Lešková-Dolenská, Kateřina: Muzeum Palermo

Mezi nejvýznamnější instituce pečující o italský loutkářský odkaz zcela nepochybně patří Mezinárodní loutkové muzeum Antonia Pasqualina (Museo internazionale delle marionette Antonio Pasqualino, které v Palermu založila nevládní organizace Sdružení pro uchovávání lidových tradic, (Associazione per la conservazione delle tradizioni popolari) v roce 1975 a jádrem sbírky jsou pochopitelně tradiční sicilské marionety. Současným ředitelem muzea je antropolog a muzeolog Rosario Perricone, který v následujícím rozhovoru přibližuje, na co se jím vedená instituce soustředí.

Kdo byl vlastně Antonio Pasqualino, jehož jméno muzeum nese?

Antonio Pasqualino byl lékař, který sehrál významnou roli v oborech antropologie a sémiotiky. V roce 1965 založil Sdružení pro uchovávání lidových tradic a v roce 1975 naše Mezinárodní loutkové muzeum. Byl také jedním ze zakladatelů Sicilského sémiologického sdružení a místopředsedou italského Sdružení pro sémiotická studia.

Máte ve sbírkách výhradně artefakty tzv. opery dei pupi, nebo je muzejní kolekce různorodější?

Od samého začátku mohlo muzeum díky partnerství s nejvýznamnějšími italskými i mezinárodními kulturními institucemi vyvíjet intenzivní aktivity a organizovat řadu různých kulturních akcí. Kromě opera dei pupi se divadelní projekty muzea soustředí také na vytváření nových inscenací ve spolupráci se současnými dramatiky a hudebníky (jako Calvino, Pennisi a Berio) nebo tvůrci loutek (jako Guttuso, Kantor nebo Baj), díky čemuž získalo mnoho zajímavých sbírkových předmětů a dnes čítá na 5 000 artefaktů. Od roku 1985 sdružení organizuje Festival di Morgana, který dodnes zůstává příležitostí získat do sbírky nové předměty z evropských i neevropských zemí. V rámci svých mezinárodních aktivit bylo muzeum také sponzorem přihlášky sicilských marionet do UNESCO, která byla zakončena úspěchem v roce 2001, kdy bylo toto divadlo prohlášeno za součást nehmotného kulturního dědictví lidstva.

Jakým způsobem v muzeu zobrazujete divadelní umění, tedy tzv. „živou kulturu“? Využíváte nějaké možnosti „oživení“ vystavených teatrálií?

Co se výstav týče, raději ukazujeme naše loutky v dynamičtějších pózách a často je představujeme v celých scénách s kulisami a ostatními postavami, abychom ukázali kontext divadelní inscenace. Kromě toho také vystavujeme videa a fotografie a používáme různé technologie, jako jsou digitální animace, rozšířená a virtuální realita. Od samého začátku jsme také plánovali, produkovali a organizovali inscenace ve spolupráci s regionálními, italskými a mezinárodními soubory a institucemi, abychom nabídli návštěvníkům komplexní zážitek s loutkářstvím.

Jaká je vaše cílová návštěvnická skupina?

Nejčastějšími návštěvníky našeho muzea jsou děti a rodiny, studenti a italští a zahraniční turisté se zájmem o lidové tradice a o tradiční sicilské loutkové divadlo opera dei pupi. Aktuálně se zejména snažíme propagovat naše muzeum mezi adolescenty.

Právě tato návštěvnická skupina je poměrně náročná. Nabízí muzeum nějaké možnosti interakce nebo využití multimédií a moderních technologií? Jaké konkrétní zkušenosti s tímto trendem máte?

Jen ty nejlepší. Pracujeme s nimi už mnoho let, abychom našim návštěvníkům nabídli interaktivní smyslové zážitky a propagovali naše kulturní dědictví inovativním způsobem. Mezi naše nejnovější technologické projekty patří například #Carinda Augmented Reality, který realizovala skupina Neotech. Jeho cílem je vytvořit multimediální vzdělávací prezentaci o žánru opera dei pupi. Ta umožňuje virtuálně animovat 3D modely sicilských marionet v souladu s tradičními postupy loutkářských mistrů. Prostřednictvím této webové aplikace si mohou návštěvníci prohlížet kombinaci reálných prvků (které zatupuje Carinda, vůbec nejstarší loutka ze sbírek muzea z roku 1828) a prvků virtuálních (3D animace). Carinda tak ve virtuální realitě vystupuje z vitríny a získává nový virtuální „život“.

