Vondráková, Adéla: Byl to horor

Adriana Kubištová, Lukáš Bouzek a Radek Beran se loni na podzim spojili a vytvořili novou loutkovou inscenaci s názvem Emil. Všichni tři jsou ostřílení loutkáři, a tak by člověk řekl, že se není čeho bát. Jenže opak je pravdou. Emil je totiž doslova horor.

Loutkový horor čerpá inspiraci z béčkové literatury i filmů a využívá jejich typizovaného jazyka. V inscenaci se tak objevují zlověstně svítící oči ve tmě, všemožné děsivé zvuky a skřípění, úpění a zrychlený dech. Emil je primárně parodií na horory, ale baví se i vysloveně loutkářským způsobem – ostatně jak je přinejmenším u Divadla b a Loutek bez hranic zvykem.

Pokud pominu úplný úvod, který Lukáš Bouzek jakožto konferenciér improvizuje a který má za cíl nabudit diváky, je inscenace rozdělena do dvou částí. V té první herci nahrávají dialogy a zvukové efekty, které budou využívat ve druhé, hrané části. Je to zábavná hra se spoilery, protože herci skutečně čtou dialogy ze hry, a vyzrazují tak fragmenty děje – což je u hororu obzvlášť problematické a úměrně tomu i vtipné. Divákovi tak pracuje fantazie a postupně si v duchu sestavuje příběh. Ten však v tuhle chvíli ještě nedává příliš smysl, protože scénář má (zatím) velké mezery. Značná část humoru tak pramení právě z míst nedořečených a nechávajících diváka si domýšlet.

Herci navíc ke svému úkolu přistupují velmi suverénně a se vší profesionalitou, takže se nenechávají zmítat emocemi a jejich projev je velmi sterilní, ostře kontrastující s obsahem jejich řeči. S výrazy hodnými bankéřů namlouvají dialogy a chroptí do mikrofonů. Vznikající zvuková stopa je ale stále velmi sugestivní.

Druhá část inscenace je loutková a odehrává se celkem na třech menších stanovištích. První z nich je idylická roubenka s lavičkou na zápraží a zeleným mechem s květinami všude kolem. Průčelí domku lze navíc otočit a dát tak divákovi možnost nahlédnout i do interiéru. Prostředním stanovištěm je les: neforemný kopec z mechu s větvičkami a listím, tu a tam s malou muchomůrkou červenou, jakou všichni známe z obchodů s dekoračními předměty. Třetím místem je jakýsi industriální prostor, kterému dominuje cihlová stěna s velkým oknem z prodrátovaného bezpečnostního skla. Toto rozvržení hracího prostoru umožňuje tvůrcům dělat v podstatě filmové střihy, protože prostým přechodem od jedné scény k druhé se vše okamžitě proměňuje.

Příběh rodového prokletí, zamilovaného Emila a roztomilých zvířátek mizejících uprostřed noci z lesa a posléze visících za nohy ze stropu a krvácejících do skleničky, je odehrán s malými manekýny. Ti nejsou nijak prvoplánově děsiví, ale do postýlky by si je asi nikdo nevzal – Emil má například kromě lacláčů a námořnicky pruhovaného trička i rozcuchané vlasy, výrazné lícní kosti s propadlými tvářemi, trochu maniakální výraz, a hlavně pusu rozříznutou doslova od ucha k uchu. V kontrastu k lidským postavám jsou zvířátka, která jsou vytvořena z plyšáků a dalších dětských hraček drobně uzpůsobených potřebám loutkářů.

Hraná část inscenace samozřejmě využívá předchozí audionahrávky (a tím pádem i dělené vedení), přidává k nim ale i nové dialogy. Teprve v druhé půli se proto příběh definitivně určí a uzavře. Pro diváka je zábavné ověřovat si hypotézy z dřívějška a zároveň sledovat překontextování původních (audio)scén.

Emil je solidní loutková inscenace s na pohled pěknou a divadelně smysluplnou výpravou, s kvalitními hereckými výkony a vtipným nápadem na zpracování hororového béčka. To, čím je ale skutečně inscenace zajímavá, je její rozložená struktura. Inscenátoři jako by diváka přizvali k tvorbě. Rozkládají před ním jednotlivé součástky a postupně je do sebe nechají zapadat. A i když je to někdy docela horor, máloco člověka potěší víc, než dokončená skládačka nebo vyřešený rébus.

Divadlo b, Divadlo T601, Loutky bez hranic: Emil

hrají Adriana Kubištová, Lukáš Bouzek, Radek Beran; výprava Marek Brožek; Kostýmy kolektiv; Hudba kolektiv; Režie kolektiv; Produkce; Daniel Schenk

Premiéra 2. 11. 2018, psáno z reprízy 11. 3. 2019.

Loutkář 2/2019, s. 48–49.