Každý má svůj sen o duze

Každý z nás má svůj sen a velikost našich snů vůbec nezáleží na tom, jestli jsme malí nebo velcí. Jde jen o to, jak velkou odvahu máme svůj sen snít, i proměnit ho ve skutečnost. Malá Piki z poslední premiéry letošní sezóny libereckého Naivního divadla má sen proletět duhou a stát se aspoň na chvíli z obyčejné šedé myšky krásnou duhově pruhovanou létající bytostí.

Jenže to není jen tak, a proto si Piki zatím jenom svou vysněnou duhu maluje na papír. A její kamarádka Tipo jí radí, jak si zapamatovat všech sedm barev duhy ve správném pořadí. Tak schválně: čistotná opice žužlá zralou mandarinku, šišatou, flekatou. Že tomu nerozumíte? No přece červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, švestková a fialová!

Soubor krátkých pohádek o přátelství malých myšek Piki a Tipo napsal Andrej Sannikau, běloruský spisovatel a disident, pronásledovaný totalitním režimem prezidenta Lukašenka. Jeho kontakty s Českou republikou se datují od srpna 2008, kdy byl hostem inscenace Zahradní slavnosti, nastudované na Hrádečku Havlovým dvorním režisérem Andrejem Krobem. A v této souvislosti není bez zajímavosti, že úplně posledním textem, který před svou smrtí Václav Havel napsal, byl v prosinci 2011 právě dopis Andreji Sannikau a sedmi dalším vězněným běloruským disidentům. V roce 2010 byl totiž Sannikau zatčen a odsouzen k pětiletému vězení. Za mřížemi strávil téměř osmnáct měsíců, teprve poté byl na nátlak Evropské unie propuštěn, nicméně musel opustit svou zemi a nyní žije v Londýně, kde obdržel politický azyl. Pohádky o malých myškách psal během svého věznění pro svého čtyřletého syna Danika. A právě z nich vybral dramaturg Naivního divadla Vít Peřina a dramatik René Levínský, který pro loutková divadla píše pod pseudonymem Šimon Olivětín, příběhy, jež se staly základem inscenace nazvané Proletět duhou.

Inscenace je určena dětem od čtyř do osmi let, tedy především mateřským školkám, takže její text i výtvarný jazyk je přizpůsobený vnímání nejmladšího publika. Soudě podle ohlasů premiéry, rozumějí si s příběhy malých myšat děti úplně malé i ty o něco větší. Dětem je srozumitelné poselství o důležitosti dobrých kamarádů, kteří vás nejen ochrání před nebezpečím, ale pomůžou vám splnit i ty nejsmělejší sny, zatímco jejich rodiče za příběhy myších kamarádů odhalí i řadu symbolů běloruské totalitní skutečnosti. Jako třeba když útulný byt malých myšek obsadí vypasená a smrdutá krysa Rydlaka, kterou ale chytrá Tipo vyžene strašlivým kočičím zamňoukáním. Myší všeuměl a vynálezce mistr Ziba to posléze komentuje jako „vítězství ducha nad hmotou, tedy myšlenky nad hrubou silou.“ A vymyslí řadu půvabných krabiček napodobujících zvířecí hlasy, od psa přes oslíka až po mlčící rybu. Myšlenka o významu přátelství a spojenectví slabých proti hrubé síle prolíná celou hrou, stejně jako Pikin sen proletět duhou lze vnímat jako metaforu touhy po svobodě, pro běloruskou společnost zajisté jedno ze stěžejních témat.

Společnost myšat doplňuje světácký námořník a veršující poeta Chiki, který také dovedl k dokonalosti svůj sen zjistit, co je „na konečné“ – jenže na konečné tramvaje byl autobus a ten dojel až na konec světa, tedy k moři. A tak se z Chikiho stal myšák-námořník. Že po všech svých dobrodružstvích skončil v rodném městě v kleci ve Zverimexu, ocení asi opět víc rodiče než děti.

Piki se nakonec její sen proletět duhou splní. Pomůže jí „létající myš“, netopýr Čučo, který se tak na chvíli stane „prvním dopravním netopýrem na světě“. A ona konečně uvidí, jak vypadá duhový oblouk zevnitř. A nejen to – pozná, že pod tou duhou na ni čekají ti nejlepší kamarádi na světě, bez nichž nelze naplnit žádné sny.

Inscenace v režii Michaely Homolové ctí poetickou rovinu textu i jeho něžný humor. Výtvarná podoba Barbory Jakůbkové je založena na principu zvětšených segmentů lidského světa, v nichž dvě herečky vypadají opravdu jako malé myšky stylizované do holčičích kostýmů s bílými myšími kožíšky na ramenou. Nápaditá je v tomto smyslu hned první scéna, která se odehrává na tramvajové zastávce a kde z „myšího“ podhledu defilují lidské nohy, mizející v tramvaji jako v obrovském nenasytném zvířeti. Zatímco myšky představují herečtí „živáčci“, svět kolem je složený z malovaných dekorací, umožňujících rychlou proměnu prostředí, tu a tam se i něco dokreslí, jako třeba když Chiki vypráví, jak z Afriky přiletěl „autobusem s velkými křídly“. Celé je to příjemně hravé, na čemž se podílí i hudba Martina Solana a výkony všech pěti protagonistů. Především jsou to dvě nejmladší členky souboru Diana Čičmanová jako odvážná a rázná Tipo a Barbora Kubátová jako roztomilá, trochu bojácná a snivá Piki. Vedle nich si užívá svého vynálezce Zibu zkušený Filip Homola, Tomáš Holý je šviháckým námořníkem Chikim a neodolatelný je netopýr Čučo, v němž si Marek Sýkora rozšířil svou sbírku zvířecích rolí. Tahle mu přináší opravdu náročnou pozici v netopýřím závěsu hlavou dolů, ale Sýkora to zvládá naprosto suverénně, stejně jako závěrečný let duhou.

Inscenace trvá necelou hodinku a je příjemným poetickým obrazem o důležitosti kamarádů i snů. A Naivní divadlo má další titul, který okouzlí děti i rodiče. Věřím, že Andrej Sannikau, který se přijel podívat na premiéru, odjížděl velmi spokojený. Já alespoň ano. A ještě jsem se dozvěděla, co je to pylosos.

Naivní divadlo Liberec

Andrej Sannikau – Šimon Olivětín: Proletět duhou

Režie: Michaela Homolová, výprava: Barbora Jakůbková, hudba: Martin Solan, dramaturg: Vít Peřina, animace: Anna Krtičková. První uvedení 10. května, psáno z večerní premiéry 11. května 2013.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2013]

Radmila Hrdinová, 17. 6. 2013

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.