysmívající se různým dětským bavičům, jejichž obživou jsou produkce pro děti. Před diváky se tak v malém divadelním stanu rozehrává bláznivý svět pohádek, bizarních pohádkových postaviček a zpívajících zvířátek, nad kterými se baví malí i velcí diváci.

Ne celý svět se však dá vidět tímto úsměvným způsobem. Príbehy stien, které vycházejí z antologické knihy Michaela Reynoldse, poukazují na to, že dokud se obklopujeme labyrintem stěn, skládajících se z různorodých předsudků, nenajdeme klíč k lidskému porozumění. Inscenace pomocí různých druhů loutek, výtvarných metafor či práce s objekty přináší na jeviště téma o vytváření strachu a jeho překonávání, které skvěle podporuje scénografický koncept Markéty Plaché vytvořený z nízkých dřevěných stoliček.

Skvělé zakončení festivalu, v rámci kterého se i díky diskusím nikdo do svých zdí neuzavíral. Můžeme se těšit, s jakými podněty přijde jeho další ročník.

Loutkář 2/2019, s. 72–75.

Drtina, Michal: Dny naplněné divadlem a diskusemi

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás