Špalková, Gabriela: Promarněná šance

Chtějí-li režiséři jiných jevištních druhů a žánrů ozvláštnit své inscenace, stává se, že sahají tu s větším, tu s menším úspěchem po loutkách. Loutka ve svých nejrůznějších podobách se tak stává novým atributem děje, propojuje různé typy divadla a umění, může být novým podnětem pro přemýšlivého diváka, anebo jen zajímavou atrakcí.

Jedním z nejvýraznějších počinů tohoto druhu byla například inscenace Pucciniho veristické opery Madama Butterfly, kterou pro Metropolitní operu v New Yorku nastudoval v roce 2006 anglický filmový režisér a scénárista Anthony Minghella. Vytvořil neobvyklou, ovšem kompozičně promyšlenou inscenaci, využívající tradičních japonských prvků. A uplatnil zde japonské loutkové divadlo s loutkami typu bunraku, které dokonce suplovalo v určitých momentech živé herce. V případě dětské role syna Butterfly a Pinkertona stoprocentně – loutka nahradila živé dítě po celou dobu představení. Jakkoliv byly reakce publika na využití loutky odlišné, režisér nepracoval s loutkou samoúčelně, ale jako s hlavní součástí velké inscenační a do detailu promyšlené skládačky.

Vrátíme-li se do našich končin, pak vesměs velmi rozpačité reakce vyvolala dřívější inscenace opery Kunálovy oči Otakara Ostrčila v Divadle J. K. Tyla v Plzni z roku 2002 v režii kontroverzního Jiřího Pokorného. Zde se spojení loutek s herci a operou nepodařilo, oba světy se navzájem rušily. Naopak nesmírně zdařilé byly na zdejší scéně inscenace muzikálové, při nichž soubor DJKT spojil své síly s Divadlem Alfa ještě podstatně výraznější měrou, ať to byl Limonádový Joe (2007) inscenačního týmu Pavla Vašíčka a režiséra Tomáše Dvořáka, nebo Fantom Morrisvillu (2011) opět v režii Tomáše Dvořáka. Charakterizovalo je promyšlené zakomponování loutek do děje, jejich výtečné propojení s živými herci, dokonalá stylová jednota, čistota a nápaditost.

Zcela originální bylo loutkové zpracování opery W. A. Mozarta Kouzelná flétna souborem Thalia Kompagnos z Norimberka, které s nadšením přijalo publikum v roce 2016 na 32. ročníku Skupovy Plzně. Toto unikátní představení slučovalo loutkové divadlo a trikový film a soubor je uvedl spolu s komorním orchestrem Ensemble Kontraste ve vynikajícím hudebním provedení. Mělo v sobě nadsázku, humor a vtip, pracovalo s prvky grotesky. Tvůrci a interpreti této Kouzelné flétny získali na festivalu dokonce zvláštní cenu poroty – Tristan Vogt, Joachim Torbahn za režii a scénografii a kontratenor Danielu Gloger za provedení pěveckého partu. Úspěšné ztvárnění Mozartova díla v této zkrácené a netradiční podobě bylo ovšem podmíněno dokonalou znalostí předlohy.

Těchto několik příkladů (a jistě by se jich dala uvést ještě řada), kdy jsou loutky integrovány do inscenací hudebních děl, kde se s užitím loutek původně vůbec nepočítalo, je dokladem hledání nových inscenačních možností a zájmu inscenátorů a tvůrců o loutku jako o prvek obohacující děj. Přitom ovšem existuje významné a dnes zapomenuté operní dílo, které loutkové divadlo jako jeden ze zásadních prvků svého děje přímo předepisuje a zvláštním způsobem na ně ve svém průběhu odkazuje. Je jím opera Pietra Mascagniho Iris z roku 1898. Opera byla zpočátku velmi úspěšná a hrála se po celém světě, také v Metropolitní opeře v New Yorku pod taktovkou A. Toscaniniho a s E. Carusem v hlavní mužské roli. U nás je však prakticky neznámá a příležitosti uvést ji v české premiéře se chopilo až nyní Divadlo J. K. Tyla v Plzni, a to v hudebním nastudování Jiřího Štrunce, v režii šéfa opery Tomáše Pilaře a ve spolupráci s Divadlem Alfa.

Autorem literární předlohy díla je italský libretista Luigi Illica. Opera pojednává o patnáctileté japonské dívce Iris, jež se stává obětí milostné touhy šlechtice Osaky a obchodního zájmu majitele nevěstince Kyota. (Jistě není náhodou, že dvě ústřední postavy nesou jména dvou center japonského loutkového divadla!) Illica vytvořil libreto v operní literatuře neobvyklé svou koncepcí, po literární stránce velmi barvité, slučující v sobě poetiku, drama, naturalistické prvky, filosofii, duchovno a symboliku. Stojí na kontrastu přírodních scenérií s povrchností města a jeho nevěstinců. Přímo odkazuje na japonské reálie a vše propojuje motivem slunce a světla prostřednictvím laskavého slunečního boha Jora. Jednotlivým dějstvím předcházejí v libretu působivé poetické texty originálně navozující atmosféru. Scéna s loutkovým divadlem je středem celého prvního dějství, jeho prostřednictvím je nevinná Iris unesena do nevěstince. Kyoto jako fingovaný principál přijíždí na vesnici se svým loutkovým divadlem, rozdává loutky, s nimiž najatí herci hrají příběh o nešťastné dívce sužované despotickým otcem, kterou vysvobodí z jeho tyranie bůh Jor a uvede ji do nebeského království.

Divadélko je sice zástěrkou pro únos, ale ve vlastním charakteru opery je nejvýznamnějším symbolem celého díla a jeho hlavní myšlenky, kterou je síla svobodné lidské vůle. Naivní Iris totiž není dospělá žena, ještě si hraje s panenkou a stará se o svého slepého otce. Reálný svět je pro ni ve všech směrech vzdálen. Proto ji bohatý šlechtic Osaka tak snadno vyláká k loutkovému divadlu a za pomoci najatých samurajů se jí zmocní. Když pak dívka jeho lásku odmítne, využije toho dohazovač Kyoto a vystaví Iris za okny svého nevěstince. Přichází však její otec, dívku prokleje a Iris se všemi opuštěná vrhá do hlubin temné propasti, nad níž nevěstinec stojí. Všichni tři muži se o ni zajímali jen jako o věc, nikoliv jako o člověka s duší a city. Iris je loutkou v otcových, Osakových i Kyotových rukou. Její dobrovolná smrt je jediným promyšleným činem její svobodné vůle. Iris bezděčně prožívá podobný příběh jako loutka v divadélku, i ona touží po slunci a klidu. Ztotožňuje se s loutkou, neboť pro Japonce má loutka duši. Motiv loutky a člověka jako předmětu v rukou druhých – to vše se dílem logicky a originálně prolíná.

Velká příležitost, která se zde v souvislosti s neobvyklým a inspirativním rozměrem opery přímo nabízí, nebyla v Plzni bohužel zcela využita. Místo adekvátních jednoduchých loutek ningjó džorúri byly použity složité loutky bunraku. Oba tyto druhy jsou si zdánlivě podobné, odlišují se však nejen svou velikostí, ale i typem divadla, pro něž jsou určeny. Ningjó džorúri je kočovné japonské loutkové divadlo, které předvádělo příběhy spojené s bohy. Hrálo se na vesnicích a při chrámových festivalech. Proto také využívá menší loutky s jedním vodičem, které nevyžadují složitou manipulaci a s nimiž se hraje v improvizovaném divadélku s oponou. Je to tedy typ, který odpovídá potřebám i charakteru scény v opeře Iris. Zato velká a na vodění velmi náročná loutka bunraku má poslání docela jiné. V Japonsku se vzhledem ke své komplikovanosti (je vedena třemi vodiči, hlavní vodič drží loutku a animuje hlavu a pravou ruku, druhý ovládá obě nohy a třetí levačku; první z vodičů je navíc přímo oděn v japonském kroji a nalíčen, zatímco druzí dva jsou v černém odění s kapucí na hlavě) hraje bunraku jen ve stálých divadlech a je určeno pro zábavu. S náboženstvím nemá na rozdíl s ningjó džorúri nic společného.

Rozměrná loutka (jejím autorem je Ivan Nesveda) zpodobňující v DJKT slunečního boha Jora je atraktivní a po výtvarné stránce vysoce hodnotná, navíc vodiči Martin Sádlo Bartůšek, Lenka Válková Lupínková a Radka Mašková vedli loutku v obdivuhodně dokonalé souhře a zaslouží si za svůj výkon obdiv. Ale jeho podoba sem zabloudila ze zcela jiného typu divadla – další dvě předepsané loutky byly režisérem nahrazeny akcemi pěvců (více loutek bunraku už zřejmě nebylo možné z různých důvodů zajistit), což velmi oslabilo působivost celé scény. Oč poutavější by byla, kdyby výborní hostující loutkoherci z Alfy mohli scénu realizovat tak, jak ji zamýšleli už autoři opery!

Je škoda, že nemělo loutkové divadlo v plzeňské Iris takový prostor, jaký by byl třeba. Mohla se stát skutečným objevem z hlediska divadelní dramaturgie, ale také scénografie i prolínání divadelních druhů a stylů. Tím spíše, že odpovídající inscenování japonského loutkového divadla by bylo samo o sobě zajímavé pro řadu diváků, nejen operních fanoušků. Tak trochu promarněná šance… Mají ji tedy před sebou jako atraktivní výzvu ještě další režiséři a inscenátoři.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň a Divadlo Alfa

Pietro Mascagni: Iris

Hudební nastudování: Jiří Štrunc, dirigent: Josef Kurfiřt nebo Jiří Štrunc, režie: Tomáš Pilař, scéna: Petr Vítek, loutka: Ivan Nesveda, kostýmy: Ivana Ševčík Miklošková, dramaturgie: Zbyněk Brabec

Premiéra 13. 4. 2019.

Loutkář 2/2019, s. 54–55.