Tichý, Zdeněk A.: Skupova Plzeň 2018 aneb Jak (ne)vyprávět příběhy

Program 33. ročníku festivalu Skupova Plzeň nabídl tak rozmanitou nabídku inscenací, že v ní lze jen stěží pojmenovat nějaké jednotící, ústřední téma. Klasická pohádka, komiksová vyvražďovačka, adaptace literárních předloh, inspirace filmem, pokusy o návrat loutkového Fausta… I když jeden společný element možná přeci jen vysledovat lze – a tím je hledání nových inscenačních postupů, ozvláštnění a jinakostí, zkoušení způsobů, jak „jinak“ oslovit publikum, v neposlední řadě to mladší…

Může to vypadat jako banalita – který divadelník by chtěl ustrnout a který by nestál o diváky –, ale právě tohle hledačství či snaha o něj bylo v nejrůznějších podobách čitelné ve většině festivalových představení. Někde možná vyplývá ze snahy režisérů ubránit se opřed opakováním a recyklací nápadů, u někoho jde o programovou součást práce a jindy je za ním potřeba vyslat k potenciálním divákům zprávu, že i ve 21. století může být divadlo stále „cool“.

Ze Stínadel k Bajajovi

Před výzvou, jak zabodovat u toho svého publika, stojí permanentně zejména ty soubory, které se primárně zaměřují na tvorbu pro děti a teenagery. Patrné to bylo již v zahajovacím představení Divadla Minor – adaptaci kultovních klukovských románů Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu (Stínadla se zase bouří). Dramaturg Tomáš Jarkovský a režisér Jakub Vašíček ji připravili s vědomím, že dobrodružství party Rychlých šípů a jejich slušňácká image už dnes nejde brát a hrát stoprocentně vážně; přeci jen byly napsány před desítkami let, ve zcela jiné době.

Podobně jako třeba v jiné foglarovské dramatizaci, ve Slováckém divadle v Uherském hradišti, jsou i zde postavy mladých chlapců – Rychlých šípů – obsazeny dospělými herci (Daniel Šváb, Ondřej Bauer, Pavol Smolárik, Mikuláš Čížek a Václav Jelínek). Je to tak trochu mix vzpomínek na vlastní dětství a komiksové stylizace a nadsázky, to vše s nadhledem, vtipem a laskavou ironií.

Někteří z ortodoxních fanoušků foglarovek asi jen těžko akceptují obsazení jejich soupeřů – Vontů – herečkami Minoru, což je kromě ryze praktické stránky, kde vzít tolik herců, i připomínka spisovatelova specifického světa, v němž bylo pro dívčí hrdinky jen velmi málo místa. Přitom se ale nevytratila linie napínavého pátrání po tom, kdo je maskovaný Široko, jaký význam má hlavolam ježek v kleci a co se odehrává ve čtvrti Stínadla, která je zapovězená klukům odjinud… Tajemného fantoma hraje jeden z autentických vyznavačů městského parkouru a díky tomu mají honičky za Širokem, jež se od scény vystavěné z lešenářských konstrukcí dostávají do celého sálu, punc adrenalinové a dechberoucí podívané. Záhada hlavolamu tak směřuje k logickému a očekávanému finále – volbě nového Velkého Vonta. Po přestávce, během které diváci vyplní testy ze znalosti Rychlých šípů, však Jarkovský s Vašíčkem vše stopnou a do představení zatáhnou dva chlapce z publika. Ti, kdo prokázali v testu nejlepší znalosti, se nyní namísto románových hrdinů Losny a Mažňáka utkají ve tříkolové soutěži v boji o titul Velkého Vonta.

O jiný způsob vyprávění se pokusilo také Divadlo Polárka, kde nastudovala vlastní dramatizaci knížky Ottfrieda Preusslera Malá čarodějnice Anna Duchaňová. Těžko však říct, proč roli malé holčičky (čarodějnice), jež začíná hledat své místo ve světě, svěřila zrovna vousatému herci; muži ostatně hrají i dospělé čarodějnice. Snad jde o pohádkové klišé, že čarodějnice mají být ošklivé? Genderový experiment, který se nevyvedl? Anebo prostě jen o hru s podivností a bizarností, která přebije vše ostatní v podobě prvoplánově kabaretní směšnosti v travestie stylu – hlavní hrdinka (hrdina) v šatech a na podpatcích vypadá jako mladší sestra eurovizní pěvecké hvězdičky Conchity Wurst.

