Loutkar.online

Bergmannová, Pavla: Tři pozdravy z loutkové Ostravy

Sezona 2017/2018 v ostravském Divadle loutek nabídla prozatím tři premiérové tituly – scénickou montáž s názvem Stříhali do hola Josefa Kainara, motivy kouzel propojený dvojtitul Hrnečku, vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku a konečně i do nového loutkového hávu zasazenou Erbenovu klasiku Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Inscenace – zejména díky svému zacílení na rozmanité věkové kategorie – přinášejí do repertoáru divadla značnou pestrost, na straně druhé ale také kvalitativně odlišná zpracování. Ve výčtu zmíněných titulů sice nenajdeme žádný výrazný propadák, nejpodstatněji ale zaujme především první z nich.

To nejlepší na začátek

V minulém roce uplynulo sto let od narození básníka, dramatika, překladatele, novináře, ale také skvělého hudebníka Josefa Kainara (1917–1971), jehož „mladá léta“ jsou nesmazatelně spjata také s Ostravou a nedalekým Hlučínem. A právě epizody z jeho života – zachycující rozptyl od dětství až po vstup do dospělosti, kdy Kainar v Ostravě během druhé světové války působil mimo jiné jako hráč na kytaru a housle v tanečním orchestru tehdy módní kavárny Savoy – se u této příležitosti rozhodli na jevišti oživit také v Divadle loutek. Inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara, kterou režíroval umělecký šéf souboru Václav Klemens, ve svém názvu odkazuje k básníkovým známým veršům a naznačuje, že se s tématem utká patřičně hravě. A to se jí také skvěle daří.

Václav Klemens, který je rovněž autorem scénáře, našel k přiblížení básníkovy osobnosti, ale zejména jeho poetiky velmi vhodný klíč. Humorně-nostalgické pojednání o Kainarově mládí nápaditě zarámoval do současnosti a děj umístil do prázdné noční kavárny, kterou již dávno po zavírací době odmítá opustit tajemný podnapilý host – jakési Kainarovo alter ego a postava jak z jiného světa, což konečně umocňuje i její zpodobnění prostřednictvím loutky-manekýna. Místo toho, aby opilec vyrovnal svůj účet, zavede osazenstvo kavárny – tedy barmanku, číšníka a pianistu – do minulosti a vypráví příběh Pepka Kainara, a to od jeho dětství stráveného v Přerově a spojeného s rozvodem rodičů, přes středoškolská studia a první lásky až po nadšené muzicírování a veršování. Konkrétní, s osobitou ironií nahlížená životopisná fakta tu tvůrci v nenásilných náznacích logicky prolínají i se zásadním motivem Kainarovy tvorby – tedy plynutím času – a také je vyváženě mísí s jeho známými zhudebněnými texty, které nejen že vhodně ilustrují děj, ale dynamicky jej posunují kupředu a umocňují svébytnou atmosféru inscenace. Na jeviště se tak dostávají Kainarovy vlastní písně i z jeho textů vycházející skladby interpretů různých období a žánrů od šansonu a blues (Eva Olmerová), přes swing (Ivan Mládek), rock (Vladimír Mišík) až po písničkářskou tvorbu (Karel Plíhal nebo Zuzana Navarová). Nicméně tato pestrost je stmelena díky nově vytvořenému hudebnímu aranžmá Vlastimila Ondrušky a zejména sympatickému provedení kapely složené z herců Divadla loutek, kteří již v nejedné inscenaci prokázali svou vysokou míru muzikálnosti. V Kainarovi pak nejen bravurně ovládají různé hudební nástroje, které nejednou využijí také k evokaci ilustrativních zvuků (ty dokáže dokonale vykouzlit zejména Tomáš Rossi na klavír), ale i zpívají, tančí, a dokonce stepují. Je radost sledovat, jak celý soubor skvěle ladí jako celek, a to nejen např. v momentech voicebandových recitací některých Kainarových veršů. Do popředí nicméně zákonitě vystupují herci ztvárňující postavy z přítomnosti. Vladimíra Krakovková záměrně hraje natvrdlou barmanku s jistou hrubou spontánností, což vhodně kontrastuje s noblesou někdejší obsluhy starých kaváren, a muzikální Tomáš Rossi svého zprvu unaveného pianistu se vstupem do minulosti sympaticky rozžije ve vášnivého hráče. Svou netradiční dvojrolí ale na sebe strhává pozornost především herec Karel Růžička, který ztvárňuje nevrlého vrchního přezdívaného Hamlet a zároveň bravurně ovládá loutku neznámého kavárenského hosta. Zvláště pak v pasážích, v nichž jeho dvě postavy vedou vzájemně dialogy, herec vhodně mění polohu i intonaci hlasu a oživuje manekýna s takovou iluzivností, že divák téměř nepostřehne jeho vedení loutky. Za pomoci vhodného triku se dokonce dočkáme i výjevu, v němž opilec v kavárně vášnivě kouří. S tím, jak se lehce stírají hranice mezi světem loutky a loutkoherce, tak se přirozeně prolíná i fantazie s realitou a minulost s přítomností. K tomu napomáhá také scéna Davida Baziky, který jeviště proměnil v nostalgickou kavárnu prvorepublikového ražení. V pravé části jí dominuje dlouhý barový pult napříč scénou a zrcadlo na stěně, které nejen symbolicky odráží vzpomínky, ale slouží také k projekcím fotografií ilustrujících Kainarovy verše, či je využito v podobě průhledu pro stínové divadlo. Na jevišti vlevo, kde se po vstupu do minulosti rozzáří nápis Savoy, pak kapela hravě rozeznívá své nástroje. S nostalgickou atmosférou ladí i minulostí volně inspirované, nicméně stylově jednotné kostýmy Tomáše Kypty, který také navrhl loutky manekýnů – kromě svérázného kavárenského povaleče zpodobnil i malého Josefa Kainara, jeho kamaráda z dětství či pozdější lásku, nyní zestárlou barovou návštěvnici, která na něj s odstupem let vzpomíná.

