Přelet nad loutkářským hnízdem
Zvi SaharFoto: Ivo Mičkal

Zvi z Planety Vejce

Na letošní Loutkářskou Chrudim přijel izraelský soubor PuppetCinema z Tel-Avivu a přivezl magickou show pod názvem Planet Egg. Zakladatel souboru Zvi Sahar, jak se ukázalo, už před pár lety u nás byl. Jako činoherec vypomáhal jednomu izraelskému souboru na Spectaculu Interesse v Ostravě. A právě tato zkušenost ovlivnila jeho rozhodnutí stát se loutkářem. O tom jsme si povídali po představení, které sklidilo velký aplaus. A Zvi byl přijetím nadšený.

Můžete se na počátku představit?

Jsem loutkář, herec a režisér. Dřív jsem pracoval jako herec v Izraeli, pak jsem pár let strávil ve Spojených státech, kde jsem se účastnil práce v tzv. Puppet Lab v Ann´s Warhouse. Právě sem jsem přinesl myšlenku na show The Planet Egg a pracoval na tom s dalšími osmi loutkáři. A teď působím převážně v Izraeli a také jezdím po světě. Mám za sebou tedy zkušenost činoherní, hrál jsem například v jedné zvláštní verzi Richarda III., ale v poslední době se věnuji loutkařině.

Má loutkářství v Izraeli nějakou tradici?

To je zajímavá otázka. Ona v podstatě žádná skutečná tradice izraelského či židovského loutkářství neexistuje. Je to tak, že každý imigrant, který přijede do Izraele, přiveze kousek loutkářské tradice ze země, kde žil předtím. Takže v naší loutkářské kultuře se objevují prvky východoevropské a západoevropské tradice, středovýchodní, syrské, egyptské. Takže to, co je u nás možno vidět, je jakási mozaika, která se skládá po jednotlivých dílcích. A navíc lidé z Izraele zase vyjíždějí do zahraničí, aby se tam něco naučili, inspirovali se. Takže se vlastně ta tradice vytváří průběžně, za pochodu…

Ano, na internetových stránkách je možno vyčíst, že vaše skupina PuppetCinema je dost nová. Jak vznikla?

Začalo to na univerzitě, kde jsem studoval herectví. Jako herec jsem pracoval sedm let. Pak jsem se znovu na univerzitu vrátil, abych studoval dramatické umění a loutkařinu. A v rámci studia jsme měli nejrůznější cvičení, k nimž jsem přizval přítelkyni Michal a požádal ji, aby se mnou pracovala.

Vzpomínáte si na impuls, který stál na počátku projektu The Planet Egg?

Přesně. Celé to začalo, když jsem byl na večeři u rodičů. Jedli jsme vejce a otec při tom spravoval rádio, které vydávalo nejrůznější podivné zvuky. Tehdy mě to napadlo, že z vejce by byla zajímavá loutka a že by se k tomu daly přidat i další potraviny… a že by bylo možno využít i těch zvláštních zvuků. Ale ty „loutky“ by byly moc malé, a tak by je na scéně moc lidí nevidělo. Takže jsem přemýšlel, co s tím a napadla mě ta kamera. Zavolal jsem Michal, abychom společně udělali malou show. Ale pak jsem odjel do USA a tak se do toho zapojili další lidé, drazí kolegové (Daniel Burnam, Justin Perkins). Pak jsem se vrátil do Izraele a pracoval jsem dál a tak postupně vzniklo několik verzí této show. Tuhle show (pozn. animované předměty jsou natáčeny kamerou a projektovány na plátno) je možné hrát v nejrůznějších prostorech, ale je dosti technicky náročné připravit scénu.

Kde konkrétně ji hrajete?

Tahle show je připravena pro menší divadla, tak pro 50 lidí. Ale už jsme ji hráli i v sálech třeba pro 400 lidí. A v Chrudimi byl počet diváků někde mezi tím. Vždycky pochopitelně záleží na tom, jaký je to prostor. A právě chrudimské divadlo je úžasné – i když je relativně velké, působí útulně. My samozřejmě, díky tomu, že se nejedná o klasickou činohru, hrajeme na nerůznějších místech. Takže jsme to hráli na Fringe, ale také ve velkých kamenných divadlech. Podle velikosti prostoru měníme velikost plátna. Většinou to ve velkých divadlech dopadá tak, že obsadíme jen část jeviště, u naší druhé show využíváme celou scénu. Ale samozřejmě, že pro nás není až tak důležité, jaký je divadelní prostor, ale jací jsou diváci.

Hrajete spíše s předměty jako v tomto případě, nebo používáte i normální loutky?

Obojí, v tomto případě jsou to předměty, v tom druhém – show Sůl země, využíváme typu loutek bunraku (pozn. v české terminologii tomu odpovídá pojem „manekýn“). Ale využíváme k tomu jen dva loutkáře, protože nepotřebujeme ukazovat celou loutku, potřebujeme je kvůli práci s nohama loutek a aby tento pohyb zachycovala kamera.

Je obtížné postavit scénu? Jak dlouho to připravujete?