V kategorii cílené na dětské publikum nepoměrně lépe obstála inscenace Mijoko a hvězda kladenského Divadla Lampion, která ovšem byla k vidění až v rámci nedělního epilogu. Režisér Tomáš Procházka v ní zpracoval příběh japonského spisovatele Jošito Imaeho o dívence, která žije se svým tatínkem a psem jménem Goro a sní o tom, že se jí jednou podaří chytit hvězdu. Úvodní scénka v japonské rodince s potrhlým psíkem má nápad i komediální timing a účinkující precizně animují dřevěné loutky. Snová sekvence, kdy Mijoko na hřbetu lva odletí do Afriky, aby se zúčastnila soutěže o nejkrásnější květinu, pak především spočívá v prezentaci afrických zvířátek umně sestrojených z nejrůznějších předmětů a materiálů. Škoda, že se ji nepodařilo lépe dramaturgicky propojit s první částí – takhle vyznívá jako sled efektních čísel zvířecího scénografického defilé. I když to je možná to, co právě dětský divák moc neřeší – zkoumání, z čeho všeho lze takovou loutku postavit, má možná pro něj větší cenu než precizně vystavěný divadelní text.

Po literární předloze sáhl rovněž dramatik Vít Peřina, který podle knihy Ivy Procházkové napsal pro ostravské Divadlo loutek hru Středa nám chutná. Ta se tématem „jinakosti“ zabývá neobvyklým způsobem – její hrdinka, holčička Cilka, vystřídala několik dětských domovů, až konečně zakotví v jednom, kde nikomu nevadí, že má na hlavě malý stromeček, kde se rodí jablka. V inscenaci režiséra Martina Tichého je svět dospělých a dětí rozlišen manekýny, jež mají k dispozici pouze představitelé dětských postav. Zdvojení je to praktické, zpočátku i působivé, ale zároveň má své limity a v některých scénách už se loutková alter ega stávají jen pouhou ilustrací řečeného; přeci jen samotné loutky nedokážou rozehrát škálu emocí a nálad obsažených v tomto příběhu. Manekýn je v tomto punktu zvlášť náročným partnerem, ale pokud má ostravské divadlo zůstat věrné svému názvu, pak je jedině dobře, když se jeho soubor bude utkávat i s dalšími podobnými úkoly.

V komedii Tři siláci na silnici, kterou napsal pro Divadlo Alfa, už ale Víta Peřinu (cena SP za text) nesvazoval žádný knižní předobraz. Klasickou pohádkovou story o cestě tří bratrů, z nichž ten nejmladší je nejchytřejší, přenesl do současnosti. Maminka pošle tři bratry, jejichž společnou vášní je zvedání činek v posilovně, do světa, aby si našli nevěsty. Na cestu ale nedostanou ušlechtilé oře, ale vytuněné motorky, dědictví po svém otci. Jejich sokem na cestě za štěstím je zákeřný řidič kamionu, který unese první vyhlédnutou nevěstu – Marcelku od benzínové pumpy. Celou tuhle ďábelskou jízdu přitom zvládají skvostné marionety scénografa Ivana Nesvedy a v inscenaci režírované Tomášem Dvořákem se objevují i různé loutkářské vychytávky, které s radostným napětím diváci od tohoto tandemu očekávají. A zatímco vepředu, na běžícím pásu, jenž je součástí technického řešení inscenace, uhánějí tři motorkáři vstříc nezbytnému happy endu, odskočí si herci od loutek občas na podium za nimi, aby se přidali k rockové kapele; ta je ostatně, stejně jako všichni účinkující, oblečená stylově v černé kůži. Jistě, Tři siláci nejspíš nedostanou cenu za genderovou progresivitu – u Peřiny dívky zachráněné ze spárů padoucha skončí vzápětí v náručí tří bratří, což je jasný machistický stereotyp. Ale snad podobné „prohřešky“ zůstanou přijatelné alespoň v pohádkovém světě.

