Lešková-Dolenská, Kateřina: Český vliv na chorvatské loutkářství je velmi významný

Livija Kroflin je velkou znalkyní nejen chorvatského ale i českého loutkářství, které se zájmem sleduje a přináší nám o něm velmi podnětné postřehy. Protože s ní naše redakce dlouhodobě spolupracuje, není divu, že jsme oslovili právě ji, aby nám přiblížila historii, ale i současnost chorvatského loutkářství a upozornila na jeho zajímavé vazby s loutkářstvím českým.

Začněme pěkně od Adama – jaké jsou počátky chorvatského loutkového divadla? Je v Chorvatsku doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů tak jako ve střední Evropě?

Chorvatská situace je velmi odlišná od té v Česku a ve většině zemí střední a východní Evropy, i když samozřejmě i Chorvatsko do tohoto regionu patří. Chorvatský režisér loutkového divadla, dramatik, historik a vědec Borislav Mrkšić ve své knize Dřevěné úsměvy uvádí: Žádného chorvatského Matěje Kopeckého nemáme. Žádný starý loutkářský rod u nás neexistuje. Je doloženo, že chorvatským venkovem projížděli umělci z jiných zemí a hráli loutkové divadlo pro nejširší vrstvy obyvatel. Vlastní kočovné loutkářské rody ani žádnou tradici podobného typu jsme ale nikdy neměli. Existuje jen několik rudimentárních lidových forem loutkového divadla provozovaného pro zábavu, jako jsou stínové divadlo, kapesníky navázané na prsty nebo loutky podobné strašákům do zelí a poměrně oblíbená tradice masek, která dodnes přežívá v období karnevalu.

Odkdy se tedy dá mluvit o moderním chorvatském loutkářství?

Předtím, než začneme mluvit o moderním a profesionálním chorvatském loutkářství, je nutné zmínit počátky autorského loutkového divadla. Pokud víme, nejstarší doložené zmínky o chorvatském autorském loutkovém divadle jsou relativně nedávné – bylo to až v roce 1916, kdy Velemir Deželić mladší jako student mnichovské univerzity uspořádal v Záhřebu první marionetové představení pro děti, ve kterém se inspiroval mnichovským divadlem marionet Papa Schmida. Mezi lety 1916 a 1918 takových představení odehrál několik.

První stálé loutkové divadlo bylo založeno v Záhřebu v roce 1919. Jmenovalo se Divadlo marionet. Jeho zakladateli byli akademický malíř Ljubo Babić (jako scénograf), zmiňovaný spisovatel Velimir Deželić ml. (jako organizátor, dramatik, režisér a skladatel) a Božidar Širola (jako skladatel a hudebník). První představení Petrica Kerempuh a chytrý osel se odehrálo 8. dubna 1920. Byla to původní hra pro marionety v chorvatském nářečí kajkavštině o 3 dějstvích a prologu, kterou pro tuto příležitost napsal pod pseudonymem známý básník Dragutin Domjanić. V ní dal světu loutek postavu Petrici Kerempuha, vytvořenou podle modelu Tilla Eulenspiegela, který je v severozápadním Chorvatsku velmi oblíben. Petrica je nositelem lidové zábavy – komediant, vagabund a rebel, který má ostrý jazyk a bystrou mysl a který je tak příbuzným všech ostatních tradičních komických figur evropského loutkového divadla, jako jsou Pulcinella, Punch, Kašpárek a další. Chorvatské loutkářství ale bohužel neumělo potenciál Petrici Keremphua naplno využít, a proto se nikdy nestal tak populárním, jak by mohl, i když se čas od času v různých loutkových hrách objevoval.

V roce 1922 část umělců Divadlo marionet opustila a založila Umělecký klub divadlo marionet. Činnost obou divadel ale ukončil malý zájem veřejnosti, která preferovala činohru, a s tím související ekonomické obtíže. Divadlo se dalo opět krátce dohromady v roce 1935 pod vedením dramatika Mladena Široly, ale finanční situace si vynutila jeho opětovné uzavření v roce 1937, čímž byl loutkový život v Záhřebu na delší dobu přerušen.

Existovalo loutkové divadlo i mimo Záhřeb?

