I bohové hrají divadlo 6

Dokončení studie Jany Vozábové, kterou jsme publikovali na pokračování v celém letošním ročníku Loutkáře, se věnuje námětům a příběhům balijského divadla.

Náměty, příběhy wayangu

Wayang kulit má také označení wayang kulit purwa, neboli „starý, původní wayang“. Dnes se toto označení pojí s repertoárem. Wayang purwa, nebo na Bali také parwa, dnes označuje představení stínového loutkového divadla, které čerpá příběhy výhradně ze dvou nejvýznamnějších indických eposů: Mahábháraty a Rámájany. Dalšími náměty stínového loutkového divadla jsou příběhy spjaté s čistě indonéskou tradicí. Jsou to Panji romance, příběh o dvou bratrech Cupak a Grantang nebo černou magií protknutý příběh Calonarang. Také se hrává částečně indická Tantri Kamandaka.

Mahábhárata

Mahábhárata aneb Velký boj mezi Pánduovci a Kúruovci, patří spolu s Ramajánou k nejstarším eposům světa, původem z Indie, kde byly oba sepsány v sanskrtu. Jedná se o epickou poezii, která byla pro staroindickou slovesnost charakteristická. Původní staré texty zde byly přednášeny u dvora za hudebního doprovodu, teprve později začaly být zaznamenávány.

Mahábhárata znamená doslova Velký boj (maha) mezi Bharatovci (bharata). Historický děj se odehrával zřejmě koncem rgvédského období někdy mezi 13–12.stol př. n. l. Hrdinové, kteří zde vystupují, jsou předkové krále Paríkšita a jeho syna Džanamédžaji, o němž pozdní védské texty hovoří jako o současníkovi. Ve védách se velmi často připomínají Bharatovci.

Indická tradice praví, že autorem Mahábháraty je Kršna Dvaipájana, Ostrovan, syn rybářské dcery Satjavatí a světce Parášary, později zvaný Vjása. Avšak rozsah i obsah eposu svědčí o tom, že jeho tvůrcem nemohla být jediná osoba a samo slovo Vjása je pouhým přízviskem, znamená „sestavovatel, redaktor“. Epos byl neustále po staletí doplňován až do konečné verze, která pochází z doby krátce před počátkem našeho letopočtu.

Hrdiny tohoto eposu je pět bratrů z rodu Panduovců: „Yudistira, vzor šlechetného a moudrého krále králů, Ardžuna, krásný miláček žen, nepřekonatelný lučištník, Bíma, hromotluk s pevnou ránou, dobrým srdcem a věčně prázdným žaludkem, a dvojčata Nákula a Sahadéva. Společně ctili zákony, božské i zemské, zatímco jejich sto bratranců, Kúruovci, včele s Durjódhanou propadli ráksasům, zlým silám hněvu, zloby a závisti. Chtěli moc a sílu Pánduovců, chtěli jejich smrt.“ Lstí zbavili Kúruovci Pánduovce jejich královské moci na celých 12 let, které museli pak strávit ve vyhnanství v hlubokých lesích. Během vyhnanství se snažil Durjódhana Pánduovce zničit v mnohých nebezpečenstvích, které na ně sesílal, ale bezvýsledně. Pánduovci se tak vrací po 12 letech, aby se opět ujali vlády, kterou jim však Durjódhana odmítá navrátit a dochází ke konečnému zúčtování, k velkému boji mezi dvěma příbuznými rody. Na straně Pánduovců bojuje jako jejich ochránce Kršna. Dochází k situacím, kdy se v boji střetávají otcové se svými syny, strýcové a dědové se svými vnuky apod. Je to krvavý boj, v němž přežijí pouze Pánduovci. Vítězem tohoto boje se však nikdo nestává. Teprve při svém vstupu do nebe Pánduovci dosahují svého nejvyššího poznání, které je skutečným vítězstvím.

Bhagavadgíta

Bhagavadgíta v překladu znamená Píseň Vznešeného, patří k nejposvátnějším knihám hinduismu. Je součástí Mahábháraty, tvoří jí celá 6. kniha eposu. Tato 6. kniha vznikla někdy kolem r. 200 př. n. l., v době, kdy už většina Mahábháraty byla sestavena. Bhagavadgíta je rozdělena na 18 zpěvů a dohromady ji tvoří 700 veršů. Tato nedílná součást Mahábháraty má speciální význam, neboť zde hrdina eposu, Ardžuna, je poučován Kršnou, vtělením Višnuovým, o základních principech a cestách hinduistické víry. Z tohoto důvodu bývá tato část eposu dodnes čtena jako klasická formulace hinduismu, ačkoli nepatří k védám.

Ramajána

Až téměř do počátku našeho letopočtu se literární tvorba dochovávala výhradně ústním podáním a písemně se nezaznamenávala. Světské náměty se objevovaly jen výjimečně a netěšily se takové vážnosti jako náboženské skladby nebo učebnice různých vědních oborů, a zůstávaly sice méně oceňovanou, ale o to oblíbenější složkou kultury nejširších vrstev obyvatelstva. Její hlavní součást tvořily nepochybně nejrozmanitější příběhy – legendy, mýty, pohádky, hrdinské zkazky, ale i bajky a povídky ze života – reprodukované jednotlivými vypravěči nebo předváděné skupinami mimů. Stejně jako Mahábhárata stalo se i vyprávění o Rámovi někdy kolem počátku našeho letopočtu základem přepracování v sanskrtskou epickou skladbu o 24 000 dvojverších. Tradice přisuzuje její autorství Válmíkimu. Narozdíl od Mahábháraty charakterizuje alespoň jádro Ramajány jednotný autorský rukopis. Pouze závěrečný sedmý zpěv se pak stylem a některými obsahovými odchylkami od tohoto jádra výrazně odlišuje, což vede k domněnce, že jde o pozdější dodatek od jiného autora nebo autorů. Zatímco v základních knihách vystupuje Ráma i přes všechnu idealizaci jako zcela lidský hrdina s občasnými slabostmi, učinily z něho dodatky k prvnímu zpěvu a závěrečná kniha jednoznačně Boha – vtělení jednoho z nejuctívanějších hinduistických božstev Višnua.

Pro další osudy Ramajány měla tato proměna rozhodující význam. Ze světského heroického eposu se stalo náboženské dílo, jehož závažnost daleko přesáhla hranice pouhé literatury. Ráma byl přijat jako sedmé vtělení mezi deset Višnuových hlavních mytologických inkarnací, ve kterých tento Bůh zachraňuje všechny tři světy (pozemský, nebeský i podzemní) před zkázou a nadvládou zla, a Válmíkiho sanskrtská Rámájana, později přeložená do všech kulturních novoindických jazyků, se stala nejoblíbenější četbou hinduistů.

Základní příběh Ramajány

Základním tématem eposu je životní pouť prince Rámy a jeho věrné manželky Síty. Ráma byl ustanoven jako následník trůnu. Nevlastní matka jej však přinutila, aby na 14 let odešel do vyhnanství a správu státu přenechal jejímu synovi. Ráma, provázený Sítou a mladším bratrem Lakšmanou, se usadil v lese Dandace jako poustevník. Prožil zde četná dobrodružství a pobil mnoho démonů, kteří kraj sužovali. Démonský král Ráhvana ze msty unesl Sítu do svého království na ostrově Lance. Ráma uzavřel spojenectví s opičím králem Sugrívou a pomocí jeho armády, vedené generálem Hanumánem, Lanku dobyl, Ráhvanu zahubil a Sítu osvobodil. V souladu s požadavky ortodoxní tradice ji však byl nucen zapudit, protože žila u jiného muže. Síta se v zoufalství vrhla do plamenů hranice, ale Bůh ohně ji nezraněnou vrátil Rámovi a vydal svědectví o její bezúhonnosti. Poté se všichni vrátili do sídelního města Ajódiji a Ráma se stal králem. Časem se však znovu objevily pochyby o Sítině ctnosti a ona se rozhodla podat konečný důkaz pravdy: požádala Bohyni Zemi, aby stvrdila její nevinu tím, že ji přijme do svého lůna. Zarmoucený Ráma se zřekl vlády ve prospěch svých synů a odešel na onen svět, kde se oba manželé opět šťastně shledali.

Postava Hanumana

Z Ramajány pochází také jedna z nejoblíbenějších komických postav indonéského divadla, opičák Hanuman, zdroj komiky, hrdinství a šibalských kousků. Hanuman je vtělením boha Šivy. Narodil se nebeské víle, apsarase, jménem Anjana. V Ramajáně je pověřen králem opic, Sugrívou, aby jako generál opičí armády pomohl Rámovi najít jeho ženu Sítu. Hanuman, jakožto pán větrů, doskočil až na ostrov Lanka a tam předal vzkaz krásné Sítě od Rámy. Poté postavil spolu s ostatními opicemi most přes moře, aby Ráma na Lanku mohl po tomto mostě dojít.

Hanuman je dnes také jednou z hlavních postav opičího tanečního dramatu Kecak, které je oblíbené především u turistů. V loutkách, ať už plošných jako jsou loutky wayang kulit nebo trojrozměrných, wayang golek, i v tanečním divadle, bývá zobrazován jako bílé stvoření – napůl člověk a napůl opice s dlouhým ocasem, věrný Rámovi.

