Přelet nad loutkářským hnízdem

Loutkářská katedra DAMU – prvních 20 let (1952–72)

V letech 1959 a 1960 dochází k první přímé konfrontaci různých pohledů na československou profesionální loutkářskou tvorbu, a to na I. celostátním festivalu státních loutkových divadel v Liberci. Kralovalo zde KOLD v Karlových Varech se Svatoňovou pantomimickou úpravou Pehrova-Spáčilova Gulivera v Maňáskově, spolu s Cirkusem v divadle a Velegrandteátrem Spejbl skupiny Salamandr D S + H, libereckým Tajemstvím zlatého klíčku E. Borisovové, Pavlíčkovým Slavíkem (ÚLD, Praha) a teplickou Erbenovou Kyticí. Na opačném pólu se ocitlo začínající VLD z Hradce Králové (Simanovův Kohoutek Zlatý hřebínek) a KLS České Budějovice s Hrubínovou Šípkovou Růženkou. Modernější, méně konvenční přístupy tedy jednoznačně získaly prim. KL DAMU se zde bohužel neprezentovala (už to o něčem svědčí), ale studenti přítomni byli. Ještě významnější pro další vývoj byl patrně divadelní festival a seminář v Karlových Varech, který se uskutečnil o rok později a na němž pražské ÚLD předvedlo sedm svých reprezentativních inscenací (až na jednu, z dílny dr. Jana Malíka). A bylo to asi poprvé, kdy byla – především ústy Jana Dvořáka a Miloše Kirschnera – zcela naplno a veřejně – vyslovena narůstající skepse ke stále panujícímu, ale již notně zaprášenému modelu á la ÚLD. (Naopak byla s nadšením přijata „světová premiéra“ Aškenazyho Šlamastyky s Měsícem, která pro Malíka osobně i pro jeho divadlo znamenala první svěží průvan a vykročení na méně prošlapané cesty, zásadní zvrat ovšem nikoli.) A zde je třeba připomenout, že KL DAMU byla v těchto prvních letech existence svázána s ÚLD pupeční šňůrou, právě odtud se rekrutovala značná část pedagogů odborných loutkářských předmětů, jejichž učební plány vycházely z výše zmíněného „malíkovského“ modelu quasirealistického loutkového divadla a ve výsledku měly patrně směřovat opět zpátky k němu.

Naznačili jsme už posledně, že ve škole (i přes několik podnětných experimentů, jež se nakonec podařilo uskutečnit) zvolna vzlínala jistá nespokojenost se stávajícím stavem a ve vztazích studentů a částí pedagogů se objevily trhliny. Některé otázky, některé problémy už zkrátka „visely ve vzduchu“. A tak asi ne náhodou se 20. dubna 1960 uskutečnil rozhovor Jindřicha Halíka s posluchači 4. ročníku (1956–60), o jehož absolventských inscenacích jsme pojednali výše. Rozhovor byl určen pro časopis Československý loutkář, kde však nikdy nevyšel. Několik citací z něho (přesněji řečeno z kopie strojopisu) se však objevilo teprve po dvou letech v článku Radovana Krátkého O mladých, starších a starých loutkářích, otištěného č. 20–21 V. ročníku Divadelních novin (1961/62). K článku (a reakci na něj) se ještě později vrátíme. Mně se naštěstí – v pravou chvíli a vcelku náhodou – podařilo v archivu Jana Dvořáka objevit, dnes už asi velmi vzácnou, další kopii neotištěného článku. Dovolím si ocitovat z něj alespoň několik nejzajímavějších pasáží… Nejprve několik čísel: „Dnes je nás 7; v prvním ročníku nás bylo 11, k tomu 1 externí posluchač. 4 tedy odešli – 3 na vlastní žádost a 1 byl vyloučen… Co se týče specializací: 5 loutkoherců (z toho 1 navíc specializovaný jako technolog), 1 výtvarník, 1 výtvarnice současně se specializací režijní a dramaturgickou“ (Glogarová, Krůtová-Zapletalová, Valentová, Slepička, Čisárik + Bielek + Palečková).