Trvá nám to v průměru 5–6 hodin, většinou 4 hodiny stavíme a 2 hodiny dolaďujeme, tj. fixujeme rámec představení, zkoušíme světla, techniku, abychom měli stíny, když je potřebujeme, nebo aby zmizely, když se nám nehodí.

Přemýšleli jsme, jestli si zeleninu vozíte vlastní, nebo ji kupujete na místě?

Na každém místě kupujeme novou zeleninu, proto je každá show jiná. Je to vlastně až takový rituál, přijedeme do města, vyrazíme na trh, a to je nádhera. Tady jsme například objevili ty velikánské žíhané cukety, nakoupili jsme taky rybíz, ale ten jsme pak nepoužili, protože by nám ušpinil celou plochu. Jinde zas třeba objevíme obrovské ananasy nebo nějaké ovoce, co neznáme. Takže se to pořád mění, podle toho, co objevíme.

Ten brokolicový les byl sugestivní, že jsme si mysleli, že jsou upravené.

Kdepak, ty byly autentické. Musím říct, že vaše brokolice jsou opravdu famózní. Nejlepší, jaké jsme kdy viděli. My většinou narazíme jen na takové malinké, ale ty české mají opravdu velké „kmeny“, takže les byl opravdový!

Vraťme se ještě k tomu propojení loutek a technického zařízení…

Jak jsem říkal, na počátku byla inspirace rodinnou večeří. Líbilo se mi to vejce jako symbol těch nejobyčejnějších, nepřírodnějších věcí. A tak mi přišlo zajímavé postavit proti sobě samotnou přírodu, přirozenost a techniku, která je „vydyzajnovaná“, má konkrétní účel. Cítil jsem ten velký konflikt mezi nimi.

Ve vašem představení se dá vystopovat jistý ekologický moment. Je to jeden z motivů, které jste brali v úvahu?

Já jsem se nejprve snažil, aby to bylo velmi jednoduché, hravé. Ale chtě nechtě se tam nějaké ty obecné motivy objeví, například prvky politické. Když si to vezmeme, ten robot není zlý, nedělá úmyslně špatné skutky. Jeho akce se mohou zdát nesprávné, špatné, ale jen podle kritérií této planety. On rozhodně nejedná ve zlém úmyslu, možná, že je to jen tím, jak je naprogramován, že má na konci končetin elektronické zařízení, které může ublížit, když se někoho dotkne. Takže, ta základní myšlenka byla vytvořit komplexní svět, který se nerozděluje na dobré a špatné. Tady je vlastně každý dobrý, ale každý je také hladový. Jinou alternativu nemáte.

Hodně s touto show cestujete?

Tohle je náš první zahraniční evropský zájezd. Ale ještě v létě se chystáme do Dánska. A v příštím roce toho bude více – v březnu zamíříme do Hongkongu. Hodně cestujeme taky po USA.

Jaké jsou vaše zkušenosti s diváky v jednotlivých zemích? Liší se jejich reakce?

Vzpomínám si na zajímavou reakci, když jsem v USA dělal verzi, v níž vystupovali jen muži-loutkáři. Zdálo se to divné, protože mnozí diváci v tom hledají milostný příběh. Ale úmysl byl ukázat dvě postavy, z nichž ani jedna není člověčí, a nemají tudíž gender (pohlaví). Nejde tedy o mužsko-ženský pohled, ale prostě o jiný úhel pohledu.

Propojovat živou akci a promítání na plátno není zas až tak obvyklé. Kde jste se inspirovali?

Tak jsme si to pro sebe nějak objevili, „vynalezli“. Inspirace přichází z různých stran. O oživlé jídlo jsem se zajímal už v Richardovi III. Kromě toho mě baví video, ale nechci, aby fungovalo jako divadlo. Protože to se nedá napodobit, je důležité to teď a tady. A já jsem vždycky přemýšlel o tom, jak využít video, aby podpořilo tu scénickou akci, aby divadlu sloužilo. Takže, když to teď využívám v loutkářství, pomáhá mi to vytvořit perspektivu. Způsob, jakým vytváříme tenhle filmový svět, je pro mě rozšířenou verzí loutkařiny. Jde tu o určitou iluzi, zprostředkování, úhel pohledu a perspektivu. Naším cílem je poskytnout divákovi širší pohled. Dnes je běžné, že když vidíme loutky, současně vidíme i jejich vodiče. Ale my chceme něco navíc. Díky plátnu mohou diváci vidět detaily loutek, předmětů a akcí a zároveň vidí, jak to loutkáři připravují. Ale to je vlastně až v druhém plánu.

Já jsem ve vašem představení viděla jistou inspiraci televizní reklamou, kde jsou občas k vidění oživlé věci včetně zeleniny. A zároveň jsou tam i jisté prvky němé grotesky.

Myslím, že ten žánr nám dává možnost pracovat s množstvím různých zdrojů a inspirací. Jak přicházejí noví členové týmu, tak každý něco přinese, objevují se nové fórky, nové gagy, někdy mluvíme, jindy ne. A dáváme si volnost v tom, že každý může přispět něčím novým, někdy třeba hudební variací, nějakou přidanou rekvizitou apod. Takže se to vlastně dost proměňuje podle momentální nálady a inspirace. Někdy je to více založeno na zvucích, na muzice, někdy se inspirujeme více hrdiny akčních filmů, a je to pohybovější.

Fenomén zvuku je hodně zajímavý. A ve vaší show zaznívají zvuky kosmu, tajemna. Ukazuje se zároveň, že slova nejsou až tak důležitá. Že lze porozumět i bez nich. Přesto občas použijete, byť ve zkreslené formě, nějaké anglické slovo…

Je to tak. Snažíme se používat slova jen tehdy, pokud máme pocit, že by to mohlo být legrační, a děláme takové jednoslovné vtípky. Případně použijeme slova, pokud není zápletka úplně srozumitelná. Jinak ale raději dáváme přednost akci, protože akce je lepší než nějaké dlouhé vysvětlování. Neptejte se, co byste udělali, kdyby – ale udělejte to.

Vaše show má i alternace?

Jak jsem už říkal, částečně jsem show připravoval s americkými kolegy. Takže máme dvě verze – tu, kterou jsem dělal s Michal, a tu s americkými loutkáři v New Yorku. A teď, když jsme jeli na chrudimský festival, Michal zrovna dostala zakázku jako režisérka v Izraeli. Takže ji nahradila jiná kolegyně.

Jak je to se zvuky a muzikou? Máte je natočené předem?

Přiznám se, že příliš nedůvěřuju technice, hned se něco pokazí. Když to klekne, tak se to musí restartovat a čekat. Takže po zkušenosti dávám přednost tomu, že se všechny zvuky vyrábějí bezprostředně na syntezátoru. Ale chtěl bych tady zdůraznit ještě jednu důležitou věc. Není to představení o hi-tech, ale především o loutkách. O manipulaci s loutkou, manipulaci s hlasem, dovednosti loutkáře. Pořád je pro nás základem loutkařina, živá animace. A technika jen pomáhá, aby to bylo lépe vidět. Jde nám tedy o to, aby video nebylo ve středu zájmu, ale aby to byla loutkařina. Více než jen ukazovat nějaké obrazy nám jde o to, ukázat dramatický příběh – konflikt, charaktery, hlasy. A právě na Chrudimi byla úžasná odezva.

Možná taky tím, že tu bylo převážně publikum loutkářů, kteří nevnímají jen výsledek, ale dokážou ocenit, jak pracujete.

Měli jsme před představením také workshop. Ptal jsem se, jestli jsou účastníci amatéři nebo profesionálové. Bylo mi řečeno, že jsou to amatéři. Ale podle mě to byli vlastně všechno profesionálové, což bylo vidět na tom, jak se dotkli loutky. Vystoupit s loutkou se sice v rámci workshopu zdráhali, styděli se, ale pracovali opravdu profesionálně. Když je totiž ta loutka divná (což ty naše jsou) a lidé moc nevědí, jak s nimi zacházet, tak se pozná, kdo o tom trochu něco ví, má to v krvi.

Součástí vaší práce jsou i workshopy delší. Jaké třeba děláte?

Velmi různorodé. Nejjednodušší jsou ty pro lidi, kteří se nechtějí po představení tak rychle rozloučit, tak jim ještě věnujeme nějaký čas. Pak jsou třeba „master class demonstrations“, což může trvat třeba dva dny. Ale nejoptimálnější jsou dva týdny. To už se toho udělá více. Je možno zpracovat nějaké dramatické úryvky a začít úplně od začátku – prozradit účastníkům základní principy práce, designovat loutky, přinést různé úhly pohledu na loutkařinu. Klást otázky jako Co loutku ovlivňuje? Jaká je interakce loutky a člověka? Co je pro loutku nebezpečné? Zkusit si, jak funguje animace loutky a snímání kamerou, jak to vypadá na plátně apod. To všechno může přinést nové motivace.

Vy nejste v Čechách poprvé, že?

Byl jsem tu před pár lety na festivalu Spectaculo Interesse v Ostravě. Vypomáhl jsem tehdy na jevišti při představení Ofera Amrama A Tale of a Lonely Man. Loutky jsem se ani nedotkl, ale ta možnost být blízko mě inspirovala. Podobně jako jiná loutková představení, která jsem tam viděl. Takže právě v Čechách jsem se rozhodl, že znovu půjdu studovat, a to loutkářství. A před Chrudimí jsme letos ještě hráli na festivalu v Hradci Králové, kde jsme měli možnost také pár představení vidět. Moc se mi líbil mladý soubor Športniki. To jsou loutkáři podle mého gusta. Měli jsme s sebou čtyřletou dcerku, a ta vydržela sedět celé představení, ani nedutala. Tak se těším, že se snad zase někdy do Čech vrátím a uvidím více.

[tento článek vyšel ve zkrácené verzi tiskem v čísle 4/2014]

Jana Soprová, Michal Zahálka, 26. 9. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.