Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Pokus o portrét

Slovinský loutkář-virtuóz Matija Solce (1981), mistr loutkářských gagů, skečů a hraní s čímkoli, se na stránkách Loutkáře objevil již mnohokrát,1 ale jeho ucelený portrét jsme zatím nepřinesli. Není to totiž ani dost dobře možné – tento nepolapitelný světoběžník, syn z loutkářské rodiny, se vyskytuje v kratších či delších intervalech prakticky po celém světě a nás může jen těšit, že všude šíří dobré jméno české katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, jejímž je absolventem (2008) a kde v roce 2015 obhájil i svou doktorskou práci na téma Loutky a hudba.

Pokud tuto inspirativní disertační práci otevřeme, autor sám se v ní označuje za hudebníka, loutkáře, herce, divadelníka, vyučujícího loutkové animace, režiséra, organizátora rozsáhlých site specific festivalů, politického aktivistu, mentora hudebních dílen i cestovatele s kufrem a harmonikou,2 a to rozhodně nepřehání. V divadelní – nejen loutkářské a nejen české – komunitě je totiž naprosto nepřehlédnutelným všestranným umělcem. Divadelní publicisté ho charakterizují namátkou jako svérázný úkaz či „mimozemského“ kabaretiéra s výjimečným osobním charismatem (Ester Žantovská)3 či jako charismatického dlouhána v plandavých kalhotách a s širákem na hlavě, který připomíná pohádkovou postavu (Marie Reslová).4 Naprosto výstižně to shrnul Karel Kratochvíl: Loutkový mág Matija Solce je jako krásný a velice vzácný motýl. Pořád někde poletuje a je těžké ho zastihnout. Když už se mi poštěstí ho spatřit někde poblíž, rychle se kochám jeho poetickou obrazotvorností, ale především se snažím napojit na energii, která srší z každého jeho pohledu, pohybu, slova a úsměvu.5

Záběr Solceho aktivit je skutečně široký – hraje sólově pod hlavičkou svého Teatra Matita (např. Pulcinella, Malé noční příběhy, Želva, Pozor, los!, Happy Bones, Dášenka čili život pod psa), režíruje v kamenných divadlech, jako jsou Lutkovno gledališče Ljubljana (Štirje muzikanti, Luknja Kabaret, Salamander, Turlututu), královéhradecký DRAK (Děvčátko se sirkami; kromě toho zde účinkoval i v mezinárodním projektu Labyrint světa a ráj srdce), Bratislavské bábkové divadlo (Deduško) nebo Lutkovno gledališče Maribor (Proces, Časoskop). Na KALD DAMU vede workshopy a je podepsán i pod několika absolventskými a klauzurními inscenacemi (Beckettomotive, Mrtvé duše, Beatbox, částečně sem patří i nezávislá produkce v jeho režii Pražské legendy). Ale to zdaleka není všechno: Kromě cestování, jam sessions a různých neformálních událostí, loutkových dílen či vedení protestních manifestací, jsem vytvořil i pětatřicet režijních počinů (často také jako autor nebo spoluautor hudby a přinejmenším části scénografie), organizoval jsem devět site specific festivalů, osmnáct mezinárodních dílen Etno Histria, zahrál jsem přes tisíc repríz autorských inscenací a vedl jsem více než deset hudebních seskupení.6

U nás nejznámějším a ceněným hudebním tělesem, v němž kromě Solceho účinkuje dalších pět hudebníků a zároveň herců – absolventů různých ročníků i kateder pražské DAMU –, je Fekete Seretlek v nástrojovém obsazení violoncello, trubka, kontrabas, housle, cajón a akordeon, na který hraje právě Matija Solce. Ten se kromě hraní podílí také na aranžmá všech písní – kapela pracuje velmi kreativně s lidovou hudbou snad ze všech koutů světa a zejména z jeho iniciativy bývají koncerty Fekete Seretlek často propojovány s loutkovými vystoupeními.

Ve spolupráci se Studiem Damúza připravilo hudebně-divadelnické těleso Fekete Seretlek už dvě celovečerní inscenace, první na motivy Tolstého Anny Kareniny s názvem Kar (diváci se ocitnou na karu zemřelé Kareniny, nicméně souvislost s románovou předlohou je velmi volná) a druhou opět ve velmi volné inspiraci slavným dystopickým románem 1984 George Orwella také s jednoslabičným názvem Rat. V rozhovoru s Veronikou Holečkovou Matija Solce prozradil, že mají s Fekete Seretlek poměrně nestandardní způsob práce na inscenacích: Máme jasný koncept, který rozebereme na fragmenty a ty pak dáváme do hudební dramaturgie. Celkově je to mnohem volnější než v činoherním textu, kde je všechno dané – kam se směřuje a tak. Fekete se mi vždycky smějí, když píšu texty během zkoušení. První čtenou totiž máme mnohdy až po premiéře. Je to všechno jako negativ obyčejného procesu. Je proto těžké předpovědět, co jak bude, jelikož spousta věcí vzniká za pochodu.7 V recenzích, pravda, zaznívají výtky ohledně neujasněné dramaturgie, režijní nesoudržnosti a tematické povrchnosti, nicméně herecké a pěvecké provedení a atmosféra večera bývá naprosto strhující.

Od hudby k loutkám

Hudba je, zdá se, pro Matiju Solceho i jeho tvorbu alfou a omegou. Jak dokonce píše ve své již zmiňované disertaci, k loutkovému divadlu se dostal právě díky hudbě, když v šestnácti letech vyměnil hraní na klavír za mnohem svobodnější hru na akordeon (vzhledem k tomu, že je to část, která pomáhá rozklíčovat jeho přístup k loutkářství vůbec, určitě stojí za to ji ocitovat celou). Interpretaci dané kompozice vystřídala volná improvizace se strukturou, melodií, harmonií, rytmem, více-hlasem, kontrapunktem. Tradiční západoevropský přístup dodržování přesného postupu určeného notovým zápisem ustoupil ve prospěch komunikace s ostatními hudebníky, intuitivního tvoření společných hudebních aranžmá, kombinování a propojování různorodých žánrů. V té době (1998, pozn. red.) jsem si vyrobil i svou první loutku-harmonikáře. Když jsem hrál na harmoniku, on, navázán k mému tělu nitěmi, opakoval mé pohyby. Kromě toho měl v kapse ještě několik „triků“, aby upoutal divákovu pozornost. To se mu dařilo tak dobře, že jsem se ve svém hudebnímu projevu mohl uvolnit. Aniž bych si toho tehdy byl vědom, loutka mě během hraní na ulici vedla k odpoutání se od vlastního ega, učila mě komunikaci prostřednictvím jiného média. Loutka se stala záměrem hry, hudba představovala její „řeč“ a já jsem se stal pouhým animátorem. Nebyl jsem ani herec, ani interpret, pouze loutkář, který se v zájmu představení odděluje od vnějšího světa. Mé ego se podřídilo funkci animace.8

Není bez zajímavosti, že kromě KALD DAMU absolvoval Matija Solce také neapolskou školu Scuola della Guarattelle zaměřenou na tradiční italskou maňáskovou produkci, kterou vede slavný tradiční loutkář specializující se na hraní s loutkou Pulcinelly Bruno Leone (jeho medailon naleznete na s. XX). Portál Scéna.cz dokonce uvádí, že zdejší tříleté studium Solce absolvoval už za dva měsíce,9 což svědčí o jeho zcela mimořádném loutkohereckém talentu, který potvrdí jistě každý, kdo viděl jeho předlouhé prsty animovat plyšovou pandu, zvířecí kosti, skleničky nebo cokoli, co bylo zrovna po ruce.

Hledání diváka

Z několika málo rozhovorů, které Matija Solce poskytl českým médiím, i z citované disertační práce je znát jeho nespokojenost s diváckou recepcí loutkového divadla. Často se zmiňuje o předsudcích, které o něm přetrvávají, a kritizuje zejména nulové povědomí divácké obce o možnostech loutkového divadla pro dospělé: Alternativní loutkové divadlo, resp. loutkové divadlo pro dospělé, má zatím velice úzký okruh obecenstva. Už proto je potřebná redefinice tohoto uměleckého směru i hledání spolupráce z ostatními uměleckými žánry.10

Solce nešetří ale ani mainstreamové tendence hrát s loutkami jen pro povrchní dětskou zábavu. Divadlo pro děti, namísto toho, aby děti vychovávalo, podceňuje je v jejich schopnostech vnímání, inteligence i co do tematické šíře, již jsou schopny pojmout,11 a na to konto dodává: Já hraju jak pro dospělé, tak pro děti. V mých představeních se malé děti koukají na klokánka, který jde na vlak do Auschwitzu, nebo se dívají, jak spáchám sebevraždu v Happy Bones, nebo jak zabijeme Pulcinellu, a nevadí jim to. Navíc děti si musí zvyknout na to, že se jim svět nepřizpůsobí. […] Přijde mi, že děti zbytečně rozmazlujeme. […] Na plakátech nebo v programech rád píšu, že je představení vhodné pro dospělé a pro děti, které mají smysl pro černý humor.12

Jeho divadelní skeče bývají morbidní, přesně v duchu starých rakvičkáren, nekorektní, groteskní, sžíravě ironické a v čem je opravdu dokonalým mistrem, je improvizace a udržení kontaktu s publikem. Nepracuje s ním agresivní manipulací nebo pokleslým bavičstvím, ale dokáže ho sugestivně uhranout dokonalou animací či bezprostředními reakcemi na sebedrobnější divácké podněty a dostat ho vždy bezpečně tam, kam potřebuje.

Angažovaný umělec

U Matiji Solceho člověka těžko něco překvapí, ale v českém kontextu se poměrně málo ví o jeho protestních aktivitách.

Už od počátku jsem loutky využíval coby nastroj ekologického a politického aktivismu – hraní loutek proti americké intervenci v Afghánistánu, protesty proti spalovnám –, jehož jsem se ujal v roce 2012 formou protivládní demonstrace. Po šesti měsících intenzivních protestů, na kterých se nakonec shromáždilo 20 000 účastníků, slovinská vláda odstoupila.13 V apelativnosti divadla a jeho společenském angažmá, jako by částečně navazoval na jiného slavného (a věčného) „potížistu“, německo-amerického loutkáře Petera Schumanna a jeho slavný soubor Bread and Puppet, který mu údajně jednou řekl, že loutky musí byt vždy v opozici.14 Svérázný, nepolapitelný, křehký, múzický i angažovaný Matija Solce se tím bezezbytku řídí.

Poznámky pod čarou

1 Např. v rozhovoru Luďka Richtera (Matija Solce…, Loutkář 2006/2, s. 70–71), v glose o Solceho herectví od Petra Vydry (Přišel k nám Matija, Loutkář 2005/4, s. 185) a pak samozřejmě padlo Solceho jméno mnohokrát v různých referátech a reportážích z festivalů.

2 Solce. M.: Loutky a hudba (rkp.), disertační práce, KALD DAMU Praha, obhájeno 2015, s. 9.

3 Žantovská, E.: Není všechno odvaz, co vykazuje energii a hýří asociacemi, https://www.ceskatelevize.cz/specialy/artzona/inside/neni-vsechno-odvaz-co-vykazuje-energii-a-hyri-asociacemi-q0vta, citováno 2. 6. 2019.

4 Reslová, M.: Matija Solce, slovinsko-český loutkář, https://vltava.rozhlas.cz/matija-solce-slovinsko-cesky-loutkar-5072076, citováno 2. 6. 2019.

5 Kratochvíl, K.: Matija Solce: Chci začít dělat něco, co změní svět, https://draktheatre.cz/nezarazene/2017/06/matija-solce-chci-zacit-delat-neco-co-zmeni-svet/, citováno 2. 6. 2019.

6 Solce. M.: Loutky a hudba (rkp.), disertační práce, KALD DAMU Praha, obhájeno 2015, s. 10.

7 Holečková, V.: Pro diváky je to „experimentální forma“, ne loutkové divadlo, Loutkář online, citováno 3. 6. 2019.

8 Solce. M.: Loutky a hudba (rkp.), disertační práce, KALD DAMU Praha, obhájeno 2015, s. 11.

9 Anonym: Net hovor: Matija Solce, Scéna.cz, http://hudebnirpozhledy.scena.cz/index.php?d

3&page

nethovory&id_n

451&full

1, citováno 2. 6. 2019.

10 Tamtéž, s. 15.

11 Tamtéž, s. 15.

12 Holečková, V.: Pro diváky je to „experimentální forma“, ne loutkové divadlo, Loutkář online, citováno 3. 6. 2019.

13 Solce. M.: Loutky a hudba (rkp.), disertační práce, KALD DAMU Praha, obhájeno 2015, s. 12.

14 Tamtéž, s.

Loutkář 2/2019, s. 30–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.