Turné českých loutek po severní KaliforniiFoto: Maya Cain

Turné českých loutek po severní Kalifornii

V San Francisku je žena, která miluje Čechy. Jmenuje se Maya a je to nádherná bytost, která je přesvědčena, že my Češi známe cenu svobody a že máme jako národ zvláštní dar, přinášet světu umění neobvyklými cestami.

Proto je vždy připravena nějak napomoci tomu, aby se zase udál ten zázrak a vzniklo něco nového, českého, právě tady, v Kalifornii, aby zase ožilo to neviditelné spojení mezi Prahou a San Franciskem Prague projekt. Mnoho českých umělců její štědrost zná, protože u ní bydleli, mnohým dala klíče od bytu, pozvala je do svého divadla v garáži, ukázala neobvyklá místa v San Francisku, anebo jim zorganizovala šňůru, tak jako nám, po severní Kalifornii.

Protože jsem získala Fulbrightovo stipendium na výzkum neziskového sektoru, zajímalo mě všechno, co zde neziskovky podnikají. Po tři měsíce jsem působila v nemocnici UCSF s malým loutkovým divadlem pohybujícím se na pomezí divadla a arteterapie. Když jsem ale potkala Mayu, nechala jsem si poslat z Čech velké loutky a začala chystat anglickou verzi představení pro naši šňůru Tam, kde žijí divočiny. Maya je výtvarnice a tak pro tuto akci vytvořila plakát, pomohla nám dokončit scénu, obvolala neziskovky, které mají divadelní prostor a stala se tour manažerkou, řidičkou, průvodkyní a nezapomenutelnou společnicí. Dalším členem výpravy byl můj sedmnáctiletý syn Matyáš, který odvážně vstoupil do loutkového světa a stal se mým spoluhráčem. Zároveň vnášel humor a vtipné hlášky do každé chvíle dobrodružné cesty.

Naše první představení se odehrálo v garážovém divadle Golden Heart Chamber v Carl street v San Francisku. Tady se už dělo ledacos, jeden čas také pravidelná loutková představení Radka Tůmy, který zde asi rok bydlel, a neděli co neděli hrával se starými marionetami zvláštní představení, která končila společným zpěvem a veselím. Teď už v garáži dlouho nikdo nehrál, přestože je tam pódium a piáno a nádherná atmosféra.

Byla neděle večer, 5. dubna 2013. Na San Francisko pomalu padala mlha a válela se v ulicích. Kolem otevřených vrat garáže procházeli lidé a nakukovali dovnitř. Scéna byla připravena, loutky na svých místech a my vyhlíželi diváky.

„Tam, kde žijí divočiny (Where the Wild Things Are)“ je knížka Maurice Sendaka, kterou tady zná a miluje snad každý. Hlavním hrdinou je Max, který zlobí a zlobí a zlobí a uprostřed svého zlobení a řádění se dostane do země, kde žijí divočiny. Stane se jejich králem, protože se jich vůbec nebojí a zažívá nejrůznější dobrodružství, protože každá divočina je jiná a umí zlobit po svém. Když je zlobení už příliš, Max zatouží vrátit se domů a být zas hodný.

Představení je pro děti, ale užije si ho každý, protože divočit umíme všichni, jak malí, tak velcí. Ten večer žádné dítě nedorazilo a tak jsme hráli pro dospělé. Netrvalo dlouho a původně nedůvěřivé oči diváků začínaly jiskřit a pusy se usmívat, přistoupili na hru a hráli s námi. Zlobili jsme, vřískali jsme a řádili jsme a nakonec jsme všichni chtěli být hodní. Po představení jsme ještě dlouho seděli, popíjeli víno, poslouchali vzpomínání a Maye se zdálo, že ten duch divadla, co tu dříve bydlel, nakoukl dovnitř a usadil se nahoře na trámu.

Na druhý den jsme přejeli Golden Gate Bridge a vyrazili směr Geyserville do místa zvaného Isis Oasis. Místo to bylo velmi zvláštní, vévodilo mu divadlo, kde se podle slov zvukaře odehrávaly nejrůznější akce, od koncertů a divadel až po duchovní seance. Každopádně z každého rohu vykukovaly hlavy nejrůznějších egyptských bůžků, kolem divadla byly klece a voliéry plné cizokrajných papoušků a šelem kočkovitých a v celém okolí byly rozesety hliněné stavby, které stavěl Miguel Elliot (Living Earth Structures), byla tu i jeho pec, kde to odpoledne pekl pizzu i auto s hliněným přívěsem bez oken, ve kterém nás později večer povozil. Postavili jsme scénu a vyrazili do městečka s loutkami lákat publikum, doprovázeni ženou s fialovou čepicí a v jaguářích kalhotách. Nakonec diváků přišla spousta, jak dětí, tak dospělých a představení sklidilo velký úspěch. Zase ten zvláštní zázrak, co se s loutkami děje tak často, tváře lidí se mění, jsou to najednou děti, usmívají se a chtějí si hrát. Zvedají rekvizity, slunce a mraky nad hlavu, plavou s rybami v oceánu a mluví za ně. Zůstáváme přes noc a na druhý den opouštíme egyptské bůžky, bílé pávy i obyvatele Isis Oasis.

