Přelet nad loutkářským hnízdem
Václav KlemensFoto: Archiv Divadla loutek

Loutkové divadlo je pro mne inspirací i výzvou

Václav Klemens se narodil 23. května 1964 v Opavě. Vystudoval na PdF UP v Olomouci učitelství s kombinací matematika – základy techniky, a vedle toho se věnoval amatérskému divadlu.

V letech 1987–1992 byl posluchačem na pražské DAMU (obor činoherní režie), po skončení studií nastoupil na dva roky do olomouckého divadla, odkud odešel v r. 1994 do Divadla Petra Bezruče, kde setrval šest sezón. V roce 2000 nastoupil jako umělecký šéf činohry do opavského divadla a v roce 2004 přešel na stejný post do olomouckého divadla. V roce 2007 se stal režisérem a uměleckým šéfem v Divadle loutek v Ostravě.

Jste formací činoherní režisér, ale v poslední době jste vytvořil řadu loutkových inscenací v Divadle loutek, kde jste šéfem. Čím vás loutky zaujaly a kde cítíte jako režisér a tvůrce jejich omezení?

Svůj vstup do loutkového divadla ze světa činohry stále pořád vnímám jako šanci pro obě strany – vzájemně se inspirovat. Dlužno podotknout, že v našem hereckém souboru je více těch, kteří mají za sebou činoherní školení. Stejně ta mnohost loutkářských technik znamená vždy nanovo a jako poprvé přistupovat k materiálu, prostřednictvím kterého se bude věc inscenovat. A loutkohercem se člověk může stát až v praxi, v doteku s tím konkrétním materiálem. Jsem stále zaujat téměř nepřebernými možnostmi loutkového divadla. Poté, co jsem překonal ostych a úctu k dovednostem loutkářů, cítím v loutkovém divadle omezení, která se týkají mne samotného.

Stále zajímavější festival Spectaculo Interesse přinesl zejména v posledním ročníku výrazný akcent na loutkové divadlo a jeho prostředky. Které inscenace vás na festivalu nejvíce zaujaly či ovlivnily?

To, že se na našem festivalu objevují představení, která pracují prostředky loutkového divadla, je dramaturgický záměr. Vyhledáváme inscenace, které významně zhodnocují již objevené, a také inscenace, které jsou něčím objevné a posouvají možnosti loutkového (a chcete-li alternativního) divadla. A také a především vyhledáváme inscenace, které nejsou jenom formálním experimentem, ale jsou neseny výpovědí o světě, ve kterém žijeme. V tom posledním ročníku jsem neměl žádného výsostného favorita, ale k představením, která mne nejvíc bavila, patří Naivní divadlo se svým originálním převyprávěním Budulínka. A také autorské představení Caroliny Khoury s názvem Ginodrama pro ten tragikomický rozměr (umocněný navíc v samotném základě – o mužském světě hraje žena). Rovněž mě moc bavil soubor z Finska, který předvedl v ulicích Ostravy svou „gorilí policii“ v performanci Security supervision.

V Divadle loutek vytváříte řadu inscenací pro mládež, jaké jsou vaše zkušenosti s tímto publikem a jak dalece jim vycházíte vstříc v dramaturgii či ve formálních prostředcích?

Myslíte takový ten nesnesitelný věk, kdy člověk zúčtoval s dětstvím, dospělý ještě není, ale stejně se chce se světem dospělých poměřovat? Existující dramatika pro takové publikum dohromady nic nenabízí. Připravit něco tematicky blízkého má malou naději na úspěch a spíše to zaujme mladší diváky (např. Tajný deník Adriana Molea), takže nezbývá, než odkrývat témata přitažlivá pro mládež ve věcech, které jsou vlastně určeny dospělým (např. Liška Bystrouška).

Jaká témata vy, jako režisér, ve své tvorbě upřednostňujete? Ve vašem dramaturgickém plánu se objevuje řada adaptací literárních děl. Budete v této linii pokračovat?

V současném loutkovém divadle ani nejsou autoři, jejichž hry by procházely divadly napříč republikou. Autoři jsou maximálně spjati s jedním divadlem, případně s konkrétním projektem. To třeba v Polsku se dramatické tvorbě pro děti a mládež věnuje daleko větší pozornost, původní tvorba se těší podpoře. Z našeho pohledu jsou tam autoři hýčkání. Dramaturgie našeho divadla si výpůjčkami z literatury tak trochu vypomáhá. A zdá se, že jistým způsobem nevyhnutelně v tom budeme pokračovat. A jaká témata jako režisér upřednostňuji? To by mne také zajímalo. Mohl bych si něco vymyslet, ale raději poctivě odpovídám, že nevím.

Jakou vidíte šanci pro loutkové divadlo do budoucna?

V minulém století byla oblíbená otázka: Myslíte, že přežije rok 2000? A já odpovídám: Ano, přežije rok 2000. – Ale vážně: Otázce spíše rozumím jako otázce po smyslu práce, kterou děláme. Víru ve smysl našeho konání na poli loutkového divadla neztrácím. A zatím ani nepochybuji o budoucnosti loutkového divadla. Dokonce si myslím, že loutkové divadlo v budoucnu ze sebe sebevědomě strhne přílepek s názvem „alternativní“.

V čem jsou v oblasti českého loutkového divadla v daném momentě podle vás rezervy?

Je to spíše povzdech nad tím, kam za posledních dvacet let vyústilo směřování katedry DAMU, která historicky připravovala loutkáře. Ale ten odklon od loutkářství vnímám jako dočasný, jako nutný a nevyhnutelný proces, který nastal po pádu železné opony a otevření se světu. Přičemž naše světovost je právě v té tradiční české loutkářské škole. Nebo byla…?

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2014]

Nina Malíková, 6. 3. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.