Hned na počátku nelze přehlédnout dotaz ze strany studentů (který jako by předjímal, vše co následovalo): „Můžeme mluvit upřímně?“ J. Halík odpovídá: Samozřejmě – nic jiného by nemělo cenu.„ Studenti tedy pokračují:

“Pro praxi nám dala nejvíc práce v LOUTCE. Přišli jsme do LOUTKY už ve 3. ročníku – a to bylo v zásadě moc dobře… V LOUTCE jsme totiž nepoznávali jen tvorbu divadelního představení jako celku – ale začali jsme se teprve pořádně učit hrát s loutkou…„ (Citovaná hodnocení hereckých výkonů v “třeťáckých„ inscenacích jejich slova potvrzují – pozn. P. V.)

Na udivenou reakci J. Halíka “čemu se tedy učili v prvních dvou ročnících v hodinách herectví s loutkou?„ odpovídají s povzdechem na začátku: “Nu – herectví s loutkou… Ale z těchto hodin jsme si tolik neodnesli. V LOUTCE jsme pracovali s konkrétním cílem, pro publikum… Ve školních hodinách to byla práce jen na zkoušku, pro známku – a prakticky bez cíle. Třeba půl roku se omílal jeden jednoduchý dialog, a stejně to k ničemu nevedlo. Měli jsme se učit jakémusi ’řemeslu’ – a ono se to velmi často podobalo mechanickému klišé, samoúčelné drezuře, jen málokdy tvůrčí umělecké práci… Chtěli jsme poznat především základní principy – u marionety třeba odlišné od maňáska – prostě jakousi estetiku loutkářského projevu; tomu nás nikdo neučil… (Tohle asi později nejlépe uměl Jan Dvořák – pozn. P. V.)

Ani nám se nelíbí, že u nás nemají někteří pedagogové náležitou autoritu. Ale ta se nedá vynutit školskými prostředky nebo důležitým vystupováním, jak se o to někteří snaží… Tu musí dávat žáci vyučujícímu spontánně. (…) Takoví profesoři jako dr. Kolár, dr. Malík, Lander, Radok dovedou žáky přesvědčit, že ten jejich obor, ať už je to režie, dramaturgie nebo výtvarnictví, skutečně něco znamená… vyučujícím v loutkohereckých předmětech se to asi nedaří.„

A co teorie? “…Nejvíc jsme si odnesli z dějin českého i světového divadla – z hodin společných pro celou divadelní fakultu, kde dobře obeznámení znalci přednášeli dobře zpracovanou látku. Totéž se nedá říci o hodinách speciální loutkářské teorie. Víme, že nižší úroveň těchto přednášek je způsobena hlavně tím, že otázky loutkářské teorie nejsou dosud zpracovány, a nejbolestněji jsme pociťovali nejasnost v estetických principech herectví s loutkou…

Co vám tedy škola nedala? „Znalost speciální loutkářské estetiky… A hercům měla dát víc pro rozvití hereckého talentu; nejen jakési loutkoherecké řemeslo, ale herecké vzdělání vůbec – třeba i pohybovou výchovu, hudebně-rytmickou výchovu (což vůbec nesplňují hodiny klavíru či zpěvu). A ovšem kulturu mluveného projevu. A tady je příznačné, že víc než z hodin ’loutkářské jevištní řeči’ jsme si odnesli z hodin uměleckého přednesu, kde přednáší asistentka z herecké fakulty… Někdy se mluví o špatných loutkohereckých kvalitách posluchačů či absolventů jen proto, že nedovedeme hrát těmi obvyklými javajkami a tím běžným způsobem, jak je tomu ve většině divadel. Ale to my ani nechceme! Snad příliš nepřeháníme, myslíme-li si, že průměru takového hereckého umění – či řemesla – je možno se naučit ve dvouměsíčním kurzu a není třeba 4 roky studovat vysokou školu. Ale to my nechceme! Chceme hrát jinými loutkami a jinak – a o to se snažíme v LOUTCE (pokud to záleží na nás).“

Na tento (byť asi poněkud zjednodušující) pohled reaguje J. Halík vstupem, jímž jen přilévá oleje do ohně: „Pak se ovšem právem vytýká LOUTCE, že experimentuje – což by bylo v pořádku, kdyby jejím úkolem nebylo především připravovat žáky pro praktickou činnost v našich loutkových divadlech, kde se ’hraje obvyklými javajkami a běžným způsobem’.“ Studenti replikují jednoznačně: „Právem? Okamžik, tady nás moc věcí najednou provokuje k nesouhlasu. Škola má připravovat pro budoucí praxi v loutkových divadlech – ale to neznamená, že by nás měla učit přizpůsobovat se existující konvenci. Že má LOUTKA především pedagogické cíle? Nesporně – ovšem dobré experimentální představení je snad pedagogičtější než jalové netvůrčí napodobování. Či ne? Ať LOUTKA dělá experimenty – pokud se mezi námi najdou lidé schopní skutečného, cílevědomého a odůvodněného experimentu a s potencí ho uskutečnit. Ať dělá experimenty – když to nedělají jiná divadla. A mimochodem: i kritika vždycky hodnotí víc tahle představení, než ta ’pedagogická’!“