Druhým takovým projektem je Bitva u Roncesvalles, tedy animovaný reklamní plakát od Emanuele Romanelliho. Jedná se o dvourozměrnou animaci tradičního reklamního plakátu z opery dei pupi z Palerma. Tento plakát, který je v našich sbírkách, zobrazuje jednu z nejtypičtějších scén hrdinského eposu, kde většina francouzských paladinů tragicky padne. Díky jazyku moderních technologií mohou statické postavy v různých čtvercích plakátu ožívat, a to nikoli v kontextu loutkové inscenace, ale prostřednictvím digitální animace. Základním impulsem projektu byla snaha vrátit sicilským marionetám to, co jim digitální vývoj v polovině 20. století odebral. Pokud příchod nejmodernějších podob komunikace a technologií proměnil modely vnímání i preference publika a způsobil ztrátu zájmu o tuto tradiční podobu divadla, pak se náš projekt snaží pozornost opět získat a ještě rozšířit.

Třetím projektem, na který bych v tomto kontextu rád upozornil, je dokumentární film Alessandry Grassi Pupi a 360 gradi. Jedná se o mezioborovou spolupráci, která experimentálně propojuje jazyk opery dei pupi, dokumentární film a virtuální realitu, pro jejíž zobrazení návštěvníci potřebují speciální brýle.

Už jste to naznačil, ale vyjasněme to ještě podrobněji – zaměřujete se výhradně na historické a tradiční loutkářství, nebo reflektujete také současné loutkové umění?

Jak jsem říkal, máme ve sbírce více než 5 000 předmětů, a to včetně těch používaných v tradičním loutkovém divadle uznávaném UNESCO – jako jsou japonské bunraku, indonéský wayang kulit, kambodžské sbek thom nebo nigerijské gelede. Kromě toho máme také pět kompletních sad moderních loutek od italských a evropských mistrů, kteří se řadí mezi nejvýznamnější loutkáře 20. století. Tři z nich byly vytvořeny pro naše muzeum – La macchina dell\’amore e della morte od Tadeusze Kantora, Le bleu-blanc-rouge et le noir v režii Massimo Schustera s loutkami od Enrica Baje a Foresta-radice-labirinto od Itala Calvina v režii Roberta Andò s loutkami od Renato Guttusa. Další dvě sady muzeu nedávno daroval Massimo Schuster. I ty vytvořil Enrico Baj, a to pro inscenace Mahabharata a Roncevaux.

Organizujete pod hlavičkou muzea nějaké doprovodné akce?

Doprovodných aktivit máme celou řadu, ať jsou to akce vzdělávací jako workshopy, semináře, konference atd., nebo přímo divadelní programy, mezi něž patří zmiňovaný každoroční Festival di Morgana, kde často vystupují moderní i tradiční soubory z celého světa, které používají loutky stejně jako ostatní umělecké prostředky. Každoroční festival je pro muzeum příležitostí rozšířit své sbírky a prohloubit své znalosti tradičního evropského divadla. Festival se zvlášť zaměřuje na lidovou a současnou kulturu a především (ale nikoliv výhradně) na loutky. Loutkové divadlo je velmi bohatá umělecká forma s velkým potenciálem a dlouhou a slavnou tradicí různých žánrů, postav i technik. Zároveň jde dodnes o velmi zajímavou oblast výzkumu divadelních inovací a experimentů.

Nemohu se proto nezeptat, zda slouží Museo internazionale delle marionette Antonio Pasqualino také jako centrum pro výzkum a dokumentaci loutkářství?

Ano, muzeum má nejenom vlastní divadlo, kde se pravidelně hrají představení, ale je také domovem knihovny Giuseppe Leggia, která má asi 10 000 svazků věnovaných loutkám, antropologii a lidovým tradicím. Pro výzkumné aktivity má muzeum také rozsáhlý archiv fotografií a video i audionahrávek inscenací. Zvláštní pozornost muzeum věnuje vzdělávacím aktivitám a nabízí komentované prohlídky i videopořady pro školy, stejně jako teoretické a praktické kurzy různých animačních technik pro dospělé. Na požádání může muzeum dokonce zorganizovat loutková představení jinde v Itálii nebo i v zahraničí. Muzeum již také realizovalo ve spolupráci s palermskou univerzitou řadu kurzů zaměřených na muzeografii, lidové tradice a zhodnocení sicilského kulturního i ekonomického dědictví. Sdružení, které muzeum provozuje, se vždy věnovalo i výzkumným aktivitám a šíří výsledky svého bádání v oboru antropologie, etnomuzikologie a sémiotiky se zvláštním zaměřením na loutkové umění a tradice.

Loutkář 2/2019, s. 16–17.