Karel Brožek: Kdeže ty loňské sněhy jsou aneb o studiu na Loutkářské katedře DAMU

Škola…? V krátkosti – to nejlepší na těch letech bylo naše dychtivé mládí… A vzájemné informační sbližování mezi všemi různými obory tehdejší AMU – činoherci, filmaři, výtvarníci, muzikanti (zvláště na společné koleji v Hradební). Myslím, že jsme si byli tenkrát jaksi blíž, než je tomu dnes.

Polykali jsme všechny informace, často bez ladu a skladu, zahlcovaní tím množstvím novinek, které před námi – značně kulturními pulci – pedagogové odkrývali. A měli jsme štěstí. V tehdejší přinejmenším šedivé době přednášky profesora Martínka, který nám odkrýval historii avantgardního divadla Majercholda, Vachtangova a dalších sovětských zamlčovaných objevů, výtvarné exkurze Emila Radoka do estetiky současného vývoje malířství a mnoho dalších korespondovalo s objevy (pro nás, neznalce) ve špičkových představeních některých pražských divadel (E. F. Burianovo „Déčko“, mnohovrstevné inscenace Alfréda Radoka v Městských divadlech a v Národním). A do toho spousta času na zhlédnutí filmů – francouzská Nová vlna, Cinema verité a vůbec odkrývání historických pokladů kinematografie na projekcích FAMU! Strašná spousta informací a snad i úcta ke všemu tomu, co bylo před námi objeveno a touha přičinit alespoň nějakým malým kamínkem do té pokladnice.

Pedagogové a spolužáci

A pak pedagogové na vlastní katedře loutkového divadla – přísně otcovský Erik Kolár (neopomněl se před každou hodinou zeptat, jestli jsme snídali a často něčím, nám hladovým, přispěl) a jeho „100+1“ rad pro režiséra nám bedlivě vštěpoval se všemi detaily na hodinách režie. Přiznám se, že jsme nebyli moc nadšenými posluchači těchto pouček, ale již dávno ve své praxi jsem toto své povrchní hodnocení s pokorou odvolal a myslím, že mě vystříhaly mnoha omylů, kterými bych se musel nějak sám prokousávat a kdoví, jestli bych je nakonec vůbec zdárně překonal. Takže díky, Eriku. A nejen za těch „100+1“.

Jan Malík – majestátní postava s fajfkou (která mu občas dohořívala v kapse saka, když běžel na jeviště mezi jinými povinnostmi mluvit za některou z postav ve svých režiích). Encyklopedista přes děje loutkového světového divadla nám na svých hodinách režie moc nevykládal, spíš nám předložil ze své knihovny množství publikací, abychom se jimi probírali. A my jsme zase zírali. Všechno už přece tady bylo! Kde budeme my? Vejdeme se tam někdy taky? A speciálně pro mne mi objevil divadlo orientu, o kterém dovedl poutavě vyprávět. Takže taky díky, pane doktore!

Velkým inspirátorem našeho ročníku byl v prvních dvou letech Josef Pehr, který se sice objevoval ve třídě nepříliš často, zato nás vždycky zahrnul tolika podněty, že jsme mezi jeho „návštěvami“ měli co dělat, abychom to všechno stihli. A vznikla tak v jeho supervizi dvě představení – Srncovy půvabné Francouzské písničky a moje (a Pehrovy Písničky české).

Nechtěl bych zapomenout ostatní pedagogy, jejichž nadšení a snad i láska k loutkám mě poznamenala – Zdeněk Červený, Zdeněk Bezděk, Otto Rödl, Míša Havlík, Zdeněk Raifanda – výrazní pedagogové v hodinách animace různými typy loutek. Jejich gymnastická cvičení s loutkami nás sice moc nebavila, ale jak jsem jim později byl vděčný, když jsem se s loutkami potácel nad hlavou i jinak při různých svých hereckých pokusech. Takže díky za Vaši trpělivost a snahu ze mě něco vykřesat.

Jistě nejmenuji mnoho dalších – hodiny zpěvu, herectví (s milou paní Mílou Mellanovou, ach, jak ta uměla svým zájmem nenápadně povzbudit studenta!)

Bylo by nevděčné nezmínit se také o tom fenoménu, kterým byly vzájemné vlivy jednotlivých spolužáků. Každý z nich – z nás – hledal jakousi svou jedinečnou cestu, každý byl vzácnou individualitou a škola mu velmi velkoryse tuto individualitu dovolila projevovat. Také velmi vzácný rys svobody v tu dobu, která se vyžívala v jakémsi zglajchšaltování jednotlivce! Byla to pestrá mozaika charakterů a talentů a bylo z čeho vybírat sobě vzory.

Zlatá šedesátá…

V těch letech školních nás studenty provokovalo to stále stejné zahledění do tradice loutkového divadla, opakování těch principů, z nichž žilo české profesionální divadlo po léta jakoby uzavřené tomu, co se dělo jinde ve světě divadel evropských (měli jsme strašně málo možností vidět cizí produkce, ale přece jen něco pronikalo – návštěva Vilarova Theatre National s Gerardem Phillipem, Šťastné dny S. Becketa v Baraultově režii a hlavně konfrontace s polským loutkovým divadlem na různých festivalech). A začal nás zajímat vztah člověka-animátora k loutce samé – a aniž bych chtěl tento pocit nějak zdůrazňovat – taky jako pocit z tehdejší dobové závislosti na „vládě jedné strany“ a ideologické deformaci estetických principů. Napůl uvědoměle a napůl jen jako reakce na ztrátu fantazie jsme hledali v loutkách ten princip ozřejmění zázraku.

V tu dobu také najednou objev principu černého divadla (se kterým začali u nás pracovat Skupovci) přiblížil nové možnosti inscenační a animační. Jak je krásné držet loutku, rekvizitu přímo ve vlastních rukou! Samozřejmě jsme po tomto principu „skočili“, bylo to konečně něco nového a otvíralo to přece tolik možností.

A vedle toho triumfální Laterna Magika, taky neprobádané možnosti objevu prof. Svobody, Alfréda Radoka a jeho bratra Emila. Kdo by zaváhal! A tak se začaly prolamovat hranice mezi žánry, mezi různými technikami, umožňující nečekané obzory. Pomalu ale jistě se loutka stávala součástí společného proudu divadla. Krásná doba, spoustu nadšení, spoustu omylů, ale dveře čarovné komnaty se otvíraly. Léta šedesátá a sedmdesátá. Ještě jsme byli mladí…

A to všechno začalo vstupem do Karlovky. Bylo to štěstí, že se mi podařilo být v té době kvasu v té šeré staré budově, chodit z koleje pěšky stopami Josefa K. po Praze, tenkrát tajemné, jak se nám zdálo, jako v jeho dobách. Potkávat známé postavičky ze Staré Prahy, sedat s nimi U Malvaze, poslouchat jejich tlachání a snovat velkolepé plány.

Karel Brožek, 30. 3. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: