Lešková-Dolenská, Kateřina: Lidové sny o rytířích

Mezi nejvýznamnější loutkářské formy, které italská kultura nabízí, jistě patří tzv. sicilské marionety (v originále opera dei pupi), které byly v roce 2008 dokonce zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Toto výpravné a druhdy velmi populární marionetové divadlo vzniklo počátkem 19. století v jižní a střední Itálii (až donedávna bylo běžně rozšířeno např. v oblasti Apulie), odkud se dostalo na Sicílii.1 V rukou emigrantů se pak sicilské marionety rozšířily i do Nového světa – soubory hrající tuto loutkovou formu jsou doložené například v Buenos Aires, San Francisku či v New Yorku. Loutkářské řemeslo opery dei pupi se předávalo z generace na generaci, ale uživilo zpravidla jen jednu rodinu, chtěl-li tedy například syn v umění svého otce pokračovat, musel si založit divadlo a sehnat loutky vlastní.

Sicilské marionety rytířů v plné zbroji mají specifickou konstrukci a typické je pro ně vodění na drátech, které umožňují velkou razanci při realizaci soubojových scén. Loutky z jednotlivých oblastí výskytu (Palerma, Katánie a Neapole) se mírně liší, nicméně všechny jsou přibližně 80–130 cm vysoké a mohou vážit až šestnáct (!) kilogramů. Neapolské loutky mají pouze jeden drát pro ovládání hlavy a obě paže jsou animovány nitěmi, zatímco ostatní typy sicilských marionet jsou ovládány dvěma silnými železnými dráty (jeden hýbe hlavou a druhý pravou rukou, která drží meč) a pomocnými nitěmi, z nichž jedna ovládá levou paži.

Jak uvádí italská badatelka Janne Vibaek Pasqualinová, míval divadelní principál opery dei pupi ve fundusu téměř sto loutek. Zhruba polovinu z nich tvořili bojovníci v kovovém brnění, ostatní – králové, dámy, preláti, civilisté ad. – měli oděvy z látek. Bylo zapotřebí mnoha náhradních hlaviček. Když se loutce vyměnil štít a oděv, bylo možné vzkřísit mrtvoly z předchozích večerů tím, že se předělaly na jiné postavy. […] Bronzová, měděná nebo niklová výzbroj byla vytepávaná a zdobená jinými kovy. Bohaté květinové a geometrické ornamenty a zejména erby spolu s oděvem pomáhaly v rozlišení nejdůležitějších postav.2 Ve výbavě loutkářů nechyběly ani fantaskní loutky kentaurů, mořských panen, hadů, draků, andělů, ďáblů nebo třeba komický Pulcinella vypůjčený z commedia dell\’arte.

Tematicky čerpají inscenace opery dei pupi především ze slavných starofrancouzských epických rytířských příběhů, z Karolínského cyklu tzv. chansons de geste (z 12. a 13. století), které líčí hrdinské činy císaře Karla Velikého, jeho rodu (nejznámější je část o Karlovu synovci Rolandovi) a paladinů, tedy dvanácti členů Karlovy rytířské družiny. Náměty písní jsou hlavně války vedené Karlem Velikým proti Lombarďanům, Angličanům, Sasům a Saracénům, v nichž císař vždy vystupuje jako obhájce křesťanství. Kromě karolinské tematiky (včetně úprav vrcholných renesančních děl, jako je epos Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa nebo drama Zuřivý Roland Ludovica Ariosty) se mohly na jevišti sicilských marionet objevit také variace artušovské legendy, známí bandité, hrdinové křížových výprav, převyprávění legend ze života světců, novozákonní příběh či osobité úpravy Shakespearových her. Od poloviny 19. století, kdy se sicilské marionety rozšířily a značně zpopularizovaly zejména mezi nenáročným lidovým publikem, vznikaly pro loutky nové textové kompilace, přičemž dialogy byly během představení improvizovány. Jak uvádí Vibaek Pasqualinová, mezi nejúspěšnější repertoárové evergreeny vždycky patřily příběhy o Karlu Velikém, Rolandovi a Rinaldovi, a pokud se dávaly každý večer na pokračování, bylo možné je hrát dokonce celý rok. Na závěr epického představení se pak podle ní obvykle hrály krátké frašky v sicilském dialektu. Postavy frašek už leckdy vystupovaly po boku postav z rytířských cyklů, v nichž hrály role štolbů jednotlivých paladinů a v dialektu žertovně komentovaly děj.3 Poměrně pikantní je fakt, že v Tunisu je údajně doložena podobná divadelní forma, jenom s opačným ideologickým základem, kde Saracéni jsou ti dobří a křesťané ti zlí.

Popularita sicilských marionet během 20. století dramaticky poklesla a nebýt Společnosti za zachování tradiční kultury (Association per la conservazione delle tradizioni popolari), založené roku 1965 Antonioem Pasqualinem, která podnítila folkloristický a teatrologický výzkum tohoto fenoménu včetně sběratelské a dokumentační činnosti a založení muzea (viz následující stránky), možná by zcela vymizely, nebo se staly pouhou turistickou atrakcí. Dnes aktivní loutkáři v tomto oboru jsou takřka bez výjimky potomky starých marionetářských rodin (např. Napoli, Cuticchio) a existuje zhruba 15–20 divadel autenticky hrajících tento typ produkcí. Jak ale bohužel konstatuje mezinárodní loutkářská online encyklopedie WEPA, neměl zápis opery dei pupi na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO na masovou podporu oboru či nárůst zájmu o něj prakticky žádný vliv.4

Poznámky pod čarou

1 Podrobně viz McCormick, J.: The Italian Puppet Theater, A History, kapitola 3, The Golden Age: Marionettes and Pupi, Jefferson USA, 2010, s. 52–81.

2 Vibaek, J.: Sicilské loutky a Mezinárodní loutkářské muzeum Antonia Pasqualina, Loutkář 2002/4, s. 167–169.

3 Vibaek, J.: Sicilské loutky a Mezinárodní loutkářské muzeum Antonia Pasqualina, Loutkář 2002/4, s. 167–169.

4 Antonio Pasqualino, A.; Vibaek Pasqualino, J.: Pupi, WEPA (https://wepa.unima.org/en/pupi/), citováno 2. 6. 2019.

Loutkář 2/2019, s. 14–15.