Tázající se zdá být poněkud zaskočen: „Zdá se, že vaše představy o loutkovém divadle, jak by mělo vypadat a jak byste je chtěli dělat, se hodně liší od současného stavu, že?“ A odpověď? „Ano. Totiž ne tak docela. Máme představu o našem loutkářství jen podle liberecké přehlídky. (sic!) A tam jsme našli některá představení podle svého vkusu – třeba karlovarského Gulivera nebo teplickou Kytici. Ovšem taky hodně představení takových, jaká bychom nikdy nechtěli dělat (nebo aspoň – proboha! – pořád). Chceme zkoušet nové žánry, nové techniky – jenom rozumějte: nechceme krkolomně experimentovat za každou cenu. Ale za žádnou cenu nechceme hrát jalově, konvenčně! Ale co dětský divák? “Říkáme snad, že nechceme hrát pro děti? Vůbec ne! Pravda experiment (je to tak nepřesné označení!) pro dospělé je snazší – ale i pro děti se snad dá hrát jinak než popisně realisticky a didakticky, ale umělečtěji – a přitom srozumitelně, nemyslíte? Ovšem pro dospělé chceme hrát taky.„

I když bychom snad připustili, že i studenti možná měli nějaké to “máslo na hlavě„ a že ne všechno měli dokonale promyšleno, přece jen upozornili na řadu neuralgických bodů výuky, a navíc jejich diskuse vyústila v postižení problémů celého tehdejšího československého loutkářství a především v deklarovanou touhu mnohé změnit. V tom je tento rozhovor cenný!

Je zřejmé, že se – na rozdíl od vystoupení v r. 1968, kdy některé problémy z r. 1960 stále ještě přetrvávaly – nejednalo o ostře konfrontační, “revoluční výpad„, ale klidnou diskusi, v níž nebyl nikdo konkrétní negativně označen… Proč tedy rozhovor v ČsL nevyšel? Důvody naznačují slova Jindřicha Halíka z polemiky s Krátkým (k níž se také ještě vrátíme) v ČsL č. 7/1962: “Zprvu jsem to také nepokládal za správné: domníval jsem se, že zveřejnění těchto materiálů a jejich veřejné prodiskutování může pomoci pedagogické práci katedry a že zároveň může zkorigovat a na pravou míru uvést některé mylné nebo nedomyšlené názory posluchačů. Redakční kruh Československého loutkáře (jehož třetinu tvořili tehdy pedagogové KL – pozn. P. V.) však po zralé úvaze rozhodl tyto materiály neotisknout a postoupil je jen k internímu projednání na katedře. Teď se ukazuje, že postup byl správný, že obavy ze škodolibého zneužití v případě zveřejnění byly naprosto oprávněné, že předvídané vytrhování některých pasáží z kontextu a tím zkreslování smyslu rozhovoru jako celku bylo naprosto reálné – dokazuje to právě článek s. Krátkého.„ (Krátkého citace byly limitovány místem, ale neotiskl nic, co by studenti neřekli.) Z perspektivy půlstoletí se mi však přece jen jeví sympatičtěji postoj autora článku v DN v této věci: “Nevím, proč by se veřejnost neměla dovědět, co hýbe myslí budoucího loutkáře. Jsem dokonce přesvědčen, že veřejná diskuse kolem tohoto článku mohla přinést mnoho dobrého a leccos ujasnit. Je totiž pozoruhodné, že žáci tu narážejí na tytéž nedostatky, o nichž byla řeč na začátku (stati R. K., z níž jsme dosud necitovali – pozn. P. V.): pedagogové, osnovy, zmatek v teorii, malé základy praxe (hra s loutkou, jevištní řeč), nedostatek odborné loutkářské literatury„ (DN 1961/62, č. 21–22 ). Možná, že právě jistá malost a krátkozrakost, jež nadiktovaly ono nešťastné “cenzurní„ opatření, se podepsaly i na tom, že přesně do roka a do dne byl sepsán Otevřený dopis studentů absolventského a 3. ročníku vedení katedry, vyjadřující se již ke zcela konkrétní situaci (viz dále). Tím, že problémy byly zameteny pod koberec, se nejen nevyřešily, ale spíše rozmnožily a prohloubily.