Na rozdíl od loutkářství v Záhřebu, které bylo převážně pod vlivem německého divadla, se loutkáři ve Splitu, Osijeku a Sušaku inspirovali zejména českými loutkáři. Ve Splitu se loutkové divadlo hrálo od roku 1933 do roku 1939, a protože v té době byla jediná stálá divadelní scéna ve městě právě ta loutková, mělo toto divadlo významnou kulturní funkci. Loutkáři ve Splitu především navazovali na zahraniční modely, jakými byly italská loutková tradice, hry Franze Pocciho a zejména české loutkářství.

Loutkáři v Sušaku, jenž je dnes součástí města Rijeka, sehráli zároveň významnou roli v šíření národního povědomí a kultury. Rijeka v té době (tedy ve 30. letech 20. století) nebyla součástí Chorvatska; ve městě byla aktivní divadelní společnost hrající italské opery i rozvinuté italské loutkářství. Loutková scéna v Sušaku tak byla vedle chorvatských amatérských divadelníků jedinou, která hrála v chorvatštině.

V Osijeku bylo ve 30. letech hned několik loutkových scén a hrála se česká, židovská a také příležitostná vystoupení ve františkánském klášteře a při místním Sokole.

Kontinuitu všech těchto aktivit ale přetrhala druhá světová válka. Poválečné loutkářství už vycházelo z velmi odlišných představ a řešilo jiné potřeby s použitím jiných konceptů.

Jaké byly tedy poválečné osudy oboru?

Novou kapitolu dějin záhřebského loutkářství začalo psát neinstitucionalizované Sdružení mladých (La Compagnie des Jeunes), které od roku 1939 vedl Vlado Habunek; mezi mnoha sférami, ve kterých bylo toto sdružení aktivní, bylo také loutkové divadlo. Po konci druhé světové války se Sdružení opět přihlásilo ke slovu, a ačkoliv socialistický režim jeho tvorbu považoval za podvratnou a zprvu ji zakazoval, Sdružení se stejně podařilo získat licenci pro provozování soukromého divadla, ovšem pouze loutkového. V roce 1948 bylo divadlo prohlášeno za profesionální a dodnes existuje pod jménem Záhřebské loutkové divadlo. Nejvýznamnějším obdobím jeho existence byla 60. léta, která jsou spojena se jmény režiséra Davora Mladinova a jeho dvorního scénografa Berislava Deželiće. Jejich nejoblíbenějšími typy loutek byly javajky. Deželić zásadním způsobem obohatil chorvatské loutkářství svým novým pohledem na loutku, kterou osvobodil od mnoha detailů i povinnosti imitovat živé tvory a kterou naopak zjednodušil na čisté geometrické formy. Záhřebské loutkové divadlo hraje dodnes, a to v nově rekonstruované budově a s moderní jevištní technikou.

Po konci druhé světové války, v letech 1945–1969, bylo v Chorvatsku založeno pět státních loutkových divadel. Záhřebské loutkové divadlo bylo za profesionální prohlášeno až jako druhé; prvním bylo loutkové divadlo ve Splitu. To bylo založeno v roce 1945 jako loutkové divadlo Pionir. Až do počátku 60. let se zde hrálo výhradně marionetami. V roce 1962 se poprvé do loutkové inscenace zapojili i živí herci a divadlo začalo kombinovat v jedné inscenaci více různých technik. Postupně začalo do svých inscenací zapojovat javajky, maňásky, marionety na krátkých nitích i řadu kombinací různých loutkových technik; dnes je toto divadlo v Chorvatsku jediným, které dále pěstuje obtížnou techniku vedení marionet.

