Weissová, Daniela: Postupová regionální přehlídka Strakonice

Ve Strakonicích se opět hrálo loutkové divadlo. Prodloužený víkend 20.-23. března patřil postupové přehlídce, která nese, jak jí tradice velí, název Skupovy Strakonice. Čtvrtek a pátek patřil školám a pozvaným představením, a tak si děti si letos například užily Víťu Marčíka.

Naše porota zaznamenala změnu. Zaneprázdněného Pepu Brůčka nahradila Zuzka Vojtíšková. V současnosti působí jako dramaturgyně v redakci slovesného vysílání Českého rozhlasu a také v Divadle Lampion na Kladně. Ve volném čase se zabývá divadlem, je členkou amatérského souboru V.A.D. Kladno a přispívá do různých divadelních časopisů a Týdeníku Rozhlas. Zbytek poroty byl jako tradičně: Jaroslav Ipser a Daniela Weissová – Čmukaři Turnov.

V páteční podvečer a celou sobotu se konala vlastní přehlídka. O postup se ucházelo šest představení a vyjma dvou byla všechna hrána marionetami na nitích v klasickém kukátku.

Strakoničtí letos měli dvě představení. Prvním bylo už třetí pokračování příhod dvou skřítků skalníčků Mecháčka a Bedrníčka. Jak trefně konstatovala Zuzka, je to pěkná rozhlasová hra. A opravdu, loutkáři se tady moc nepředvedli. Většinu představení loutky jen stojí či visí na nitích a situace, které by mohly být naplněny akcí, se většinou odvypráví. Příběh je opět o tom, že skřítkové jsou neposlušní a přes zákaz někam vlezou. Tentokrát do jeskyně, kde je zlý krápníkový mužíček, který chce lidem pomocí perly ukrást vodu. Kouzelně působící scéna jeskyně s nasvícenými krápníky hodně slibuje, ale bohužel nemůže stačit. Představení by slušely dramatické akce a vzhledem k tomu, že hrdiny jsou nadpřirozené postavy (skřítkové, víla), nebyl by to problém. Strakoničtí o tom, snad pro příště, budou uvažovat.

Druhým představením Radosti byl nový Novákův opus O zeleném hadu a krásné Lilii, což byl zvláštně scénicky uchopený text J. W. Goethe. Jak sám autor adaptace a režisér řekl, s textem se pral dva roky a k útlému sešitku je přidáno čtyřicetistránkové vysvětlení samotného klasika. To už samo o sobě napovídá, jak těžké to muselo být. Novák chtěl na diváka působit obrazy, a to se mu určitě podařilo. V publiku sedí hudebníci se starými hudebními nástroji včetně malé harfičky a po celé představení zní nádherná hudba, která umocňuje celou atmosféru. Výrazné jsou i velké řezbované loutky – marionety na drátě, které jsou voděny odkrytě. Scéna je v podstatě holá a jen pomocí látek a světel se vytváří změna prostředí. Nicméně, jak už jsem řekla v úvodu, sám Goethe měl zapotřebí na čtyřiceti stránkách vysvětlit, o čem to vlastně napsal. A celý problém představení je, že jediný, kdo to ví, je Václav Novák. Ani herci, natož diváci netuší o čem a proč se tak naléhavě mluví. Při diskuzi jsme nebyli schopni dojít k jakémukoliv závěru. Přesto si Václav, jako neustálý hledač, zaslouží právě pro zápas s nelehkou předlohou obdiv a respekt.

Soubory Nitka Písek – Uloupená princezna a Jiskra Borovany – Šípková Růženka přivezly klasické marionetové divadlo v kukátku. Hořovice – Nosáček, byl také hrán marionetami, ale odkrytě. Všechny tři inscenace se vyznačovaly stejným problémem. Mnohomluvný text a minimum akcí. Ty chyběly i tam, kde se doslova samy nabízely.

Při diskuzi se soubory, které jsou si vědomy svých problémů, vládla jako obvykle příjemná nálada. Často tam zaznělo v reakci na řadu dotazů vysvětlení, že je představení udělané za čtyři, pět zkoušek, a to je pochopitelně znát. Přesto však můžeme konstatovat, že soubory dávno překonaly počáteční nechuť jít do soutěže, nenechaly se odradit ani dobře míněnými kritickými připomínkami a zdá se, že je loutkové divadlo stále láká. Za porotu jim přejeme hodně sil, hodně nápadů a víc času na zkoušení.

Loutkář 2/2013, s. 35–36.