Bergmannová, Pavla: Plasťáci a loupežníci dobývají Ostravu

Uprostřed sezóny 2018/2019 zaskočily Divadlo loutek Ostrava mimořádné technické problémy, kvůli kterým nebylo možné od ledna do března hrát na jevišti hlavní budovy. I přes tyto komplikace ostravská scéna připravila hned dvě zdařilé premiéry – dobrodružnou, ekologicky laděnou pohádku Plasťáci útočí a adaptaci oblíbené dětské knížky Ronja, dcera loupežníka. A ač jsou obě inscenace zacíleny na mladší školáky ve věku od 6–7 let, díky svému zpracování, poselství i nadhledu mají potenciál oslovit nejen je.

Titul Plasťáci útočí nastudoval režisér Pavel Gejguš, tvůrce donedávna spojovaný s ostravskou scénou Stará aréna, kde uvedl řadu činoherních, ve své podstatě ale často alternativně laděných inscenací. Jeho premiérový vstup do světa loutkového divadla byl nicméně velmi šťastný, a tak lze jen doufat, že nikoli poslední. Podařilo se mu skvěle využít potenciál celého tvůrčího týmu a vytvořit hravou inscenaci, v níž promyšleně kombinuje jednotlivé složky a nenásilně ji směřuje k působivému poselství.

Scénář napsal na základě Gejgušova námětu Marek Pivovar. Děj je pak v podstatě velmi jednoduchý: Zemi zcela ovládl – společně se svou početnou plastovou armádou – zlý Plastik Všemocný (zkušený Karel Růžička), kvůli kterému se začaly ztrácet zásoby čisté vody a půda zcela vyprahla. Zlotřilý vládce se chce navíc zmocnit krásné princezny Rebarbory (Aneta Červená), ale především jejího vodního krystalu, který je jedinou nadějí lidstva, protože umí vodu nejen čistit, ale i vracet tam, odkud zmizela. Do záchrany se zapojí odvážný, vynalézavý a ve vztahu k přírodě velmi ohleduplný mládenec Vavřín (Marian Mazur), který se do princezny zamiloval. Jeho cesta plná nečekaných dobrodružství ale naštěstí vede ke šťastnému rozuzlení.

Pivovar velmi povedeně rozvíjí žánr moderní pohádky a klasické schéma o překonávání překážek, boji se zlem a jeho potrestáním vtipně mísí s aktuálními ekologickými problémy týkajícími se nedostatku vody. Zúročil zde rovněž svůj osobitý humor, se kterým se diváci setkali v případě starších inscenací Divadla loutek, na nichž se autorsky podílel (Nastupovat! Děják z rychlíku, Šaryk vzpomíná či Z deníku Ostravaka). Zručně si pohrává se slovy a jejich mnohoznačnými významy, nechybí parafráze fantasy literatury i filmových motivů. V druhém plánu dokonce nabízí podobenství o autoritáři toužícím ovládnout svět bez ohledu na to, že jej ničí.

Neméně šťastnou ruku měl Gejguš při volbě talentované výtvarnice Ivy Bartošové, jejíž nápadité scénografické řešení se rovněž značnou měrou podílí na úspěchu inscenace. Bartošová jako dominantu jeviště do popředí umístila vyvýšenou dlouhou úzkou hrací plochu s realisticky zachycenou vyprahlou kopcovitou krajinou, kde se z otvorů vynořují postavy novodobých beduínů – zoufalců, kteří se musí skrývat před nedostatkem vláhy. Tato poušť (přesněji spoušť), kde se odehrává mj. i řada téměř filmových honiček, ale v závěru opět šťastně ožije, když ji herci pokryjí různě zelenými látkami a pomocí jednoduchého triku promění v rozkvetlou louku plnou barevných květin. Hra s iluzí diváka mile překvapí, i když není záměrně zcela trikově zastírána. V zadním plánu se pak nachází několik objektů odlidštěné temné Plastikovy říše, zjevně inspirované obrazy gigantických průmyslových podniků dominujících ostravským panoramatům. Ať již je to chladně šedá konstrukce Centrálního mozku plastů (CMP) – tovární laboratoře na výrobu umělých hmot –, nebo plastostroj oživující armádu umělohmotných vojáků – velkých barevných PET lahví –, případně tajemné bludiště sloužící úniku sympatických hrdinů ze spárů zlého vládce. Tvůrci pak do hry velmi vhodně zapojují surově betonovou architekturu prostoru alternativní scény Divadla loutek, konkrétně v pozadí odhalené dominantní vstupní schodiště a okolní zdi, na které – s jasným odkazem k expresionismu – „vrhají“ obrovský varovný stín Plastika, který nešetří nikoho a dokáže z opotřebovaných vojáků velmi surově recyklovat nové drsňáky.

Bartošová také vhodně pracuje s kontrastem přírodních materiálů, které zastupují svět dobra (především drobné figury manekýnů), a plastů, hrozivě varujících před umělou zkázou a zánikem. Zejména PET lahve umožňují konstruovat různě deformované a hrůzu budící robotické postavy a vytvářet děsivou atmosféru apokalyptického strachu. Jediným sympatickým plastovým tvorem je Tlampač (Petr Sedláček), vzdáleně připomínajícího robota Sphero z Hvězdných válek. Ten se přidává na stranu Rebarbory a Vavřína, a je dokonce několikrát ochoten nasadit vlastní život za druhé. Působivost jednotlivých výjevů pak umocňuje také velkolepě komponovaná hudba Tomáše Rossiho, která dotváří různé atmosféry a výrazně ovlivňuje celkové napětí inscenace.

Řada náročných změn a nutnost ovládat značné množství rekvizit sice vyvolalo mezi herci počáteční premiérovou nervozitu, logicky danou „nevyhraností“ titulu, který režisér zkonstruoval jako přesný hodinový stroj. Nicméně, pohotová improvizovaná reakce herce Petra Sedláčka při nečekaném výpadku – vhodně podpořená jeho kolegy – toto napětí zcela uvolnila a diváci se mohli s úsměvem vychutnat jejich herecký koncert v plném nasazení. Herci navíc vedení loutek přesně kombinovali se záměrně neskrývaným a velmi přirozeným činoherním projevem a díky této vyváženosti se jim dařilo vytvářet přiměřenou iluzi pohádkového světa, aniž by na sebe zbytečně strhávali pozornost.

Dramatizace oblíbené knihy Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka se ujala dramaturgyně Divadla loutek Ostrava Daniela Jirmanová, která se velmi uctivě a důsledně držela struktury předlohy a ve scénáři se pokusila uchovat co nejkompletnější výčet epizod příběhu o dvou znepřátelených rodech loupežníků, které ke smíření donutí až útěk jejich dětí Ronji a Birka z domova.

S dějově bohatým scénářem se pak musel vypořádat hostující režisér Martin Tichý, který se ke spolupráci s ostravským souborem vrátil již potřetí – a to po úspěšných inscenacích Hodina Komenského a Středa nám chutná. Tichý důsledně buduje jednotlivé situace, přičemž vytváří vizuálně poutavé obrazy, do nichž je výrazně otisknut specifický rukopis talentovaného výtvarníka a scénografa Roberta Smolíka. Ten navrhl jednak půvabné marionety zástupců loupeživých rodů, které ve výrazu tváří kombinují divokou nespoutanost, drsnost i dobrotivost. Abstraktnější styl Smolík využil pro zobrazení nadpřirozených magických bytostí – zejména skřítků a větrnic. Také si musel poradit s častými proměnami jednotlivých dějišť. Herci tak jednoduchými přestavbami přetvářejí základní konstrukci scény a přesouvají se z hradu a Pekelné tlamy do divokého lesa, Medvědí jeskyně a na další místa.

Režisér klade velký důraz také na vystižení typické seversky melancholické, tedy baladicky zádumčivé atmosféry, na čemž se velmi podstatně podílí i scénická hudba Pavla Helebranda. V inscenaci tvůrci také kombinují dynamičtější scény se záměrně pomalými výjevy a nebojí se rovněž akcentovat i jistou krutost – běžnou součást lidských životů. To přesně vystihuje jedinečnost předloh Astrid Lindgrenové, jejichž dětští hrdinové na sebe aspoň z části berou odpovědnost dospělých a snadněji se díky tomu vyrovnávají s životními bolestmi a ztrátami (zde např. smrt dědečka i racionální potřeba smířit obě rodiny). Nejsem si nicméně zcela jistá, jestli je devadesátiminutová délka představení pro zvolenou věkovou kategorii diváků zcela snesitelná, a to i s ohledem na začlenění přestávky, která může pozornost dětí ještě více tříštit.

Herecky v inscenaci excelují zejména představitelé Ronji a Birka – tedy Karolína Hýsková a Petr Sedláček. Oba dostali poměrně velký prostor rozvést v činoherní poloze motivace i psychologii svých hrdinů, což se jim daří s hravou nespoutaností. Konečně, jsou to především oni, kdo skrze své postavy nesou silné nadčasové téma o hledání a nalézání cesty k odpuštění. Odpuštění, které naší české furiantské povaze není příliš blízké a jemuž se mnohdy bráníme, když odmítáme uznat vlastní chyby. Příběh na první pohled poněkud tvrdohlavé Ronji tak opět promlouvá k divákům napříč generacemi: dětem nabízí především napínavé dobrodružství a dospělým divákům ponaučení, že drobné malichernosti mohou být nejednou příčinami velkých nesvárů.

Divadlo loutek Ostrava

Pavel Gejguš a Marek Pivovar: Plasťáci útočí

Režie: Pavel Gejguš, výprava: Iva Bartošová, hudba: Tomáš Rossi, dramaturgie: Daniela Jirmanová a Marek Pivovar

Premiéra 15. 2. 2019.

Astrid Lindgrenová: Ronja, dcera loupežníka

Režie: Martin Tichý, dramatizace a dramaturgie: Daniela Jirmanová, výprava: Robert Smolík, hudba: Pavel Helebrand

Premiéra 5. 4. 2019.

Loutkář 2/2019, s. 50–53.