Lazić, Radoslav: Loutkářství v Bosně a Hercegovině

Dějiny loutkářství v Bosně a Hercegovině jsou podobné jako v ostatních jihoslovanských zemích. Pro tuto uměleckou formu byla až do institucionalizace ve 20. století typická bohatá lidová tradice propojená s náboženskými aspekty.

Od počátků k druhé světové válce

Stínové divadlo Karagöz přivezli do země turečtí okupanti v 15. století. Následně se přizpůsobilo místnímu jazyku a způsobu života. V Sarajevu a Mostaru tento žánr vytrval až do 30. let 20. století. Představení Karagöz sestávalo ze tří částí: mukademe (prolog), muhavere (dialog) a fasil (hlavní děj). Historik divadla Josip Lesić se zvlášť zaměřoval na prolog, v němž Hacivat jako Karagözův herecký partner recituje nebo zpívá gazel (turecký termín pro improvizovaný sólový zpěv) o křehkosti světa nebo tragickém osudu člověka, jenž se jako loutka nikdy nepohybuje z vlastní vůle, ale poddává se ruce vládce, který zůstává neviditelným. Během rakousko-uherské okupace existovalo jediné divadlo Karagöz, které vedl hakobaz (neboli „kouzelník“) Mehmed Hasib. Poslední stínové divadlo v Sarajevu vedl Hasid Ramić, jeho činnost ukončil příchod mluveného filmu v roce 1930.

Titoismus a občanská válka

Institucionální loutková divadla se objevují v 50. letech s utužováním socialistického režimu Federální lidové republiky Jugoslávie. Sarajevské Divadlo mladých (Pozorište mladih) bylo založeno v roce 1950 sloučením Městského divadla Pionýr a Městského loutkového divadla, které vedl Adolf Pomezný a které hrálo marionetami. Jeho nástupce Jurislav Korenić si v 60. letech vybudoval renomé svými experimenty s různými loutkovými technikami. V letech 1977 až 1992 organizovalo Divadlo mladých loutkářské workshopy a představilo řadu nezávislých inscenací pro děti, dospělé i adolescenty. Právě tato doba byla vrcholem jeho tvorby. V roce 2004 divadlo oslavilo svou sto dvacátou premiéru. Jeho činnost však přerušila občanská válka (1992–1995).

Loutkové divadlo (Pozorište lutaka) v Mostaru bylo založeno v roce 1952 a jeho první premiérou byla Sněhurka a sedm trpaslíků (Snježana i sedam patuljaka) v režii uměleckého ředitele Djordje Bovana. Na 5. bienále jugoslávského loutkářství v Bugojnu v roce 1987 porota udělila cenu za nejlepší inscenaci Zlatý roh (1986) Zdravka Ostojiće v režii Ediho Majarona. Divadlo se po roce 1995 rozdělilo na dvě, jedno chorvatské (západní) a druhé bosenské (východní).

Divadlo dětí republiky Srbské (Dječije pozorište Republike Srpske) bylo založeno v Banja Luce v Srbské republice Bosna v roce 1956. Jeho nejúspěšnější inscenací byl stínový Smutný princ (Tuzni princ) Predraga Bjeloseviće (1998, režírovala bulharská režisérka Biserka Kolevska), který se hrál na mezinárodním festivalu v Bělehradu a v řadě dalších zemí.

Festivaly a workshopy

Až do rozpadu Jugoslávské federace byly hlavními dvěma bosenskými festivaly Divadelní setkání (1971–1990) a bienále v Bugojno (1980–1990).

Mezinárodní loutkový festival pro děti ve východním Sarajevu, který založil v roce 2000 Vitomir Mitrić, představuje ve městě a okolním regionu malé divadelní formy. Také organizuje semináře a kreativní workshopy, stejně jako diskuze o knihách zabývajících se loutkami.

Od roku 2002 je Banja Luka hostitelem Mezinárodního festivalu divadla pro děti, kterého se účastní především divadla z bývalé Jugoslávie.

Loutkovou dílnu Sarajevo založili v roce 1997 s pomocí divadla v Mostaru (na bosenské straně) Dubrakva Zrnčić Kulenović a Marko Kovačević. Od roku 2002 je divadlo nezávislé a organizuje semináře a kreativní dílny. Tyto workshopy vedou hosté ze zahraničí, jako například Wieslav Hejno, Atanas Ilkov, Peter Schumann, Tim Likata, Jelena Sitar, Ivana Indjin a Josef Krofta.

Loutkář 2/2019, s. 43.