Soprová, Jana: Rozsviťte Lampion

Barevné lampiony, které jsou zapamatovatelným znamením kladenského Lampionu, jako by symbolicky naznačovaly, co zde diváky – především děti všeho věku – čeká. Tedy hravost, otevřená dvířka do světa fantazie a spousta barev, aniž by na ně útočila kýčem, doslovností či záplavou poučení. A zároveň nabídka spoluúčasti, jak během představení, tak v rámci workshopů a dalších akcí. Zdejší tvůrci si dobře uvědomují, že děti nejsou jedna kategorie, ale přinejmenším tři, a že je dobře, když něco vybyde také na dospělé.

Dát to vše dohromady, je hukot, i když Lucie Radimerská má zkušenost z různých stran – jako herečka, loutkoherečka, produkční či vedoucí studentského divadla. Ačkoliv tady je zacílení jasné – na děti všech věků a rodinné publikum –, je třeba pečlivě vážit na vážkách, co zařadit do repertoáru, aby to diváky oslovilo. V posledních měsících jsem navštěvovala Lampion intenzivně a zhlédla jsem tu celkem sedm inscenací z posledních sezón – a to mimo premiéry, které přece jen zkreslují dojem. Měla jsem tedy možnost vidět, jak to chodí v běžném provozu, s tzv. normálními diváky, dopoledne se školkaři a školáky od mrňat až po teenagery, v sobotu či neděli odpoledne s rodinnými výpravami (zažila jsem i delegaci asi deseti lidí, kteří přijeli autobusem z Prahy, protože tady se jim líbí divadlo pro děti mnohem víc).

Nabídka je skutečně velmi pestrá, nabízí různorodé poetiky, výtvarné styly i nápadité pojetí loutek. Iluzivního marionetového divadla se tu nedočkáme, přítomnost herců je vždy přiznaná a velmi angažovaná. Poměrně malý herecký tým je zdatný pohybově, herecky, ale i – což je důležité – hudebně. Navíc je zkušený v komunikaci s publikem, zvyklý i na neobvyklé situace (malí diváci reagují na představení bezprostředně a spontánně situace komentují, vysvětlují si mezi sebou, často tleskají a rádi reagují na možnost spoluúčasti). Vedení divadla – Lucie Radimerská společně s dramaturgem Matoušem Danzerem – otevírá prostor i autorským projektům zdejších herců, pokud mají nosný nápad a chuť jej zrealizovat, a kromě toho oslovují skutečně zajímavé tvůrce z vnějšku.

Autorské projekty herců

Ve sledovaném období vznikly dva zajímavé a při scénické skromnosti pozoruhodné projekty, jejichž tvůrci vyšli přímo z hereckého souboru. Jan Vejražka přišel s výzvou Play the Game, variací na prolnutí problematické, nudné skutečnosti a zábavné virtuální reality. Nejenže text napsal a režíroval, ale představení opatřil i hudbou a zároveň v něm hraje. Experimentování s průniky do umělého světa (počítač své hrdiny doslova vcucne) samozřejmě malé diváky baví, je jim blízké, stejně jako řeč propletená výrazy, které pro starší generaci znějí jako sci-fi, a jingly doprovázející jednotlivé akce. Příběh je jednoduchý, protkaný slovními vtípky pro generaci 21. století, a také interakcí s diváky. Navíc má dobrodružný až detektivní charakter v tom, že hrdina hraje „o duši“, tedy o to, vysvobodit sebe sama i ostatní ze spárů Pána her. Celý projekt vtahuje diváky ještě před samotným začátkem, kdy je ve foyeru oslovuje televizní reportérka s kameramanem v kauze podivných zmizení dětí ve městě. Hrdinové se pak sejdou uvnitř počítače, či přímo uvnitř počítačové hry, kde se Pán her snaží vymyslet a realizovat dokonalou hru, která dokáže pohltit, tedy zlikvidovat všechny. Interaktivita, kdy si herci při pátrání a poté v asistenci u hraní o život a návrat do skutečného světa žádají pomoc diváků, podle spontánních reakcí zaujme různé generace dětí (na mnou viděném představení se bavily jak děti z druhého stupně ZŠ, tak i menší).

