Přelet nad loutkářským hnízdem
Jak kohouti oarvili svět - Divadlo MinorFoto: Petr Neubert

Vy nejste blázen, vy jste magor!

Provokativní prozaické texty a básně užívající slovník běžné mluvy, včetně vulgárních výrazů, nám dnes připadají přirozené, nijak zvlášť se nad tímto stylem nepozastavujeme. Byly však doby, kdy soudy za takové umělecké vyjádření tvrdě odsuzovaly, byly doby, kdy zlí lidé dávali do vězení ty hodné… A právě na to se snaží náctileté diváky (10+) upozornit nová inscenace pražského divadla Minor Jak kohouti obarvili svět, kterou

Texty Ivana Martina Jirouse psané pro děti oslovily mnohé vedoucí literárně-dramatických oborů základních uměleckých škol už na začátku 90. let, kdy v roce 1991 vyšla kniha Magor dětem. V souvislosti s tím je pozoruhodné, že se dramaturgie stálých divadel tomuto autorovi nikdy příliš nevěnovala. Vezmu-li v úvahu, že se mi podařilo dohledat pouze dvě inscenace inspirované Jirousovou tvorbou, navíc určené dospělému publiku, připadá mi dramaturgická volba Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka neotřelá a záslužná. Scénář pro svou inscenaci však neomezili pouze na texty Ivana M. Jirouse, nechali se inspirovat i dílem dalších dvou undergroundových autorů soustředěných kdysi kolem samizdatového časopisu Vokno. Příběhy O bláznovi, který sázel stromy (František Stárek), O čarovné zahradě (Jana Veselá), Velikonoční pohádku o kohoutech, bouřce a duze (I. M. Jirous) a verše z knih Magor dětem a Magorovy labutí písně tvůrci logicky využili k přiblížení atmosféry komunistické totality těm, kteří o tomto období slyšeli jen od svých rodičů či prarodičů nebo o něm četli v učebnicích dějepisu.

Jarkovský s Vašíčkem si jako model zvolili rodinu režimně nepohodlného spisovatele (Ondřej Pavelka v alternaci s Petrem Stachem). Nejde zde přímo o ztvárnění I. M. Jirouse, i když inspirace jeho životem je značná. Divadelní rodina zahrnuje kromě tatínka také maminku (Monika Načeva), dceru Františku (Anna Bubníková) a dva syny (Pavol Smolárik a Ondřej Bauer). Proti nim stojí zhmotnění totalitního zla, všech komunistických kádrů a prorežimních postav v podobě herce Petra Reifa, který v průběhu představení skvěle a výstižně ztvární role od policejního komisaře, vězeňského bachaře, přes učitele a ředitele školy, lesníka, strážce hranic, montéra Šedu z elektrických závodů, domovního důvěrníka Sivka až po sociální pracovnici Šedivou. Jeho postavení v inscenaci výrazně podtrhuje nápad kostýmní výtvarnice Terezy Venclové, která herce oblékla do hnědé teplákové soupravy a pro odlišení jednotlivých postav vymyslela jednoduché symboly – výložky na ramenou, učitelskou píšťalku, kravatu, lesnický klobouk apod.

Účelně řešená je také scéna navržená Kamilem Bělohlávkem, která sestává ze dvou plánů: v popředí je obývací pokoj, za jehož stěnou je ve výšce asi dvou metrů nad podlahou zakrytý prostor pro muzikanty, který je využíván i pro stínohru zobrazující pohledy do jiného, lepšího světa. Velká plocha stěny posléze slouží i jako „plátno“ pro projekci a také jako koncertní pódium. Krátké pasáže se hrají i na boční horní lávce a v zadní části hlediště. Na pravém boku jeviště z pohledu diváka je několika panely ohraničená vězeňská cela, v níž téměř po celou dobu píše své dílo undergroundový spisovatel, a stává se tak vypravěčem a hybatelem celého představení.

Jako prolog funguje krátké vysvětlení, že bývala doba, kdy zlí lidi dávali do vězení ty hodné, a jakmile některé z přítomných dětí v publiku zareaguje, že to byl komunismus, začíná se. Za klavírního doprovodu, který vzbuzuje pocit siesty, a za přítomnosti harmonického manželského páru je ze scény postupně odnášeno veškeré vybavení obývacího pokoje a na zemi zůstává jen bíle ohraničený prostor v místě, kde dříve stálo kanape, stůl, židle, křeslo… Nakonec jsou manželům zabaveny i hrnečky s kávou a naposledy foukací harmonika. Tatínek je odveden do vězení, kam je mu zanedlouho doručen balíček s chlebem, do něhož maminka zapekla foukací harmoniku, svíčku, sirky a taky tužku a papír (moták), aby tatínek mohl psát básně a příběhy. Obraz je skvěle vymyšlený a silně působivý především pro toho, kdo komunistickou totalitu zažil, nejsem si ale jistá, funguje-li tak dobře a zřetelně pro děti tímto obdobím nepoznamenané. Hlavní hrdina se policejní razii nijak nebrání, přijímá ji s úsměvem, bez nucení, ba dokonce se může chvílemi zdát, že likvidátorům jaksi napomáhá, neobjeví se žádné náznaky násilí ze strany konfiskátorů. Ano, může to tak být, já osobně jsem byla tímto entrée okouzlena, ovšem dětský divák potom nevnímal tatínka ve vězení jako oběť, ale viděl ho oblečeného do vězeňského mundúru jako zloděje…

Právě tuto dvojlomnost pohledů považuji za jistou slabinu celé inscenace, která jinak ve své podstatě výborně vystihuje a popisuje totalitní období. Problém dvojího výkladu, resp. porozumění vyvstává také v příběhu O bláznovi, který sázel stromy. Když malý kluk na smetišti náhodou spatří břízu a je očarován její krásou, vyptává se otce, co to bylo za strom. Otec se zdráhá vyprávět mu o bříze, o tom, že je zakázané ji pěstovat, protože je považována za neužitečný strom, ale nakonec se rozvypráví o době, kdy břízy rostly všude, kdy se mohlo chodit ven i po setmění a kdy neexistovaly žádné podobné zákazy. Chlapec vše, co se dozví, neuváženě řekne ve škole a zapříčiní tak uvěznění svého otce a vlastní pronásledování, které má vést k zavření do VPD, tedy vězení pro děti. Symbolika příběhu je zřejmá, působivá, scénicky krásně řešená (bříza coby bílá tanečnice – baletka), ovšem některé děti v publiku nedokázaly tuto metaforu přijmout, bránily se vzít do hry fakt, že jim někdo tvrdí, že bříza neexistuje, když ony ji znají. Kéž by se přes tento silný pocit křivdy, který potřebovaly vykřičet nahlas, dokázaly vžít do rozporuplnosti totalitního světa a uměly se ztotožnit s jednáním hlavního hrdiny. Ne-li, obávám se, že pokud jim dospělý doprovod nedovysvětlil souvislosti, unikl jim smysl celého příběhu.

Podobně dvojsečná je scéna, v níž do rodiny přijde pracovník elektrárenské společnosti odpojit elektrický proud, protože maminka nezaplatila složenku. Ve scéně se řeší složitá etická otázka lži – je lež někdy přípustná, nebo ne? Do kontrastu jsou dány dvě situace: jedna, kdy kluk tvrdí, že si před jídlem umyl ruce a je maminkou přistižen při lži, a druhá, kdy se maminka nejrůznějšími výmluvami o tom, jak se ztratila složenka či jak ji pošta nedoručila, snaží zabránit odstřižení elektřiny. Kolik dětí (i těch náctiletých) v publiku ale ví, že manželky politických vězňů měly potíže se sháněním zaměstnání, a tak jim často chyběly peníze na zajištění základních životních potřeb?

Mnohé momenty jsou režisérem dopředu předpřipravené, aby v pravý okamžik vstoupily do hry a posunuly děj (např. stavba kola pro domácí elektrárnu – nejprve je důvodem, proč se vydat na smetiště, posléze postavené kolo poslouží jako prostředek útěku a ještě dále je kolo využito právě jako domácí elektrárna, která rozzáří a rozjásá pohaslý domov). Funkční a stylově čistou součástí inscenace je také rocková – živě provozovaná – hudba, včetně výborných pěveckých výstupů herců, a dále projekce, která hraje významnou roli především ve chvíli, kdy tatínek bere děti na výlet na prohlídku svého rodiště a s jistou nostalgií a poezií jim vypráví o zážitcích nejen z dětství, které vyvolávají pocit romantické a krásné minulosti. Idylu rodinné výpravy rozbije návštěva sociální pracovnice Šedivé, která děti v projekci dostihne trabantem na vesnické louce a zároveň nekompromisně a opravdově vkročí do jejich domova při namátkové večerní kontrole. Jako doslovnou inspiraci vezme tatínek její požadavek, aby si doma alespoň vymalovali ty hnusné a špinavé stěny. Přinese plechovky s barvami a zavelí dětem: „Malujte cokoli!“ Rozjede se tak divoká undergroundová produkce, při níž je pomalováno všechno, včetně oblečení, a při níž tatínek vypráví dětem na dobrou noc Velikonoční pohádku o kohoutech, bouřce a duze, která však bohužel zaniká v barevném reji, hudbě a v komisním výstupu pracovnice Šedivé, která oslovuje publikum přímo v hledišti. Nevítaná návštěva vrcholí momentem, kdy tatínek vypráví o tom, jak zelené skořápky obarvily paní Šedivou, a vylije kbelík zelené barvy na hlavu Šedivé a přejmenuje ji na paní Zelenou. Překvapivěji – a také jako jisté morální pokoření totalitního systému – situace vyznívá, pokud herci v barevném reji malují pouze po stěnách (první repríza), nikoli také po sobě navzájem (premiérové představení). Každopádně tato divoká scéna a její zakončení slovy „…a bylo vidět modré nebe a vyšlo slunce, amen“ působí jako závěr inscenace. Slušelo by se už jen poslat děti spát a slíbit jim, že až se probudí, bude tatínek z vězení doma. Tvůrci inscenace však po tomto vrcholu cítili potřebu přidat ještě jakési zklidnění, a tak prezentují verše z Jirousovy knihy Magor dětem, což působí jaksi zdlouhavě a rozpačitě.

Je zřejmé, že předat zprávu o životě v totalitě není vůbec jednoduché, třebaže je to velmi potřebné. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem a se svým týmem se o to snaží velmi seriózně, nápaditě a s citem pro situace, metaforu i s jistou dávkou humoru jim vlastního. Svým přístupem si dokázali získat nejednoho dospělého diváka, kterému jsou jasné všechny souvislosti, a tudíž mu nabízené metafory dobře fungují. I děti se jednotlivými situacemi a obrazy baví, otázkou však zůstává, jestli si v sobě odnášejí hrůzu z pocitu nespravedlnosti a bezpráví totalitního režimu.

Divadlo Minor

Námět: Ivan Martin Jirous, František Stárek, Jana Veselá, scénář: Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, režie: Jakub Vašíček, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, scéna: Kamil Bělohlávek, kostýmy: Tereza Venclová, hudba: Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Luboš Nohavica, pohybová spolupráce: Lenka Vagnerová, projekce: Matěj Pospíšil

Psáno z premiéry 12. ledna 2014 a z první reprízy 18. ledna 2014.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2014]

Vojtíšková Zuzana, 6. 3. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.