Vondráková, Adéla: Když jde něco lehce, většinou to nestojí za nic

Historie loutkového divadla je historie nebývalého množství nebývale talentovaných osobností. A ačkoliv často zaznívají hlasy, že s loutkami už to není takové, jak to bývalo, některé věci se prostě nemění. A tak je druhý díl naší série o dámách českého loutkářství věnován Barboře Hubené, výtvarnici a jedné z nejvýraznějších představitelek současné loutkářské scénografie.

K uměleckému prostředí měla Barbora Hubená (rozená Lhotáková) velmi blízko už od dětství. Vyrůstala totiž v umělecké rodině – oba její rodiče byli výtvarníci, a ona tak prožila podstatnou část dětství v divadle či v dílně jejich pozorováním při práci. Výběr střední školy padl celkem logicky na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Praze 3 (1985–1989), kde vystudovala obor Tvorba hraček a dekorativních předmětů. Po absolutoriu nastoupila ke studiu scénografie na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU (1990–1995), kde její talent nezůstal bez povšimnutí.

Její vůbec první inscenací se stala klauzurní práce Pták Ohnivák (1992, režie Jan Moravec), ke které vytvořila výpravu. Ještě většího úspěchu však dosáhla s inscenací, která následovala semestr poté. Krvavý román, u něhož byla nejen autorkou výpravy, ale i dramatizace, režie a sama v něm i hrála, přerostl školní prostředí a byl hrán pod hlavičkou Rodinného loutkového divadla či Loutkového divadla Boršov ještě roky poté: od roku 1994 v Divadle v Řeznické a roku 1996 zazářil na Přeletu nad loutkářským hnízdem.

V roce 1993, po třech letech studia na DAMU, se Bára Hubená stala kmenovou scénografkou Dejvického divadla, kam ji přizvala ředitelka divadla Eva Měřičková a tehdejší umělecký šéf Jan Borna. V Dejvickém divadle strávila osm let a vytvořila výpravu dvanácti inscenacím. Mezi nimi bylo například To je nápad (1993, režie Jan Borna) a Dobrodružství Dona Quijota (1994, režie Jan Borna), pro které vyřezala stylizované maňásky s karikaturním výrazem (hlavičky a ruce, barevné textilní tělo) a vytvořila i textilní spodové loutky či manekýny. Inscenace Zelenavý ptáček (1997, režie Zdeněk Dušek) byla pozoruhodná excentrickými, výpravnými kostýmy a Zpívej, klaune… (1995, režie Jan Borna) zase barevnými záplatovanými kostýmy i hlavní loutkou – maňáskovým celotělovým klaunem s textilním tělem a řezanou hlavou s výrazně naddimenzovaným červeným nosem a širokým úsměvem. Značně odlišná byla výprava inscenace Tango (1995, režie Jan Borna). Velké textilní loutky z materiálu, který připomínal peřinu, často postrádaly obličeje. Nahradily je sklady a uzly způsobené násilným stažením látky dovnitř vycpaného těla či stažení látky nití na povrchu. Celková stavba jejich těl byla záměrně neestetická. Znepokojivé objekty navíc dělaly dvojníky hercům uvězněným na scéně ohraničené dřevěnými latěmi.

V Dejvickém divadle vytvořila Bára Hubená i řadu činoherních inscenací, například Utišující metodu (1997, režie Miroslav Krobot), slavného a kritikou oceněného Revizora (1998, režie Sergej Fedotov), Hodného pana doktora (1998, režie Lukáš Hlavica) nebo inscenaci Pazour – Odyssea (1998, režie Lukáš Hlavica) či Můj život se psy (1999, režie Alex Byrne). Inscenací O zakletém hadovi (režie Miroslav Krobot) se v roce 2001 s Dejvickým divadlem Bára Hubená rozloučila. Vrátila se až po dvanácti letech, kdy ji oslovil Karel Král s nabídkou spolupráce na uvedení vítězných textů soutěže o Cenu Ferdinanda Vaňka.