Zatímco Peřina přenesl tradiční pohádkový formát do současnosti, Filip Jevič ve své úpravě Bajaji od Boženy Němcové neměnil ani hlavní hrdiny, ani mluvícího koně, ani draky – zkrátka respektoval žánr klasické rytírny. Ale od prvního okamžiku si dokázal získat pozornost tím, že mnohé pochybnosti a starosti, kterými se trápí pohádkoví hrdinové, se bezprostředně dotýkají i diváků. V inscenaci Studia Damúza (cena SP za režii, herecký výkon a čestné uznání za hudbu) zvládnou odehrát s loutkami všechny role Richard Fiala (alternace za Filipa Jeviče) a Mirka Bělohlávková v interakci s živým hudebním a pěveckým doprovodem Marka Bělohlávka. Scénografie s multifunkčním stolem rotujícím kolem osy, v jehož desce je důmyslná soustava okýnek a dvířek, upomíná na scénografické principy Petra Matáska. Své učitele nezapře ostatně ani Jevič citem pro práci s loutkami, v níž se zrcadlí i radost ze (spolu)hry obou protagonistů.

O čem sní Češi

Režisérka Olga Sommerová natočila před lety dokumentární filmy O čem sní ženy a O čem sní muži – pokud by se snad jednou chtěla pustit do filmu O čem sní Češi, tak by odpověď byla jasná: o moři. Alespoň tak vyzněla anketa, která je základem inscenace Čechomoří českobudějovického Malého divadla. Spolu s prezentací výsledků ankety režisér Janek Lesák a jeho tým oživili skutečný příběh inženýra Karla Žlábka, jenž chtěl vybudovat železniční tunel spojující Čechy s Jadranem, kde by z vytěžené horniny vznikl český ostrov Adriaport. Inscenační koncept včetně minimalistického scénického řešení již předem avizuje, že tentokrát půjde o trochu jiné, neboť dokumentární divadlo. Čtyři herci, čtyři mikrofony a tři nafukovací bazénky – řečené se pouze jednoduše rozehrává či dohrává, ať již v samotných bazéncích, nebo v zadní části scény, kde se ve velkých kulatých oknech vynořují plošné loutky a se svými komentáři vstupují třeba T. G. Masaryk nebo Gándhí. Přes dílčí propady (senilního fotbalistu si mohli tvůrci odpustit) je Čechomoří typem inscenace, jaká dokáže diváky přimět k tomu, aby se na chvíli zastavili a přemýšleli o současných, ztracených či dávno zapomenutých snech.

Moře je fenoménem, který nepřestává fascinovat rovněž Naivní divadlo. Po inscenaci s výmluvným názvem Čechy leží u moře se liberecký soubor pustil do adaptace knihy Atlas odlehlých ostrovů od Judith Schalansky, která v režii Filipa Homoly nese název Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (cena SP za režijně-hudební koncept a za výpravu). Publikum je usazeno na dřevěné lavice kolem dlouhého stolu, na němž a kolem nějž se rozehrávají zprávy o osmi ostrovech a mikropříběhy s nimi spojenými. Ze tmy se vynořují loutečky, zvláštní objekty či fotografie a vizuální vjemy se spolu s textem a hudbou slévají do silného emocionálního zážitku. Záměrnou součástí představení je přitom i jistá nedořečenost – každý z diváků ho tak prožívá a interpretuje po svém.

Jedním z českých snů, i když se v Čechomoří neobjevil, je americký divoký západ, který rezonuje nejen ve specifickém českém fenoménu zvaném tramping, ale také v neustálé popularitě rodokapsů, country hudby a filmových westernů. A koneckonců i v divadle – Skupova Plzeň představila hned tři inscenace vonící střelným i zlatým prachem… Vlajkovou lodí této festivalové linie byl projekt Deadtown, který uvádí Divadlo bratří Formanů s výmluvným podtitulem Forman Brother\’s Wild West Show. Ve formanovské inscenační linii, která začíná v roce 1992 u ryze loutkářské, komorně vypravené Barokní opery, jde zatím o technicky nejnáročnější a nejvýpravnější projekt. Pro Deadtown se staví speciální dřevěná hala, jež svými rozměry přesahuje i speciální pouťový stan, kde se hrálo Obludárium (2007). Prostor samotný a úvodní část inscenace evokují atmosféru amerických show boatů a saloonů. Na diváky se tak valí taneční, hudební i pěvecká čísla, Petr Forman, jenž zároveň celým večerem provází, se ujal role obskurního kouzelníka a s originální akrobacií na jízdním kole provozovanou na trampolíně vyrukoval Jacques Laganche. A když už se publikum dostane do pořádného varu, Petr Forman vše stopne a namísto pokračování show inscenátoři pomocí průsvitné opony, projekčních pláten, rafinovaných projekcí a přesně sladěných jevištních akcí vyčarují iluzi starého němého filmu – v tomto případě ho ovšem publikum sleduje v jakési divadelní 3D verzi. A v něm se, přesně v konvenci westernů s padouchy, přestřelkami a půvabnými ženami v ohrožení, rozehraje „filmovým způsobem“ příběh iluzionisty, jenž přijíždí se sličnou asistentkou do městečka Deadtown. Inscenace se valí takovým tempem, že nedává divákům ani čas na vydechnutí, na vychutnání všech těch fíglů a efektů, a hlavně na orientaci v klíčové zápletce – kdo je kdo a kdo jde vlastně s kým proti komu…? Jako by snad v tvůrčím týmu chyběl dramaturg, nebo si během zkoušek schrupnul. A pamětníci dřívějších formanovských projektů si mohou jen postesknout, že v tomto případě Matěj Forman zůstal jen u scénografie a neobjeví se spolu s bratrem na scéně. V každém případě je však Deadtown víc než jen výpravná show, zábavné a efektní retro, jaké si získá i ryze mainstreamové publikum. Kdo chce, může si ho vyložit rovněž jako divadelní poklonu jistému Miloši Formanovi, který se kdysi vydal za velkou louži, aby si splnil svůj sen a natáčel zde pohyblivé obrázky.

Nepoměrně skromnějším způsobem pracoval s filmovou technikou režisér Jakub Vašíček, když v královéhradeckém Divadle DRAK připravoval adaptaci Londonovy knížky Bílý tesák (cena SP za koncept inscenace). V prologu se popisují okolnosti narození tohoto křížence vlka a psa a v šerosvitu se vynoří typické siluety postav z drsného zlatého severu, v kožešinách, kabátech, kloboucích… Vypravěčem osudů Bílého tesáka je Milan Hajn, který zároveň začne snímat okolí „jeho očima“ – tzn. malou kamerkou – a to, co by asi viděl zvířecí hrdina, se přenáší na projekční plátno nad scénou. Stopy krve ve sněhu po zabité matce, tetřev, kterého uloví, Indián, jenž ho chytí, psi (hraní ostatními herci), kteří ho nenávidí, protože je pro ně vetřelec-vlk… Dění zachycené na plátně je tak subjektivním výsekem z dění na scéně, s nímž se dostává do neobvyklého napětí. V závěrečné části, kdy je zachráněn před smrtí a ochočen, začne role vypravěče s rolí Bílého tesáka prorůstat – Milan Hajn již není jen nezúčastněným hlasem a kameramanem, ale je krmen, koupán, hlazen… Jako by teprve s domestikací ona dříve plachá šelma získala svou podobu. A finále, kdy se Bílý tesák vrací do divočiny, již je gestem, v němž se setkává London s Kerouacem – na plátně se objeví záběry na Milana Hajna stopujícího auto.

