Bábkarská Bystrica Tour 2018
Velká policejní pohádka, Divadlo rozmanitostíFoto: Ibra Ibrahimovič

II) Čtvrtstoletí dětské scény v Mostě aneb Cesta do hlubin souvislostí tvorby Divadla rozmanitostí

Rok 2012 uzavřel 25. sezónu Divadla rozmanitostí. Pětadvacet let – to je pro člověka vrchol mládí, pro historii divadla možná první větší milník k bilanci svého vývoje a nastavení zrcadla sobě i kroků do budoucnosti. Ne každý si při vyslovení názvu této regionální scény uvědomuje, že „Rozmáňo“, jak se mu mezi diváky i divadelníky od počátku přezdívá, se dlouhodobě objevuje na předních příčkách návštěvnosti dětských scén a jeho herecký ansámbl je sem tam někde ověnčen vavříny jako například na pražské soutěžní přehlídce Dítě v Dlouhé. O mezinárodních štacích, kde i česká Popelka zdomácněla, byť s častuškou, nemluvě. Po dlouhé odmlce teatrologických per napravme několikaletý hřích – vždyť minimálně poslední dekáda Rozmáňa přičetla na jeho repertoárové konto ať už loutkové muzikály, klauniády, kooperace osobností typu Jiřího Bilbo Reidingera či Borise Rössnera, byť se herci a herečky – stejně jako ostatní umělecká část osazenstva – rozhodně za kvalitu své práce nemusí ani bez věhlasných jmen vůbec stydět.

Divadlo rozmanitostí vzniklo jako v pořadí desátou statutární profesionální loutkovou scénou v Česku (nestatutárních prof. souborů tu už tehdy byla celá řada). Benjamínek loni oslavil čtvrt století (přesné datum vzniku divadla je 1. září 1987). Oslavy v roce 2012 představily soubor z mnoha stran, které zdůraznila „nová krev“ Tomáš Alferi: workshopy, experimentování (divadlo tvořené s dětmi ze základní umělecké školy i svěřenci Domu sociálních služeb ze sousedního Litvínova, které si samy navrhly kostýmy, masky a scénu pro pohádku Červená Karkulka), nadsázka a improvizace při „odtajňování“ jednotlivých členů souboru za živé hudby nejen Alferiho. Muzikálnost souboru podtrhla nedávná novinka, divadelní kapela Nedloubej se v nose, ale také zahraniční kooperace prezentované Třemi satyry ve stylu komedie dell´arte. Oslavy jubilea byly bleskurychlým průřezem toho, co se soubor za poslední roky naučil, v čem se zdokonalil a z čeho díky svým soudobým i bývalým „vůdcům“ těží.

Překvapen by možná nebyl zakladatel Jiří Středa – jednu z posledních reflexí historie Rozmáňa učinil právě ještě on, když k dvacátému jubileu DR napsal do Loutkáře číslo 1/2008 (publikován na straně 7) článek. „Je to řádově kolem stovky inscenací. Je o čem mluvit, o čem přemýšlet, na co vzpomínat. Začátky druhé dekády připomněla inscenace Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky, uvedené v režii uměleckého šéfa Antonína Klepáče, v pietní hudební úpravě plzeňského Jiřího Koptíka, pod názvem Pohádka o Rusalce. Ti, kteří pamatují její uvedení v roce 2004, se neubránili pocitu, že poněkud zestárla, ale malí diváci příběh nebohé Rusalky přijímali s udivujícím napětím. Zejména čarodějnice, znamenitě zahraná Jitkou Rakovou, jim způsobovala mrazení a starostlivost o bledou vodní žínku. (…) Výstava připomněla tradici výstavní činnosti Divadla Rozmanitostí, když se v prostorách pro to určených v prvním patře divadla odehrávají setkání s jinými uměleckými díly, než jsou v divadelním sále nabízená představení. V předpoledním čase byl uskutečněn workshop na téma zahraničních festivalů. To byla první příležitost názorové konfrontace se zahraničními hosty z Bulharska a Německé spolkové republiky. V debatě vedené viceprezidentem UNIMA Stanislavem Doubravou, ředitelem Naivního divadla, a ředitelem Městského divadla v Mostě Václavem Hofmannem, byly diskutovány některé aspekty takových setkání.“

