Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Silná sympatie spojená a spojenectví

Martina Maurič Lazar je pedagožka lublaňské divadelní akademie, herečka a režisérka lublaňského loutkového divadla a zároveň i předsedkyně Slovinského centra UNIMA. Je tedy naprosto ideální respondentkou na otázky ohledně slovinského loutkářství a také ohledně jeho vazeb na loutkářství české, protože na pražské DAMU sama loutkařinu vystudovala a dodnes mluví perfektně česky.

Jaké jsou kořeny slovinského loutkářství? Opírá se o silnou domácí tradici?

Slovinsko bylo po staletí křižovatkou mnoha kulturních a uměleckých vlivů, a tak se zde objevilo i loutkářství jako odkaz převážně německé a italské kultury, později i české. Za počátek uměleckého a profesionálního loutkářství ve Slovinsku pokládáme osobnost a dílo Milana Klemenčiče (1875–1957). Malíř, který se během svých studií v Benátkách, Miláně a Mnichově setkal s loutkami, začal po svém návratu rozvíjet loutkářství i u nás ve Slovinsku. Své první loutkové představení s miniaturními marionetami uvedl v roce 1910 pod názvem Umrlec v červeném kabátě. Byl autorem scénografie, vizuálních prvků a loutek, které spolu s ním vodili i členové jeho rodiny. Představení uvedl ve svém domě a jen pro zvané hosty. Jako text použil vlastní překlad a úpravu díla Antonia Recardiniho. Později vycházel z textů Franze Pocciho (Čarovné housle, Soví hrad). V dalších letech se z něj stal poloprofesionální loutkář a založil Slovinské marionetové divadlo (1920–1924). Jeho dílo mělo zásadní vliv na počátky profesionálního slovinského loutkářství. Jeho miniaturní marionety jsou stále jedinečným uměleckým fenoménem, jeho Doktor Faust (1938) je uváděn dodnes a současná inscenace Renauda Herbina s názvem Záhada sovy (Lutkovno gledališče Ljubljana, TJP – Centre Dramatique National d\’Alsace, Strasbourg, 2017) vychází z Klemenčičových loutek a staví tak jeho dílo a význam do nové perspektivy.

Jsou doložené i původem slovinské loutkářské kočovné rody?

O putujících loutkářských rodinách ve Slovinsku žádné záznamy nemáme, ale víme o jiných divadelních skupinách z Německa, Itálie, Anglie nebo Čech, které naším regionem procházely a zanechaly stopy o loutkářství v místním kulturním povědomí.

Dá se nějaký typ loutek považovat za „typicky slovinský“?

Máme záznamy o tradičních loutkách na tyči, které byly animovány zpod stolu (tzv. „lilky“), jednoduché tyčky do kříže „oblečené“ do šatů, většinou používané při společenských událostech, předvádějící obrazy z běžného života obyčejných lidí (spory o pozemky, vyjednávání hranic, zásahy soudců…). Ty mohou být považovány za nejstarší tradiční loutky ve Slovinsku, ale se současností už je nic nespojuje. Máme u nás několik amatérských loutkářů, kteří zachovávají tradici starých marionet na nitích. Ale většinou se současní slovinští loutkáři nevěnují kultivaci tradičního loutkářství a spíše se zajímají o jeho modernizaci.

Už jste zmiňovala loutkáře Milana Klemenčiče. Kdo další se výrazně podílel na modernizaci loutkářského oboru?

Po Klemenčičovi byl druhou významnou uměleckou osobností slovinského loutkářství režisér Jože Pengov (1916–1968). Byl pokračovatelem Klemenčičových idejí loutkového divadla a také prvním uměleckým ředitelem Městského loutkového divadla v Lublani (1948). Dá se říci, že byl ve své době modernistou. Jeho prioritou byly marionety na nitích, trval na precizním a artikulovaném vodění loutek, hledal úplnou iluzi na malém marionetovém jevišti, a přitom ještě uváděl moderní témata a hry psané přímo pro loutky moderními autory. V jeho odkazu později pokračoval další umělecký vedoucí Lublaňského loutkového divadla Edi Majaron, který v 70. a 80. letech režíroval velmi neobvyklé inscenace a povzbuzoval nové vizuální umělce, hudební skladatele a textaře, aby rozšířili svou práci i na loutkové jeviště a využili jeho možností. Podle mého názoru tedy o skutečném moderním loutkovém divadle ve Slovinsku můžeme hovořit až v posledních dvou nebo třech dekádách 20. století. Ale kromě těch, o nichž už byla řeč, musím zmínit i důležité loutkářské technology, scénografy a herce, jako jsou například Mara Kralj, Ciril Jagodic, Nace Simončič, díky nimž mohli Jože Pengov, Edi Majaron další režiséři své vize realizovat.

Jak vypadá současné slovinské loutkářství? Jací jsou podle vás nejzajímavější tvůrci?

Mezi současné umělce, kteří posunují hranice loutkářství ve Slovinsku, pak určitě patří Silvan Omerzu nebo Matija Solce. Nejzajímavější loutkové experimenty a hledání pak probíhají ve dvou hlavních loutkových divadlech – v Mariboru a Lublani. Za inscenacemi v těchto divadlech stojí kromě už zmiňovaných ti nejzajímavější umělci jako scénografové a režiséři Eka Vogelnik, Barbara Stupica nebo režiséři Jelena Sitar, Tin Grabnar, Jaka Ivanc, Ivana Djilas, Nika Bezeljak. V posledních letech se objevila v Mariboru skupina mladých loutkových inovátorů pod názvem Moment, kteří experimentují a hrají velmi zajímavým způsobem. Je těžké říci, zda tu máme momentálně nějaký konkrétní trend, ale rozhodně je slovinské současné loutkové divadlo velmi vizuální, otevřené jiným žánrům a spojením s jinými druhy umění a je nejsilnější v hledání a zkoumání, nikoli ve své tradici.

Tvoří zmiňovaní tvůrci i pro děti, nebo je možné uživit se ve Slovinsku i loutkářskou tvorbou pro dospělé?

Ve Slovinsku hrajeme převážně pro mladé publikum. Loutkové inscenace pro dospělé jsou velmi vzácné, ale oceňované a vítané. Ale abych odpověděla na otázku: Ne, loutkovým divadlem pro dospělé se u nás neuživíte.

Jaké je společenské postavení slovinského loutkářství? Má respekt i v rámci slovinské divadelnické komunity?

Obě slovinská loutková divadla jsou samozřejmě obecně přijímána a oceňována, ale stále je zde přítomný stín frustrace oproti jiným divadelním formám. Bohužel zvenku i zevnitř. V mnohých případech je loutkové divadlo stále vnímáno jako předehra ke „skutečnému divadlu“, nebo ještě hůře jako platforma pro méně úspěšné umělce. Samozřejmě nic z toho není pravda a loutkářství ve Slovinsku může být mnohem sebejistější. Ale ovšem že ne všechny loutkové inscenace jsou umělecky zdařilé – to může být jeden z důvodů, proč se slovinské loutkářství cítí nedoceněné a nesebejisté. Na druhou stranu loutkové divadlo ve Slovinsku může přežít, pouze pokud bude nabízet i dobře zpracované tradiční a „komerčně úspěšné“ tituly. Ve Slovinsku obecně platí, že loutkoherci jsou méně uznávaní než činoherci, ale za rok odehrají dvakrát více představení, více cestují a denně vyprodávají sály. Naštěstí stále více mladých herců a režisérů objevuje možnosti loutkového divadla, a tak se snad i mínění o menším respektu vůči loutkohercům pomalu mění. Tato situace je spojena především s loutkovými divadly v Lublani a Mariboru. Jejich produkce je však uváděna ve všech regionech – Slovinsko je velmi malá země –, takže se nedá říci, že by v tomto smyslu u nás existovaly nějaké geograficky ovlivněné rozdíly.

Nabízí slovinští loutkáři publiku i na aktuální společenská a politická témata, nebo se spíše soustředí – jako převážně to české – na zábavnost?

Slovinské loutkové divadlo se snaží reflektovat problémy, které nás obklopují. Otevíráme témata jako rozvod, smrt, rasismus, poválečná imigrace a představujeme je mladému publiku. S radostí mohu říci, že tyto inscenace jsou uváděny s velikou zodpovědností a péčí a jsou také velmi dobře přijímány.

Jak u vás funguje financování loutkových divadel?

Obě loutková divadla, v Lublani a v Mariboru, jsou městská divadla. To znamená, že jsou financována ministerstvem kultury a oběma městskými radami. Nezávislí loutkáři – bohužel jich není mnoho – jsou financováni z národních a městských grantů. Sponzoři obvykle podporují instituce nebo jednotlivé projekty, ale rozhodně to nelze považovat za fungující součást systému, je to spíše náhodné.

Jaké instituce propagující loutkářství byste doporučila k návštěvě?

Slovinské loutkové muzeum v Lublani je jedním z nejnovějších kulturních přírůstků. Je to místo, kde se návštěvníci dozvědí mnoho o historii i současnosti loutek. Nachází se na lublaňském hradě a je to velmi dobrá propagace našeho umění. Nadace loutkářů (Ustanova Lutkovnih Ustvarjalcev – ULU) je další institucí, která spojuje slovinské loutkáře a stará se o propagaci loutkového divadla a udržení jeho kvality. Slovinský divadelní institut (SLOGI) propaguje a zahrnuje do svých programů i loutkové divadlo. Hlavní propagaci však dělají divadla Lutkovno gledališče Ljubljana a Lutkovno gledališče Maribor a nezávislí umělci ULU, momentálně je jich 24.

Všechny tyto organizace jsou profesionální, ale na druhou stranu třeba ULU nemá žádné zaměstnance, ani pracovníky, kteří by za práci byli placení. Je to dobrovolný orgán, který se snaží prosazovat a propojovat kvalitní loutkářství. UNIMA Slovinsko také nefunguje na profesionální úrovni; všichni členové jsou aktivními dobrovolníky.

Dá se ve Slovinsku loutkářství studovat na vysokoškolské úrovni?

Ve Slovinsku máme pouze jednu divadelní akademii (AGRFT), kde v posledních sedmi letech existuje kurz loutkové animace, který je povinný pro studenty herectví i režie. Nabízí i magisterský program loutkoherectví. To vše přináší nové pohledy na loutky od herců a režisérů. Mohu říci, že u nás probíhá fúze loutkářské poetiky a přístupů, protože různí umělci, kteří studovali hlavně v Charleville a v Praze, svou prací zprostředkovávají studentům různorodé chápání loutek. A samozřejmě jsou každý jiný. Pokud to trochu zjednodušíme, jsou studenti z Charleville svobodnější, více se věnují experimentům a abstrakci, ti z Prahy jsou zase tradičnější, odvážnější ale i techničtější. Tyto dva koncepty nebo styly jsou zřejmé i při studiu a při práci ve slovinských loutkových divadlech.

Je ve Slovinsku silné amatérské hnutí?

Amatérské loutkářství je v místních komunitách poměrně běžné, zejména to pro děti. Existuje významná platforma amatérských skupin; mají pravidelné workshopy, festivaly a vzájemné výměny představení. Podle mě to bylo v minulosti silnější, ale to se asi týká všech lokálních kulturních aktivit. Stále však existují aktivní místní body kulturního života a loutky jsou téměř vždy jejich součástí.

Jaké slovinské divadelní festivaly jsou zaměřené na loutky?

Jednou za dva roky se ve Slovinsku konají dva velké loutkové festivaly. Národní festival ULU v Mariboru je založen na výběru nejlepších profesionálních loutkových představení posledních dvou let. Mezinárodní festival Lutke v Lublani je konceptuální festival současného loutkářství, který se zaměřuje na nové přístupy a tendence v loutkovém divadle mimo Slovinsko. Oba festivaly mají velmi dobrou odezvu, spoustu diváků a jsou dobře zapojeny do slovinské kulturní a umělecké scény.

Jak je to s odbornými loutkářskými periodiky?

Jednou za několik let také vychází odborný časopis Lutka. Každé číslo se obvykle zaměřuje na jedno téma, podrobuje ho důkladnému historickému a teoretickému výzkumu, ale nevěnuje se aktualitám ze světa loutek ve Slovinsku a v zahraničí jako český Loutkář.

Kulturní výměna mezi českými zeměmi a Slovinskem bývala v minulosti poměrně intenzívní, jak je tomu dnes?

Mezi českým a slovinským loutkářstvím byla vždy silná sympatie a spojenectví. České tradiční loutky nám byly velmi dobře představeny v období mezi světovými válkami, kdy působilo podle vzoru českého sokolského hnutí mnoho loutkových skupin. V roce 1939 bylo ve Slovinsku registrováno čtyřicet tři marionetových scén (divadel). V Praze studovalo mnoho slovinských umělců, rozvíjejících umělecká propojení a přenášejících své znalosti do slovinských loutkových divadel. Později pracovali v Lublani a Mariboru mnozí čeští režiséři a scénografové (Polák, Schmid, Melena) a mnozí pracují dodnes (Bečka, Havelka, Smolík). Čeští loutkáři pravidelně hostují na lublaňském festivalu i jinde. Před několika lety sídlil umělecký tým Športniki v Mariboru, Praze i v Hradci Králové a je dobrým příkladem aktivní a inspirativní umělecké výměny. Matija Solce je momentálně synonymem spolupráce našich dvou zemí, protože vždy ve Slovinsku spolupracuje i s českými kolegy. České loutkové divadlo má stále dobrou pověst, hodně zajímavé umělce a Slovinsko má také co nabídnout, takže věřím, že toto spojení přetrvá. Miroslav Melena, který architektonicky navrhl lublaňské loutkové divadlo, rád říkal, že bychom měli udělat z Rakouska fjord, abychom spojili Slovinsko s Českou republikou a získali tak dokonalý umělecký národ. V mnoha případech to děláme – v propojování českého a slovinského myšlení a poetiky, lidí a loutek, filmů a hudby… Jsme tak odlišní, esteticky i geograficky, že se navzájem o sebe zajímáme. A máme velké štěstí, že to jde i bez fjordu.

Loutkář 2/2019, s. 26–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.