Lešková-Dolenská, Kateřina: Král mateřinek

Byli jsme s Pavlem Kalfusem sice pasováni na „krále mateřinek“, ale nikdy jsme netvořili obecně pro děti. Vždy to bylo pro to dítě v nás. A také abychom se nikdy nemuseli před ním stydět, říká režisér Pavel Polák, jehož zásadní přínos rozvoji českého loutkářství připomínáme v souvislosti s letošními sedmdesátinami libereckého Naivního divadla, s nímž na dlouhé roky spojil svou uměleckou dráhu a pomohl ho proslavit i v zahraničí.

V ročence absolventů DAMU jsem našla, že jste v roce 1965 absolvoval obor loutkoherectví. Jak a proč se z vás postupně stal režisér? Byla vaše herecká zkušenost a průprava pro vaši režijní práci výhodou? A pokud ano, tak v čem?

V našem ročníku jsme byli Polákové dva. Já jsem ten, který absolvoval v roce 1965 coby dramaturg a režisér loutkového divadla. Nicméně jsem řadu let skutečně působil v hereckém souboru Naivního divadla, což byla zkušenost k nezaplacení. Měl jsem možnost komunikace s různými režiséry a jejich tvůrčími metodami, navázal jsem autentický kontakt s divákem a v souboru nás pojila pokora a víra v to, co na jevišti vytváříte. Poznáte-li hereckou profesi zevnitř, lépe na ni reagujete zvenčí.

Omlouvám se, o tom, že byste byli téhož jména dva, ročenka pomlčela. Nicméně když už jste zmínil Naivní divadlo, na jaké inscenace, na nichž jste se zde podílel, dodnes rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám i na inscenace, na kterých jsem se podílel jenom tím, že jsem byl členem Naivního. Ať to byly začátky Studia Ypsilon, a tedy inscenace jako třeba Encyklopedické heslo XX. století, Carmen nejen podle Bizeta, Večery na přidanou nebo inscenace Markéty Schartové v autorských úpravách Ivy Peřinové, jako byly Auccassin a Nicoletta nebo třeba Princezna Turandot. Ze svých tvůrčích snah bych asi zmínil Čukovského Motanici, Peřinové Kolíbá se velryba, Vodňanského Šla barvička na procházku a hlavně Potkal klauna potkal kloun.

Vaší doménou byly takzvané mateřinky, zejména ve spolupráci se scénografem Pavlem Kalfusem. Proč jste se vydal jako tvůrce právě touhle cestou? V čem je pro vás svět nejmenších diváků inspirativní? Byla to třeba vaše vlastní rodičovská zkušenost? Měl jste v tomto ohledu někoho, kdo by se dal považovat, řekněme, za váš inspirativní vzor?

V dobách studia s Pavlem, a nejenom s ním, jsme měli zářivý vzor v jednom „strýčkovi“. Ukázka toho, jak lze malými dětmi manipulovat, podceňovat jejich inteligenci, zneužívat jejich důvěru k oslavě svého ega, neřkuli své kapsy. Tam někde se ve mně rodila pěšinka, která vyústila v preferenci tvorby pro nejmenší, pro ty nejzranitelnější, právě díky tomuto negativnímu vzoru.

Máte, hádám, na mysli toho děsivého kokrhajícího strýčka Jedličku, kterého jsem se jako malá opravdu bála… Každopádně díky úspěchům Naivního divadla právě v inscenování titulů pro nejmenší vznikl v Liberci specializovaný festival Mateřinka, který od roku 1972 konfrontuje umělecké výsledky na tomto poli. Sledoval jste vy sám během let jeho existence nějaký kvalitativní posun ve vývoji tvorby pro nejmenší, případně narůstající zájem o tuto divadelní práci?

V letech sedmdesátých jsme byli první vlaštovkou. Na tvorbu pro nejmenší začala postupně navazovat ostatní divadla a poznáním důležitosti této činnosti se zvedala i umělecká kvalita. Společenská situace té doby paradoxně vyzdvihla právě „mateřinky“ do popředí divadla jako celku na dlouhou dobu. Na cestě do „hlubin dětské duše“ jsem pak potkal mnoho báječných autorů, výtvarníků, muzikantů a samozřejmě herců. Za všechny několik jmen – Vodňanský, Peřinová, Šrut, Kořínek, Hádl, Rotter, Kalfus, Antoš, Milfajt, Hladíková, Schartová, Švec, Ševčík a další. Později však zájem ze strany tvůrců opadal. Začínaly projekty, které přinášely divadelníkům rychlejší a vyšší ocenění. Začala éra „plácání po ramenou“. Mateřinky se staly doménou malých skupin či jednotlivců, kteří se touto tvorbou živili. Paradoxně jsme vytvořili vzor pro zahraniční divadelníky a jejich organizační systém divadla.

Co se vám osobně při inscenování mateřinek nejvíce osvědčilo? Je to podle vás důraz na hudbu, pohyb – vím, že jste často využíval prvky klauniády –, výtvarno, nebo třeba autenticitu v herectví? Jinými slovy, co byste poradil začínajícím adeptům, kteří by se do těchto vod chtěli ve vašich stopách pustit?

Estetická výchova v mateřských školách začíná seznamováním s koordinovaným pohybem, děti se učí základní tvary a barvy, vnímají rytmus a první tóny jednoduchých písniček a hudebních nástrojů, poznávají mluvené slovo, říkanky, veršíky a pohádky. Toto všechno jsou ideální stavební kamínky pro divadlo, a nejen to loutkové.