Nesporně záslužným a ambiciózním počinem bylo vyhlášení slušně dotované soutěže KL DAMU na loutkovou hru ze současnosti, byť její konečné výsledky byly – až na výjimky – skromnější. A rovněž onu proklamovanou “současnost„ si musíme představit v úzkých mantinelech tehdejší doby (protiválečná témata, krotké satirky, nejlépe na “imperialisty„ či byrokraty, počátky cest do vesmíru apod.). Část her (z 35) přihlášených do soutěže důkladně probral ve svém referátu o dramaturgii, předneseném na již zmíněném festivalu a semináři ÚLD v K. Varech dr. Erik Kolár (viz ČsL 1960/10). Jeho postřehy se pak vcelku věrně promítly i do závěrečného verdiktu poroty (pracovala ve složení F. Černý, J. Dvořák, E. Kolár a M. Mellanová). Odstupňované finanční odměny (8000 Kčs do 500 Kč) vytvořily na prvních místech následující pořadí: Zvítězila Aškenazyho Šlamastyka s měsícem v kontextu české loutkové hry i doby vzniku text vskutku mimořádný, originální především osobitým propojením lyrických a humorných prvků, který se dočkal několika inscenací. E. Kolárovi jedna z jeho episod posloužila k následujícímu vyznání: “Ve Šlamastyce s Měsícem uvidíte scénu, ve které se odpoutává od země raketa na měsíc. A pohádková holčička zrozená z leknínu hraje k tomu na spinet starou hudbu (Beethovenovu Měsíční sonátu – pozn. P. V.). Tento obraz je mi symbolem moderního loutkového divadla.„. Následovala Skořepova hra Dobrý den, jakési poněkud schematické loutkové “R.U.R.„ s protiválečným akcentem, a na místě třetím aktovka Milana Pavlíka Dostaveníčko u Jezerní brány a Augustova groteska Taškáři, vcelku hojně uváděná. Pavlíkova miniatura stojí za zvláštní zmínku, nejen kvůli v loutkovém divadle nevšednímu námětu… “Stín dívky zahubené atomovým výbuchem v Nagasaki (v některých materiálech je uvedena Hirošima – pozn. P. V.) čeká na amerického důstojníka, který svrhl pumu na město. Stín zahubené dívky, vržený měsícem na zříceniny Jezerní brány, čeká. A důstojník puzen vinou se opravdu vrátí na místo činu. Stín dívky ho políbí a voják umírá. V tu chvíli se zhroutí i to poslední, co zbylo z města Nagasaki, Jezerní brána„, ale především naprosto důslednému a organickému, s dějem spjatému využití nejrůznějších výsostně loutkářských prostředků (stínohra, luminiscence, marioneta důstojníka, navázaná na červených – “krvavých„ nitích, jež jsou v závěru přestřiženy apod.). Do repertoáru divadla LOUTKA se však soutěž nepromítla – až na jednu výjimku! Posledně jmenovaný titul, který autor doplnil o další dvě protiválečné grotesky – Generál a Poseidon se vrací a zastřešil názvem Proměny, byl na škole nastudován a stal se patrně poslední hrou premiérovanou na scéně LOUTKY (na jaře 1962). (Budu velmi vděčen za případné upřesnění, včetně inscenačního týmu!)

Za zmínku také stojí, že v r. 1960 bylo otevřeno dvouleté dálkové studium pro pedagogy, do něhož se mohli přihlásit pedagogové, kteří měli způsobilost pro kterýkoli druh školy, od MŠ po III. stupeň. Po absolvování mohli – dle své aprobace – učit loutkářství na pedagogických školách či pedagogických institutech a také na LŠU. Do prvního běhu tohoto kursu, který zahrnoval 4 předměty – herectví s loutkou, praktickou dramaturgii a režii, mluvní složku loutkoherectví a hlasovou výchovu – bylo přijato 20 posluchačů. Dálkové studium (včetně kursů pro zdravotní sestry apod.) pak pokračovalo i v dalších letech.

Se školním rokem 1959/60 se rozloučíme nahlédnutím do brožury, kterou vydal SČDU k 15. výročí DAMU a DISKU. Ta je dodnes cenným materiálovým zdrojem, obsahuje seznamy pedagogů, absolventů, soupis inscenací, fotografickou přílohu atd. A samozřejmě se tu představují i jednotlivé katedry, mezi nimi i KL. Stať, která zároveň mohla posloužit i jako zdroj informací pro nové adepty, napsal vedoucí KL doc. dr. Erik Kolár, který kromě propagace naznačuje i některé problémy… Z článku vyjímáme: “Sporá teorie loutkového divadla a malý počet pramenů zvláště v oboru loutkářské estetiky ukládají učitelům katedry úkoly zcela specifické, zejména na úseku metodiky výuky. Uplynulá léta byla vyplněna většinou hledáním a ani dnes nelze říci, že by tato etapa skončila. Při svém vzniku měla loutkářská katedra 5 odvětví: studovali zde loutkoherci, režiséři, dramaturgové výtvarníci a technologové (tu „studoval“ např. skladatel J. Kolafa – pozn. P. V.). Potřeba divadel vedla časem k tomu sloučit větev režisérskou a dramaturgickou v jednu a stejně větev výtvarnickou a technologickou. A v posledním roce došlo k další přestavbě: Katedra se stala v podstatě katedrou l o u t k o h e r e c k o u. Kromě loutkoherců vychovává však i výtvarníky a technology na speciálce, na níž se mohou přihlásit absolventi výtvarných škol; na této speciálce se uvažuje i o dálkovém studiu. Absolventi loutkoherci se mohou po působení v praxi přihlásit do dvouletého postgraduálního studia režijně-dramaturgického„. Co asi dr. Kolára a vedení školy vedlo k tak striktnímu omezení především režijně-dramaturgické větve? Po dvou letech bylo řádné studium R/D obnoveno, ale s podmínkou dovršení 20 let. (A je fakt, že ještě v r. 1966, kdy jsem dělal přijímací zkoušky, se R/D větev neotvírala – což nám ovšem zapomněli předem oznámit. Otevřeli ji až poté, když se na tento obor přihlásil K. Makonj a já + 2 bulharské studentky.) Možná i tato restrikce měla svůj podíl na tom, že KL vstoupila do svého dosud nejkritičtějšího období, o němž už byla a ještě bude řeč. Lze však ocenit (byť pozdní) sebekritiku: “V podstatě se např. nezdařil experiment před dvěma lety, kdy katedra vyslala na poslední semestr celý IV. ročník do brněnského divadla Radost, aby tam vytvořil druhý soubor.„

Ale abychom si opět na chvíli připomněli, v jaké době se při našem vzpomínání pohybujeme, přidejme na závěr ještě dvě dobově příznačné citace: “Především loutkáři musí znát život. Jako všichni ostatní posluchači fakulty, chodí i loutkáři v prvém semestru půl týdne do továrny, aby aspoň zhruba poznali práci dělníka. (Věru velmi zhruba… pozn. P. V.) O prázdninách se organizují pro celou školu žňové brigády. Do učebního plánu je zařazena, počínajíc druhým ročníkem, kulturně-osvětová činnost: Kulturní brigády do škol a dětských nemocnic a pomoc lidové tvořivosti. Pedagogové se snaží tuto mimoškolní činnost koordinovat, aby pokud možno nenarušovala pravidelnou výuku." (…) V socialistické společnosti však nestačí být pouze dobrým odborníkem. Zejména to nestačí v oboru, ve kterém se neoddělitelně pojí umění a výchova. Absolventi loutkářské katedry budou hrát převážně dětem. Budou vychovávat jejich charakter, prohlubovat jejich citový život, obohacovat jejich fantazii, učit je vnímat umění. A je třeba si uvědomit, že děti, kterým budou zítra hrát, budou pozítří budovat komunistickou společnost. (Ať budovali, jak budovali – nevybudovali… pozn. P. V.) To klade velké nároky na politickou, vědomostní a mravní výzbroj absolventů katedry. Výchova charakteru a občanských ctností, výchova v člověka kolektivního (loutkové divadlo je uměním kolektivním více než kterékoli jiné), výchova k etice socialistického umělce je vedle výuky v dobrého odborníka nejhlavnějším úkolem katedry. Cíle není zdaleka ještě dosaženo… (Skoro se chce dodat – naštěstí! – pozn. P. V.).

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2013]

Vašíček Pavel, 22. 12. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.