Působnost Báry Hubené se ale nevztahovala pouze na Dejvické divadlo. Kromě toho, že některé inscenace původně vytvořené pro Dejvice přenesl později Jan Borna do nově vzniklého Divadla v Dlouhé, otevřela se před Barborou Hubenou řada zcela nových možností. Roku 1993 spolupracovala se Ctiborem Turbou na inscenaci Giro di vita. Od roku 1997 začala pravidelně spolupracovat se souborem Buchty a loutky. Záhy po inscenaci s dřevěnými marionetami, akcentujícími ty ošklivější rysy lidských těl a obličejů, Neviditelná Praha (1997, režie Pavel Antoš) přišla další inscenace – Urbild (1997, režie Radek Beran). Ve spolupráci s Naivním divadlem Liberec vznikly inscenace Hrnečku vař! (2006, režie Michaela Homolová) a Vařila myšička kašičku aneb Myší pohádky (2009, režie Michaela Homolová). A s režisérkou Michaelou Homolovou spolupracovala také na inscenaci v Bratislavském bábkovém divadle Nám se ještě nechce spát (2016). Její jméno je také spojeno s Kremnickým divadlem v podzemí a jeho inscenací Poslední husička kombinující loutky s činohrou (2018, režie Karel Král).

V roce 2003 stála Bára Hubená u zrodu divadelního spolku LokVar, spolu se svými bývalými spolužáky Ivanou Lokajovou a Peterem Vargou. Společně už dali vzniknout deseti loutkovým inscenacím (režie Michaela Homolová a Arnošt Goldflam). Nejnovějším projektem se stalo znovunastudování Krvavého románu,1 v tvůrčí podskupině divadla Lokvar – Hutevar (Bára Hubená, Pavel Tesař a Peter Varga). V režii Míry Janka vznikl dokument z průběhu přípravy a záznamu představení v prostoru Valdštejnské lodžie v Jičíně.

Celkově má Barbora Hubená na kontě přes 35 inscenací, což je skutečně úctyhodné číslo. Obzvlášť proto, že divadlo není jejím jediným oborem. Současně s ním se věnuje i výrobě hraček a různých uměleckých a dekoračních předmětů a má za sebou i několik výstav (např. v Galerii Handwerk v Mnichově, Internationale Pupen-Kunst v Hannoveru nebo v galerii Marionety Truhlář v Praze). Je také grafičkou a ilustrátorkou. Navrhuje interiéry pro školy a školky a také na zakázku soukromým zájemcům. V roce 2003 se jako architektka podílela na vzniku celovečerního snímku Mír jejich duši a spolupracovala i na filmu Malování potmě (obojí režie Pavel Štingl). V neposlední řadě učí na Vyšší a střední uměleckoprůmyslové škole v Praze 3 a od roku 2007 vede pravidelné kurzy pro děti pod názvem Dřevěná dílna, zaměřené na práci se dřevem. Dílny pro veřejnost pořádá také v rámci festivalů, jako jsou Přelet nad loutkářským hnízdem, Buchty a loutky dětem, Aréna bratří Formanů a Nuselské dvorky. V roce 2017 přijala pozvání Českého domu v Tokiu, k vytvoření doprovodného programu výstavy Česká loutka 3x jinak.

Loutky, umělecké objekty i hračky Báry Hubené jsou typické svým výrazem, ze kterého často čiší někdy až dětská hravost a jakási autorská upřímnost. Autorčina výtvarná zkratka je nezaměnitelná: oči loutek a objektů bývají výrazné, často velké, geometricky kruhové, anebo podlouhlé temně orámované se zářivým bělmem a s malými zorničkami. Jako výtvarnice nejčastěji pracuje se dřevem a silný vztah k materiálu je poznat i na finální podobě loutek, jejichž povrch nikdy není dokonale vyhlazen. Dřevo často kombinuje s jinými materiály – ať už textilií, nebo kovem – a využívá výrazné pestré barvy, které s oblibou kombinuje. Zatímco její dřevěné hračky a objekty jsou univerzálně optimistické a dominují jim velké úsměvy, loutkářská tvorba Barbory Hubené umí být výrazně temnější, byť obě odvětví mají množství styčných bodů.