Parta studentů z katedry alternativního a loutkového divadla, nyní vystupujících pod hlavičkou Plata Company, pak všem připomněla, že se neobyčejné divadlo dá vytvořit i z obyčejných věcí. Dramatizace Londonovy povídky Dvanáct tisíc vajec nazvaná Tisíc tuctů (cena SP za dramaturgicko-režijní koncept a české uznání za scénografii a kolektivní herectví) vznikla původně v režii Jakuba Maksymova jako práce pro školní klauzury, ale záhy si vydobyla mimořádný respekt i mimo zdi DAMU. Dobrodružné putování začíná v San Franciscu, kde se novinář David Rasmusen dozví, za jakou cenu se na Klondiku prodávají nedostatková vajíčka. Praští s žurnalistikou, nakoupí vajíčka a vydá se na Klondike… A právě plata na vajíčka coby středobod scénografického řešení jsou nápadem, který okouzluje všechny diváky. Pod rukama tří herců (Eliáš Jeřábek, Dominik Migač, Štěpán Lustyk) bleskově vyrůstají a zase mizí jejich stohy, aby se měnily v horské vrcholky, zasněžené pláně, kouř z parníku, sněhovou vichřici… Hravost téhle trojice se přirozeně přenáší i do animace loutek z hrubě opracovaného dřeva, jež do světa Jacka Londona skvěle pasují, i do jejich hereckých výkonů, respektive výkonu kolektivního.

Drsná loutková škola a návraty ke klasice

Po delší pauze se na Skupovu Plzeň vrátilo Divadlo Spejbla a Hurvínka, jež se v hudební komedii Spejbl a město hříchu inspirovalo v dějinách kinematografie – autorská dvojice Miki Kirschner a Robin Král ji pojednala ve stylu noir detektivky. A cesta Spejbla nočním městem, kde řádí masový vrah, nabízí dost možností, aby se divadlo předvedlo, v jaké je aktuální formě. Herci tak loutkářské komunitě připomněli, že dovednost ve vedení marionet na dlouhých nitích ještě nevymřela. Pohříchu však režisér Miki Kirschner tuhle stránku moc neakcentoval – ostatně k tomu nepřispělo ani nasvícení celé inscenace. Vytvářet noční atmosféru tím, že na jevišti není chvílemi skoro nic a nikoho vidět, není nejlepší nápad. Samotná hra by si navíc zasloužila zkušenějšího dramaturga, nebo možná i dalšího spoluautora, jenž by dokázal vyhmátnout a rozvinout motivy, které se v ní objevují. Zdařilejší tak je její hudební část včetně písniček, mezi nimiž jsou takové songy, které by si mohl zazpívat třeba i Michal Kocáb. A některé texty loutkám vysloveně sluší: Vražda je zpřetrhání nití / pád, kdy tě nikdo nezachytí…

Ve srovnání s komiksovou jízdou GOON: Krvavá pomsta! (cena SP za koncept a provedení inscenace), kterou předvedl soubor IDDQD, vypadá ale i masový vrah ze Spejbla a města hříchu jako vzorný žáček z nedělní školy. Temným hrdinou Goona je gauner a drsňák Goon, který vytáhne do boje se silami ještě zlověstnějšími a temnějšími – proti bandě zombíků a jejich šéfovi Pater Monsterovi. Ve hře se zhmotnila poetika komiksů, počítačových stříleček a béčkových filmů do třaskavé směsi brutálního násilí a černého a velmi nekorektního humoru. A to vše je sehráno ve strhujícím tempu s loutkami – inscenace ostatně má své kořeny rovněž na KALD, kde vznikla jako magisterský projekt.

Festival zařadil do programu dvě inscenace Fausta – obě se hlásí k odkazu lidových loutkářů, i když každá s tímto dědictvím nakládá jiným způsobem. Buchty a loutky spojily hru Christophera Marlowa s motivy ze starých loutkářských textů, ale především k ní přidali speciálně složenou hudbu Jiřího Temla. Inscenace O doktoru Johannesi Faustovi, kterou v Plzni sehráli Vít a Zuzana Bruknerovi za doprovodu cembalistky Moniky Knoblochové, však soubor představila v atypické, „slušňácké“ podobě. Žádné mixování s bizarními loutkami odjinud, žádná snaha o to, jak faustovskou legendu nějak odlehčit, přechytračit neboli převyprávět z gruntu jinak, což jsou obvyklé atributy Buchet a loutek. Hrálo se v kulisách a s marionetami z malých rodinných divadel, v poklidném, nevzrušivém tempu, jako bychom sledovali zvláštní předčítání Fausta lehce ilustrované loutkami, kde je hudba paradoxně důležitější než divadelní provedení textu. Ojedinělé tak zůstalo Kašpárkovo zoufalé zvolání: Už na to seru, to je konec!

Soubor Handa Gote již před premiérou hlásil, že se pokusí o co nejvěrnější interpretaci bez zcizovacích efektů a aktualizací. A jeho Johan doktor Faust je dokladem, že své předsevzetí splnil – téměř do puntíku. Hraje se text dr. Jindřicha Veselého a handagotský tým, složený z vynikajících scénografů a zkušených loutkářů, se na výrobě repliky dobového jeviště včetně mechanismů pro výrobu jevištních efektů evidentně s chutí vyřádil. A tucet řezbovaných marionet z dílny Františka Antonína Skály je pastvou pro oči. I v samotném představení se účinkující snažili držet stylového provedení kočovných loutkářů, jak bylo kdysi zaznamenáno, či jak se alespoň traduje. Jenže prvotní obdiv k vizuální stránce záhy vyprchá a devadesát minut s Faustem, které jen občas rozčeří nesmělý smích publika, se vleče až k nesnesení. Pokud by takhle artistně, leč nudně hráli loutkáři našim předkům, pak by je diváci nejspíš hodili do rybníka, loutky jim spálili a Matěj Kopecký se nestal národní legendou. Ovšem při znalosti toho, jak Handa Gote ve svých produkcích někdy natahují pozornost a trpělivost publika až k nesnesení, se vynořuje kacířská otázka – neskrývá v sobě tahle pietní rekonstrukce sehraná bez výrazného a současného režijního výkladu opět jednu takovou divadelnickou poťouchlost?

Návraty stovky let zpět nejsou ničím novým pro divadelní uskupení Geisslers Hofcomoedianten, které se programově zabývá inscenováním barokních divadelních textů. V Plzni se jeho členové představili v inscenaci Krása střídá nádheru, jež vznikla podle tragikomedie – baletu Psyché. Pod režijní taktovkou Petra Haška předvedli Geissleři, v čem spočívá jejich síla – kombinaci pěveckých, muzikantských a pohybových schopností, cit pro komediální zkratku a pointování situací, schopnost udržet potřebnou míru stylizace. A navíc i trochu toho uměleckého furiantství, s nímž se pouštějí do starých, dávno nehraných a z dnešního pohledu nehratelných textů a křísí je k novému divadelnímu životu. Krása střídá nádheru má ovšem navíc speciální scénografické řešení – podstatná část inscenace se odehrává v jakémsi „skleníku“, tedy paláci, kam Amor unese Psyché, do které se zamiloval. A festivalové uvedení, kdy byl Amorův palác utopen až v zadní části jeviště Divadla Alfa, tak představení připravilo o vyznění jemnějších nuancí i kontakt s publikem.

Polsko-slovenská inspirace

Také pro kvarteto titulů importovaných do Plzně z Polska a Slovenska platí to, co bylo úvodem řečené o české tvorbě – tedy slova o hledačství a prozkoumávání hranic jinakosti. I když přesnější mezititulek by měl znít česko-polsko-slovensko-slovinská inspirace – jednu z polských inscenací totiž režíroval Jiří Havelka a jednu slovenskou zase Matija Solce.

Adaptace Collodiho Pinocchia, kterou pro Nové divadlo v Nitře připravil režisér a výtvarník Ivan Martinka, se od původní předlohy záměrně hodně vzdálila. Martinka si z knížky vypůjčil asi pět motivů a kolem nich rozehrává další situace směřující od Collodiho k obecnějším otázkám týkajícím se člověka a jeho životních hodnot, cesty, kterou si zvolí, ale i vztahu člověka a loutky. K nejsilnějším momentům inscenace ostatně patří právě scény s loutkou Pinocchia, včetně té, kde ji pomoci vodících tyček animují společně tři herci.

Bratislavské bábkové divadlo si ke spolupráci přizvalo Matiju Solceho, jednoho z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších loutkářů současnosti, aby zde nastudoval vlastní text Deduško (cena SP za herecký výkon). V něm Solce jednak vypráví příběh z vlastní rodiny – o dědečkovi-světoběžníkovi a jeho dobrodružstvích. Druhá linie patří fiktivnímu domovu pro seniory Krátká chvíle, kam jsou odkládání staří lidé jako do skladiště nepotřebné veteše. Na Deduškovi je znát, že Solce dokáže své nápady uplatnit i skrze herce stejného naladění – ti pak v jeho duchu a zároveň po svém rozvíjejí komediantské myšlení a imaginaci, díky níž se z běžných předmětů stávají loutky. Ostatně Ľubomír Piktor získal hereckou trofej za výkon v titulní roli a byla to jediná cena udělená v této kategorii na letošní Skupově Plzni.

Jedno z čestných uznání si ze Skupovy Plzně odvezl Wroclawski Teatr Lalek, a to za inscenaci Pomník, adaptaci reportáže Mariusze Sczygiela z knihy Gottland, kterou režíroval Jiří Havelka. Se dvěma herci a jednou herečkou pracoval v žánru dokumentárního divadla a připomněl tak historii největšího Stalinova pomníku, který byl vybudován v Praze. Před diváky defilují historické události a osobnosti, ztvárněné s groteskní nadsázkou a ve zlomových okamžicích se objevují jednoduché symboly (prázdné rámy, telefony na stolech funkcionářů aj.), jejichž význam je dodnes čitelný stejně dobře v Polsku i Česku. Havelka navíc nezůstává jen u exkurzu do dějin a příběh Pomníku dovede až do současnosti.

Druhý polský reprezentant na festivalu, Bialostocki Teatr Lalek, přivezl jednu z klasických polských her Panenské sliby. Režisér Artur Dwulit Fredrův text nastudoval s javajkami, jejichž moderní podoba v kombinaci s rytmickým hudebním doprovodem signalizuje, že adresátem jsou pro něj mladí diváci. Jako by si dnes některý z českých loutkářů troufl s javajkami sehrát třeba Strakonického dudáka nebo jiný titul ze školní povinné četby. Polský kulturní kontext a význam, který Aleksander Fredro v této podobě může mít, pohříchu většině českých diváků uniká, stejně jako nuance Dwulitovy úpravy. Ale přehlédnout nemohli jednu ryze loutkářskou zprávu – neposílejte javajky do starého železa, ještě neřekly poslední slovo!

V cenách udělených porotou se zrcadlí několik nejvýraznějších počinů ze Skupovy Plzně 2018. Ale neméně důležité při podobném bilancování je i to, které další při finálním rozstřelu ze seznamu potenciálních laureátů vypadly. A také, co se pod touto festivalovou pěnou odehrává. Nahlédnuto touto optikou, nerýsuje se budoucnost české loutkového a alternativního divadla špatně. Neboť mezi jeho tvůrci je dost těch, pro něž je přirozenou součástí jejich tvorby ono hledačství, posouvání hranic a uvažování o vztahu divadla a diváků. Pravda, letošní ročník neposkytl překvapivě zrovna reprezentativní vzorek z dění na alternativních scénách, i když bylo z čeho vybírat. A jistě, také loutek by si Skupova Plzeň zasloužila více, ale při tomto povzdechu, který je letitým leitmotivem festivalu, si nelze nevšimnout, že se o slovo rázně přihlásila nová loutkářská generace. Ale snad abychom to nezakřikli, zakončeme ohlédnutí za letošním ročníkem trochu opatrněji: objevili se studenti a nedávní absolventi KALDu, které loutky zjevně baví a dovedou s nimi nápaditě pracovat. Snad jim to vydrží…

Loutkář 3/2018, s. 54–58.

Tichý, Zdeněk A.: Skupova Plzeň 2018 aneb Jak (ne)vyprávět příběhy

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás