Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková-Dolenská, Kateřina: V jednoduchosti je síla

Letošní jubilejní 20. ročník bienále Mateřinka, který pořádá Naivní divadlo Liberec a jehož jsem se zúčastnila co členka poroty, se uskutečnil od 24. do 28. června. Nechyběli všudypřítomní tradiční sloni, spousty domácích i zahraničních hostů a perfektní servis, zato jsme s mými kolegy porotci – Petrem Matáskem, Vratislavem Šrámkem a Petrem Vodičkou – občas postrádali opravdu srozumitelná mateřinková představení.

Jen málo účinkujících souborů toto zadání opravdu věrně naplnilo a, měli-li jsme jako porota hodnotit inscenace primárně určené nejmladší divácké adrese (která byla na minulém ročníku nápomocně rozdělena na mladší a starší kategorii; tzn. 3–5 a 5–7 let), zůstalo mnoho přebujelých opusů domácí provenience na hony vzdáleno dětskému světu. Jako nejvhodnější „mateřinky“ se mi proto zdály ty divadelně dobře vystavěné inscenace, kde byly naléhavé dětské dotazy v hledišti typu: „Mami, a kdo je ten pán?“ minimální, nebo žádné.

Prezentace tuzemských divadel

Z českých souborů se na festivalu představily i ty statutární, i ty nezávislé. Tak tedy: zahajovala Zlatovláska podle M. D. Rettigové v podání královéhradeckého Divadla DRAK a režii Josefa Krofty. Inscenace má skvělé tempo, spád, diváka neustále zahlcuje scénografickými překvapeními, okouzluje svým zvukovo-hudebním plánem z dílny po právu oceněného Jiřího Vyšohlída a dokonale sehraný pánský ansámbl utáhne pozornost lidí nekonečnými gejzíry vtípků, glos a hereckých čísel. Inscenace ale je v principu (a nezastírám, že zdařilým, ač dramaturgicky nedotaženým) druhým dílem trháku Jak si hrají tatínkové a výběr pohádky je zde pouze zástupný. Je to alibi, děj Zlatovlásky je pouhou slabou záminkou k rozehrání jednotlivých scének, které nás ubezpečují, že hradečtí tvůrci překypují fantazií i v prostředí kuchyně. U diváka se dokonce lehce předpokládá znalost pohádky – inscenace pracuje se zkratkou a jede ve zběsilém tempu. Proto nás na konci nečeká happyend, proto se o Jiříka v duelu se zlým králem vlastně vůbec nestrachujeme a Zlatovláska – marcipánová panenka na dort – skončí jaksi z rozpaků v troubě, protože nikdo vlastně neví, co s ní. Nepochybuji o tom, že se Zlatovláska z řady festivalů navrátí ověnčena vavříny, ty mateřinkové jí však nepřísluší.

S trochou nadsázky je pomyslným „druhým dílem“ k veleúspěšným maňáskovým Třem mušketýrům plzeňského Divadla Alfa, kteří i tři roky po premiéře suverénně válcují divadelní festivaly po celém světě, inscenace Tomáše Dvořáka Kašpárek a indiáni. Tentokrát jde o inscenaci na základě nikoli notoricky známé předlohy, ale o uvedení původního textu Jiřího Skovajsy, který sáhl po osvědčené postavě zvídavého a uličnického Kašpárka a poslal ho na neckách do Ameriky. To, co v Mušketýrech okouzlilo – suverénní rychlost manipulace, náznak a s tím související výrazová úspornost omezená na výkřiky mezinárodně srozumitelné – však v této inscenaci zcela chybí. Maňáskům sluší dynamická akce a tady se pohříchu více povídá, než hraje. Největší slabinou festivalového představení se ale nakonec ukázaly četné písničky – zpívaným pasážím nebylo rozumět ani slovo a navíc byly oproti hudebnímu playbacku neúměrně potichu (nehledě na to, že živá muzika je vždy lepší a hudebníci v již zmiňovaných Třech mušketýrech navíc báječně komunikují s publikem).