Z vašeho životopisu vyplývá, že jste se od zimy roku 1992 nezastavila. Kde ještě berete inspiraci pro tolik různých inscenací a dalších uměleckých činností?

Mám to štěstí, že dělám věci, které mě baví. Touha pracovat a objevovat mě naplňuje a s ní současně přichází inspirace na další projekty.

Kdybyste si musela vybrat, čeho se z té řady věcí, kterým se věnujete, vzdát a co si ponechat, co by to bylo?

Nevzdala bych se ničeho. Jednotlivé činnosti se navzájem doplňují a jejich střídáním ani jedna nezevšední. Mám se pořád na co těšit.

Vaším oblíbeným materiálem je dřevo. Proč zrovna to? Vyřezávat musí být docela dřina.

Když jde něco lehce, většinou to nestojí za nic. Dřevo je zázrak, který vám nedá nic zadarmo. Máme les, o který se staráme, kácíme, sázíme nové stromečky, čistíme, pálíme větve, svážíme dřevo na pilu, odkorňujeme, skladujeme, sušíme několik let a až potom můžeme použít materiál na výrobu. Tvarování na strojích a ruční opracování je už odměna za tu dřinu v lese. Tím, že mám silné zázemí v blízkosti přírody – truhlářskou dílnu s ateliérem máme v podhůří Orlických hor – se dřevo přirozeně stalo součástí mého života.

Četla jsem, že při výrobě loutek spolupracujete s manželem, který je truhlář. Má také vliv na vlastní návrh loutky? Tvoříte třeba po letech spolupráce víc v týmu?

V tvůrčím týmu pracujeme už přes dvacet let. Výtvarné řešení patří mezi mé úkoly, manžel zajišťuje přípravu materiálu na výrobu loutek a vyrábí dekorace.

Občas jsou slyšet hlasy, že loutkářské řemeslo zaniká. Máte o osud loutek starost?

O osud loutek se nebojím. Jsem přesvědčená, že loutkové divadlo je kulturní fenomén, který nás bude obohacovat i navzdory vývoji moderních technologií.

A jak probíhá spolupráce s LokVarem? Znáte se už dlouho a spolupracovali jste už na řadě inscenací – máte tedy nyní třeba volnější pole působnosti?

Známe se od studia na DAMU. Současně jsme se stali zakládajícím souborem Dejvického divadla. Známe se už řadu let a máme už vzájemnou důvěru a cit pro společné projekty. A při zkouškách si pořád užijeme spoustu legrace.

Vaše „srdcovka“ je prý Dejvické divadlo. Proč jste si ho zamilovala?

Stála jsem tehdy u zrodu nového divadla, což byl sám o sobě velký zážitek.

Herců se v rozhovorech redaktoři často ptají na vysněnou roli. Máte i vy vysněný titul, ke kterému byste chtěla dělat výpravu?

Ano, Pulp Fiction v loutkové verzi.

Je pravda, že vás k vašemu oboru přivedli rodiče?

Rodinné zázemí mě určitě formovalo. Prostředí bylo natolik inspirativní, že mi přišlo zcela přirozené pokračovat v daném oboru.

Jdou ve vašich stopách i vaše děti?

V tuto chvíli naše tři děti studují výtvarné obory a zabývají se vlastními projekty, které souvisí s uměním a řemeslem. Často se do naší dílny už skoro nevejdeme.

A na závěr otázka, kterou bych chtěla položit všem výtvarnicím v seriálu: Mezi výtvarníky zaměřenými konkrétně na loutkou mnoho žen nenalezneme. Proč si myslíte, že to tak je?*

S tímto názorem nemůžu souhlasit. Znám řadu výtvarnic, které loutkovému divadlu zasvětily svůj profesní život. Mým příspěvkem jsou přinejmenším dvě dcery (a pochopitelně také syn), které vyrůstají mezi loutkami.

Loutkář 2/2019, s. 66–68.

Vondráková, Adéla: Když jde něco lehce, většinou to nestojí za nic

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás