Lešková-Dolenská, Kateřina: Každé umění vychází ze zvládnutí řemesla

Vaši rodiče jsou také loutkáři, kráčíte v jejich šlépějích, nebo jste se vydal zcela jinou cestou?

Jako dítě loutkářů mě určitě ovlivnili nejen oni, ale i jejich způsob života ve společnosti různých umělců a na festivalech. I to, že mnohokrát nebyli doma, mi připadalo normální. K vlastní práci s loutkou jsem se dostal tak, že mě slovenští loutkáři z Divadla Piki, Katarína Aulitisová a Ľubomír Piktor, donutili jít k přijímačkám na KALD DAMU. Až nyní se po dlouhých letech hraní, režírování, učení na DAMU a organizování festivalů, vracím do Slovinska, abych vytvořil vůbec první inscenaci se svým otcem Branem Solcem a jeho Teatrem Papelito, které je mimochodem jedním z nejjemnějších papírových loutkových divadel, jaká jsem kdy potkal.

Proč jste si vybral ke studiu právě českou školu?

V loutkovým světě stále neexistuje mnoho škol a komunit. Když se mluví o loutkách, je Praha možná první asociací. Loutkářství tu má bohaté a hluboké umělecké základy a také osobnosti, které v době mých studií ještě působily na katedře: Josef Krofta, Markéta Schartová, Karel Makonj, Pavel Kalfus…

A kteří už bohužel všichni odešli z tohoto světa… Je podle vás česká mentalita podobná slovinské? A jak je to se slovinským loutkovým divadlem, když ho porovnáte s českým?

Jde o docela odlišný způsob vyjadřování. České divadlo je ve své ironii otevřenější, zatímco slovinské většinou, a to i v alternativnějších divadlech, dodržuje vážnější formu. V Česku vídám různorodou práci s dramatickým dílem, které si stále udržuje lehkost a nebojí se pracovat i s nedodělanými scénickými elementy, což by se Slovinsku bralo jako amatérismus, v lepším případě jako odvážná a bezprostřední práce. U nás se tvůrci také většinou soustředí na příběh a vizuální koncept, jazyk a interakci, nicméně interpretace mi připadají sterilnější. Také humor je v Česku jiný a subtilnější.

Co ještě máte na českém divadle rád, a co vám naopak vadí?

Jak jsem říkal, líbí se mi humor a otevřenost, komunikativnost, lehkost a většinou i česká scénografie. Pokud bych mohl říci, co mi vadí, tak bych se určitě v mnoha případech vzdal velké části textu a také víc dbal na přesnost animace. Někdy to vypadá, že se ironie v projevu překlápí až do jisté hrubosti a necitlivosti vůči materiálu, s nímž se hraje.

Asi nejčastěji jsem vás viděla hrát s malými manekýny, prstovými loutkami a maňásky. V čem vám vyhovují?

Jsou výhodné pro udržení rychlého temporytmu představení a ideální pro animaci, která není oddělena od animátora, nýbrž ho zachovává jako součást loutky. Třeba to, že animátor vypije skleničku, z níž se najednou stane ruská balerína nebo hudební nastroj, je u klasického marionetového divadla zcela nemožné. I maňásci mají podobnou možnost měnit perspektivu, rychlost, a navíc v sobě nosí určitou míru abstrakce a nadsázky.

Právě maňáskové divadlo jste studoval u fenomenálního Bruna Leone. Jaký je váš vztah k tradičnímu loutkovému divadlu?

Myslím si, že každé umění vychází ze zvládnutí řemesla a že loutky jsou jako nástroj, na který se nejprve musíme naučit hrát, aby teprve potom mohly odbočit do jiných směrů, jako jsou alternativa, postmoderní multižánrový konceptualismus a podobně. Bohužel se dnes zapomíná na podstatu jak techniky, tak i na důvod, proč se loutkové divadlo vlastně vyvíjelo. Že loutky nebyly jen nositeli kritiky ve společnosti, ale i nedílnou součástí společných zážitků v domácnostech. Loutkové divadlo se dnes zúžilo jen na dětské inscenace, nejčastěji pohádky. A myslím, že se západními multimediálními experimenty a používáním nových technologií se rozdíl mezi tradičním a moderním ještě více zvětšuje. Pro mě by byla naprosto ideální kombinace ruského řemesla, českého humoru, polské hudebnosti, francouzské konceptuální odvahy a izraelské intermediálnosti. A tedy používaní tradice nikoli jako oživováni něčeho mrtvého, ale jako základu pro práci na moderních tématech.

Několikrát jste režíroval studenty KALD na DAMU (Mrtvé duše, Beckettomotive, nejnověji Beatbox). Co se jim snažíte za svého umění předat?

Inscenací a workshopů jsem se studenty DAMU realizoval už asi deset a většinou jsem vytvořil výslednou inscenaci jako kompozici z motivů, které mi studenti poskytli. Skoro vždy jsem s nimi zažil opravdu jedinečnou zkušenost, jak uměleckou, tak i osobní. Většinou se s nimi soustředím na rytmus a přesnou animaci a především na pochopení logiky divadla jako fluidní nadžánrové formy, která jako základ dodržuje hudební principy. Na těchto principech studenti tvoří a já je jen koriguji, nicméně se inscenace většinou usadí až během turné – a projeli jsme už docela velkou část Evropy –, které je základem mého tvůrčího procesu. Co se témat týče, většinou chci nějak navázat na aktuální dění. Mrtvé duše například vznikly z masek, které byly symbolem protestů ve Slovinsku roku 2013, a pro letošní Beatbox jsme si se studenty vzali jako téma nárůst populismu a vytvořili inscenaci o moderních autokratech.

Narazil jste někdy na to, že by loutka něco nedokázala? Má podle vás loutkové divadlo nějaké limity?

Právě limity loutek jsou hlavní esencí, která vytváří jejich charakter – například nemožnost odtrhnout se od animátora tvoří základní příběh mé inscenace Happy Bones. Jasně, že loutky dokážou ve vteřině zvětšit či zmenšit prostor, že umí lítat, umí změnit svou podobu, ale pro mě je podstatné právě to jejich omezení, které vytváří minimalistický a specifický jazyk loutkového divadla. Ten se pochopitelně mění podle technologie a typologie vybraného materiálu.

Podle vašich inscenací, které jsem měla možnost vidět, inklinujete k černým groteskám a absurdním tématům. Čím vás tento styl oslovuje?

Myslím, že esence divadla je v provokaci, nikoliv v popisu, prožívaní a vciťovaní se. Loutky v sobě nesou schopnost tvořit souběžné příběhy. Už to, že bereme loutku do ruky, znamená hru, na niž musí divák přistoupit a akceptovat, že se všechno děje „jakoby“. Loutka „jakoby“ žije, a už to v sobě samo nese určitý ironicky přístup. Skrze materiál můžeme také formulovat mnohem ostřejší kritiku, než když ji sdělujeme osobně. Když říká modrý mončičák představující Donalda Trumpa lidem své „hlášky“, tak je ironie už jen v tom, že je to roztomilý plyšák. Nebo když lebka přesvědčuje loutku, že není loutka. Myslím, že síla loutkového divadla by obecně měla probouzet lidskou mysl a dotýkat se těžkých témat, která by klasickým způsobem vyzněla jako angažované sdělování.

Ve své disertaci zmiňujete své setkání s Petrem Schumannem. Při jaké příležitosti jste se potkali?

Potkali jsme se na cestách, na festivalu v Győru, kde vedl workshop a já hrál svoje představení. Tam jsem se s jeho skupinou skamarádil a hrál vedle jejich procesí na harmoniku. Popravdě si ze mě trochu utahoval, že se chci stát doktorem přes loutky, a tak mi říkal „loutkový papež“.

Loutkář 2/2019, s. 32–33.