Ačkoliv loutkové divadlo v Zadaru odehrálo své první představení v roce 1952, status profesionálního divadla mu byl přiznán až v roce 1960. O jeho rozvoj se postaral zejména scénograf a řezbář loutek Branko Stojaković, mimořádně nadaný umělec, díky němuž se zadarské divadlo stalo známé svým výrazným výtvarným stylem, fantazií i rafinovanou funkčností loutek. Luko Paljetak se inscenací Ošklivé káčátko z roku 1971 zařadil mezi umělce, kteří překonali tradiční hranice loutkového divadla a vytvořili divadlo plné upřímné, imaginativní a autentické poetiky. Klíčovou inscenací se stal Statečný cínový vojáček z roku 1978, adaptace pohádky H. Ch. Andersena v režii Luko Paljetaka se scénami a loutkami od Branko Stojakoviće. Kritik Dalibor Foretić tuto inscenaci nazval koperníkovským přelomovým momentem pro chorvatské loutkářství, a to kvůli velmi filmovému inscenování scénických obrazů, vzájemnému propojení loutek, vodičů i scénografů, seškrtání textu na pouhou hrstku replik a svobodě ve vyprávění obrazem, hudbou a pohybem, čímž byly konečně dokonale rozmetány všechny předsudky o tom, že loutkové divadlo je určeno pouze pro děti. Po mnoha letech strávených v prostorách, které byly mimořádně nevyhovující, se zadarské loutkové divadlo v roce 2011 přestěhovalo do nové a dobře vybavené divadelní budovy.

Divadlo pro děti Ognjena Prici v Osijeku (založené v roce 1950) bylo jmenováno profesionálním v roce 1958 po sloučení amatérského Divadla loutek (založeno 1952) a pionýrského souboru Dělnického kulturně uměleckého družstva Ognjena Prici. První inscenací po profesionalizaci divadla byl dětský muzikál Králík, cvrček a jehňátko Branka Mihaljeviće v režii Ivana Baloga. Ten se od té doby hrál nepřetržitě více než šest set krát a stal se nedílnou součástí repertoáru divadla. Estetiku loutkového divadla v Osijeku výrazným způsobem ovlivnili čeští a slovenští umělci, kteří jsou zde dodnes častými hosty. V roce 2006 si divadlo pro děti v Osijeku do názvu přidalo jméno svého předního spolupracovníka Branka Mihaljeviće.

Nejmladší profesionální loutkové divadlo v Chorvatsku bylo založeno v Rijece v roce 1960 jako divadlo Domino. Klíčovým byl pro něj rok 1963, kdy se uměleckým ředitelem souboru stal Berislav Brajković. Ten v sobě propojil know-how a schopnosti akademického sochaře s výjimečnou představivostí, kterou měl coby animátor a režisér, a navíc disponoval nesporným citem pro loutkové řemeslo. Do své tvorby zapojil techniky černého divadla a divadla objektů s cílem vytvořit komplexní a všeobjímající podobu loutkářství. Budova divadla v Rijece byla renovována v roce 1996 a v tomtéž roce se zde konal první festival loutkových divadel, který každoročně pokračuje dodnes. V Rijece se také konalo úspěšné setkání loutkářů celého světa na kongresu UNIMA 2004.

Jaké další osobnosti tehdejší loutkářské scény považujete za klíčové?

Kromě již zmíněných umělců, kteří tvořili ve státních loutkových divadlech, je nutné zmínit ještě jedno velmi důležité jméno: Zlatko Bourek (1929–2018), což byl sochař, malíř, výtvarný umělec, ilustrátor, karikaturista, scénograf, kostýmní výtvarník a režisér, autor animovaných filmů, loutek i masek a tvůrce autorských inscenací, v nichž byl režisérem i scénografem. Stopa, kterou zanechal v loutkovém divadle Chorvatska i celého světa, je naprosto nepřehlédnutelná. Zatímco většina loutkových divadel se zaměřuje na tvorbu pro děti, Zlatko Bourek nastudoval řadu inscenací určených pro dospělé. Své inscenace uváděl v činoherních divadlech a s činoherními herci, kteří se učili různé techniky animace pouze pro tuto příležitost. U všech svých inscenací si Bourek sám vybíral texty, vyráběl loutky, scény i kostýmy a režíroval. Ve zvláštní oblibě měl dvě loutkové techniky. Jednou z nich bylo tradiční, byť lehce upravené vodění maňásků, ta druhá se inspirovala japonským divadlem kuruma ningyo, v němž vodič sedí na bedně opatřené kolečky, která se pohybuje po jevišti. Bourkovy loutky se ale od svých japonských vzorů liší nejenom velikostí, proporcemi a groteskním vzhledem, ale také propojením s animátorem – ten má totiž nohy oblečené v kostýmu loutky a stávají se tak nohama loutkové postavy. Tuto techniku poprvé použil v záhřebském divadle v Hamletovi za patnáct minut od Toma Stopparda; tato velmi úspěšná inscenace pak objela všechny kontinenty a stala se pravděpodobně nejhranější chorvatskou divadelní inscenací vůbec. Bourkovy inscenace byly nezřídka ironické, cynické, groteskní, bizarní, karikované i lascivní.

Jaké trendy sledujete v chorvatském loutkářství dnes?

Dnešní inscenace jsou převážně režírovány činoherními režiséry, z nichž mnozí nejeví absolutně žádný zájem o specifika loutkářství a režírují stejně jako v činohře, v důsledku čehož se vytrácí důvod, proč loutky vůbec na jevišti jsou. Nedostatek loutkových režisérů, scénografů i technologů se Chorvatsko pokouší kompenzovat častým zvaním umělců z Bulharska, Slovenska, Ruska, Česka a Polska.

Nejlepší loutkové inscenace, které jsou aktuálně v Chorvatsku k vidění, jsou ty režírované Ruskou Liudmilou Fedorovou a Chorvatkou Tamarou Kučinović. Obě studovaly na akademii v Petrohradě. Tamara Kučinović nejprve vystudovala činoherní a loutkové herectví na akademii v chorvatském Osijeku, ale protože v Chorvatsku neexistuje program studia loutkové režie (ten se otevře v akademickém roce 2019/2020 v Osijeku), odjela do Ruska. Dodnes je jedinou chorvatskou režisérkou loutkového divadla, která tento obor vystudovala. Ve své práci se nenechává zatěžovat tradicí; je vnímavá, talentovaná, rozumí loutkám i loutkovému způsobu uvažování a umí režírovat loutkohru, činohru i kombinaci obou přístupů.

Nejvynalézavější návrhářkou loutek a scénografkou je dnes Alena Pavlovič, Ruska žijící v Chorvatsku, která vystudovala technologii loutek v Petrohradu. Na Akademii umění a kultury v Osijeku se ale již otevřel program návrhu loutek a loutkových technologií, takže doufáme, že z něj již brzy vyjdou mladé chorvatské talenty.

Spolu s dalšími absolventy osijecké akademie Tamara Kučinović založila umělecký soubor GLLUGL (což je zkratka z GLuma – Lutkarstvo – GLazba, tedy herectví – loutkářství – hudba). Tento soubor uvádí činoherní a loutková představení pro děti i dospělé.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Chorvatsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Repertoár všech pěti státních loutkových divadel v Chorvatsku je určen výhradně pro děti. Loutkové divadlo se v Chorvatsku nadále považuje za divadelní formu, která slouží pro zábavu a výchovu dětí. Takže loutkové divadlo pro dospělé dnes téměř neexistuje, ačkoliv v minulosti takové pokusy byly. Ten první se dokonce datuje už do raného období chorvatského loutkářství – v roce 1948 záhřebské loutkové divadlo inscenovalo Pokušení svatého Antonína od Prospera Mérimée. Tu a tam některé loutkové divadlo nastuduje inscenaci pro dospělé, a obvykle s velkým úspěchem, ale zatím se vždy jednalo pouze o ojedinělé pokusy.

Jaké je v chorvatské společnosti postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy?

Postavení loutkového divadla v Chorvatsku není špatné v tom smyslu, že pravidelně dostává dotace, byť stále skromnější; důvodem je ale to, že je vnímáno jako zábava a výchovný prostředek pro děti, a umění a vzdělávání pro děti je něco, co zkrátka „musí být“. Na druhou stranu právě proto, že je vnímáno jako umělecká forma pro děti, se netěší stejné vážnosti, jako ostatní divadelní druhy.

Odráží chorvatské loutkové divadlo aktuální témata (jako migrace, rostoucí nacionalismus, ekologické problémy), nebo se utíká do světa pohádek pro děti?

Chorvatské loutkové divadlo inscenuje především pohádky, adaptace knih, které jsou na seznamu školní povinné četby, a současné hry, které se věnují nadčasovým problémům všech dětí, jako jsou přátelství, strach, láska… V malé míře existují také inscenace, které se věnují otázkám životního prostředí a rozdílů mezi lidmi.

