Přelet nad loutkářským hnízdem

Zbabělost riskovat a zkoušet

Myslím, že zásadním problémem současného loutkového divadla je zbabělost. Zbabělost riskovat a zkoušet. Vidím, jak české loutkové divadlo neustále opakuje stejné vyzkoušené vzorce, variuje je do zblbnutí, samo sebe ujišťuje, jak je dobré, ale přitom už víc jak deset let nevyprodukovalo inscenaci, která by byla souměřitelná alespoň s českou divadelní špičkou, neřknuli se světem. Samozřejmě existují slušné inscenace pro děti a vím, že je to převažující produkce loutkových divadel, ale pro zdravou existenci oboru mě zásadně chybí ambiciózní projekt, který by chtěl, skrze loutky, mluvit k normálnímu dospělému divákovi současným divadelním jazykem.

Když se zeptám studentů, jestli viděli nějaké loutkové divadlo, které by se jim líbilo, nechápavě na mě koukají a kroutí hlavou, ne, nic takového neexistuje. Je jasné, že divadlo pro děti je v jejich nafoukaných pětadvaceti nezajímá. Možná pár starších z nich řekne, že se jim líbilo Piškanderdulá. Ano, před 20 lety to byl i pro mne jeden z těch zážitků, po kterých jsem chtěl pracovat s loutkami.

Loutkové divadlo se zapouzdřilo, vystačí si ve své ublíženosti samo. Naše sebestřednost a alibistická sebechvála vede k tomu, že přehlížíme i to, co by mohlo přinášet nějaké řešení. Vždyť my sami nejlépe víme, jak to loutkové divadlo dělat. Moje zkušenost je ovšem taková, že jediné životaschopné loutkové divadlo jsem v poslední době viděl porůznu ve stodolách u různých výtvarníků, kteří ho hráli čistě pro radost a pro kamarády. Uvědomil jsem si, že vždy, když bylo loutkové divadlo relevantní, stálo v kontextu výtvarného umění, bylo jeho součástí. Dnes se o tom nedá ani snít. Samozřejmě že problém je i současné vizuální umění, se svojí nesrozumitelností a do sebe zahleděností, ale kde vidíte jediný důvod, proč by Krištof Kintera nemohl dělat loutkové divadlo, ale kolik z nás na jeho výstavě vůbec bylo?

Druhý zásadní problém vidím v neschopnosti uvědomit si změněný smysl a postavení statutárních divadel ve společnosti. Zdá se mi, že statutární loutková divadla usnula jako Šípková Růženka a věří, že systém, který fungoval padesát let, bude fungovat dalších padesát. Nebude, divíme se, jak jsou politici nekulturní, jak málo podporují divadlo, ale oni nemají jediný důvod, protože divadlo žádné voliče nezajímá. Och, jaká hrůza, lidé jsou tak nekulturní, ale to není pravda, je stále spousta aktivních lidí, kteří dokáží ovlivnit polis, ale loutkové divadlo je nezajímá, nechce je totiž zajímat, nesnaží se být aktivně součástí, řekněme, občanské společnosti, přesáhnout svůj vymezený píseček. Není možné mluvit o změně divadelního jazyka bez toho, aby se mluvilo o změně postavení divadla ve společnosti. Loutkové divadlo musí redefinovat důvod, proč by ho měla společnost financovat, proč je pro ni důležité. To, že „Matěj Kopecký zachránil český jazyk“, už to asi nebude?

Tento stav těžko změníme, pokud se nepokusíme oslovit nové mladé tvůrce. Přiznejme si, že my, kteří to děláme více jak patnáct let, to už asi nevytrhneme. Příliš jsme zpohodlněli. Pokud už mezi sebe někoho pustíme, tak jen v případě, že dělá to samé, co my, nebo něco, čemu jsme ochotni rozumět. Někoho, kdo nezpochybňuje náš statut, naše jistoty, naši práci. Ale my nutně potřebujeme tvůrce, kterým nebudeme rozumět, kteří budou nesnášet to, co my děláme, ale kteří budou chtít mluvit skrze loutky, ať už to slovo znamená cokoliv.

Každý rok se na DAMU objeví pár studentů, kteří chtějí dělat loutkové divadlo, když zjistí, jak by se tím sociálně vyloučili a zesměšnili, většinou od toho upustí, přesto jich stále pár, většinou výtvarníků, je a patlají si někde na koleně svoje tu horší, tu lepší projekty. Loutkové divadlo je úspěšně přehlíží, nepomůže jim, stále čeká na zázračného režiséra, který přijde a vše svojí genialitou změní. Nepřijde, doba velkých režiséru mizí a chvíli se nevrátí, tento typ lidí se umělecky realizuje jinde a divadlem se nechce špinit. My musíme pracovat s tím, co je. To pro mě znamená vytvořit systém podporující lidi, kteří se chtějí vyjadřovat skrze loutku. Jiří Adámek mi ironicky řekl, že žádné loutkové divadlo nebude, dokud nebude speciální grant na tvorbu loutkového divadla. Já idealisticky říkám: pojďme ho vytvořit! Nemusí jít o nějaké horentní sumy. Může jít o drobnou pomoc podobnou rezidenčnímu pobytu, který letos měli studenti v DRAKu. Zajímejme se o lidi, kteří si, navzdory stavu, v jakém loutkové divadlo je, myslí, že je to ten pravý způsob, jak mluvit ke světu. Možná mluví neobratně a pro nás nesrozumitelnou řečí, ale mluví. Loutkové divadlo je na nejlepší cestě umlknout.

PS: Nejde o nějakou ucelenou analýzu, spíše o pár poznámek, o kterých v souvislosti s loutkovým divadlem a dramaturgií přemýšlím. A předesílám, že když říkám loutkové divadlo, myslím divadlo, které se vyjadřuje skrze loutky, v nejširším možném významu.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2014]

Robert Smolík, 26. 9. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.