Lešková-Dolenská, Kateřina: Teatro Gioco Vita

Slavný italský loutkářský soubor byl založen v roce 1971 v Turíně (dnes sídlí v Piacenze) a od počátku se zaměřuje na rozvíjení techniky stínového divadla. Jeho nejvýznamnějším členem a dnešním uměleckým šéfem (společně s výtvarnicí Nicolettou Garioni, která je autorkou většiny stínových siluetových loutek) je scénograf a režisér Fabrizio Montecchi. Původním povoláním architekt začal se souborem spolupracovat roku 1978 a jeho režijním a scénografickým debutem se stala inscenace Pescetopococcodrillo (1985), o tři roky později následovaná inscenací Il Corpo Sottile. Mezi další významné inscenace Gioco Vita dále patří Gilgameš (1982), Odyssea (1983), Baron Prášil (1978), Alenka v kraji divů (1997) podle Lewise Carrolla, Monteverdiho Orfeo ed Euridice (1998), Stravinského Pták Ohnivák s loutkami Enrico Baje, Loutky mistra Pedra (2001) od Manuela de Fally, Pépé a Stella (2006), Scrooge (2008), Ranocchio (2009), Sen noci svatojánské (2011), Piccolo Asmodeo (2012) a další.

Tvorba souboru je mimořádně přínosná pro dlouholetý soustředěný rozvoj techniky stínového divadla. Inscenace Gioco Vita pracují velmi důmyslně se systémem zmnožených projekčních ploch (využívají i závěsy nebo šály) a s hloubkou jevištního prostoru, experimentují s barvami promítanými na projekční plátno, s barvami samotných loutek i se způsobem vytváření stínů – od toho nejjednoduššího pomocí jednoho světelného zdroje přes práci s pohyblivými projekčními plochami až po kombinování několika různých projektorů. Velmi dovedně také propojují akce stínových loutek s hereckými výstupy, pracují s maskami, jež dokážou vrhat významotvorné stíny, nebo se světelnými objekty.

Fabrizio Montecchi často pracuje jako hostující scénograf a režisér v operních domech – milánské La Scale, benátském Divadle La Fenice, londýnské Covent Garden, veronské Aréně nebo římské Opeře; bez zajímavosti není ani jeho spolupráce se souborem Opéra de Dijon na opeře Hanse Krásy Brundibár (2015) v režii Christiana Duchange –, spolupracuje s baletními soubory (Stuttgartský balet) a samozřejmě i s jinými loutkovými divadly (Dockteatern Tittut, Lutkovno gledališče Ljubljana, Białostocki Teatr Lalek ad.). Techniku stínového divadla také vyučuje, a to během workshopů doma i v zahraničí (Belgie, Kanada, Brazílie, Finsko, Francie, Německo, Norsko), pohostinsky učil také v charlevilleské škole ESNAM, na Akademii umění ve finském Turku nebo na Divadelní akademii v Białystoku.

V jednom rozhovoru se Fabrizio Montecchi vyznal ze své fascinace stínovým divadlem: Nikdy není tvořeno pouze stíny, ale vždy předpokládá přítomnost člověka – jeden z nejzajímavějších aspektů tohoto divadla je právě dialog mezi tělesným a hmotným. Stín je něco magického. Zatímco lidský herec zabírá přesný a definovatelný čas a prostor na scéně, stín o sobě poskytuje mnohem méně informací a ponechává mnohem více prostoru pro představivost. Jeho inscenace jsou skutečně velice působivé a dokážou uhranout i publikum zmlsané dokonalými digitálními triky 3D projekcí.

Loutkář 2/2019, s. 20–21.