Jaký je u vás systém financování?

Divadla dostávají finanční podporu od svých zakladatelů, tedy měst nebo regionů, a od ministerstva kultury. Také si vydělávají samotným hraním. Systém soukromých donátorů a mecenášů zatím bohužel nefunguje.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Chorvatsku přibližně působí? Jsou to jen ta, která jste doposud zmínila?

Obvykle se mluví o „velké pětce“, tedy pěti loutkových divadlech, která už jsem zmínila. Přesněji řečeno máme čtyři stálá profesionální loutková divadla, která mají „loutková“ i ve svém názvu (ve Splitu, Záhřebu, Zadaru a Rijece), nicméně k nim je nutné započítat i Dětské divadlo Branka Mihaljeviće v Osijeku, jehož repertoár je do značné míry, ale ne výhradně, tvořen loutkovými inscenacemi. Kromě toho se loutkami hraje také v ostatních stálých profesionálních divadlech i v neinstitucionalizovaných souborech.

Doporučila byste čtenářům k návštěvě nějaké chorvatské muzeum zaměřené na loutky?

Chorvatsko zatím loutkářské muzeum nemá, ale o možnosti jeho založení se mluví stále častěji. V Osijeku již začaly předběžné přípravné práce, díky kterým by se z tohoto města, jež už má své divadlo, festival i akademii, mohlo, doufejme, stát takové malé chorvatské Charleville-Mézières.

Kde se dnes dá v Chorvatsku loutkářství studovat?

Po několika desetiletích volání po organizovaném programu studia loutkářství se v akademickém roce 2004/2005 takový program skutečně otevřel, a to na Akademii umění a kultury, která je součástí Univerzity Josipa Juraje Strossmayera. Katedra dramatických umění nabízí kurzy herectví a loutkářství. Jejich absolventi získávají titul promovaného herce a promovaného loutkáře. Studium loutkářství bylo koncipováno tak, aby byly během tří let probrány všechny základní loutkové techniky – animace částí těla a objektů, maňásci, marionety, javajky a animace ve dvou a ve třech lidech. V magisterském programu (MA) se studenti seznámí se stínovým divadlem a černým divadlem. Ve třetím ročníku musí složit závěrečné zkoušky a představit projekt, na kterém pracují samostatně nebo ve skupině více studentů. V akademickém roce 2019/2020 bude konečně otevřen také magisterský program loutkové režie. Katedra užitých umění nabízí také kurzy scénografie, návrhu loutek a loutkových technologií.

Jak početná je v Chorvatsku komunita amatérských loutkářů?

Od 40. do 60. let minulého století bylo amatérské loutkářství velmi živé. Na školách a při kulturních střediscích existovaly různé loutkové soubory i amatérské družiny a velmi populární a aktivní sdružení Naše děti dokonce nabízelo vzdělávací kurzy pro loutkáře. Mnoho amatérů časem loutkové divadlo opustilo, ale zároveň se objevovali pořád noví. Zvláštní zmínku mezi amatérskými loutkáři zasluhuje Vlasta Pokrivka, povoláním učitelka v mateřské škole. Ta založila v roce 1974 v Záhřebu amatérské loutkové divadlo Kvak, které existuje dodnes – od té doby se profesionalizovalo a přejmenovalo na Loutkové studio Kvak. Dodnes si ale zachovává svůj nejcharakterističtější rys, kterým se proslavilo, a to je výroba originálních a imaginativních loutek z tykví. Amatérské loutkové divadlo Lutonjica Toporko, které sídlí v Samoboru poblíž Záhřebu, vede učitelka Mirjana Jelašac. Ačkoliv se od svého založení v roce 1982 divadlo důsledně nazývá amatérským, Mirjana Jelašac je možná vůbec nejodvážnější loutkářkou v Chorvatsku, která vytrvale hledá nové možnosti loutkového média a experimentuje s různými loutkami, které si sama vymýšlí a vyrábí. Začínala s loutkami vyrobenými z neopracovaného dřeva, ale postupně vystřídala mnoho jiných přírodnin; vyráběla loutky ze starých domácích potřeb i z moderních a technologicky pokročilých materiálů. Její poslední inscenací je velmi odvážné nastudování Sofoklovy tragédie Antigona pro dospělé.

Amatérských loutkářských souborů pak existuje ještě několik dalších, ale příliš mnoho jich není.

Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají?

Nejstarší, největší a po mnoho let také jediný mezinárodní loutkový festival v Chorvatsku je PIF, který se koná každoročně v Záhřebu. Festival založili členové Studentského klubu pro esperanto v roce 1968 pod názvem Pupteatra Internacia Festivalo (což v esperantu znamená „mezinárodní festival loutkových divadel“), odkud také pochází zkratka PIF. Během sedmi dní na festivalu vystoupí zhruba dvacet divadel a divadelních souborů, převážně profesionálních, ale někdy také amatérských. Dramaturgie vybírá inscenace pro děti i pro dospělé, tradiční i experimentální. Kromě toho má festival také rozsáhlý doprovodný program – výstavy, kulaté stoly, semináře, loutkové workshopy, pouliční divadlo a podobně; mezi jeho výstupy patří také publikační činnost (ediční řada Lutkanija). Za více než padesát let festival PIF zachytil téměř všechny zásadní proměny evropského loutkářství v druhé polovině 20. století a začátku 21. století a vyvinul si vlastní výraznou estetiku.

Pro chorvatská loutková divadla je tu festival SLUK – setkání loutkářů a loutkových divadel Chorvatska. Ten se koná od roku 1969. Na první ročník SLUK v Opatiji navázala přerušovaná řada setkání v několika větších chorvatských městech (Osijek, Rijeka, Zadar, Záhřeb), až padlo rozhodnutí vybrat pro festival stálé místo v Osijeku, kde se v současné podobě jako bienále koná dodnes. Jedná se o soutěžní festival, kterého se mohou zúčastnit i hosté ze zahraničí.

Městské loutkové divadlo Rijeka v roce 1996 uspořádalo Revui loutkových divadel, která se od té doby pravidelně opakuje každý listopad. Během deseti dní se na různých divadelních scénách města Rijeka představí asi deset hostujících divadel z Chorvatska i ze zahraničí. Program je do značné míry tvořen inscenacemi pro nejmenší diváky, ale dramaturgie má ve zvyku zařazovat také jednu nebo dvě inscenace pro dospělé.

Vukovarské loutkové jaro se poprvé konalo v roce 1996 s ušlechtilým cílem přinést radost do života dětí v regionu, který krutě zasáhla chorvatská válka o nezávislost na začátku 90. let. Festival se koná pravidelně dva týdny před Velikonoci. Hraje se na mnoha různých místech – v kulturních střediscích, ve školních třídách i na ulicích v obcích celého regionu Vukovar-Srijem.

Akademie umění a kultury si nedávno také založila vlastní malý festival, jehož cílem bylo upozornit širokou veřejnost na nejlepší absolventské inscenace a nabídnout příležitost, kde by je bylo možné všechny vidět. První ročník se konal v roce 2010. V roce 2012 byl festival přejmenován na Lutkokaz 2012 a díky účasti loutkového souboru ze Slovinska se stal mezinárodním.

Existuje také několik festivalů, které nabízejí loutkové divadlo společně s činohrou, jako je festival Mali Marulić, specializující se na chorvatskou činohru pro děti a hledání textů, které lze použít v divadle pro děti, včetně loutkového, za nímž stojí městské loutkové divadlo ve Splitu, a Mezinárodní dětský festival v Šibeniku. Ten byl založen v roce 1958 jako přehlídka dětské tvořivosti zejména v loutkovém divadle. Dnes je jeho součástí činohra, loutkové divadlo i hudební programy pro děti. Účastní se jej profesionální i amatérské soubory z Chorvatska i ze zahraničí a jeho specialitou je bohatý program workshopů, na nichž si děti mohou doslova osahat různé podoby umělecké tvorby.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi chorvatským a českým loutkářstvím, jaké bývaly a jaké jsou dnes, po pádu železné opony? Funguje aktivní kulturní výměna mezi českými a chorvatskými tvůrci?

Konec studené války vztahy mezi chorvatským a českým loutkářstvím nijak nepoznamenal. Chorvatsko bylo v době železné opony jednou ze šesti socialistických republik tvořících Jugoslávii, která si zachovávala jistou míru neutrality. Jugoslávie nepatřila ani do NATO, ani k Varšavské smlouvě. Jugoslávští občané mohli volně cestovat na Východ i na Západ bez jakýchkoliv omezení. Pro Čechoslováky a občany dalších východoevropských zemí bylo mnohem jednodušší vycestovat do Jugoslávie než na kapitalistický západ Evropy.

Dobré vztahy mezi chorvatskými a českými loutkáři jsou ale mnohem starší. Český vliv na chorvatské loutkářství je velmi významný. A některé poznatky z dějin chorvatského loutkářství máme jenom díky tomu, co bylo otištěno v českém časopise Loutkář. Až do konce 30. let Loutkář systematicky psal o aktivitách záhřebských loutkářů a postupně i o loutkářství v celé Jugoslávii. Pouze díky českým zdrojům víme, kdy začalo fungovat první chorvatské umělecké loutkové divadlo. Když v 70. letech psal o kořenech chorvatského loutkářství v Záhřebu Milan Čečuk, první chorvatský historik a teoretik loutkového divadla, byly jeho jedinými spolehlivými historickými zdroji výtisky Českého loutkáře, Loutkáře a Loutkové scény, které mu laskavě zaslal Jan Malík. V jednom z čísel Loutkáře našel podrobnou recenzi inscenace Petrica Kerempuh a chytrý osel z pera Jindřicha Veselého (Loutkové divadlo prof. Babiče v Záhřebě). Od 19. století byly v mnoha chorvatských městech zakládány pobočky České besedy a v některých z nich působily i loutkové soubory. Ve 30. letech loutková divadla rozkvétala pod hlavičkou jugoslávského Sokola, jenž byl založen po vzoru českého sokolského hnutí.

I po konci druhé světové války zůstal tento vliv silný – objevovaly se návody na výrobu loutek pod vedením československých loutkářů a mnoho chorvatských loutkových divadel hrálo hry českých autorů (Malíkův Míček Flíček je patrně nejhranější loutkovou hrou všech dob – jenom Záhřebské loutkové divadlo jej hrálo víc než tisíckrát); někteří z našich nejvýznamnějších umělců studovali v Praze, přední čeští odborníci jako Jan Malík a Miroslav Česal vedli loutkové semináře na mezinárodním dětském festivalu v Šibeniku atd.

Pád železné opony představoval konec jistého přechodového období. Proměna centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní byla (a dodnes je) v Chorvatsku velmi bolestivá. Pro loutková divadla financovaná státem je velmi obtížné přejít na tržní model, nicméně vzhledem k tenčícím se dotacím jim nic jiného nezbývá. Proto se dnes mnohem víc soustředí na vlastní přežití než na inovování, experimenty, zlepšování nebo hledání nových uměleckých směrů.

Vztah mezi českým a chorvatským loutkářstvím ale žije dál. Existuje řada českých režisérů (například Marek Bečka), kteří režírovali v chorvatských divadlech, a odborníků, kteří byli členy poroty PIF (jako Nina Malíková a několik dalších); na festivalu PIF se představila loutková katedra DAMU, řada českých umělců na něm vedla workshopy a na všechny chorvatské festivaly jsou pravidelně zvána česká divadla. Karel Makonj učil na akademii v Osijeku a studenti DAMU se zúčastnili festivalu Dionysus v Osijeku (další studentský festival, který organizuje Akademie umění a kultury). Já sama jsem se mnohokrát zúčastnila českých loutkových festivalů i konferencí a považuji za velkou čest, že jsem dlouholetou členkou redakční rady časopisu Loutkář, který nejen úspěšně překonal všechny nástrahy a přežil, ale jeho kvalita se neustále zlepšuje.

Od Čechů jsme se toho naučili mnoho. A doufám, že díky novým nápadům a novým talentům vyšlým z naší akademie budeme i my schopni českému loutkářství něco nabídnout!

Loutkář 2/2019, s. 35–40.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Český vliv na chorvatské loutkářství je velmi významný

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás