Loutkar.online

Forbesová, Anne: Loutkářství na Novém Zélandu

Raná historie

Dějiny loutkářství na Novém Zélandu sahají stovky let do minulosti a zahrnují jak tradiční loutkové formy původních obyvatel, tak mladší vlivy evropských a asijských přistěhovalců. Loutkové umění původních obyvatel Nového Zélandu, Maorů se nazývá „nga karetao“. Dřevěné loutky nga karetao zpodobňovaly předky a vyznačovaly se detailní řezbou, často doplněnou tetováním na obličeji. Loutkovodič držel loutku za úchyt vyřezaný pod nohama postavy a taháním za lněné provázky zezadu animoval její ruce připojené volnými klouby. Pro tyto figury byly skládány zvláštní písně označované jako „oriori karetao“. Po evropském osídlení na začátku 19. století byla tradice těchto loutek odsunuta do pozadí v důsledku nástupu křesťanství a kolonizace, a proto dnes o jejich roli, společenském statusu loutkovodiče a celkovém kontextu jejich použití víme jen velmi málo. Některé z nemnoha dochovaných loutek lze vidět v muzeích na Novém Zélandu, v Británii a v USA.

Prvním doloženým evropským loutkářem, který hrál na Novém Zélandu, byl „profesor“ Punche a Judy Barney Whiterats. V roce 1849 vyplul z Londýna na Nový Zéland a pro nedostatek peněz si svou cestu musel odpracovat. Po svém příjezdu do Port Chalmers v Dunedinu loď opustil a ihned zahájil kariéru cestujícího profesora, stínoherce, performera i cvičitele krys, v níž pokračoval dalších šedesát let. Vystupoval až do svých devadesáti let a na jevišti stál naposled pouhé tři měsíce před svou smrtí v roce 1911.

První moderní soubory

V druhé polovině 19. století se na Nový Zéland dostala řada loutkářských skupin. První významný moderní soubor na Novém Zélandu ale vznikl až v roce 1939, kdy Arnold Goodwin založil divadlo Goodwin Marionette Theatre, které po celé zemi hrálo zejména pro dospělé a rodinné publikum. Jeho umělecká poctivost, kvalitní řemeslná práce a výběr seriózních dramatických textů ovlivnily řadu loutkářů Nového Zélandu i Austrálie. V roce 1983 byly loutky z divadla Goodwin Marionette Theatre zrestaurovány Anne Forbesovou a staly se základem The New Zealand Puppet Theatre; tato sbírka se dnes nachází v Aucklandském muzeu.

2. polovina 20. století

Raymond Boyce, narozený v Londýně v roce 1928, se o loutky začal zajímat ještě předtím, než dokončil základní školu. Studoval na londýnské Slade School of Fine Arts i na Old Vic Theatre School. V roce 1953 byl pozván na Nový Zéland, aby se připojil k nově založenému souboru New Zealand Players jako scénograf. Tam se seznámil s Geraldine Keanovou, s níž společně v září 1957 založil soubor The Puppet Theatre. Jejich první turné bylo zorganizováno pro Community Arts Service. Trvalo jedenáct týdnů, během nichž vystupovali s javajkami, maňásky a stínovými loutkami. V repertoáru měli mimo jiné hry Aristofana, Bena Jonsona a Carlo Gozziho. Divadlo The Puppet Theatre hrálo v plném provozu do roku 1961 a příležitostně ještě do roku 1981.

Na začátku 80. let sehrála pro novozélandské loutkářství klíčovou roli Rose Beauchampová, která na Nový Zéland přivezla skupinu Welfare State International a organizovala workshopy a komunitní inscenace. V roce 1986 uspořádala První mezinárodní novozélandský loutkový festival ve Wellingtonu a sehrála významnou roli i v založení organizace PINZ-UNIMA (Puppeteers in New Zealand Affiliated to UNIMA). Beauchapová pro PINZ-UNIMA neúnavně pracovala řadu let a věnovala se výzkumu vztahu mezi tradičním maorským loutkářstvím a živou tradicí posvátných loutek šintoistických chrámů jižního Japonska. V průběhu 80. let režisér Warwick Broadhead realizoval mnoho projektů s obřími loutkami a animovanými obrazy. Koncem 90. let pak zcela změnil směr a začal se věnovat bytovému divadlu s drobnými loutkami a předměty.

Loutky na přelomu tisíciletí

Anne Forbesová založila The New Zealand Puppet Theatre (NZPT) a Muzeum loutek (1984–1994). NZPT jako profesionální soubor financovaný z Rady umění hostoval po celé zemi s inscenacemi pro děti i dospělé. Pod vedením Anny Forbesové záhy začal přicházet s novými divadelními texty zaměřenými na témata relevantní pro novozélandskou kulturu a společnost. Divadlo NZPT nabízelo i vzdělávací programy včetně seminářů s Philippem Gentym a Richardem Bradshawem. Spustilo také projekt vzdělávání pro mladé maorské loutkáře.

V roce 1991 Forbesová spolu s někdejší loutkářkou NZPT Rebekah Wildovou založila nezávislý loutkový soubor Out of Hand Productions. Později se Wildová přestěhovala do Londýna, kde se přidala k divadlu Little Angel Theatre. Pravidelně se ale na Nový Zéland vrací vyrábět loutky a hrát s nimi. V roce 1994 Anne Forbesová spojila síly s Timem Dentonem, výrobcem masek a obřích loutek a performerem vizuálního divadla. Jejich soubor AboutFace Productions působí na Novém Zélandu i mezinárodně; věnuje se jak klasickým divadelním představením, tak průvodům s velkými loutkami. Dnes AboutFace Productions sídlí v australském Melbourne, kde Forbesová a Denton dál učí, inscenují a hrají.

Na Novém Zélandu hrála a předávala své dovednosti i řada dalších loutkářů. Jonathon Acorn zaznamenal úspěchy se svým divadlem maňásků a objektů; německý marionetář Norbert Hausberg byl po mnoho let aktivní na novozélandských školách. Na Jižním ostrově Briar Middleditch založil soubor Flying Hat Puppet Theatre, který se věnoval ambicióznímu vizuálnímu divadlu pro dospělé i komunitním projektům. Leslie Trowbridge vyvinul vlastní jedinečnou formu loutkové opery. Joko Susilo, slavný indonéský dalang osmé generace, si vzal Novozélanďanku a usadil se ve městě Dunedin; v roce 1997 vytvořil projekt propojující jávské stínové divadlo a maorské legendy.

V nových inscenacích „živého“ divadla se často objevují loutky, masky a vizuální prvky. Australan L. Peter Wilson zapojil loutky do repertoáru divadla National Theatre for Children. Jacob Rajan and Justin Lewis z Indian Ink Theatre Company použili loutky a masky ve své vysoce ceněné inscenaci The Candlestickmaker (2000). Kate Parker a Julie Nolan z Red Leap Theatre propojují různé formy loutkového divadla do podoby inscenací, jako je velmi pozitivně přijatá adaptace knihy The Arrival od Shauna Tana (2009).

Způsob, jakým novozélandští loutkáři pracují a jakým diváci jejich umění sledují, se za posledních padesát let výrazně proměnil. Nicméně stejně jako v dobách Barneyho Whiteratse před sto lety i dnes lze na školách i na festivalech potkat kočující loutkáře, ale na rozdíl od Barneyho není jejich dosah omezen tím, kolik toho za jeden den dokážou ujít.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění / Encyclopédie Mondiale des Arts de la Marionnette vydanou UNIMA v roce 2009, která byla v letošním roce zpřístupněna v anglickém jazyce online na https://wepa.unima.org/.

Redakčně kráceno, publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2017, s. 58–59.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.