Druhým domácím autorským projektem je Pračlovíček Jiřího Šponara. Ten napsal scénář a režíruje. Loutky a scénu vytvořila Vendula Bělochová a ke spolupráci na komorním projektu pro nejmenší byli přizváni tři herci. Na počátku vidíme osvětlený jen malý výsek scény, kde tři postavy v černém drží v rukou človíčka-pračlovíčka. Když se scéna rozsvítí úplně, odhalí se nám jednoduchá kulatá plošina, mikrosvět, v němž se pračlovíček učí první kroky a poznává bezprostřední okolí. V jednotlivých scénách se pak střídá detailní pohled na jeho činnost s makropohledem, v němž se hrdina stává jen tečkou uprostřed velkého světa pod vysokou horou. Celé je to provedeno hravou formou, s komunikací v pračlověčtině, tedy jen pomocí omezeného počtu zvuků. Spíše citoslovečná komunikace je dětem srozumitelná, protože doprovází veškeré pračlovíčkovy činnosti. S hlavou a končetinami pračlovíčka manipulují přiznaně tři herci (v tomto případě jsou oblečeni v černém, ale nemají zakryté obličeje). Tento orientální model, kdy se herci-vodiči stávají pro diváka jakoby neviditelnými, děti spontánně přijímají a berou ho do hry (děti v nějakých situacích radí nikoli loutce, ale vodičce, co má či nemá dělat). Příběh je veden na nejjednodušší úrovni, aby inscenace byla pochopitelná i batolatům. A děti skutečně sledují s napětím pračlovíčkovo poznávání toho, co je a co není k jídlu, ochočení psa, dojení bizoní krávy s bizoním miminkem a nakonec setkání s vytouženou ženou, jejíž model si předtím uhnětl z hlíny. Detaily, kdy se pračlovíček pohybuje na malé kamenité ploché „zemi“, střídá pohled na okolní svět pod horou, v kulatém zadním průzoru sledujeme západy a východy slunce, stínohru souboje s bizonem, blesky, které zapálí strom a přinesou tak pračlovíčkovi oheň, ale také jeskynní malby vytvořené podle autentických vzorů. Využití materiálů na scénografii i loutky je rozmanité, přednost mají přírodní materiály (hliněné figurky, pomalované kameny jako bizoni, větve, kamínky), ale děti potěší i přítomnost (trochu kýčovité) plyšové bizoní krávy. Je to pro nejmenší dobrý začátek, jak vstoupit do divadelního světa, jak poznat antiiluzivní podstatu divadla, kterou děti podvědomě chápou, komentují, chvílemi se ptají a spontánně začnou i radit s tím, co znají z vlastní zkušenosti (nesahej na oheň!). Snad jediným problémem pro některé diváky může být tma oddělující jednotlivé scény, které se nejmenší děti bojí. Ale i tento moment strachu ze tmy, z níž se vzápětí vynoří nějaké nové překvapení, můžeme vnímat pozitivně. Protože může malé diváky naučit zvládnout situaci, jak se poprat se strachem (zvláště, když je maminka blízko a drží dítě za ruku). S nešikovností loutky a tím, jak objevuje základní instinkty a důležité životní věci, mají batolata možnost se ztotožnit. A přítomnost herců v pozadí, kteří před očima dětí scénografii vlastně tvoří a přetvářejí, podporuje dětskou imaginaci.

