Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Snažíme se všem maximálně naslouchat

Do Divadla Lampion nastoupili Lucie Radimerská (jako umělecká šéfka) a Matouš Danzer (jako dramaturg) před dvěma lety a nebylo to v úplně šťastné konstelaci. Nicméně během minulé i této právě končící sezóny se jim podařilo stabilizovat soubor, realizovat úspěšné repertoárové tituly – jak potvrzuje i recenzentka Jana Soprová na předchozích stránkách – a jejich plány do budoucna jsou sympaticky ambiciózní. Je tedy na čase je loutkářské veřejnosti pořádně představit!

Lucie, pokud vím, tak jste studovala loutkářství na Vyšší odborné škole herecké. Kde se ve vás ta inklinace k loutkám vzala?

LR: Táta mě k loutkám vedl odmalička, prošla jsem si různými přehlídkami a vždycky mi byly blízké. Na VOŠku jsem nastoupila, když se poprvé otevíral loutkoherecký obor, kde tenkrát učili Bohuslav Šulc, Hana Zezulová, Jan Prokeš, Trauda Ritterová, Marka Míková, Vítek Brukner, Jiří Středa nebo Marek Bečka, zkrátka samé loutkářské legendy. Během těch tří let jsme si na škole opravdu prošli důkladnou výukou loutkářských základů od maňásků, manekýnů, objektového divadla až po javajky a marionety, které jsme museli znovu a znovu navazovat…

Nikdo z nás ale po škole nedostal angažmá, a tak jsem poslechla Marka Bečku, který mi řekl, ať si jdu svou cestou; vzala jsem naši absolventskou inscenaci Mravenec a slon a s několika spolužáky z činohry jsme začali dělat loutkové věci pro děti pod hlavičkou Divadla Kulich. Takže jsem si s loutkami užila od píky svoje, i když to samozřejmě široká loutkářská obec neviděla. Kromě toho jsem hrála v Divadle Puls a pracovala pro školní scénu VOŠH Pidivadlo, kde jsem se snažila, aby se tamější dramaturgie k loutkám trošku vrátila. A pak přišla ta tolik diskutovaná nabídka z Lampionu. Samozřejmě, že jsem měla malou dušičku, když mě vedení oslovilo, i když mohu s čistým svědomím říct, že se loutkám opravdu dlouhodobě věnuji.

Byli jste na VOŠH vedeni kromě herecké průpravy i k autorské tvorbě, případně k základům režie, dramaturgie neřkuli scénografie? Nebo vás připravovali na to, že nastoupíte do angažmá, kde budete součástí profesně odděleného soukolí?

LR: Studijní plán byl hodně připravovaný na tu druhou možnost, ale měli jsme štěstí, že nás tam dva roky učili lidé jako Karel Makonj nebo Marek Bečka, kteří v nás tu režii nějakým způsobem probouzeli. Ale jako celek to bohužel nebylo nastavené na to stát se samostatným tvůrcem-loutkářem. Nicméně, jak už jsem říkala, stejně jsme se tou cestou vydali.

Ale aspoň umíte navázat marionety, což už dneska pořádně zvládne málokdo.

LR: V tom to byla ta škola tvrdá a popravdě jsme to nenáviděli, zejména v pohádce Malá čarodějnice, která byla scénograficky z přírodních materiálů, takže jsme měli po představení v ruce jen chumel nití, šišek a juty a museli jsme to pořád celé dokola převazovat.

Lucie si tedy s loutkami svoje odpracovala, ale co vy, Matouši? Vy jste pro mě i s pomocí databáze Divadelního ústavu úplně tajemná postava. Kde jste se v loutkářském světě objevil?

MD: Můj příběh je rozhodně mnohem kratší, ani jsem primárně nestudoval divadelní obor, ale tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Působil jsem sice v amatérském divadle a věděl jsem, že se chci autorskému divadlu a dramaturgii jednou věnovat profesionálně, ale uvažoval jsem zpočátku jen o činohře. Na škole jsme si pak mohli vybrat dvousemestrální ateliéry, tak jsem byl například u Markéty Bidlasové, Arnošta Goldflama nebo u Radka Malého, který se zaměřoval na tvorbu pro děti. Vzápětí jsem dostal nabídku od Jiřího Hajdyly, který je mimochodem v současné době hercem Divadla Lampion, abychom společně s Janou Fleglovou napsali autorský text pro již zmiňované Divadlo Puls, kde jsem se poznal s Lucií. Začal jsem v souboru působit jako autor a zároveň i jako dramaturg. Přiznám se ale, že s loutkovým divadlem jsem se opravdu seznámil až v Lampionu a tu nabídku jsem proto velmi dlouho poctivě zvažoval. Musím dodat, že jsem se ale do loutek okamžitě zamiloval, fascinují mě možnosti divadelní metafory, kterou činoherní divadlo do takové míry nenabízí, a moc mě to baví.

Vzal jste si na bedra opravdu velký a těžký úkol, protože dramaturgie v loutkovém divadle je zcela jiná, a hlavně nemá k dispozici fond hotových dramatických textů, který má činohra. Je to vlastně hodně autorská tvorba.

MD: Což ale svým způsobem na studia na Literární akademii navazuje, protože jsem tam nikdy nebyl v ateliéru dramaturgie, ale vždycky v ateliéru autorské tvorby, kde jsme si všechny ty texty psali sami, včetně dramatizací nedivadelních textů, a z toho teď v Lampionu čerpám.

Poslední dlouhou a ucelenou éru vytvořil v Divadle Lampion režisér Karel Brožek. Měla svůj profil, logiku ve skladbě inscenací, v kombinaci tvorby pro malé, ale i pro dospělé. Potom se tam v poměrně krátkých časových intervalech střídali umělečtí šéfové, ať už to byl Ondřej Lážnovský, Zita Morávková, nebo naposledy Braňo Mazúch. Pod jeho vedením se zdálo, že má soubor velké ambice, ale najednou – bez pořádného vysvětlení ze strany divadla – ze souboru zmizel. Hádám, že jste přišli do angažmá v poměrně těžkém období…

LR: Ano, bylo to těžké. Myslím, že tím byli všichni už hodně unavení a nevěřili nikomu a ničemu… Chápala jsem jejich naštvanost, že jim zase někdo bere uměleckého šéfa, protože neznali mě ani Matouše… Přesto se nám podařil, a teď to musím zaklepat, doslova zázrak, že nám ten divadelní tým tak rychle uvěřil, že to skutečně myslíme vážně a bereme to zodpovědně. Od začátku jsme se snažili, a pořád se snažíme, všem maximálně naslouchat a o všem se otevřeně bavit.

Proměnil se soubor po vašem příchodu?

LR: Po roce odešla Sára Märcová, která ale stejně odejít chtěla bez ohledu na výměnu vedení, a Jiří Hajdyla se rozhodl, že se bude věnovat jen režii. Soubor jsme ještě doplnili o Lukáše Bouzka, který si vyslechl náš dramaturgický plán a řekl, že je to cesta, která se mu líbí, a do divadla se vrátil, což pro mě byl velmi silný moment, a dále o Marii Jansovou, Dianu Hauptovou a Honzu Pichlera. Ještě jsme se rozhodli oslovit Honzu Strýčka a Dominik Migače, takže teď budeme mít hodně výraznou mužskou část souboru.

K vyladěnému hereckému souboru ještě potřebujete režiséra a kmenového výtvarníka a takových osobností po českém divadelním světě mnoho nechodí…

MD: Máme dohodu s Jakubem Maksymovem, že u nás bude jednou ročně režírovat, a zároveň to byl on, kdo nám pomohl vybírat nové tváře do souboru. „Jeho“ výtvarnicí je v současné době Olga Ziebińska, která je skvělá umělecky i lidsky – spolu už u nás připravili inscenaci Myši patří do nebe.

V posledních letech se tvorba v Lampionu orientovala téměř výhradně na malé děti. Je to dáno tím, že jste součástí Městského divadla Kladno a v inscenacích pro starší už byste byli do jisté míry konkurencí velké činoherní scény?

MD: Ano, na začátku byl Lampion nastavený tak, že se hrálo v podstatě jen pro mateřinky nebo děti z prvního stupně, občas maximálně pro druhý stupeň. Už jsme se na to konto sešli s uměleckým vedením z činohry a dohodli se, že bychom jednou za sezónu udělali také inscenaci pro středoškoláky, teenagery a tím pádem i pro dospělé diváky, protože se ukázalo, že se v tomto ohledu vlastně nijak zásadně nepřekrýváme. Od této sezóny u nás také nově funguje tzv. off-program, kdy zveme na večerní hostování jednou za měsíc loutkové inscenace pro „starší a pokročilé“.

LR: Moc se na to těšíme, protože si myslíme, že to je důležité i pro růst našeho souboru a jeho psychickou kondici. Zároveň ale musíme opatrně, protože kladenští diváci na to ještě nejsou úplně zvyklí.