Klemensova inscenace díky svému obsahu, ale i formě nenásilně, a hlavně s humorem propojuje edukativní roli s vykreslením kouzelné atmosféry starých zašlých časů. Může tak vhodně zaujmout diváky napříč různými generacemi, což je jedna z jejích velkých předností. Příjemně stravitelná je tak i pro všechny školou povinné, kteří se nenásilně dozví nejen řadu faktických informací, ale mohou se přesvědčit třeba o tom, že člověk nemusí být vždy premiantem, aby to dotáhl na významného básníka, a že nechat se unášet na vlnách poezie nemusí být vůbec nudné.

V Ostravě zkrátka svému Kainarovi rozumí…

Z pohádky do pohádky

Dvojtitul Hrnečku, vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku vychází ze scénáře dramaturga a kmenového autora Naivního divadla Liberec Víta Peřiny, který v něm spojil dva příběhy s různě využitým motivem kouzelných hrnečků. Titul napsal pro malé diváky ve věku od tří let, čemuž vhodně přizpůsobil jak úpravu známé pohádky Hrnečku, vař!, kdy vyšel z Erbenovy verze pohádkového příběhu bratří Grimmů, tak i poetiku vlastního poučného příběhu o líném Honzovi, který se po překonání překážek (a především své lenosti) sám stane hrnčířem a začne rozdávat radost. Kvality těchto textů již dříve prověřila divadelní zpracování jak na autorově domácké scéně (2007, režie Michaela Homolová), tak i v plzeňském Divadle Alfa (2009, režie Tomáš Dvořák). A úspěšně!

Vít Peřina má skutečně nevšední dar velmi přirozeně a s laskavým humorem včlenit do příběhů – ať již převzatých, či vlastních – motivy a prvky, které původní zápletky současnému divákovi citlivě zpřítomňují a vlastně i zcivilňují. Dokáže tak klasickou pohádku – ovšem se zachováním všech nezbytných pravidel tohoto žánru – nahlédnout z nového úhlu a posunout do moderní podoby, která může divákům napříč generacemi – tedy dětem i dospělým – mnohem zábavněji zprostředkovat poučení. První příběh Hrnečku, vař! tak např. nenásilně obohatil o roztomilý motiv nesmělosti krejčíka Františka zamilovaného do hodné Barunky, na kterou si ale myslí hrubiánský mlynář. Zásadní roli v příběhu ale sehrává především zapomnětlivost Barunčiny popletené babičky, která si kvůli své skleróze nemůže vzpomenout, jakým pokynem zastavit hrneček vařící kaši, což je hlavní příčinou poněkud nečekané pointy. Právě kaše totiž v závěru zaplní celé údolí, které dosud oddělovalo oba zamilované hrdiny, a tím jim vlastně značně ulehčí jejich cestu k sobě. Druhá pohádka si pak mnohem více pohrává s výchovným podtextem a na příběhu napravení líného Honzy – toužícího po kouzelném hrnečku, který by mu kdykoli a bez námahy splnil jeho přání – ukazuje, jak je důležitá pomoc těm druhým a že bez práce skutečně nejsou koláče.

Režisér inscenace Václav Klemens měl obrovskou výhodu, že mohl vyjít z výborně propracovaného textu, jehož realizaci v komorním prostoru alternativní scény Divadla loutek napomohla malebná scéna Jaroslava Milfajta. Tu tvoří světle dřevěná konstrukce složená ze dvou dominantních vyvýšených domků – venkovských stavení, propojených systémem schodů a lávek, po kterých herci vodí neméně kouzelné, malé dřevěné loutky-manekýny. A bokem pak stojí hrnčířský kruh, na němž vypravěči roztáčejí děj dvou pohádkových příběhů. Milfajtovo řešení scény má ale i určité limity: její rozlehlost např. brání dynamičnosti některých akcí, zdlouhavě pak působí zejména jednotlivé přechody postav mezi oběma domky a vesnicemi. Na druhou stranu ale tvůrci skvěle vyřešili výjev s kaší zaplavující údolí, když prostor postupně zaplnili nabývající rozevlátou světlou látkou, která zahalila nejen celé jeviště, ale i některé z dětí v první řadě. Podobně se pracuje i v druhém příběhu, kdy herec vytahuje modrý šál přesně v momentě, kdy má z pramene začít tryskat voda, která se postupně mění v řeku. Podobných nápaditých, a nejen dětskou fantazii rozvíjejících obrazů by inscenace určitě snesla i mnohem více.

Režisér se nicméně dominantně soustředil na vedení herců. Ti se na jevišti objeví tři: Karel Růžička ztvárňuje role mužské a Božena Homolková s Lenkou Pavlíčkovou pak logicky role ženské. Loutkoherci důsledně animují drobné loutky a rekvizity, přičemž viditelně vystupují na jevišti a svou akcí realisticky rozvíjejí dění na scéně. To je oživeno také o několik jednoduchých písniček Michala Sedláčka, které napomáhají vhodně udržet pozornost i těch nejmenších dětí. Srozumitelné sdělení, nenápadné výchovné prvky a chytrý humor – to jsou atributy, které z inscenace činí příjemný divácký zážitek.

Příliš dlouzí Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Slovenský režisér Marián Pecko s ostravským Divadlem loutek v minulosti spolupracoval již několikrát. Připomeňme zejména jeho zdařilé tituly Lavuta – zpívající housličky (1998), Malované na skle (2008) nebo Lebensraum (2011). Nyní se Pecko do Ostravy vrátil již pošesté, aby nastudoval známou pohádku Karla Jaromíra Erbena Dlouhý, Široký a Bystrozraký, jejíž úpravu pro Divadlo loutek pořídila dramaturgyně Daniela Jirmanová. Ta v ní důsledně sleduje děj Erbenovy předlohy, který se navíc současnému divákovi pokouší přiblížit a zcivilnit v rámci jistých drobných aktualizací a přesahů, jako je například jistá rozpustilosti královského synka, kterému se zprvu vůbec nechce do ženění. To, co ale oceňujeme například u zkušeného Víta Peřiny, se Jirmanové příliš nedaří. Vznikl tak literárností snad až příliš zatížený text, jehož nástrahám se režisér bohužel nedokázal vyhnout a v mnoha případech pro něj nenašel ani poutavé scénické řešení. Přes sedmdesát minut trvající inscenace, která je s ohledem na pohádkový námět určena dětem od šesti let, tak mnohdy nedokáže patřičně zaujmout a udržet divákovu pozornost, což bylo konečně patrné i z reakcí velké části dětského publika v sále. Nad hravostí a divadelní akcí tu bohužel vítězí zdlouhavá popisnost, což se absolutně míjí s prologem, ve kterém se herci v jakési rozcvičce snaží nonverbálně a za každou cenu navázat komunikaci s hledištěm a naladit diváky na zcela jinou notu, než která následně z jeviště zazní. Ovšem poněkud marně a bez jakéhokoli patrného náznaku, co vlastně chtějí sdělit. Marián Pecko pak před publikum staví především krásně prokomponované, nicméně mnohdy také bohužel ledově chladné „živé obrazy“, které sice upoutají svou vizualitou, ale na diváka se z nich přenáší jen minimum emocí. Výtvarné řešení inscenace zkušené autorky Evy Farkašové je fascinující a na první pohled diváka nutně okouzlí krásou stylově sjednocených marionet s poutavě provedenými hlavami i neméně půvabných maňásků, kteří se ale objeví jen v jediném kratičkém výstupu – komentáři o hledaném princi. Nechybějí tu také zajímavé plastiky-konstrukce zpodobňující obrazy princezen ve věži, nicméně to vše je v rámci jevištní akce režisérem bohužel častokrát využíváno spíše rozpačitě. Je to škoda zejména v případě technicky propracovaných marionet titulní trojice Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, z nichž první dvě mohou dokonce výrazně měnit svou tělesnou konstituci (trup Širokého se z kruhu nadme ve vypouklý kulatý lampion a Dlouhý se zase vytáhne jako harmonika). Výše zmíněné nedostatečnosti se konečně projevují i v tom, že herci – kteří sice loutky technicky velmi dobře vedou – musí dominantní část svých výkonů soustředit spíše na činoherní projev, v němž zprostředkovávají poměrně rozsáhlý text scénáře. Pokud k tomu pak mají prostor, snaží se důsledně budovat charaktery, z nichž asi nejvíce zaujme princ Iva Martináka, který svou postavu sympaticky naplňuje lidskou nedokonalostí, vyvažovanou, ale přirozenou touhou zdolávat překážky a jít si za svým. Řešení řady situací se pak opět podřizuje textu, který vítězí nad režijní bezradností. Tak je tomu třeba v případě trojí zkoušky prince, který tři noci za sebou neuhlídá princeznu a jeho tři přátelé se opakovaně a téměř identicky vydávají na dalekou cestu pro záchranu. Využití divadelní zkratky by v těchto případech jistě pomohlo zvýšit chybějící dynamičnost inscenace.

Ta je pak také zahalena do roušky jakési ponuré baladické atmosféry, kterou podporuje i zádumčivá hudba Róberta Mankoveckého. Snad právě tyto potemnělé nálady a s nimi spojená určitá statičnost mohou být příčinou toho, proč titul nevzbuzuje tolik pozornosti zejména u nejmladšího publika, jež přece jen vyžaduje větší interaktivitu.

Inscenace, která mohla přinést velmi silné poselství o síle přátelství, lidské touze a vytrvalosti jít si za svým snem, je tak sice na první pohled vnějškově artistně poutavá, ale jen obtížně si nachází cestu do srdcí diváků.

Divadlo loutek Ostrava

Stříhali do hola Josefa Kainara

Scénář a režie: Václav Klemens, aranžmá a hudební nastudování: Vlastimil Ondruška, scéna: David Bazika, loutky a kostýmy: Tomáš Kypta, dramaturgie: Daniela Jirmanová

Premiéra 24. listopadu 2017.

Vít Peřina: Hrnečku, vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku

Režie: Václav Klemens, výprava: Jaroslav Milfajt, hudba: Michal Sedláček, dramaturgie: Daniela Jirmanová

Premiéra 12. 1. 2018.

Daniela Jirmanová: Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Režie: Marián Pecko, výprava: Eva Farkašov, hudba: Róbert Mankovecký, dramaturgie: Daniela Jirmanová

Premiéra 9. 3. 2018.

Loutkář 2/2018, s. 58–61.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.