Drakobijec a myši

Jakub Maksymov vstoupil do programu Lampionu poprvé s pohádkou, v níž se mísí klasické motivy s pragmatismem dneška. Je o tom, jak obyčejný venkovan, který je zvyklý s ničím se nepárat, zatočí s drakem. Zkrátka, na rozdíl od zhýčkané a nepraktické šlechty si bez dlouhých řečí poradí se vším. Scéna a loutky jsou vtipné a promyšlené, i když v množství scénických proměn se herci značně zapotí. Objevují se tu plošné loutky (princip zvětšování a zmenšování, podle toho, jak daleko jsou od diváka), proměna stahovacích malovaných kulis, kde se ukazuje „mapa“ krajiny, ale i jednotlivé detaily míst, kde se děj odehrává. Ústřední rám s proměnami scénografie (případně stínohrou) je sice centrem scény, nicméně mnohé akce se odehrávají v popředí na miniaturní U-rampě, na které se pohybují, respektive jezdí loutky (či v některých případech spíše hračky s vedením na tyči). Základní rámec o záchraně princezny před drakem a také vesnice před obrem je obohacován nejrůznějšími gagy, v nichž například dominuje hračka jezdícího zajíce.

Druhá inscenace Jakuba Maksymova, adaptace dětské knížky Ivy Procházkové Myši patří do nebe, je komornější a také stylově sevřenější. Přes neobvyklé (a dlouho tabuizované) téma smrti a jejího přijetí nepůsobí depresivně. Myška, zahnaná ve skutečném životě lišákem k pádu do propasti, se ocitá v záhrobí; není to místo strašidelné, naopak příjemné a nabízející přítomným nejen setkání s jejich milými, ale také řadu dobrodružství a her. Tato inscenace, která nedávno získala ocenění na mezinárodním festivalu Zlatá iskra v Kragujevaci za scénografii, staví na propojení prostoru a zvuku. Základním stavebním prvkem je využití neobvyklých hudebních nástrojů, které jsou jak vizuálně, tak zvukově zajímavé a neobvyklé. Představení je velmi intimní, diváci sedí na provizorním hledišti na scéně tak blízko, že vzniká dojem, jako bychom příběh myšky sledovali pod lupou. Na počátku sledujeme zápolení miniaturní myšky a lišáka na reálné velké suché větvi, ve světě nebeském se dostáváme jakoby do světa za zrcadlem, kde vše má svůj symbolický význam (nejzajímavěji pojaté zrcadlové jezero rozloučení). Zvířátka neaspirují na zcela realistické ztvárnění, působí spíše jako hračky vytvořené dětmi samotnými. Herci jsou zároveň loutkoherci a muzikanty, výrazný podíl rytmiky a rozmanitých zvuků vytváří nejen rytmus představení, ale hlavně charakterizuje jednotlivé postavy. Slovní hříčky a gagy tu fungují přirozeně, stejně jako téměř „indiánská“ jména jednotlivých zvířátek. Ocitáme se totiž ve zvířecím nebi, takže lidé nejsou přítomni. Ale paralela s tím, že se po smrti můžeme setkat s těmi, kterých jsme se ve skutečném životě báli či kteří nás trápili, stejně jako s těmi, jimiž jsme tak lehce pohrdali, a můžeme dodatečně pochopit motivace jejich chování a vlastní předsudky, je zřejmá. Poselství je jasné: každý po smrti musí vykonat cestu ke smíření se sebou samým i se svým okolím. V tomto případě je ovšem nabízena – lehce ezoterická – šance možného návratu na zemi, ovšem v kůži toho druhého… A navíc, malí diváci mají na konci představení možnost si veškeré nástroje osobně vyzkoušet ve dvacetiminutovém workshopu.

