Přelet nad loutkářským hnízdem
Generálská operkaFoto: Archiv

Loutkářská katedra DAMU – prvních 20 let (1952–72)

O kauze „Generálská operka“ jsem se samozřejmě v minulosti doslechl, ale bohužel nic příliš určitého. Obdobně jsem pořídil i nyní, když jsem se pokoušel z pamětníků vydolovat podrobnosti, ale bohužel, získal jsem jen pár útržkovitých informací… nejprve vadila hudba, pak už všechno… nechtěli jsme, aby maňásky dál učil Rödl… vzbouřil se výtvarník Jiří Pitr, který byl stále nucen hrát… atp.

Naštěstí se mi však před 14 dny podařilo v archivu Honzy Dvořáka objevit dva již vetché listy průklepové kopie Otevřeného dopisu loutkářské katedře, který sepsali studenti zúčastněni na inscenaci a v němž je celá kauza přehledně, stručně shrnuta. Pro jeho závažnost (je tu zřejmý posun od výše citované besedy z r. 1960, s níž má ovšem několik styčných bodů, což znamená, že ani za rok se „ledy“ nepohnuly) i pro odvahu pisatelů (uvažme, že se psal r. 1961, vzbouřit se na jaře r. 1968, což byl případ můj a mých kolegů, bylo nepoměrně snazší) ho ocitujeme celý (jde o materiál dnes už asi zcela neznámý). Je téměř neuvěřitelné, že ona zmíněná „bomba“ explodovala – přesně na den – rok nato, co se uskutečnila diskuse J. Halíka s předchozím absolventským ročníkem, dopis je datován o den později. Takže… „do roka a do dne…“

„20. dubna došlo na zkoušce ’Dvou rozmarných operek´ v divadle LOUTKA k vážnému rozporu mezi režisérem a souborem. Režisér s. prof. Bezděk přerušil zkoušku a dal tento návrh na řešení situace: Soubor se má dohodnout, jestli je vůbec možné za daných podmínek pokračovat v dosavadním průběhu zkoušek, nebo zda by nebylo lépe práci ukončit v co nejkratší době a uzavřít ji pouze předváděcím představením. Jako důvod uvádí režisér těžké pracovní podmínky, které mu vytváří soubor a za nichž se nemůže odpovědně zhostit svého úkolu. To znamená, má-li dojít k představení, je nutné, aby se podstatně zlepšila pracovní morálka posluchačů. Jinak by byla další práce oboustranným mařením času a sil.

Návrh s. Bezděka dal podnět k zamyšlení nad problémy naší školy a školního divadla a my chceme na tomto místě poukázat na to, proč došlo k takové situaci. Také chceme dát podklad k diskusi o některých jiných problémech.

Inscenace ’Dvě rozmarné operky´ a situace kolem ní:

Soubor souhlasí s tím, že by další práce na inscenaci byla zbytečná. Z následujících důvodů: Od začátku naší práce jsme byli přesvědčeni, že jde o další průměrnou hru, zařazenou do repertoáru LOUTKY. Přesto jsme však přistupovali k práci odpovědně, protože jsme se domnívali, že průměrná hra není ještě důvodem k vytvoření špatné inscenace. Věřili jsme, že režijní invence hře pomůže, velmi brzy jsme se přesvědčili o opaku. Snad to bylo tím, že autoři byli současně režiséry, nebo tím, že s. prof. Bezděk měl mnoho jiných úkolů a překážek ve své práci (rázu technicko-organizačního).

Faktem však zůstává, že režie neměla jasnou promyšlenou koncepci. (Formulace žánru zněla ’aby to bylo roztomilé´.) Jestliže nějaká koncepce byla, nikdo nám neřekl jaká. Z toho vznikl při prvních aranžovacích zkouškách pochopitelný chaos. Hra se začala utápět v popisnosti a pouhé ilustraci textu. Dostali jsme nahrávku hudby, která byla v rozporu s výtvarným pojetím. (Výtvarnice slyšela hudbu až po zhotovení dekorací a loutek v dílnách. Do té doby pracovala podle dispozic režisérů, které se několikrát měnily.) Orchestrální nahrávka se také značně lišila od nahrávky pracovní a mnohé scény se musely aranžovat znovu. Objevila se hluchá místa, která se zaplňovala narychlo dopsanými texty.

Nejzávažnější na celé věci je fakt, že textové předlohy ’Generálské operky´ i ’Landeborka´ nemají podle našeho názoru co říci dnešnímu divákovi. Režijní práce myšlenkově hry nepodepřela. A jestliže se uvedení her odůvodňovalo jejich protiválečnou tematikou, jsme přesvědčeni, že tento důvod před veřejností neobstojí. Věříme tomu, že kdyby režijní výklad byl jiný, pracovali bychom na inscenaci s plným zaujetím“.

I když opět připustíme, že část viny mohla být i na straně studentského ansámblu, přečteme-li si autorský doslov ke knižnímu vydání „Generálské operky“ (HPL 50, Orbis 1960) pak – zvláště pokud jde o otázky výkladu a koncepce – můžeme dát studentům za pravdu! Rekapitulací práce na operkách se však studenti nespokojili a vyjádřili se i k obecnějším a zásadnějším otázkám práce na škole a v LOUTCE:

Repertoár LOUTKY.

Náš názor na mylné zařazení ’Dvou rozmarných operek´ a nedůvěra k dramaturgickému plánu vůbec nejsou ojedinělé. Již mnohokrát bylo poukazováno posluchači, obecenstvem i oficiální kritikou na nízkou úroveň inscenací v LOUTCE. Pedagogové katedry a někteří kritici vidí hlavní důvod v práci posluchačů. Je to jen část pravdy. Hlavní vinu na tomto stavu nese problematická dramaturgie divadla. Je-li klíčem k výběru her vystřídání všech druhů loutek, je naprosto nepochopitelné, že během našeho působení v LOUTCE bylo uvedeno 5 maňáskových a 2 marionetové inscenace; přitom většina profesionálních divadel hraje javajkami. Dále se domníváme, že pro studijní účely by bylo vhodnější uvádět buď dobré loutkářské novinky, nebo osvědčené klasické texty, které by provokovaly posluchače k tvůrčímu zápalu. Víc než dosavadní průměr.

Naše předchozí poznámky, týkající se problémů ve školním divadle, jsou nejenom reakcí na momentální stav, ale mají své hluboké kořeny v celém předešlém studiu na loutkářské katedře. Přišli jsme na tuto školu s přesvědčením, že jdeme na vysokou školu divadelní, kde starší nejenom předávají zkušenosti nám mladým, ale všichni společně hledají nový, současný divadelní výraz, který by byl konkrétním naplněním úkolů kulturní revoluce. Slyšeli jsme při příchodu do školy, že loutkoherec je herec a ještě něco navíc. Věřili jsme tomu. Brzy jsme poznali, že v tomto směru nám loutkářská katedra dává minimum. Zjistili jsme, že je schopna dát pouze základy řemesla a teorie. To se nám zdá na vysokou školu uměleckého směru málo. Na to není třeba čtyřletého studia na loutkářské katedře.

Je například zajímavé, že práce posluchačů výtvarné specializace převyšuje v novém estetickém chápání výrazu loutkového divadla ostatní obory. Je to patrně tím, že je výtvarníkům dána možnost svobodně rozvíjet svůj talent a fantasii pod správným vedením pedagoga. Naproti tomu v oboru režie a loutkoherectví jsou důkladně zachovány staré metody – bez snahy hledat nové možnosti provokování zájmu a fantasie posluchačů. Právě tento kruh mezi chtěním něčeho nového a neustálým omezováním prorazí jen některé výrazné individuality, které svůj umělecký záměr uskutečňují právě přes výtvarnou a režijní stránku (Srnec, Palečková, Švankmajer). Ke zlepšení této situace by bylo mnohem prospěšnější namísto dvou semestrů dějin českého divadla loutkového, fysické loutkářské přípravy, přednášek režie a dramaturgie ’v kostce´ a některých dobře myšlených, ale špatně vyplněných předmětů (základy herectví, sborový zpěv, hudební nauka) zařadit předměty, které by daly posluchačům umělecko-teoretickou výzbroj a burcovaly jejich tvůrčí fantasii. Například dostatečný počet hodin herectví, pohybová výchova, hlubší hudební výchova a estetika. Tyto předměty pochopitelně musí přednášet vysoce kvalifikovaní a umělecky fundovaní pedagogové. Tento požadavek se vztahuje i na hlavní předměty.

Toto jsou hlavní příčiny, způsobující u většiny posluchačů průběhem studia zklamání a v závěru konflikty s pedagogy ve školním divadle, a event. odklon od loutkového divadla vůbec.

Jsme si vědomi, že v tomto dopise jsme zdaleka nevyčerpali všechny problémy, které by potřebovaly hlubšího rozboru. Jistě také ne všechny poznámky jsou přesně formulovány. Věříme však, že tento dopis, psaný na podnět fakultního výboru ČSM a na základě situace v LOUTCE, otevře širší diskusi o problémech loutkářské katedry a její studijní scény.

V opise na vědomí: děkanátu DAMU, fakultnímu výboru KSČ, fakultnímu výboru ČSM. V Praze, dne 21. IV. 1961. Za IV. ročník Jitka Bulánková (Dvorská) v.r., stud. vedoucí, za III.ročník Radka Malá v.r., stud. ved.

Pokud je mi známo, na koleji v Hradební se poté uskutečnila konfrontační schůze, kde si studenti i autoři-režiséři spolu s vedoucím katedry dr. Kolárem údajně vše „vyříkali“. Snad ne zbytečně… Z kusých informací lze vyvodit, že jistá snaha o nápravu tu byla, např. ve 2. ročníku učili loutkoherectví Emil Havlík a Jan Dvořák, tedy osobnosti výrazně odlišné, ba protikladné, atp. Další inovace následovaly rok nato (zmíníme se o nich později). (V témže roce ovšem také dr. Kolár „položil“ funkci vedoucího KL a škola přišla o LOUTKU – i o tom později). Za sebe mohu dodat pouze tolik, že – dle mého soudu – obě předlohy studenti shledali lehčími, než skutečně byly. Landebork je tu a tam uváděn dodnes (alespoň koncertně) a pokud jde o Generálskou operku, tak za necelý čtvrtrok zažila téměř triumfální přijetí na X. Loutkářské Chrudimi (byl jsem mu ve 14 letech přítomen a sdílel ho). Zasloužil se o to amatérský soubor ZK DRUŽBA ze Smiřic, který uchopil předlohu s plnou důvěrou, využil jejich předností a především zvolil stylově naprosto adekvátní koncepci, využívající plošných loutek. Hlavní „hit“ dílka „Jinak to nemůže být…“ ještě dlouho zněl v uších… A operka obstála i při své jediné profesionální prezentaci v plzeňské ALFĚ (1984). Samozřejmě byla uváděna pro dětské publikum. Malovaná dřevěná scénka Aloise Tománka „zalidněná“ loutkami inspirovanými šumavskými dřevěnými hračkami se stala ozdobou řady výstav.

O inscenaci smiřických na LCH referoval pedagog KL, dr. Jan Malík (pod pseudonymem Jiří Kubeš; viz Čsl 1961/8). V úvodu se však vrací k událostem na škole. A čtenář tak trochu nevěří svým očím… „Takřka bezprostředně před chrudimským festivalem bylo kolem Bezděkovy-Rödlovy ’Generálské operky´ – v souvislosti s jejím nastudováním v pražském fakultním studiu LOUTKA – plno diskusního šumu. Složitá spleť příčin a následků způsobila, že vznikly pochyby o správném ’společenském dopadu´ inscenace, a tak se první jevištní prověření této žánrově zajímavé novinky muselo spokojit s dvěma či třemi závěrečnými předváděcími zkouškami. Nakonec padlo rozhodnutí, že inscenace zůstane jen interní záležitostí školní scény a že nebude zařazena do normálního repertoáru Divadla LOUTKA – a už tu byly náznaky, že tento nezdar předurčí vůbec celý další osud této zpěvohříčky…“ Nemohu si pomoci, ale položím-li si vedle sebe studentský dopis, a toto poněkud bohorovné shrnutí, nemohu se zbavit dojmu, že škola – alespoň pro veřejnost – celou „aféru“ zametla pod koberec a oněch výše zmíněných, nejspíš jen zcela účelově vyslovených „pochybností“ zneužila k desinterpretaci událostí, jež se na škole odehrály.

Nicméně… studentské vzpoury snad přece jen nakonec – „do roka a do dne“ – přinesly určité dílčí úpravy studijních plánů, určitá dílčí zlepšení. Výuka loutkoherectví byla nově rozdělena jen do dvou disciplín (loutky spodové a marionety), přičemž důraz byl kladen právě na výuku loutek spodových, jímž byl věnován větší počet lekcí. Inspirován studenty byl patrně i předmět „loutkoherectví“ zařazený do 1. ročníku, a proponovaný jako zkoumání estetických zákonitostí a specifičností herectví s loutkou jako takovou. Zlepšila se i koordinace mezi náplní výuky loutkoherectví a hlasových disciplín (byl studován týž text), jakož i mezi „herectvím s loutkou“ a „hereckou výchovou“. Bylo dbáno i o to, aby se paralelně studovaly texty prozaické a veršované. Určitě cenná a podnětná byla i umožnění konfrontace mezi pedagogy značně rozdílného ustrojení, směřování a názorů, kteří vyznávali přímo protikladná východiska i cíle, k jejichž dosažení volili zcela odlišnou metodiku (např. v tehdejším 2. ročníku vyučovali loutkoherectví Emil Havlík z ÚLD a Jan Dvořák z D S + H). Ke změně došlo i v zahájení specializovaného studia – loutkoherectví, režie-dramaturgie (s podmínkou dodržení věkové hranice 20 let)a výtvarnictví a technologie, z 3. do 2. ročníku. Zároveň se otevřela možnost postgraduálního dálkového studia na větvích R/D a V/T pro absolventy oboru loutkoherectví.

V této konstelaci tedy vstoupila KL DAMU do svého jubilejního desátého roku existence, roku, který přinese další otřesy a turbulence!

(Pokračování)

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2014]

Pavel Vašíček, 27. 4. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.