Lazić, Radoslav: Stručný přehled srbského loutkářství

Srbské loutkové divadlo vychází z bohatých folklórních tradic Srbů a dalších jihoslovanských národů. V lidové kultuře se zde dodnes uchovávají různé podoby divadla s figurami v rozpětí od symbolických reprezentací až po antropomorfické loutky. Stínové divadlo, obvykle hrané rukama před hořící svíčkou, má prastarou tradici. Stejně tak staré a v lidové tradici hojně rozšířené jsou i masky, od tradičních „maškar“ spojených s Vánocemi, masopustem a občas i Velikonoci po „čauši“ (šašky). Vánoční divadlo „vertep“ má velice starou tradici, která se v Bělehradu udržela až do druhé světové války a dnes je v Srbsku obnovována s tím, jak se do základních škol vrací výuka náboženství. Ačkoliv bylo použití masek a obrazů spojováno s křesťanskými svátky, zdá se, že má původ už v předkřesťanských praktikách, což je také důvod, proč byla celá řada masek (např. zvířecích) srbskou pravoslavnou církví zprvu vnímána s nelibostí či rovnou zakazována.

19. a počátek 20. století

První moderní srbskou loutkovou hru napsal a v časopise Neven otiskl Zmaj (vl. jménem Jovan Jovanović, 1833–1904), největší srbský autor poezie pro děti. Jednalo se o veršované drama Nešťastná Kafina (Nesretna Kafina, 1881) o princezně Kafině, do níž se zamiluje vůdce zbojníků. Postavy hrály figury s hlavami z brambor a jejich smrt byla znázorněna tak, že byly odhozeny do publika. Zmaj je považován za otce srbského loutkářství a prvního srbského režiséra a herce loutkového divadla.

Na začátku 20. století vystupovali na venkovských tržištích kočovní loutkáři a baviči. Prvním profesionálním srbským loutkářem byl Ilija Božić, který hrál se svým kočovným divadlem frašku Kuku Todore. Jeho postavy a inscenace byly podobné britským Punchovi a Judy nebo ruskému Petruškovi.

Každá z těchto historických inscenací byla v moderní době úspěšně obnovena. Zmajova Nesretna Kafina se sice dodnes běžně hraje ve školách, ale její jediné relativně nedávné profesionální nastudování bylo v režii Miroslava Beloviće (1927–2005) v Malém divadle Duška Radoviće v Bělehradu (tehdy Pozoriště Ka-Ri-Ko) v roce 1985; inscenaci Kuku Todore úspěšně obnovila dramatička, režisérka a doyenka srbského loutkářství Marija Kolundžić (1916–1998), která svou vtipnou rekonstrukci publikovala v Můj život s loutkou (Moj život s lutkom, 1988).

V meziválečném období hrál loutkové divadlo v cirkusových šapitó, v kavárnách a na ulicích kouzelník Kostolani se svou loutkou námořníka Ćiry, k níž se později přidala ještě tanečnice Mileva. Před druhou světovou válkou se v Srbsku objevila řada nových loutkových scén v souvislosti s rozšiřováním sokolského hnutí. To vedlo k založení profesionálních loutkářských souborů v Novi Sadu a v Subotici.

Druhá polovina 20. století

Až po druhé světové válce se začala srbská loutková divadla profesionalizovat, rozšiřovat svůj repertoár a hledat si pravidelné publikum – zejména děti v předškolním až adolescentním věku. Od 60. let zaznamenalo srbské loutkové divadlo řadu uměleckých úspěchů. V roce 1970 inscenace hry Na slovo, na slovo Duška Radoviće (1923–1984) v režii Very Belogrlić (1926) vyhrála cenu na festivalu jugoslávského divadla Sterijino pozorje. Srbské loutkové divadlo dosáhlo dospělosti v polovině 20. století, kdy se značně rozšířil repertoár používaných technik (marionety, maňásci, stínové divadlo, javajky, černé divadlo). Ve spolupráci s uznávanými autory, režiséry i herci, kteří se plně oddali kreativnímu potenciálu prastarého umění v moderním kontextu, si srbské loutkové divadlo v rámci Federální lidové republiky Jugoslávie (po roce 1946) vybudovalo reputaci na evropské i celosvětové úrovni.

Hry plné fantazie psal pro loutkové scény romský dramatik a autor cestopisů Stevan Pešić (1939–1994), který získal na bienále jugoslávského loutkářství v Bugojnu cenu za svou hru Kohout s duhovým ocasem (Petao s repom duginih boja). I jeho ostatní hry se dodnes často hrají. Asi největším úspěchem moderního srbského loutkářství byl projekt Srboljuba Lule Stankoviće (1921–2000), rituální totální divadelní inscenace beze slov Mýty Balkánu (Mitovi Balkana), jejíž premiéra se odehrála v Divadle Toši Jovanoviće v Zrenjaninu v roce 1991. S použitím lidových masek, tanců a písní vznikla inscenace, která naplno využila silné stránky a potenciál loutek a masek.

Srbské loutkářství v 21. století

Na začátku 21. století bylo v Srbsku asi deset profesionálních loutkových souborů, které hrály především pro děti. Jsou to Malé divadlo Duško Radoviće v Bělehradu (založeno 1948), v němž vyrábí loutky a kostýmy Milena Jeftić Ničeva Kostić (1943). Dlouholetým členem souboru byl také výtvarník a prvotřídní loutkoherec Janko Vrbnjak (1931–1988), který často hrával státním návštěvám v éře prezidenta Tita. Loutkové divadlo Pinokio v Zemunu založil v roce 1972 Živomir Joković (1929) a později vedl umělecký ředitel Igor Bojović (1969). Oba se řadí mezi nejvýznamnější srbské loutkáře. Mezi další profesionální loutkové soubory patří: Mladé divadlo, Novi Sad (založeno 1931); Dětské divadlo Gyermek Színház, Subotica, se srbskou a maďarskou scénou (1934); Loutkové divadlo, Niš (1951); Loutková scéna Fenix, Niš (1974) a Loutková scéna Kekec, Bělehrad (založeno 1980). Dětské divadlo Gyermek Színház pod vedením Slobodana Markoviće (1943) výrazně zvýšilo mezinárodní vliv srbského divadla, protože Marković je také zakládajícím uměleckým ředitelem mezinárodního festivalu dětského divadla Subotica, který sehrál zásadní roli v budování reputace srbského divadla a kterého se zúčastnilo mnoho mezinárodních umělců. Zásadní inscenace srbského loutkového divadla, jako již zmíněné Mitovi Balkana, nastudovalo také Národní divadlo Toši Jovanoviće ve Zrenjaninu se srbskou a maďarskou scénou (založeno 1946).

Festivaly a vědecký výzkum

V roce 1994 byl založen již zmíněný mezinárodní festival dětského divadla v Subotici. Na festivalu se každoročně uděluje cena Malý princ za celoživotní přínos umělcům a divadelníkům ze Srbska a celého světa. Profesionální, umělecké, historické, teoretické a pedagogické aspekty loutkářství jsou zkoumány ve zvláštních vydáních časopisu Scena. O rozvoj teorie a historie loutkářství v Srbsku se zasloužili zejména Milenko Misailović (1923), Branislav Kravljanac (1928–2002), Marija Kolundžić (1916–1982) a Radoslav Lazić (1939–2017), kteří hojně publikovali v Srbsku i v zahraničí.

Loutkář 2/2019, s. 42.