Vrchol sezóny – formanovský Šťastný princ

Poprvé na scéně Lampionu pracoval Matěj Forman a v jeho inscenaci Šťastného prince je patrné, že z dvojice slavných bratrů je tím více zaměřeným na výtvarno a scénografii. Stejně to bylo patrné během příprav, kdy vznikaly mj. pestrobarevné lampiony, které vzápětí vytvořily jakési symbolické propojení mezi scénou a jevištěm. V inscenaci se setkáme s principy, které bratry Formany proslavily i na větších scénách, včetně Národního divadla – evokací zvláštní magické atmosféry, stejně jako poetickou něhou pastelových barev promíchanou s rozpoutanou až karnevalovou lidovostí. A ovšem hlavně s vizuálními vychytávkami, inspirujícími se až operně načechranou výpravou, výrazně expresivním hereckým projevem, využitím přesných skupinových choreografií a pěveckých sborových scén. Samozřejmostí je využívání rozmanitých typů loutek a principů loutkářské práce (od stínového a papírového divadla plošných loutek přes hru světel a světýlek-drahokamů, které nosí vlaštovka chudým lidem, až po stylizaci herců do loutkových pohybů a využití půlmetrových loutek). Práce s light designem, stínohrou, choreografií skupin i jednotlivých postav společně vytváří nezaměnitelný otisk formanovské poetiky.

Jakákoli scénická kouzla by však neožila nebýt disponovaných herců, kteří s energií a zdánlivě samozřejmou zručností vytvářejí v krátkých vstupech jasné charakteristiky postav a vzápětí se stávají součástí sehraného „komparsu“, autentické kulisy ruchu maloměsta. Jakkoli v inscenaci zaznívá výrazná kritika společnosti lidí zaměřených jen na své ego a finanční zisky, baladický příběh vlaštovky – možná spíše nežli prince – přináší poselství dobra, které nezní jako klišé. Kromě této vážnější linie je to ovšem inscenace zábavná a hravá, nechybí humorné gagy a chytlavé písničky. Je zjevné, že tento prestižní projekt patrně uloupl z rozpočtu divadla značný díl, ale schopnost získat ke spolupráci slavné jméno pomáhá divadlo zviditelnit i pro diváky, kteří by jinak do Lampionu stěží zavítali. (Inscenace bude v létě hostem Lodi Tajemství Divadla bratří Formanů, pozn. red.)

Legenda jménem Broučci

Na rozdíl od předchozího titulu přinášejí Karafiátovi Broučci, které děti dnes znají už spíše z večerníčkové produkce nežli z vlastní četby knížky, divadlo spíše starodávného střihu. Dramatizace a režie této inscenace se ujala Marka Míková. Popravdě řečeno, výprava ani loutky mě nenadchly. Je to zvláštní kombinace domečků s hadrovými zástěnami (připomínají do jisté míry mansiony středověkého divadla), které se v průběhu děje obracejí k divákům různými stranami a v jejich „oknech“ se odehrává značná část děje. Ozdobou scény jsou naddimenzované květy působící až barvotiskovou umělostí. Pár loutkových „lidí“, kteří se v ději objeví, se podobá svými obličeji struktuře svraskalé stromové kůry. Největší pozornost je zaměřena na broučky samotné, tedy konkrétně na druh Světluška větší (Lampyris noctiluca). A tak broučci, z nichž v reálném světě vidíme jen roztomilé blikající světýlko, se nám tady jako pod lupou ukazují jako barevně i tvarově odpudivý krovkatý hmyz. Nevylučuji ovšem, že i toto může být úmysl inscenátorů, aby děti přijaly „jinakost“. (Loutko)herci, kteří broučky vodí či spíše nosí, mají na sobě krycí kostýmy v barvách lesa. Pomineme-li tuto poněkud kontroverzní výpravu, je třeba říci, že obsahově v inscenaci nechybí žádná z očekávaných slavných scén (v nichž je hrdinou neposlušný Brouček). Potlačen je – pro dnešek logicky – náboženský aspekt, který do příběhu kněz Karafiát kdysi vložil.