Tvorba domácího souboru Naivního divadla se v programu objevila hned dvakrát – poprvé inscenací Vařila myšička kašičku aneb Myší pohádky a podruhé Pohádkou o Raškovi. Myší dvojpohádka (režie Michaela Homolová) se Libereckým povedla jenom napůl. Text z pera dramaturga Víta Peřiny v prvním příběhu (volně na motivy klasické japonské pohádky) ukazuje ustarané myší rodiče, jejichž největší starostí je, jak co nejlépe provdat svou dceru. Genderově nepříliš korektní, ale budiž. Druhá původní pohádka, odehrávající se o generaci později, pak líčí příběh myšáka (syna šťastně provdané myšky z minulého příběhu), který vysvobozuje zakletou myší princeznu vězněnou zlým počítačem. Což je přece krásná hříčka! V jevištní realizaci je však počítačová myš zobrazena nikoli jako oblý předmět s dlouhým ocáskem, ale vypadá úplně stejně jako ostatní myši. A je osvobozena tak, že je naprosto pasivnímu a statickému počítači, jemuž sotva naběhnou windows se svou nezaměnitelnou znělkou, přehryže myšák kabel. Vše se děje rychle, na scéně defilují těžko odlišitelné roztomilé myšky, hojně se mluví i zpívá; nemohu se však zbavit dojmu, že téhle pohádce sluší víc papír než liberecké jeviště.

Mnohem lépe dopadla Pohádka o Raškovi v režii Martina Tichého. I podruhé mohu potvrdit (viz recenze v čísle 2/09), že tato inscenace rezonuje u velkých i malých diváků – na festivalové repríze dokonce strhla děti natolik, že ve chvíli, kdy trenér Remsa sedí na vlakovém nádraží, zapředly s ním živý hovor a ve scéně Raškova zlatého skoku nahlas vehementně fandily. Inscenaci mocně napomáhá lehkost a nadsázka, s níž je publiku prezentována (zejména v hereckých výstupech Filipa Homoly jako televizního komentátora a norského krále a Marka Sýkory v postavě trenéra Zdeňka Remsy), a považuji ji za velmi dobrý dramaturgický tah.

Psina pražského Divadla Minor doplatila hned na dvě překážky – neprospělo jí, že byla uvedena jako poslední představení festivalu, kdy už byla pozornost publika značně ochablá, a (a to především) značně ji handicapovala absence dětí na představení. Přiznávám, že k inscenacím, kde lezou herci v kožichu po čtyřech a štěkajíce předstírají, že jsou psi, mám jistou nedůvěru (a kladu si otázku, proč v takovém případě nesáhnout po loutkách?) – režisérka Apolena Vynohradnyková však toto nebezpečí trapného přehrávání v Psině čestně vybalancovala. Do své velmi kontaktní inscenace převzala rámec scény srazu psů z Trnkovy Zahrady popíjejících při měsíčku psí víno a nechá je odvyprávět své drobné příběhy ze života s lidmi (s lehce didaktickým zaměřením). Inscenaci se nedá upřít vtip, ale odezva festivalového publika byla natolik chladná, že se herci představením spíš protrápili.

Přehmatem přehlídky v „domácí kategorii“ se pak stalo představení O holčičce s náhradní hlavou v provedení mosteckého Divadla rozmanitostí. Inscenace v režii Jana Tošovského na základě Macourkovy svižné anekdotky se táhne a konce jí není. Polohlasem navíc kladly kradmé otázky po smyslu té které postavy během představení nejen děti, ale i leckteří dospělí. Proč je muslimský soused znázorněn jako vetřelec s hadicí od vysavače na hlavě? A proč je přivázán chapadly do přízemí domu? Proč je paní učitelka oblečena jako vyzývavá domina v lesklých kozačkách, třímá bičík a div se nesápe na školního inspektora? Proč, proč, proč. Nevím, co inscenátorům vytknout dřív – umělé natahování děje písněmi, obludné deformující kostýmy, nefunkční scénografii, zbytečné dějové odbočky… – nehledě na to, že četné promítané nápisy si mateřinkové děti pravděpodobně nepřečtou a že se ve škole po zvonění vstává, jak po nich herci usilovně vyžadují, také zatím neví. Mostečtí herci se snaží, ale zázrak s tolika klacky pod nohama vykřesat nedokážou.

