Lešková-Dolenská, Kateřina: Bruno Leone

Virtuózní loutkář, skutečný mistr tradičního maňáskového divadla Bruno Leone se narodil v jihoitalské umělecké rodině. Jeho otec byl malíř a sochař, matka malířka a spisovatelka. Ve svých vzpomínkách Leone často zmiňuje svého dědečka Antonia, s nímž jako dítě trávil hodně času. Pracoval jako pastýř a vyráběl malému Brunovi dřevěné hračky, které dost možná stály na počátku jeho zájmu o loutkové divadlo.

Jako naprosto iniciační moment, který nasměroval celý jeho život, označuje Bruno Leone své setkání s Nunzio Zampellou, posledním mistrem umění guarattelle, tedy tradičního pouličního hraní, které se jako speciální řemeslo předávalo údajně už od středověku (nicméně spolehlivě je doloženo až od 17. století). Cesty obou umělců se protly v roce 1978, Zampella však tehdy Leona učit odmítl. Ten se nicméně nevzdal, odjel do Milána, kde našel ve videotéce záznamy Zampellových představení a začal je detailně studovat. Vyrobil si piščik a houževnatě se pustil do tréninku hraní s loutkou Pulcinelly. Až tato umanutost a zápal pro věc Zampellu přesvědčily, že se postupně stal Leonovým tutorem. Své první vystoupení s Pulcinellou sehrál Bruno Leone pro přátele v květnu 1979 a od září začal se Zampellovou podporou vystupovat na veřejnosti a pronikat do tajů umění guarattelle.

Guarattelle je neapolská specialita – komediální maňáskové divadlo hezky česky označované jako rakvičkárna hrané pod širým nebem (na ulicích, náměstích i v přístavu) s Pulcinellou, loutkou v bílém s černou polomaskou, odvozenou ze sluhovské postavy (zanni) z commedia dell\’arte. Dalšími postavami jsou jeho partnerka Teresina a dále nepřátelský pes, guappo (v neapolském dialektu to znamená rváč nebo také silák), četník, kat a samozřejmě smrtka. Bylo to umění sdílené komunitou kejklířů, loutkářů a akrobatů, občas se mezi nimi objevil i potulný kněz nebo zběhlý student. Nezbytností je hlas deformovaný pomocí piščiku, jde tedy o nedialogizovanou nonverbální divadelní formu, a naprosto precizní rytmizace groteskních výstupů. Posledními autenticky hrajícími umělci byli právě zmiňovaný Nunzio Zampella, který svou činnost ukončil v roce 1978, a Giovanni Pino, který skončil s hraním zhruba o osm let dříve.

Dnes Bruno Leone guarattelle sám učí – už od počátku bylo jeho snem toto řemeslo zpopularizovat a rozšířit, aby s posledním mistrem zcela nevymizelo. Na svém webu uvádí, že se mu prostřednictvím studentů podařilo umění guarattelle rozšířit i do zemí, kde žádná taková loutkářská tradice nikdy předtím neexistovala. V letech 2000–2003 byl dokonce ředitelem specializované neapolské Scuola delle Guarattelle, jejímž absolventem je například u nás dobře známý slovinský loutkář Matija Solce (viz s. XX), vedl i mistrovské kurzy na École Nationale Supérieure des Arts de la Marionnette (ESNAM) v Charleville-Mézières, stejně jako na pražské DAMU, dále ve Finsku nebo třeba na Kubě. Se svým Pulcinellou cestuje nejen po loutkářských festivalech celého světa, ale hraje i v utečeneckých táborech (Palestina, Alžír, Libanon), vystupoval v horských oblastech Mexika zmítaných guerillovými nepokoji, hrál HIV pozitivním dětem v Brazílii, dětem z chudých indiánských vesniček v Guatemale a Ekvádoru i z evropských sociálně vyloučených lokalit.

Bruno Leone se zabývá nejen oživením tradiční podoby rakvičkáren, ale obohacuje je i o netradiční témata. V soupisu hraného repertoáru má například uvedeny tituly jako Pulcinella a velká francouzská revoluce, Pulcinella a svatý Januarius (tento u nás méně známý světec je patronem Neapole a údajně jejím ochráncem před výbuchem Vesuvu) nebo Pulcinella v Palestině. Dnes je Leone uměleckým ředitelem Istituto delle Guarattelle, kde se „pulcinelliády“ pravidelně hrají a je zde k vidění i stálá expozice věnovaná právě Pulcinellovi. Dá se říci, že už se snad – a to jen díky jeho nezměrnému entuziasmu a obrovskému nasazení – definitivně podařilo zachránit jednu fascinující loutkářskou tradici.

Loutkář 2/2019, s. 18–19.