Kromě postupného rozšiřování divácké adresy Lampionu jste letos na jaře zrealizovali první ročník nesoutěžní přehlídky jménem Amplion. Co je vaším cílem? Oslovit odbornou veřejnost, nebo je to akce spíš pro místní, abyste jim ukázali, že je loutkové divadlo zajímavý a různorodý divadelní segment?

LR: Je to tak půl na půl. Myslím, že by bylo moc fajn, kdyby to bylo setkání pro divadelnickou obec a fungovalo by i pro místní komunitu. Letošní ročník dopadl velmi dobře, návštěvnost byla nad očekávání vysoká, soubory se u nás cítily dobře, diváci byli moc příjemní a užili si to, Radek Malý s Matějem Formanem vařili celou sobotu na dvorku guláš, který jsme pak všem rozlévali do misek… Atmosféra byla téměř rodinná.

Když jste přišli do Lampionu, naskočili jste doslova do rozjetého vlaku. Od které inscenace už realizujete vlastní vizi?

MD: Dalo by se říci, že naše dramaturgie jsou inscenace Drakobijec z Oujezda, Pračlovíček a ta sezóna, která právě běží, jíž jsme dali podtitul Malí velcí hrdinové a je určena zejména pro menší diváky. V každé inscenaci se snažíme představit nějako formu hrdinství a myslím, že se nám podařilo dosáhnout určité rozmanitosti. Poslední premiérou této sezóny pak bude Prapodivné království v režii Vladimíra Nováka, což je inscenace inspirovaná pohádkou Ztracený princ Margarín, tedy pohádkou složenou z fragmentů nalezených po Marku Twainovi, kterou vyprávěl svým dcerám před spaním. Inscenace bude také určena menším dětem a je to v podstatě příběh o síle odvahy a především o síle přátelství.

Jaká bude ta následující sezóna v Lampionu? Má také nějaký podtitul?

MD: V příští sezóně se budeme věnovat inscenacím pro první a druhý stupeň a zároveň budeme pracovat na jedné „off-programové“ inscenaci. Zvolili jsme pro ni motto V cizí kůži a chceme divákovi nabídnout pohled do jiných kultur a výpravu do jiných světů – čeká nás Dvacet tisíc mil pod mořem v režii Jiřího Hajdyly a scénografii Kamila Bělohlávka, téměř celosouborová inscenace Kde bydlí strach? inspirovaná mexickým svátkem Dia des Muertos v režii Jakuba Šmída, nebo třeba Tracyho tygr v režii Jiřího Šponara, který bude pracovat primárně se zvukem a se zvukovou atmosférou. Dalším titulem bude dramatizace Vlčího oka, tedy knížky Daniela Pennaca, která vůbec nebyla přeložena do češtiny, o chlapci z Afriky a vlkovi z dalekého severu, kteří se setkají v Evropě. Oba jsou tu cizí, migranti odjinud, a jen skrze pohled do očí si vyprávějí své životní příběhy a navážou takové velmi zvláštní přátelství. Inscenaci bude režírovat Šimon Spišák ve výpravě Karla Czecha.

Říkali jste, že jednou ročně u vás bude režírovat Jakub Maksymov. Jaký titul chystá?

MD: Jakub pro nás připravuje neobvyklou inscenaci Stín kapradiny, která by měla fungovat v podstatě formou „syntetického storytellingu“, tedy vyprávění pomocí objektů. A poslední inscenací bude celosouborový Mluvící balík v režii činoherního režiséra Martin Vokouna, což by měla být rodinná, výpravná inscenace se silnou hudební a pohybovou složkou, až částečně muzikálová.

LR: Myslíme si, že jako oblastní divadlo musíme divákům nabízet nejen „artové“ věci, ale i trochu lehčí zábavu, aby se to v repertoárovém celku nějak vyvážilo.

Musím říci, že máte připravenu opravdu zajímavou repertoárovou skladbu, ta různorodost témat, vyjadřovacích prostředků i režijních osobností je velmi inspirativní…

LR: Ještě bych ráda doplnila výhled do sezóny další – za rok nás čeká poměrně velký projekt se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Oslovili nás s nápadem nazkoušet společně na podzim 2020 Českou mši vánoční, která se bude hrát v pražském kostele Šimona a Judy a zároveň i v kladenském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Dirigovat bude Marko Ivanović a režírovat Matěj Forman. Jsme domluveni na spolupráci také třeba s Lindou Duškovou a já osobně bych ráda přizvala Ewu Zembok, která umí báječně trochu hororová témata a má je ráda. Rádi bychom, aby se k nám vrátil Jiří Jelínek, domlouváme se s Jiřím Ondrou, je toho před námi zkrátka dost.

Loutkář 2/2019, s. 63–64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.