Českou nezávislou scénu tentokrát reprezentovaly Buchty a loutky se svou inscenací Anča a Pepík a originální soubor Anny Duchaňové Vyrob si své letadýlko. Na „buchťácké“ inscenace určené dětem se vždycky těším, bývají nápadité a vtipné, na děti nešišlají a rozhodně nespoléhají na jednoduchou líbivost (v tomto ohledu byla zcela nezapomenutelná jejich lehce morbidní inscenace Čarodějnice). Novinka z dílny souboru, Anča a Pepík a jejich dobrodružství s kouzelným Kafemlýnkem (režie Vít Brukner), byla proto pro mě jistým zklamáním. Inscenátoři tentokrát sáhli po oblíbeném komiksu Lucie Lomové, který se dočkal už několika knižních vydání, a nejen co do výtvarné stránky mu zůstali věrni. Jako základní inscenační princip zvolili komiks, vytýčili si tak poměrně zásadní limity, které se neblaze podepsaly i na celé inscenaci. Honičky i akční scény dějově nepříliš nabitého příběhu tak byly kvůli neustálému zatahování oponky (rozuměj střihovému dělení na jednotlivá políčka komiksu) pomalé, až zdlouhavé a co do četnosti překvapivě skromná, drobná zcizující herecká extempore, tak příznačná pro tento soubor, situaci nezachránila.

Inscenace Království Anny Duchaňové je svérázná, jako sama performerka. Přizvala si k ní neméně osobitého hudebníka skupiny Jablkoň Michala Němce a vytvořila s ním rázovitou dvojici letargického, dobráckého hromotluka (představitel otce a mnoha dalších postav) a neposedného, lehce exhibicionistického děvčete (Ema a další figury). Příběh Království zdál se být jakoby nahozen, než nějak dramaturgicky vypilován, a základem inscenace je spíš práce scénografky Radky Mizerové, než scénáristy. Malá Ema se zkrátka dostane tak trochu alenkovsky do světa květin a potkává se s různými úskalími květinové mentality. Nezapomenutelná je zejména sekvence „Kořeny, kořeny“, při níž muzikant s jakousi spletí provazů na hlavě zprudka se kývaje drmolí píseň ne nepodobnou produkcím Plastiků v dobách největší slávy. Tato část je ale, stejně jako mnoho dalších, jen volnou etudou vsazenou do představení a s motivem zlých kořenů se dál nepracuje. Inscenace má velmi pěkná poetická místa, a pokud tvůrci sjednotí poněkud rozčepýřený děj, půjde o opus doporučení hodný.

Zahraniční účast

Co do naplnění divácké adresy předškolního věku, stála si na Mateřince zahraniční divadla o poznání lépe. Komunikovala s malými vnímateli jednoduše a přímo. Neschovávala se za tirádu slov (samozřejmě též z pochopitelných důvodů jazykové bariéry), ale nakonec právě díky onomu mezinárodně jasnému sdělení zvítězila. Otevřela dětem svět fantazie a nechala jim v něm prostor, což považuji v této věkové kategorii za obzvlášť důležité. České soubory měly naproti tomu snahu děti zabavit a ohromit (víceméně velmi zručně, souhru a řemeslo souborům nelze upřít!) a nabídly jim hotovou, neexperimentální, co do realizace konvenční podívanou, propracovanou do detailů, kde se sluší tiše sedět a sledovat děj příběhu.

Ale buďme spravedliví – ne všechna zahraniční divadla uspěla. Když je v anotaci k představení napsáno, že je „nabitá humorem a veselými písničkami“, bývám velmi ostražitá. Snehulienie Aničky a Barborky, neboli příběh o tom, jak dvě děvčátka pátrají v pohádkách po sněhu, který zmizel. V podání popradského souboru KBT sice mělo z režijně-dramaturgického hlediska dobře nakročeno (režie Peter Palik), ale zůstalo kdesi na půli cesty, ne-li v první třetině. Co naplat, že si tvůrci vymyslí půvabné slovní hříčky typu lienka-Snehulienka, a tedy že Sněhurku představuje batůžek v podobě berušky, když vše zastíní křečovité napětí obou protagonistek (Kristína Sviteková a Barbora Paliková), které se po celou dobu představení urputně snaží dokázat, že jsou malá, spontánně si hrající děvčátka.

Ke zdařilejším kusům přehlídky se určitě řadí inscenace německého Divadla Helios nazvaná Hlína, dřevo a kámen. Na scéně jsou herec (Michael Lurse) a muzikant (Roman D. Letzner) a s nimi už jenom propriety z názvu inscenace – metr krychlový hlíny, klacíky, několik kamenů; jako loutky dinosaurů poslouží hercovy ruce. Sledujeme pomalé stvoření světa, vznik hor, údolí, řek; herec se doslova rochní v hlíně a hraje si s ní podobně, jako děti na pískovišti (však také maminky v první řadě musí krotit své ratolesti, aby nevtrhly na scénu). Každou akci doprovází živý zvuk nebo melodie. Jediné, co by se dalo inscenaci vytknout, je poměrně bezradný konec, který celý pomalý rituál vzniku ukončí. Když přijdou na svět stromy i lidé, utne herec rázem magickou atmosféru tvoření a zcela nelogicky se zeptá, zda si nedáme mrkvový koláč. Zasadí do záhonku mrkev, dvě-tři očistí, podělí se o ně s muzikantem i diváky a je konec. Proč zrovna mrkvový koláč, mi zůstalo záhadou.

Belgické divadlo De Spiegel uvedlo na festivalu dvě představení – Červeného draka a Bramborry, obě v režii Karla van Ransbeeck. Obě jsou podle tvůrců určena pro děti dokonce „premateřinkového věku“, u Červeného draka počítají s diváky ve věku 18 měsíců – 3 roky a u Bramborr stanovili hranici na 1–3 roky. Divadlo pro takhle nízký věk se u nás prakticky neobjevuje, ačkoli v zemích na západ od nás je běžnou součástí divadelní nabídky (jeho nedílnou součástí jsou i herní „dovětky“, kdy herci pozvou děti na jeviště a pokračují s nimi ve hře). Na festivalové reprízy však dorazily děti starší, takže nevím, jak by reagovala batolata. Červený drak nás zavedl do kruhové arény, postavené z těžkých závěsů, zpoza nichž se vynořovali herci s jednoduchými loutkami – manekýny s těly z polštářků, ručičkami a molitanovými hlavičkami. Na scéně stálo několik objektů, které herci pomocí loutek rozhýbávali – šlo vesměs o jednoduché mechanismy, které buď vyluzovaly zvuky, nebo se všelijak pohybovaly. Dohromady však tato inscenace (z roku 2004) nemá výraznou jednotící linku, ať už ve výtvarnu či v živé hudbě – jako by byla předstupněm, jakýmsi workshopem k mnohem celistvější inscenaci Bramborry, kterou Belgičané připravili v roce 2007 ve spolupráci s Le Théâtre de la Guimbarde a považuji ji za jeden z vrcholů přehlídky. Základním impulsem se staly obrázky české malířky a ilustrátorky Květy Pacovské (výprava Elisabeth Schnell; obě dámy porota ocenila). Na scéně jsou tři rozložitelné bílé papírové objekty (něco mezi krabicí a paravánkem), které se mohou snadno stát čímkoli – domečkem i kocouří hlavou, stačí je správně pootočit, nebo na ně přichytit malý barevný objekt. Průvodci nonverbálním představením jsou pak tři muzikanti – saxofonisté. Ladění hudby je spíše melancholické, jsou to lehce zasmušilí laskaví klauni, kteří rozžívají svůj poetický svět. Nepoužívají násilné gagy, ale zcela jednoduché vykukování zpoza objektů, jakoby sloužili scénografii a komunikovali hlasem nástrojů – dětské reakce na takhle úsporné výrazové prostředky byly, pro někoho možná překvapivě, velmi vstřícné a závěrečná herna se proměnila v bujarý spontánní happening s hudebními přídavky. A jen pro vysvětlenou – česky znějící název Bramborry prý tvůrci zvolili pouze kvůli zvukomalbě slova.

Velmi podobný princip výtvarného divadla tentokrát se dvěma loutkářskými „klauny“ (Kousoke Ogawa a Chicapan) přivezlo do Liberce japonské Divadlo Triangle. Inscenace Čtvero ročních období pracuje s jednoduchými geometrickými objekty – trojúhelníky různých velikostí, s jejichž pomocí jsou modelovány výjevy z průběhu jednoho roku. Jde o sled drobných etudek, jejichž pojítkem jsou právě roční období. Energické herectví obou protagonistů se obtížně popisuje, slovo brilantní je příliš slabé. Viděli jsme dokonalou, precizní souhru, která ani na moment nesklouzla do mechanické rutiny. Herci často komunikovali s publikem, jakkoli se to v tom nastoleném tempu zdálo neuvěřitelné. Jediným kazem představení byla snad až příliš líbivá hudba živého klavírního doprovodu – ve srovnání s nářočnějším plánem Bramborr vyzněl poněkud banálně. Opět bodovala jednoduchost, nápad a prostor pro fantazii – vedle mě sedící malý kluk s nelíčenou radostí hádal, co se zrovna objevilo na jevišti.

Doprovodný program

Mateřinka 2009 nabídla ve svém programu i několik nesoutěžních kusů, z nichž některé jsem si ale kvůli „porotcovským“ povinnostem musela odpustit. Proto jen telegraficky: domácí soubor uvedl Pandemonium podle absurdního komiksu Džiana Babana a Vojtěcha Maška o Jeníku Štulcovi a manželech Kokešových a pásmo Ten, který vyšel z domu o životě a díle Daniila Charmse. Posluchači Katedry alternativního a loutkového divadla se představili výtvarně pozoruhodným představením Sny o bizonech, nezávislé Divadlo Mimotaurus zahrálo na náměstí pohádku Dloušiby a Divadlo bez hranic uvedlo v liberecké zoologické zahradě Pohádky ptáka Afrikána. Hrálo se i na výstavě Říše loutek Vojty Suchardy (Tvůrce a jeho divadlo) v Severočeském muzeu a je skoro škoda, že zde uvedená drobnička herečky NDL a jinak též doktorandky KALD DAMU Miroslavy Bělohlávkové nebyla zařazena do soutěžního programu. Její minipohádka o Červené Karkulce hraná v jednoduché kovové výpravě je promyšlená a vycizelovaná do detailů; loutkami jsou v inscenaci ruce v rukavičkách. Jak primitivní! Ale jak účinné!

Kromě divadelních představení se mohli návštěvníci festivalu zúčastnit několika koncertů, křtu publikace o 20 ročnících Mateřinky, nebo zavítat na projekci animovaného filmu Jiřího Barty Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny. V nabídce byl i workshop stínového divadla a scénky tradičního íránského divadla s komickou postavou Mobaraka v podání univerzitní pedagožky Shivy Massoudi.

Letošní Mateřinka byla, myslím, nejpřínosnější v tom, že nám dala hojně nahlédnout i za hranice české kotliny a mohli jsme porovnat různé přístupy k divadlu pro nejmenší. Nevím, jestli byl někdy rozdíl v přístupu českých a „nečeských“ souborů tak markantní, ale letos byl rozhodně dobrým zdrojem úvah o smyslu a podobách divadla pro děti i o schopnosti jejich recepce. Těžko vynášet nějaké obecné závěry – srovnávali jsme „pouze“ 13 inscenací, které vybrala dramaturgie festivalu; jako komunikativnější a pro malé děti sdělnější se nám opravdu zdály inscenace zahraniční provenience.