Panji romance

Panji je legendární princ z východní Jávy. Na Bali je několik zpracování romancí o něm a jeho vyvolené, princezně Candra Kirana, které se dnes souhrnně nazývají Panji cykly. Princezna Candra Kirana záhadně zmizí v předvečer svatby s Panjim. Později, kdy vystupuje převlečená za muže, bývá Candra Kirana také nazývána jako Kuda Narawangsa. Zápornou postavou je démonický král Klono, který touží po princezně a je proto ochoten zničit i království Kediri, z něhož princezna pochází.

Je mnoho verzí příběhu. Jedna z nejznámějších vypráví o náhlém zmizení princezny a nastoupení démonky, která se vydávala za ní. Ta tvrdila, že jí tuto podobu dala Durga a jakmile si jí Panji vezme, tak se opět stane princeznou. Panji tedy chystal svatbu. Naštěstí princezně, která v té době byla unesena do lesů, dali bozi mužskou podobu a poslali ji zpět na zámek. V mužském přestrojení prozradila svoji skutečnou totožnost, odhalila převlečenou démonku a opět zmizela. Panji pak ji hledal v lesích, kde prožil mnohá dobrodružství, až se nakonec s princeznou, jako dva muži, potkali na bitevním poli. Tam ho ona měla zranit a teprve jeho krev jí měla navrátit podobu. Ona na to však neměla sílu, až se v boji Panji sám zranil o její sponku. Krev dopadla na zem a princezna se vrátila do své podoby a vše mělo šťastný konec.

Cupak a Grantang

Cupak a Grantang byli dva bratři zcela rozdílného vzhledu a charakterů. Cupak, starší sourozenec, byl tlustý, ošklivý s velkým břichem, vlasy jak licousy, co miloval jen jídlo. Naopak Grantang byl hezký mladý muž, který se líbil všem ženám a měl dobré vychování. Jednoho dne jim rodiče přikázali, aby šli pracovat na farmu. Grantang udělal, co měl přikázáno, zoral půdu, postaral se o výsadbu, vyčistil rýžová pole od škůdců a plevele. Cupak nedělal nic jiného, než že se potuloval někde po okolí a hledal něco k jídlu. Když se setmělo, vrátil se na farmu. Grantang zatím dokončil za oba práci, co měli od rodičů dánu, a když viděl, že se jeho bratr vrací, poslal ho napřed domů, neboť práce byla již hotova. Sám se ještě rozhodl omýt v řece, než půjde domů. Cupak se cestou domů schválně pomazal blátem a ještě kráčel tak, jako by byl zcela zničen po celodenní práci. Volal na své rodiče, že dokončil práci, co jim dali, jen sám, zatímco Grantang se bavil s děvčaty. To otce rozčílilo. Grantang když přišel domů byl otcem z domu vyhnán. Cupak šel s ním, ze strachu, že by později otec odhalil pravdu. Během svých cest Grantang pomohl mnoha lidem a staral se o svého líného bratra. Grantang zachránil i jedno království tím, že našel a osvobodil tamější unesenou princeznu. Cupak však lstí bratra shodil do řeky a sám se vydával za hrdinu, čímž získal princeznu i království. Grantanga zachránili dobří lidé, kteří se ho ujali a jemu osud přál tak, že ho objevila v jeho úkrytu i ona princezna. Cupak pak byl z království vyhnán a Grantang se s princeznou šťastně oženil.

Tantri Kamandaka

Jeden z nejznámějších dalangů na Bali, který je znám jako Wija, vytvořil zcela nový žánr stínového loutkového divadla, wayang tantri. Základem jsou vyprávění, v nichž vystupují zvířata známá již z příběhů staré Indie, Panchatantra. Jsou to příběhy, které vypráví krásná Tantri králi, jenž do té doby každý večer měl jinou dívku, kterou nechal vždy druhý den zabít. Jako Šeherezáda si Tantri zachránila život tím, že udržela krále v poslechu každou další noc, kdy nechala příběh nedokončený a tím si zachránila život. Tyto příběhy jsou také častým námětem tradiční balijské malby, ale až do roku 1980 nebyly zdrojem pro wayang kulit. Wija vytvořil zcela novou kolekci loutek s mnoha charaktery zvířat.

Jedním z příběhů Tantri je i Tantri Kamandaka, starý mýtus původem z Indie, kde svatý muž, Empu Dharmaswami, zachránil tygra, opici, hada a zlatníka, kteří spadli do studny. Opice mu za odměnu dala ovoce, tygr mu nabídl zlato, které patřilo princi, jenž byl zabit šelmou. Dharmaswami dal zlato zlatníkovi, který oznámil králi, že svatý muž je zloděj a vrah. Dharmaswami byl uvězněn, ale zvířata mu přišla na pomoc. Tygr terorizoval království a had kousl druhého prince. Během obětního rituálu se had zjevil králi a řekl, že jeho zemi může zachránit jen Dharmaswami. Tak se zvířata svatému muži odměnila.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2008]

Jana Vozábová, 15. 12. 2008

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.