Bezbřehá fantazie Jiřího Jelínka

Poslední inscenací, kterou jsem viděla, je adaptace známé pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký v bezbřehé fantazii a radostném dětském blbnutí Jiřího Jelínka. Režisér se samozřejmostí vede herce k bezprostřednímu kontaktu s publikem, má rozmanité legrační nápady, které sice bezprostředně nemusejí souviset s dějem, ale pobaví děti i dospělé, a vytvářejí atmosféru, která fandí tvořivosti ve všech podobách. Vše je dovoleno! Tahle svobodomyslnost se z jeviště přenáší do hlediště, kde doslova bobtná ve vstřícných reakcích dětí. Ale přitom nechybí ani lehký didaktický podtext – princeznu ve věži totiž nevězní žádný zlý čaroděj, ale maminka, která se bojí propustit svou dceru do skutečného světa. Jelínek se svými spolupracovníky mají smysl pro divadelní kouzla, a tak je notoricky známý příběh obohacen nejen nápaditými postavami D-Š-B, ale i dalšími vychytávkami. Základním materiálem pro postavy lidí, ale i zvířat, eventuálně dalších scénických prvků, je papír a loutky jsou vytvořeny na principu origami. Z jiného světa pak přicházejí D-Š-B, z nichž každý je zkonstruován podle předpokládaných dispozic. I když zpočátku vypadají „jen“ jako půlmetrové loutky, o to více překvapí jejich proměna. Dlouhý, zpočátku poměrně drobná figurky složená z červených tyček, se dokáže v případě potřeby proměnit v lidský jeřáb vyrůstající do výšky téměř tří metrů. Široký, když dostane za úkol vypít moře, se promění v nafukovací míč, který postupně téměř zavalí první řadu hlediště. A Bystrozrakému se zase podle potřeby dokážou rozzářit a rozblikat naddimenzované oči v podobě broušených diamantů. Loutky a figurky, které jsou v inscenaci využívány, jsou inspirativní i v tom, že se o jejich výrobu mohou pokusit i samotné děti.

Divadlo Lampion končí sezónu, která ukázala potenciál divadla samotného, ale vyzkoušela i různorodé možnosti práce s dětmi. Žádný z titulů nelze označit za vyloženě nepovedený, každý z nich má své kouzlo, svou poetiku. Nechci úmyslně vyzdvihovat žádného konkrétního herce z lampionovského týmu, protože největší síla souboru vyplývá právě z jeho sehranosti a schopnosti improvizace. Herci hrají s plným nasazením, svižně a rozhodně nepodceňují dětské publikum, naopak je berou jako spoluhráče a pobízejí k tvořivosti a spoluúčasti. A navíc, v každé inscenaci, je patrný neokázalý, ale – alespoň dle mého – velmi potřebný edukativní moment. Učí děti nejen vnímat divadlo jako místo, kde lze zažít něco víc než v reálném životě, ale někdy také mohou podvědomě pomoci v řešení dětských problémů.

Divadlo Lampion Kladno

Jan Vejražka – Natálie Preslová: Play the Game

Režie: Jan Vejražka, dramaturgie: Natálie Preslová a Matouš Danzer, výprava: Barbora Burdová a Lucie Wildtová, hudba: Jan Vejražka

Premiéra 14. 4. 2018.

Jakub Maksymov a Matouše Danzer: Drakobijec z Oujezda

Režie: Jakub Maksymov, dramaturgie: Matouš Danzer, výprava: Tereza Černá a Rufina Bazlova, hudba: Ivo Sedláček, texty písní: Matouš Danzer

Premiéra 19. 5. 2018.

Jiří Šponar: Pračlovíček

Režie: Jiří Šponar, dramaturgie: Matouš Danzer, výprava: Vendula Bělochová, hudba: Petr Hubík

Premiéra 16. 6. 2018.

Oscar Wilde: Šťastný princ

Dramatizace: Radek Malý a Matěj Forman, výprava a režie: Matěj Forman, loutky: Tereza Komárková a Josef Sodomka, hudba: Daniel Wunsch, texty písní: Radek Malý, pohybová spolupráce: Veronika Švábová

Premiéra 13. 10. 2018.

Jan Karafiát: Broučci

Dramatizace a režie: Marka Míková, výprava a loutky: Kateřina Housková, hudba: Jaroslav Svoboda, dramaturgie: Matouš Danzer

Premiéra 15. 12. 2018.

Loutkář 2/2019, s. 58–62.

Soprová, Jana: Rozsviťte Lampion

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás