Novák, Jan: Loutkářské letnice

Byly desáté a konaly se v Přerově ve dnech 11.-13. května, v loutkovém divadle místní sokolovny, na jehož řešení se v roce 1936 podílel Jan Malík. Přerovští loutkáři mají za sebou bohatou minulost, ale také pestrou současnost, k jejich divadelním aktivitám lze připočíst spolupořádání nejen Loutkářských letnic, ale také přehlídek sokolských loutkových divadel, oblastních kol Přehlídky individuálních výstupů s loutkou apod.

Hlavním pořadatelem Loutkářských letnic je Skupina amatérských loutkářů (SAL) SČDO a v podtitulu Loutkářských letnic stojí, že se jedná o celostátní přehlídku loutkových divadel. Tím je deklarován nejen nesoutěžní charakter, ale také to, že je prvořadě zaměřena na kolektivy s víceméně pravidelným provozem. Má tedy šanci mapovat stav a směřování určitého výseku amatérských loutkářských aktivit a ve vzájemné konfrontaci působit inspirativně. Domnívám se, že letošnímu ročníku se to podařilo. Nejprve výčet účastníků:

- Přerovský Kašpárek, Sokol Přerov – Petr Slunečko: Červená Karkulka

- Přerovský Kašpárek, Sokol Přerov – Vojtěch Cinybulk: Pětivousek

- Srdíčko, Vysoké Mýto – Ludmila Tesařová, Petr Slunečko: Pohádka o vodníkově Haničce

- Bubeníček, Sokol Praha-Vinohrady – František Čech, Jan Müller ml.: Bonifácův příběh

- Jiskra, Praha-Kobylisy – František Čech, Vojtěch Cinybulk: Kašpárek vaří živou vodu aneb O pyšné base

- Kacafírek, Chrudim – Náramně vzácná věc a Kašpárek

- Povidlo, Otrokovice – Kašpárek v pekle

- Říše loutek, Kroměříž – Povídej, paňáco (Perníková chaloupka, Budulínek).

V repertoárové skladbě na první pohled zaujme převaha starých osvědčených titulů. Ale byl by to pohled trochu zjednodušující. Snad jen s výjimkou přerovského Pětivouska, kde se spokojili s drobnými škrty, se vždy jednalo o nějaký stupeň dramaturgické práce. V případě Červené Karkulky a Vodníkovy Haničky šlo o adaptace z pera Petra Slunečka. Zajímavější je rozhodně Červená Karkulka, ve které je vlk cirkusovým odchovancem, což přináši do této klasické pohádky humorné prvky a posuny v situacích. V případě Vodníkovy Haničky se však Slunečkovi nepodařilo z tohoto primitivního příběhu vykřesat žádnou jiskru. Upřímně řečeno nerozumím tomu, proč tento text L. Tesařové dodnes loutkáře láká, snad jen atraktivitou vodní říše. Petr Slunečko je podepsán i pod inscenací Jiskry, která se sice věrně drží původního Čechova a Cinybulkova textu, ale dramaturg zde vytvořil zdařilý půdorys pro zajímavou režijní koncepci. Čechův text si vybral i Bubeníček, protože jeho Bonifácův příběh je hra Kašpárek vaří živou vodu, rozšířená o příběh bývalého sluhy Bonifáce a opět mohu konstatovat, že úprava šla ruku v ruce se zajímavým režijním řešením. U Chrudimských, Otrokovických a Kroměříšských loutkářů se jednalo o vlastní autorské adaptace cudně zakryté autorskou anonymitou. Ale zatím co u Otrokovických a Kroměříšských byla textová předloha podkladem pro svižná a povětšině vtipná představení, Kacafírek vedl s plytkým a špatně napsaným textem předem ztracený boj.

Hrálo se hlavně marionetami, ale i maňásky a manekýny. Dvě třetiny inscenací byly odehrány s odkrytým vedením. Ovšem zatím co v inscenacích Jiskry a Bubeníčka se jednalo o promyšlené řežijní řešení, u přerovského Pětivouska nebylo jasné, zda občasné vynořování vodičů za paravanem je záměr, nebo technologický kiks. U Otrokovických, kteří hráli s manekýny připevněnými k lýtku loutkoherce, se jednalo o neotřelé scénografické řešení a loutkáři z Kroměříže si s kombinací živých herců a iluzivně a neiluzivně vedených loutek dokáží poradit. Představení Jiskry a Bubeníčku byla ukázkou toho, jak důležité je sepětí dramaturgické přípravy s režijním půdorysem inscenace. Nemálo k tomu přispělo i suverenní a nápadité herectví.

Když s odstupem času uvažuji o nějakém zevšeobecnění z toho „antiiluzivního trendu“, tak tady je. Divadlo „klasicky loutkové“ je často herecky bezradné při charakterizaci postav, vytváření vztahů a pointování situací. Odkryté vedení působí na první pohled dynamičtěji. Ale má převážně tytéž neduhy, jen jsou zamaskovány vnějškovými efekty (to v lepším případě) nebo je překrývají rozptylující zbytečnosti. To nepředkládám jako celkovou charakteristiku přerovské přehlídky, ale jako memento.

Součástí přehlídky bylo také oblastní kolo soutěžní Přehlídky individuálních výstupů s loutkou, jejíž 10. ročník pořádá SAL SČDO. I když rozsahem nevelké (9 výstupů), příjemně překvapilo svou kvalitou. Šest výstupů připravili loutkáři z domácího souboru, dva přivezli z Jaroměře a jeden z Olomouce. Spektrum loutkářských technik bylo široké. Od sólového výstupu s marionetou – zde zazářil Zdeněk Šnejdar v taneční kreaci s marionetou kostlivce, přes dobře ovládané manekýny (za všechny připomínám výstup Černoušek a lev v podání sourozenců Broukových a M. Dvořáčkové z Jaroměře), černé a luminiscenční divadlo (Zářivé emoce – P. Douda, K. Hufová a L. Horák z Přerova), až po partnerství loutky a „živáčka“ (A. Miklíková a M. Borošová z Přerova ve výstupu Jeníček a ježibaba). Někdy šlo jen o prezentaci herecké virtuozity (již zmíněné číslo s kostlivcem), ale nechybělo závažné téma ve výstupu Strom štěstí K. Jančíkové a L. Horáka, inspirované dětským traumatem z rodičovských rozepří. Výstup Š. Gajdoše z Olomouce měl zajímavou pointu, J. Navařík a P. Douda z Přerova dokázali na malé ploše výstupu Konce marionet? vytvořit malou inscenaci s řadou technických kouzel. K. Brouk z Jaroměře s odzbrojující bezprostředností přizval diváky k dětské hře s cínovými vojáčky (Jak šli vojáčci stavět bunkr). Zkrátka – byl to příjemný večer a rozhodně příslib pro chrudimské finále.

A docela na závěr ještě stručně o předehře celé přehlídky. V pátek 11. 5. byl celý den věnován přerovským školkám a školám. Děti měly možnost seznámit se s tím, jak se dělají maňásci i marionety, jak vypadá loutkové divadlo za oponou, všelicos si mohly i samy vyzkoušet. Byl to takový den otevřených dveří a s trochou nadsázky bychom mohli říci, že i den otevřených srdcí loutkářů z Přerovského Kašpárka.

Loutkář 3/2012, s. 140–141.