Naše cesta vede do Mendocina, malého městečka, které se nachází na skalnatém výběžku u Tichého oceánu a je domovem mnoha nezávislých umělců. Hrajeme v domečku u Radka Tůmy pro spřátelené rodiny z okolí a je to krásné. Po představení pobíháme po lese a hledáme houby, a to se prý v Americe houby nesbírají, a pak na pobřeží pozorujeme zvláštní tvary vyplaveného dřeva. Konečně také chvíli mluvíme česky. Obdivujeme Radkovu odvahu přestěhovat se sem, ale nějak tušíme, že tady po něm zůstane stopa a že to bude divadlo a v něm loutky.

Další zastávkou na naší cestě je městečko Ukiah a v něm City of 10 000 Budhas. Velkou branou vjíždíme do budhistické školy. Čeká nás profesor matematiky Juan Garcia a vede nás kolem budhistického chrámu, (kde jsou uvnitř po stěnách opravdu sošky deseti tisíc Budhů) na vegetariánský oběd do školní jídelny. Děti jsou přísně rozděleny na holky a kluky. Oběd mají na kolenou, stolky tu chybí. Okukují nás zvědavě. Sotva dojíme, stavíme v jídelně scénu a představení asi pro sto dětí začíná. Na začátku vysvětlujeme dětem, kde je Česká republika a předvádíme, jak legračně čeština zní a pak hrajeme a děti s námi. Když je Toulavá divočina vyzve, aby se toulaly s ní, bloudí děti po obrovské jídelně a pak se zas v tichosti vrátí na svá místa. Když představení skončí, jdeme ještě na procházku po obrovském areálu školy. Procházíme ulicemi jako je Wisdom way, Morality Way, Proper Speach Way a pak se loučíme.

Cestou do dalšího místa projíždíme Avenue of Giants, což je oblast, kde se uchovaly prastaré sekvoje, obří stromy, některé staré skoro 2 000 let. Nemůžeme odolat a procházíme se mezi nimi. Je to zvláštní pocit, nutí člověka začít šeptat, sklonit hlavu a usmívat se. Byly tu už když Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, byly tu, když na zemi žil Kristus. Mlčky procházíme mezi kmeny, zvedáme hlavu k obloze a cítíme se tak maličcí. Eureka je místo, kde večer hrajeme další představení a Ink people je neziskovka, která nás pozvala. Stará se o děti, aby neskončily na ulici, nabízí jim nejrůznější aktivity: nahrávací studio, výtvarnou dílnu, počítačovou místnost, knihovnu… Vše je zdarma a děti to evidentně využívají. Jedeme k divadlu, a jak se ukáže, divadlo je vlastně pankáčská zkušebna. Nedovedeme si představit, že by sem mohly přijít děti. Stavíme scénu a prohlížíme místní knihovničku: Marxovy spisy a zkrácený Platón, všude anarchistické nápisy, nejistota stoupá. Kupodivu asi pět minut před začátkem představení se objeví paní v barevných šatech s veselýma očkama. Působí v místním divadle a Divočiny inscenovala s maskami a velkým ansámblem. Vzápětí přijíždějí auta s dětmi a rodiči. Nakonec je tu tak dvacet diváků a k tomu dva místní pankáči, kteří zůstanou po celou dobu a pak nadšeně tleskají a několikrát opakují, že to bylo úžasné. Po celé představení sice zní hudba ze zkušebny ve sklepení, ale vlastně to nikoho neruší. Balíme a odjíždíme spát do přírody, do soukromé výrobny dřevěného kreativního nábytku a seznamujeme se se starými hippíky, kteří tady zhmotňují své sny. Nedaleko totiž vedou koleje starého vlaku, který se jmenuje Skunk train a tady možná jednou budou domky ve stromech pro všechny, co kolem projíždějí, hobití cestičky a nejrůznější snové atrakce.

Naše poslední představení se odehrává ve Willits, ve víceúčelovém sálku The Muse, kterému šéfuje paní Mana. Na stěnách visí neuvěřitelné masky, se kterými provozuje představení, opět jde o něco na pomezí spirituálního tance a divadla, zároveň ale její neziskovka zajišťuje dramaťák a další vyžití pro děti z okolí. Všichni jsou moc milí, a my hrajeme dvě představení za sebou, jedno pro děti a druhé spíše pro dospělé. Obě mají velký úspěch. Balíme a věci se stěží vejdou do auta, protože přibylo několik kusů červeného redwoodového dřeva na loutky, kus šípkového keře, mušle, šaty ze second handu, knížky, avokádový med a tak. Divočiny ujíždějí ze své divoké cesty nocí zpátky do San Franciska a vlastně už moc chtějí být zase hodné, i když na tohle turné asi nikdy nezapomenou.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2013]

Marka Míková, 3. 10. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.