A teď tedy rady pro naše „stopaře“: pokud tyto prvky skloubíte v celek, vytváříte inscenaci, ve které musíte respektovat míru dětského poznání a možnosti jeho vnímání a chápání. Hlavně, a to vždy rád zdůrazňuji, odložte v šatně kabát své dospělosti. Hrajte z očí do očí. Získáte tím rovnocenné parťáky a hlavně jejich důvěru. „Nemrckujte“ a „nestrýčkujte“! Nepředvádějte, jak si umíte na jevišti hrát. Nenásilně a dobrovolně diváka vtahujte do předváděného. Jednou čekala maminka na dítě před divadlem a na dotaz, jaké to bylo, dostala odpověď: Kdybych hercům nepomáhal, tak to asi nedohráli.

Kromě angažmá v NDL jste byl také uměleckým šéfem kladenského Lampionu, a to v letech 1985–1990, a poté kmenovým dramaturgem a režisérem mosteckého Divadla rozmanitostí. I zde jste se soustředil na inscenace pro nejmenší?

Inscenace pro nejmenší tvořily popravdě jen asi polovinu mé tvorby. Dělal jsem i takzvaná „velká plátna“, ale přece jenom inklinace k malému divákovi vítězila. Nabídky spolupráce s jinými divadly navíc vždy začínaly slovy: Udělej nám něco hezkého pro malé děti.

Za velmi pozoruhodnou éru ve vašem životopise bych označila spolupráci s loutkovým divadlem v Mariboru. Která vaše slovinská inscenace byla nejúspěšnější, ať u laických diváků, nebo u odborné veřejnosti? A jak jste se ke spolupráci se slovinským souborem vlastně dostal?

Sedmnáct krásných let… Naivní divadlo bylo požádáno, zda by některý z tvůrců v Mariboru nehostoval. Volba padla na mne. Netušil jsem, do čeho jdu. V Jugoslávii zuřila válka, neznal jsem řeč, prostě cesta do neznáma. První inscenace se vydařila a díky tomu jsem vytvořil kolem dvaceti dalších. A nejen v Mariboru, v Lublani, ale i v slovinské enklávě rakouských Korutan. Z osobních důvodů jsem v té době odešel z Naivního a stal se „svobodnou ptíčkou“. Některé inscenace se hrají dodnes, některé procestovaly velký kus světa – Vodni mož in lepa Polona, Snegulčica, Janko in Metka, Butalci, Prihaja cirkus.

Cítil jste nějaký rozdíl mezi divadelní prací u nás a ve Slovinsku? Je možné vysledovat v loutkářské tvorbě nějaká „národní specifika“?

Slovinci byli a jsou hodně ovlivněni naším loutkovým divadlem. Rozdíl jsem pocítil ve vztahu k divákům. Bezmezně milují loutky. Jsou otevřenější a bezprostřednější. Tvůrci nemají ostych z toho, že hrají převážně pro děti. Naopak. V malé zemi, kterou je Slovinsko, je každý talent hýčkán a oceňován. Vztah veřejnosti k loutkářům je v jedné rovině s divadlem hereckým. Já tvůrce, ty tvůrce!

Sledujete současný trend inscenací pro děti „předškolkového“ věku, tedy od zhruba deseti měsíců do tří let? Co této divadelní tvorbě říkáte? Mnoho autorit u nás se stále pře, zda to má nebo nemá smysl. K jakému názoru se v tomto ohledu kloníte vy? Chtěl byste si nějakou takovou inscenaci sám jako tvůrce vyzkoušet?

Přiznám se, že nesleduji. Myslím, že jde o specifickou divadelní disciplínu se specifickými složkami komunikace. Cítím daleko více potřebu práce dětského psychologa než herce. Hravost proti hraní. Nejsem si jist, ale na toto hřiště bych asi nevstoupil.

Místo obvyklého medailonu stojí za to ocitovat, co o tvůrčí dvojici Polák–Kalfus napsala Nina Malíková: Znali se už ze studií na DAMU, ale teprve v Liberci spolu začali pracovat jako osobitý tvůrčí tým. Společně pak realizovali řadu titulů pro nejmenší a stali se zakladateli tohoto osobitého výtvarně-metaforického stylu loutkového divadla nepodbízejícího se dětskému divákovi, který počítá s jeho hravostí i fantazií. Specifikou Naivního divadla v této době bylo nejen uvádění těchto titulů na domácí scéně, ale i to, že byly už ve své koncepci určené do prostředí mateřských školek. Oba Pavlové (Kalfus i Polák) se stali nekorunovanými králi tohoto žánru a několikanásobnými vítězi festivalu nazvaného příznačně Mateřinka. Jejich společná práce vešla do dějin moderního českého loutkového divadla, a to nejen pro svou diváckou adresu zaměřenou na děti předškolního věku. Dlouhá řada začíná inscenací Motanice (1974) a pokračuje inscenacemi Branka zamčená na knoflík (1977), Šla barvička na procházku (1978), Potkal klauna potkal kloun (1980) Pohádka s Hvězdičkou (1982), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1983)…

(Loutkář 3/2016, s. 92–93)

Loutkář 2/2019, s. 69–71.