Loutkar.online

Lešková-Dolenská, Kateřina: Výměna byla vždy pestrá

Vzácným hostem červnové konference o minulosti i budoucnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA byl i profesor Edi Majaron, výjimečná tvůrčí osobnost slovinského loutkářství a zároveň znalec jeho historie. Koho jiného se tedy ptát na vzájemné vazby mezi českým a slovinským loutkářstvím, které jsou už dlouhá desetiletí intenzivní a pevné, jak dokazují následující stránky?

V encyklopedii WEPA jsem našla zmínku o propojení české tělovýchovné organizace Sokol a slovinského Sokola („Južni Sokol“, založen 1863), který jím byl údajně inspirován (stejně jako sokolské jednoty v USA, Polsku, Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku, Rakousku, Švýcarsku, Rusku, Bulharsku, Německu, Francii, Uhersku, Anglii, Argentině, Dánsku, Kanadě a na Slovensku). V Česku tato organizace sloužila, a to už od svého založení v roce 1862, nejen k aktivitám sportovním, ale i kulturním a velmi často se s ní pojila (a po obnově Sokola v roce 1990 se znovu pojí) i divadelní činnost, a to zejména loutkářská. V Česku dodnes existují sokolské loutkářské spolky, zpravidla velmi konzervativní, zabývající se marionetovým divadlem pro děti s hlavním hrdinou Kašpárkem. Proč podle vás tehdy vlastně vznikla slovinská pobočka Sokola? Šlo o projev vzájemné kulturní sympatie a sounáležitosti v rámci habsburské monarchie, nebo šlo spíš o soudobý projev idejí panslavismu?

Slovinsko bylo společným prostorem habsburské monarchie, a tak zde již od konce 18. století žilo mnoho Čechů, kteří pracovali v různých oborech: jako odborníci v továrnách, v bankovnictví, nejvíce v divadle a jako hudebníci. Ve větších městech pak tito lidé zakládali české obce, které organizovaly různé aktivity podle českého vzoru. Vznik tělocvičných jednotek Sokola byl i odpovědí na postupné probouzení slovanství v germánském státě. Důležitou roli sehrál Sokol již před první světovou válkou, a ještě významnější po válce, v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca), kdy získal i levicovější politickou orientaci jako protějšek pravicových Orlů. Upevňoval styky s bratrskými jihoslovanskými národy na společných sletech a dalších manifestacích. Nejdřív bylo centrum působení ve Slovinsku, ale vedení zanedlouho převzal Bělehrad, přestože setkání a semináře nadále organizovali lublaňští loutkáři.

Zabýval se i slovinský Sokol loutkovým divadlem? Bylo to po českém vzoru také marionetové divadlo?

Loutková divadla zakládaly ve 20. letech 20. století sokolské spolky podle českého vzoru pro získání dětí do svých řad i ve Slovinsku. České obce připravovaly jako první loutkové inscenace v češtině a brzy i ve slovinštině. To bylo vzorem pro četné sokolské spolky, aby vedle tělocvičných aktivit působily i v oblasti kulturní, byly založeny pěvecké sbory, divadelní skupiny, nejvíc však bylo loutkových divadel. Ta hrála převážně s marionetami, občas i s maňásky. Sokolští loutkáři patřili k iniciátorům založení Jugoslávského loutkářského svazu (Jugoslovanskog lutkarskog saveza), který byl formálně organizátorem IV. kongresu UNIMA v Lublani roku 1933. Byl založen i Sokolský loutkový svaz, který měl do druhé světové války jen ve Slovinsku přes čtyřicet scén a v celém Království Jugoslávie hodně přes sedmdesát. Hrály se původní domácí texty, ale oblíbení byli i čeští autoři, například Bohumil Schweigstil, Jaroslav Průcha, František Langer, Ludmila Tesařová a další. Slovinští sokolští loutkáři organizovali řadu svazových loutkářských kurzů, v tomto ohledu sehrál nejvýznamnější roli Vekoslav Kovač.

Je slovinský Sokol dodnes činný a věnují se sokolské spolky i nadále kulturním aktivitám včetně loutkářství?

Slovinské sokolské spolky byly ihned na začátku války roku 1941 zakázány. Sokolský loutkář Lojze Lavrič byl roku 1944 iniciátorem vzniku Partyzánského loutkového divadla, které krátce působilo i po osvobození. Činnost sokolských spolků nepovolila obnovit ani socialistická vláda po roce 1945; mnoho spolků se přejmenovalo na „Partizán“ a někdejší sokolští loutkáři tak obnovili práci svých marionetových divadel s přepracovanými inscenacemi. Po roce 1948 přebíraly roli marionet maňásci, které si získaly popularitu i mezi některými učiteli.

Bylo založení Sokola jediným výrazným kulturním propojením Slovinců a Čechů, nebo se realizovalo i v jiné podobě?

Jak už jsem zmiňoval, byly styky a vzájemné vlivy mezi Čechy a Slovinci čilé a významné již od 19. století. Mnozí skladatelé a hudebníci, režiséři, kteří působili ve Slovinsku, přijeli z českých zemí, slovinští umělci zase naopak studovali v Praze – hudebníci, malíři, režiséři, herci. Výměna byla vždy pestrá i na poli literárním a v divadelních repertoárech. Na druhou stranu například Praze vtiskl svoji pečeť náš architekt Jože Plečnik.

Jaké byly pozdější kulturní vazby mezi Československem a zeměmi bývalé Jugoslávie? Šlo v oblasti loutkového divadla o nějaké těsnější propojení? Jakými způsoby se případně realizovalo? Bylo to formou hostování režisérů? Delšími zájezdy? Hostováním na festivalech? Nebo třeba dalšími překlady her?

Rád bych zmínil fakt, že v Jugoslávii pracovali po druhé světové válce čtyři významní režiséři a výtvarníci-technologové s českými kořeny: Adolf Pomezny, Velimir Chytil, Zlatko Bourek a Ivica Bilek. A doplnil bych, že čeští loutkářští režiséři dodnes často hostují v našich loutkových divadlech. Byli to třeba Zdeněk Vyskočil, Karel Makonj, Miroslav Melena a dnes to jsou Pavel Polák, Marek Bečka, Tomáš Procházka a řada dalších – například výtvarníci Václav Havlík, Pavel Kalfus, Robert Smolík, Jaroslav Milfajt…

Nejprestižnější československá loutková divadla v Jugoslávii často hostovala na festivalech – v Šibeniku na dětském festivalu, na Bienále v Bugojnu, na PIF v Záhřebu, v Mariboru, na festivalu Lutke v Lublani –, mezi nimi Divadlo Alfa, DRAK, Naivní divadlo, Buchty a loutky, mnohé inscenace studentů DAMU atd. Koneckonců právě na DAMU v Praze se mnou byl na studijním pobytu Živomir Joković a své studium tam dokončili naši skvělí umělci Uroš Trefalt, Martina Maurič Lazar, Elena Volpi, Zoran Petrovič, Matija Solce a mnoho dalších.

Z přeložených textů se zcela jistě nejvíc hraje Míček Flíček od Jana Malíka, který je dostupný i na DVD a jako obrázková kniha. Velmi oblíbený je Tobiáš Zdeňka Floriana, častokrát se hrají i Kainarova Zlatovláska, Lízinka Aleny Tomasové, Podivné příhody pana Pimpipána Marie Radokové Tesařové, texty Drimla, Středy, Martínkové, Pavlíka, Pavličky, Skořepy, Bezděka, Tittlbachové, Budínské, adaptace Čapka a mnoho dalších.

Jaká byla v zemích bývalé Jugoslávie kulturní politika s ohledem na loutkové divadlo? Vznikala zde po druhé světové válce, podobně jako ve střední Evropě, po sovětském vzoru státem subvencovaná loutková divadla? A pokud ano, navazovala na předchozí aktivity amatérských loutkářů, nebo byla zakládána zcela nově?

Profesionální loutková divadla sice byla založena z iniciativy zapálených loutkářů ještě před druhou světovou válkou, avšak se schválením a financováním místních orgánů v nových prostorách. Byl převzat sovětský model divadla jako instituce s vedením, které stanoví místní orgán. Vedle toho působila i amatérská loutková divadla, některá – jak jsem již zmínil – jako pokračovatelé sokolské tradice. Stále více amatérských loutkářů již na začátku 50. let 20. století hraje s maňásky. Profesionální divadla – s výjimkou Lublaně – přestávají hrát s marionetami a hrají s javajkami podle Obrazcovova vzoru.

Když se na moment vrátíme do dávnější minulosti, je v oblasti zemí bývalé Jugoslávie vůbec doložena historická aktivita kočovných loutkářských skupin? Podíleli se také – podobně jako čeští marionetáři – na procesu národního obrození a redefinice moderních národních kultur v průběhu 19. století? Nebo byla jejich aktivita spojena jen se zábavou?