Mateřinka 2009 – ceny odborné poroty

1) Květě Pacovské a Elisabeth Schnell

za unikátní spolupráci a převedení výtvarného gesta do scénografie inscenace Bramborry

2) Jiřímu Vyšohlídovi

za vytvoření brilantního zvukového plánu inscenace Zlatovláska, který výrazně rytmizoval tok představení

3) Kousoke Ogawovi a Chicapan

za herectví v inscenaci Čtvero ročních období, k němuž není co dodat

4) Filipu Homolovi

za stylotvorný herecký přínos v inscenaci Pohádka o Raškovi

5) Tomáši Syrovátkovi

za zdařilý převod textu Oty Pavla Pohádka o Raškovi a využití potenciálu předlohy pro divadlo

Zvláštní cena poroty v kategorii 3–5 let pro inscenaci Bramborry belgického divadla De Spiegel

za okouzlující scénické básnění pro nejmenší diváky

Zvláštní cena poroty v kategorii 5–7 let pro inscenaci Čtvero ročních období japonského Divadla Triangle

za stylově čistou inscenaci, která vede diváky cestou fantazie a imaginace

Závěrečné slovo poroty festivalu Mateřinka 2009

20. ročníku festivalu profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku Mateřinka 2009 se zúčastnilo celkem 13 soutěžních představení, z nichž 8 bylo z produkce českých statutárních i nezávislých divadel a 5 bylo zahraniční provenience. Porota shledala, že se zúčastněná divadla svými inscenacemi pro děti předškolního věku vesměs nezpronevěřila zaměření festivalu a že se na tomto ročníku Mateřinky nacházela představení pro děti obou sledovaných věkových kategorií, tj. od tří do pěti a od pěti do sedmi let. Je ovšem nutné konstatovat, že většina titulů svým zaměřením oscilovala spíše u té horní hranice.

Ve zhlédnutém vzorku různorodých inscenací, který dramaturgie festivalu nabídla, však lze při jistém zjednodušení vysledovat dvě linie přístupu k tvorbě pro nejmenší diváky.

První zastupují inscenace pozvaných zahraničních souborů, které se vcelku pochopitelně vyjadřují nonverbálně a akcentují především prostředky hudební, výtvarné a herecké. U nich si porota cení zejména autenticity a dostatečného prostoru pro diváckou fantazii a shledala, že emotivností projevu tyto inscenace výrazně kultivují senzitivitu diváků a to bez rozdílu věku. Přínos jmenovaných složek je inspirující.

Inscenace českých divadel a skupin se vyznačovaly především bohatou dramatickou autorskou tvorbou, ale po stránce inscenační by bylo vhodné přezkoumat stereotypní užívání ověřených postupů, které svádí k šablonovým až schematickým produkcím.

Ve srovnání s krystalickou jednoduchostí některých inscenací, které jsme měli možnost vidět, se proto jeví přebujelost výrazových prostředků v mnoha českých inscenacích určených primárně malým dětem jako kontraproduktivní a v komunikaci s nejmenšími diváky jako omezující.

Někdy se může stát, že se divadlo s velkým řemeslným potenciálem promění v buldozer, který hrne divadelní prostředky směrem k divákovi v upřímném přesvědčení vlastním řidičům silných strojů, že jejich koňská síla má být využita beze zbytku. Možná je ale jednou za čas vhodné zastavit mašinu, vystoupit a podívat se, jestli už dětský divák není zahrnut. Pak by snad bylo lepší vzít pro příště místo těžké mechanizace do rukou lopatičky.

Na závěr bychom chtěli poděkovat všem tvůrcům a organizátorům za podíl na tomto inspirativním setkání, které umožnilo porovnat divadelní práci pro nejmenší diváky v mezinárodním měřítku. Děkujeme.

Porota pracovala ve složení: Petr Matásek (předseda), Kateřina Lešková-Dolenská, Vratislav Šrámek a Petr Vodička

Loutkář 4/2009, s. 172–176.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.