Lešková-Dolenská, Kateřina: Loutkové inscenace pro dospělé jsou bez šance

Se studiemi profesorky Cristiny Grazioli z padovské univerzity jsme se na stránkách Loutkáře setkali už několikrát. Tato dáma se také stala milým hostem pražské konference věnované 90. výročí založení UNIMA a při této příležitosti jsem ji požádala, aby pro potřeby tohoto čísla stručně shrnula minulost i současnost italského loutkářství.

Jaké jsou vysledovatelné kořeny loutkářství v Itálii?

To je velmi komplikovaná otázka. První zmínky o loutkářství se datují do 15. a 16. století. Na druhou stranu se ale dochovalo jenom velmi málo historických zdrojů na to, abychom mohli o roli loutkového divadla v této době říct něco konkrétnějšího.

Už to, že se nacházíme v 16. století, ale naznačuje, že mělo nějaký vztah k profesionálnímu divadlu, tedy ke světu, mýtům a celkovému kontextu commedie dell\’arte. Nic z toho ale není příliš relevantní, pokud hledáme kořeny současného loutkového divadla. Osobně si myslím – a možná je to jenom subjektivní dojem –, že 20. století se pokusilo od této tradice distancovat a zejména ve svých sofistikovanějších podobách se inspirovalo jinými jazyky a druhy umění, především výtvarného.

Je v Itálii doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů tak jako ve střední Evropě?

Nejprve je potřeba říct, že vaše středoevropská tradice se s tou italskou nedá příliš srovnávat v tom smyslu, že v Itálii nemáme tak rozmanitou loutkovou „kulturu“. Pokud je mi známo, máme loutkovou tradici jak samostatných umělců, kteří jezdili po celé zemi (většinou s maňásky) i loutkářských rodin (klany Colla nebo Rame). Některé z nich si pak na začátku 20. století založily vlastní divadlo (rod Collů v Miláně nebo sicilská tradice Opera dei Pupi)

Jsou dneska v Itálii ještě k vidění tradiční loutkáři?

Co se týče marionet, můžeme zmínit několik rodin nebo souborů takzvaní pupari. V dnešních inscenacích se spíš projevuje tradice maňásků.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním italském loutkářství?

Nejvýznamnějšími umělci prvních desetiletí 20. století byli bezpochyby Vittorio Podrecca (1883–1959) a Maria Signorelli (1908–1992), z nichž každý se vlastním způsobem zapojil do kontextu tehdejší avantgardy a zároveň byl schopen přitáhnout velké publikum.

Co podle vašeho názoru hrálo klíčovou roli v dalším vývoji loutkářství? Kdo jsou nejvýznamnější loutkáři italského původu?

Je těžké vybrat jen několik jmen, ale pokud jde o druhou polovinu 20. století, pak bych uvedla tyto: Guido Ceronetti, Otello Sarzi, Mimmo Cuticchio; ke konci 20. století by to pak byli Massimo Schuster (což je ovšem poloviční Francouz), Piccoli Principi, Teatro delle Briciole…

Jaké převažující trendy dnes sledujete v italském loutkářství?

Myslím si, že italské divadlo představuje trochu zvláštní případ. Mezi tradičními a moderními podobami loutkářství existuje celkem ostrý předěl a mnoho umělců, kteří hrají loutkami, neprošlo žádným loutkovým vzděláváním – nemáme totiž tradici uměleckých škol loutkářství. Někteří umělci, které obdivuji, mají blízko k výtvarnému umění, k divadlu obecně, ale třeba i k filosofii. Na hranici mezi tradicí a novou dramaturgií se pohybuje Teatro Medico Ipnotico z Parmy a Zaches Teatro, na současnou dramaturgii se zaměřuje Teatrino Giullare. Stále častěji se loutky objevují také v činohře.

Uživí se v Itálii loutkové divadlo určené výhradně dospělému publiku?

To je dost bolavé téma. Loutkové inscenace pro dospělé jsou v současnosti bez šance. Některé festivaly se sice snaží o nápravu a někteří umělci zkoušejí tento koncept rozvíjet, ale od „divadla pro děti“ se nemohou odpoutat, protože by se neuživili. Například když svým studentům doporučuji, aby chodili na loutková představení, stěžují si, že se hrají jenom dopoledne pro školní třídy.

Jaké je vůbec v italské kultuře postavení loutkového divadla?

Převážně je vnímáno jako zábava pro děti, občas jako edukativní platforma, ale často bez povědomí o tom, jak rozmanité jsou jeho možnosti. Tato situace mi připadá po celé Itálii prakticky stejná. V regionech, které jsou celkově vstřícnější k divadlu, se i loutkám daří o něco lépe.

Reflektují italští loutkáři i aktuální témata?

Tradiční loutkáři odkazují na současné události a postavy, jako se to dělalo v dějinách loutkářství vždycky, ovšem mnohem zajímavější jsou někteří mladí umělci, kteří loutky znovuobjevují jako způsob, jak se vyjádřit k některým tématům, což vede k pozoruhodným dramaturgickým pokusům – příkladem mohou být inscenace Marty Cuscunà o ženském válečném odboji nebo Fabiany Jacozzilli o násilí na základních školách.

Jaké loutkářské muzejní sbírky považujete za nejcennější?

Určitě bych zmínila Museum v Cividale, kde jsou uloženy sbírky slavné dvojice Podrecca–Signorelli, Museo Pasqualino v Palermu, Istituto per I beni marionettistici v Turíně a loutkové muzeum v San Benedetto Po. Sbírky některých významných muzeí, jako je třeba Museo Teatrale La Scala v Miláně, se bohužel nevystavují.

Už jste to naznačila, ale přece jen: Dá se v Itálii loutkářství studovat jinak než formou workshopů?

Žádnou akademii ani školu nemáme. Historie loutkového divadla a loutkářská estetika se vyučuje na některých univerzitách. Loutky se dají studovat pouze na seminářích a workshopech organizovaných jednotlivými divadly nebo festivaly.

Existuje v Itálii proud amatérského loutkářství?

Myslím, že ne. Rozhodně to není příliš rozšířený způsob trávení volného času. Zájem mladých studentů o loutky v posledních letech ale spíše roste.

Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Zmínila bych festival Incanto zaměřený na loutky a stínové divadlo v Turínu, Arrivano dal Mare (Ravenna), La macchina dei sogni (Palermo) – ten je asi nejslavnější a s dlouhou tradicí –, nebo Teatro del Buratto (Milán). Máme také hodně malých místních festivalů, například v období karnevalu.

Pokud bychom se zaměřili na vazby mezi italským a českým loutkářstvím, víte o nějaké aktivní výměně mezi českými a italskými tvůrci?

Myslím si, že v 60. a 70. letech bylo těch vztahů mnohem více a byla jim věnována větší pozornost než dnes.

Loutkář 2/2019, s. 11–13.