Vondráková, Adéla: Ve světě barev a zvuků

Malá inventura sloužící domácím i zahraničním profesionálům jako orientační bod ve světě nového divadla, jak se píše v oficiálních festivalových materiálech, letos přilákala rekordních 5 000 diváků. Mezi 75 festivalovými inscenacemi byly performance na pomezí divadla a dalších uměleckých odvětví, inscenace rozkročené mezi jednotlivými divadelními druhy i žánry; inscenace taneční i výtvarné či využívající loutkářské principy. Příznačně multižánrový byl i nejnovější divadelní počin Petra Nikla Žlutá tma.

Text: Adéla Vondráková

Petr Nikl jím navazuje na předchozí inscenaci Já jsem tvůj zajíc (Divadlo Archa, 2011; recenze vyšla v Loutkáři 1/2012, s. 27–28) a zároveň i na svou novou knihu Malovat slunce (Argo, 2018), která je poctou Libuši Niklové. Není výjimkou, když je Niklova divadelní tvorba (a mnohdy i ta výtvarná či literární) spojována s jeho dětstvím, interpretována jako ozvěny dětských zážitků a malá vyznání lásky autorově mamince. Možná jde jen o diváckou snahu nějak racionálně podchytit abstraktní a mnohoznačné dění na jevišti, možná je to skutečně autorovo programové směřování. V případě Niklovy tvorby bývá jen máloco jisté a Žlutá tma je v tomto ohledu vzorovým příkladem.

Žlutou tmu sám autor označuje za melodram. Je to ale spíše vizuální báseň, jakási výtvarně-hudební divadelní skladba, která apeluje na diváka pomocí velmi abstraktních prostředků, náladami a emocemi, a nechává dveře dokořán všem možným interpretacím. Bylo by poměrně těžké vtlačit sdělení, o čem to je, do několika vět. A pravděpodobně by to ani nemělo velký význam, protože je pravděpodobné, že se žádné dvě interpretace nebudou příliš shodovat. Nezbývá tedy než se opřít o autorovo vlastní vyjádření z anotace uvedené na webu Archy: Znovu a znovu se pokouším být nástrojem i náčiním ke hře […] jsem vězněn spletí svých představ, které mě provázejí a zároveň překážejí. Lapen do sítě světelných obrazců, snažím se lovit slovní asociace.

Petr Nikl vstupuje do čistě bílého prostoru – z black boxu Divadla Archa se pro tuto příležitost stal „white box“ s bílou podlahou a třemi hladkými bílými stěnami. A ten je, stejně jako list bílého papíru, výzvou ke kreativní hře.

Nikl jako by vstoupil dovnitř některého ze svých abstraktních obrazů, rozhýbal ho a rozehrál. Jako by nechával volně přecházet obrazy od jednoho k druhému a zároveň nemohl nadobro opustit některé základní motivy, jako je třeba slunce objevující se už v základním popěvku Zvláštní je sluce, které znám, v krajinách, které neznám, předneseném Niklovým typicky vysoko posazeným hlasem. Oblečený do bílého se nejdříve pohybuje po scéně a díky silnému bodovému reflektoru, který jej z boku nasvěcuje, diváci sledují jeho stín – jehož tvar i velikost se rychle proměňují. Na hlavě má navíc nasazenou kulatou skleněnou nádobu, nejvíce připomínající akvárium, díky níž vzdáleně připomíná kosmonauta a jejíž stín dodává postavě jakýsi mimozemský charakter. Hlavním hereckým partnerem je ale Niklovi laserový paprsek, respektive množství laserových paprsků uspořádaných skutečně fascinujícím způsobem.

Autorem laserového designu je David Vrbík, který vytvořil interagující paprsky reagující na Niklův pohyb v prostoru i na hudbu Jana Buriana ml. Lasery tvoří obrazce, které Niklově postavě překážejí v pohybu, které jej znepokojují, nebo naopak přitahují jeho pozornost. Někdy jsou to složité vizuální struktury, jindy jen jediný paprsek zářící ve tmě. A Nikl si s nimi hraje a zkoumá je s podobným zaujetím, které by se dalo sledovat u dětí. Nechává je prostupovat skleněnými objekty – akvárium, rozbité lahve – a sleduje, jak se paprsky rozkládají, nebo jak se jejich světlo šíří. Jedním z vrcholů inscenace je navíc scéna, ve které Petr Nikl doslova hraje na bílé laserové paprsky, ne náhodou připomínající struny.

Do scény zářící barevnými světly, která přicházejí jaksi odnikud, navíc později vstupuje velký bílý létající objekt – řiditelný balón poháněný vrtulemi –, narušující světelný řád a vrhající černý stín do světelné scenérie. Jestli je to zlověstný posel, nebo jen náhodný cestovatel, je opět na každém divákovi a na rozpoložení, které v něm inscenace naladila.

Žlutá tma je divadelní pozvání do bezčasí, ve kterém neplatí běžná pravidla; pozváním, které může mít za následek srdcebol i dětské nadšení. Je to hudební a vizuální balzám, který se opírá nejen o uměleckou suverenitu Jana Buriana ml. a Davida Vrbíka, ale především o autorskou a hereckou upřímnost a zranitelnost, se kterou na jeviště vstupuje Petr Nikl.

Malá inventura má být jakýmsi barometrem „nového divadla“ a, ať už to znamená cokoliv, jisté je, že se Žlutá tma běžné inscenační praxi vymyká. Je to inscenace v pravém slova smyslu na pomezí uměleckých oborů: divadla, hudby a výtvarného umění. A navíc ještě vtáhne diváka do paralelního světa barev a zvuků a pobídne jeho fantazii k běhu.

Petr Nikl: Žlutá tma

Pohyb, manipulace, zpěv: Petr Nikl; zvuk, laserová interakce: David Vrbík; hudba: Jan Burian ml.; průlety objektů: Ondřej Eremiáš; světelný design: Patrik Sedlák

Premiéra 21. 9. 2018 v Divadle Archa, Praha.

Psáno z reprízy 28. 2. 2019.

Loutkář 2/2019, s. 56–57.