Na teritoriu bývalé Jugoslávie neexistovali kočovní loutkáři domácího původu. Podle doposud známých informací zde hostovaly pouze zahraniční skupiny, ve Slovinsku a v Chorvatsku to byla putovní marionetová divadla jen jednoho nebo dvou loutkářů. Ale dlužno doplnit, že tento loutkářský „pravěk“ u nás ještě není dobře probádán. Z konce 19. století je doloženo několik rodinných kočovných loutkových divadel, která hrála představení pro domácí obecenstvo, ale výhradně pro jeho zábavu.

Byly (a jsou) mezi loutkářskými kulturami jednotlivých států někdejší Jugoslávie výrazné rozdíly?

V loutkářské tradici byly každopádně velké rozdíly. Situace ve Slovinsku a v Chorvatsku byla ve 20. letech 20. století velmi podobná, u Slovinců se ve 30. letech zrodil Pavliha, který nahradil Gašperčka (Kašpárka), a u Chorvatů již dříve Petrica Kerempuh. Srbsko má dva vlivy – Vojvodina s Bělehradem je bližší západní tradici s postavou Kuku Todore, v jižním Srbsku a v Bosně s Hercegovinou se ještě dlouho udržel turecký vliv s Karađozem. Sokolská divadla ve skutečnosti působila, jak jste zmiňovala na úvod, po celém území bývalého státu, tedy i v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a v Makedonii. Dr. Lazić napsal, že loutka měla své místo již dávno i v Černé Hoře, avšak loutková představení tam systematičtěji vznikají teprve v posledních letech, kdy je podporuje Kotorski festival teatra za mlade. Podobně je tomu v Makedonii, kde vzbuzuje loutkový festival Bitolino v Bitole znovu zájem o loutkářskou tvorbu.

Koho považujete za nejinspirativnější osobnosti „jugoslávského“ loutkářství, které se zasloužily o jeho rozvoj a emancipaci?

Klíčovou osobností pro umělecký rozkvět loutkářského umění v Jugoslávii byl bezpochyby Jože Pengov, dlouholetý člen výkonného výboru UNIMA, dramaturg loutkového programu Dětského festivalu v Šibeniku. Byl vynikajícím režisérem, který svým přesvědčením a úspěšnou prací ovlivňoval generace loutkářů až téměř dodnes, kdy my, jeho „žáci“, předáváme loutkářské umění do rukou mladších generací, které ho již neznaly, generacím, kde víra v loutku již není základním předpokladem pro profesionální práci, kdy se každá hra s loutkou může nazývat experimentální loutkovou inscenací…

Protože letos slavíme 90. výročí založení UNIMA a celý tento rozhovor se točí kolem mezinárodní kulturní vzájemnosti, nemohu se nezeptat, jakou úlohu podle vás sehrála UNIMA právě na tomto poli?

Velice důležitou úlohou UNIMA bylo předávání informací mezi Východem a Západem, jelikož šlo o dva organizační principy. Kongresy a setkání delegátů se musely střídat – nejprve na Východě, další na Západě. Zejména v zemích východního bloku se na výboru delegátů a představení musely podílet orgány, které bděly nad veškerým děním až téměř do konce 20. století. Festivaly UNIMA byly také „trhem na výměnu dobrých textů“, které jako „bestsellery“ v období deseti let obletěly země s podobnou organizací divadel. Západní model malých soukromých divadel podnítil do 70. let vznik svobodných samostatných skupin i v zemích pod sovětským vlivem. Významnou úlohou UNIMA byla také výměna umělců – režisérů, výtvarníků, jejichž představení byla na programech festivalů. K napětí docházelo nejčastěji ve výkonném výboru a v komisích, to však nebylo navenek příliš zjevné a nemělo vliv na dobrou pověst v rámci UNICEF. Platil totiž princip, že předseda a tajemník nejsou ze stejné strany železné opony. To bylo nicméně v praxi častokrát nemožné, protože významnými tvůrci UNIMA byli Jan Malík, Henryk Jurkowski a Sergej Obrazcov – nemluvě o Margaretě Niculescu, která v 80. letech oba póly spojila. Pravidlo rovnováhy mezi oběma póly platilo také ve volbách členů Výkonného výboru a v komisích. Pokud bych to měl nějak shrnout, tak UNIMA nezpochybnitelně působila jako zprostředkovatel tvůrčích nápadů, díky nimž se stali přáteli loutkáři naprosto odkudkoli.

Loutkář 2/2019, s. 23–25.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.