Z textu vyplývá hned několik motivů, které s DR souvisí. Řada titulů, zejména úprav dramaturga Poláka (stejně jako Rusalka), se hrála a hraje skutečně řadu let, mnohé tituly bylo rozumné uvést v obnovených premiérách (Rusalku už Rozmáňo uvádělo v roce 1997). Středa chválí přínos neloutkáře Klepáče, který je schopen pro pobavení publika udělat z jeviště manéž. A dotýká se nabuzení divadelníků k přeshraniční spolupráci, která se nakonec celkem vydařila. Nepřeskakujme však.

Co Středa neopomněl „oplakat“, byl odchod dramaturga Pavla Poláka.

To je asi z novodobé historie nejcitelnější zásah – divadlo přišlo o mistra klasických pohádkových titulů (spolupráci započal 1997 a ukončil po deseti letech). Právě jeho minimuzikálová variace na příběh o vlku a neposlušných kůzlatech původně z pera Jana Vodňanského KDYŽ JDE KŮZLE OTEVŘÍT, uvedená prvně 9. června 2000 a rovněž jím samotným režírovaná, je v celé historii DR nejvíce reprízovaným titulem (scéna, loutky a kostýmy: Zdeněk Bauer, hudba: Vítězslav Hádl, korepetice písní: Petr Rak, hrají Ivana Alferiová a Petr Rak). Do konce roku 2012 si tato pohádka, určená kategorii přibližně tříletých až devítiletých dětí, na své konto připsala 193 repríz. V roce 2002 převzalo mostecké zpracování s dřevěnými loutkami – které jsou zde jednak klasicky „na špagátu“, jednak s nimi přiznaní herci komunikují jako s partnerem – cenu vítěze (Cenu Vojty Šálka) na pátém ročníku festivalu Dítě v Dlouhé. Nutno podotknout, že Polákovo režijní zpracování se – v různých výpravách – objevilo v řadě dalších českých divadel (v brněnské Radosti z roku 2009 ve výpravě Jaroslava Milfajta a s hudbou Vlastimila Peška, rovněž někdy spolupracujícího s Mostem; dále – rovněž brněnské – Hravé Divadlo Brno s hudbou Peška ve výpravě Jiřiny Kopřivové a Dany Veselé v roce 2011– v obou případech s přiznanými herci). Ovšemže liberecké Naivní divadlo bylo prvním, které vytěžilo z očividně úspěšného titulu už s premiérou z 3. února 1990, deset let před mosteckou inscenací, kdy režisér Pavel Polák přizval ke spolupráci na výpravě Ivana Antoše a hráli Dušan Palenčár se Zuzanou Kunešovou: v dalším roce získala inscenace druhou cenu na Mateřince 1991 včetně individuálních cen za herecký výkon obou představitelů (shodou okolností na stejném ročníku si individuální ceny odnesla i Ivana Valtová – dnes Zajáčková – z Rozmáňa za roli v POHÁDKÁCH PANA POHÁDKY, v nichž se s kolegou Tomášem Bělohlávkem střídali v rolích ve třech klasických pohádkách: O Karkulce, Princezna na hrášku a Budulínek. V jedné chvíli bylo tehdy potřeba, abych herečka hrála tři postavičky najednou. „Takže Budulínek, maňásek, na ruce a dvě lištičky na nohách. Rozhodně jsme se u té práce nenudili,“ dovídáme se z jejích slov v bilančním rozhovoru v mosteckém divadelním magazínu Pontanus ve vydání Květen 2007 (na straně 10). Most po Liberci „zdědil“ řadu dalších úspěšných titulů, které prosadil Polák: Šla barvička na procházku (v Liberci 1978, v pražském ÚLD 1989, v Mostě 2010), Potkal klauna potkal kloun (v Liberci 1981, v Mostě 1996) – všechny ve výtvarném hávu P. Kalfuse a v režii P. Poláka. (S Naivním divadlem má Most více pojítek, například i osobu Ivy Peřinové). Když už jsme zmínili Mateřinku, připomeňme, že na jubilejním 10. ročníku v roce 1991 Polák (společně s Pavlem Kalfusem, který také poznamenal mostecké počátky) převzal cenu za dlouhodobý přínos v tvorbě pro nejmenší děti – v té době už měl za sebou minimálně první režii ve čtyři roky existujícím Rozmáňu.

Divadlo vstoupilo do 26. sezóny. Má za sebou přesně 123 premiér. „Středo-polákovský“ odkaz drží tak trochu jak A. Klepáč, byť již ne jako umělecký šéf, tak kupodivu několik dalších herců, kteří se iniciativně angažují v autorsko-režijní sféře nad rámec svého prioritního angažmá; též částečně odešlý dramaturg Zdeněk Říha. Klepáčův nástupce Tomáš Alferi převzal soubor kompaktní, stabilizovaný, stále se „už jen“ rozvíjející, což se dá říci asi tak od doby herecké dvojice Šmejkal-Alferi (tj. přibližně na přelomu století), kdy se mohlo bez obav z propadáků začít opravdu s „novými“ inscenacemi. V té době muzikant a student medicíny Tomáš Alferi sotva tušil, že se od roku 2010 stane ve svém prvním profesionálním angažmá uměleckým šéfem.

OD LOUTEK PŘES KLAUNY

Vraťme se k šéfovi číslo dvě. Antonín Klepáč, původní profesí mim a tanečník, teprve později herec, choreograf a režisér, měl za sebou po příchodu do mosteckého divadelního velínu šest let angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde pod vedením choreografa vzniklo legendární duo Cvoci s Mílou Horáčkem. Jako „pohybář“ spolupracoval i s Naivním divadlem, s hradeckým DRAKem, s divadlem Lampion na Kladně a s pražským Minorem). Několikrát se vyjadřoval, že tanec a pantomimu považuje za divadelní druhy dosti blízké loutkovému divadlu, a to především pohybově. V tanci se nemluví, stejně loutky rovněž nevydají ani hlásku – mluví za ně herec. Za jeho působení viděli diváci tradiční loutková představení, stejně jako i experimentální, hudební, činoherní a pantomimická. Za 10 let uměleckého vedení v Mostě (přes čtyři desítky premiér) víc než polovinu titulů sám režíroval, v některých hrál. Právě zmíněnou RUSALKU považoval pro sebe za velmi důležitou proto, že byla teprve druhá v pořadí a on si při ní – dle svých slov – uvědomil, že chce každou inscenaci pojímat tak, aby by byla zcela jiná než ta předešlá. Velký vliv na něj měl právě Pavel Polák, což vždy přiznával.

Polák neměl problém ani s Klepáčovým zaujetím pro klaunství. Společně byli schopni klauna dostat i do vánoční tématiky, jak dokládá jejich společné dílo HRANÍ O ŠTĚDRÉM VEČERU, inscenace o tom, jak dva klauni strojili stromeček a nadělovali dárky (premiéra 24. listopadu 2010). Vedle tradic (na scéně nechyběly jesličky, u nichž se děti dozvěděli o narození Jezulátka), představení lidových zvyků a aktivního zapojení dětí do hry i zpěvu koled, nechyběla legrace, kterou zajistila klauniáda, během níž herci ozdobili stromeček, uvařili štědrovečerní jídlo s kaprem (tradice ještě z libereckého Studia Y) a také rozdali dárky.

Mnohem výraznější v klaunském stylu byly ovšem tituly jako KLAUNSKÝ ORCHESTR (premiéra 18. května 2007, dramaturgie stále Polák). Když jej Klepáč představoval, neopomněl v akcentu pro loutkové divadlo zmínit, že „klaun je sám vlastně tak trochu loutkou, maňáskem, je to umělá postava a ne člověk, je to karikatura povahového rysu, vzhledu, chování, chůze… Jinak si sedá, jinak bere do ruky rekvizitu, jinak mluví, z každého gesta, činnosti vytváří komickou situaci. “ (mostecký divadelní magazín Pontanus Duben 2007, strana 15). Do článku (zveřejněného v mosteckém týdeníku Homér 25. 5. 2007) mi Klepáč, podle kterého je těžké osm dalších klaunů na scéně umravnit, uvedl: „Když nasadíte nos, paruku, nalíčíte se, těžko vás něco zklidní. Herec nemá klauna hrát, má se jím stát.“ Jako režisér dal tenkrát hercům-klaunům hodně velký prostor pro improvizaci. Každý mohl přinést na scénu něco svého, co mu připadá legrační. „Posledními inscenacemi dokázal náš soubor, že umí nejen zpívat, ale i zahrát na hudební nástroje,“ doplnil tehdy Antonín Klepáč důležitý fakt – když klaun hraje na nástroj, ač to pro diváka vypadá neuměle, musí prý herec být dobrý muzikant. Klasické klaunské představení do té doby v obdobné šíři „Rozmáňo“ neuvádělo (byť postava/loutka klauna se objevila). Herci se museli naučit salto, ekvilibristiku se židlí, udělat živou pyramidu a podobně. Klaunské gagy byly na mosteckých divadelních prknech rámovány starým promítačem Toninem, který miluje film, cirkus a klauny a jemuž klauni jednoho dne vystoupí z plátna – ožijí. V inscenaci se objevily i další postavy, například divoký býk. V závěru diváci viděli klaunský pohřeb. Soubor tehdy zkoušel nový titul o čtrnáct dní déle než jiné inscenace. Během představení diváci mohli spatřit i projektor na kliku z roku 1908, který se podařilo sehnat. Součástí každého představení bylo totiž i promítání filmové dotáčky. Klepáč si kromě jiného inscenací splnil také představu, kdy vedle zvyklosti jednoho až dvou mimů na podiu je jich tu celá parta, jako ve Felliniho filmu Klauni (1970). Navíc jde o orchestr klaunů, kteří filmovou konotaci připomínají zasazením do rámce návratu do dob němého filmu.

Na choreografii se tehdy podílel Jiří Bilbo Reidinger, jemuž pružný a muzikální soubor zaimponoval natolik, že se sem vrátil připravit vlastní artistickou inscenaci COMMEDIA DELL´ PONTE (premiéra 8. října 2011), kde komika byla zarámovaná do dějové dramatické linie, v níž se ocitl pan Pont, jehož klauni zatahují ho do svých eskapád, aby mu ukázali, že život je manéž. Inscenace byla svými styčnými plochami, způsobem nového klaunského uvažování, přirovnávána ke kultovní La Putyce. Titul měl věkově univerzální diváckou adresu, jak je běžné u cirkusu. Podle uměleckého šéfa Alferiho, který připomíná, že se s ním setkal díky své mimodivadelní zkušenosti, přijal Reidenger jeho nápad v Rozmáňu si odrežírovat vlastní titul – společně již dříve vytvořili Operu dell´arte: Tržiště plné kejklířů, kterou hráli i na Hrádečku na Krobově Zahradní slavnosti. S jeho ženou Sylvou Krobovou, která napsala i finální „jednoaktovku“ do Ponta, podle slov Alferiho natočili společně již dvě CD a nadále koncertují.)

Bohužel Reidinger se vrátil do Rozmáňa v době, kdy Klepáč v něm už nešéfoval. Jednou z posledních režií, kterou Klepáč realizoval ještě v roli vedoucího, bylo před třemi a půl lety pásmo, které zapadá do konceptu počinů, jež jsou koláží několika rozprávek rovněž se zaujetím pro tradicionalismus, které realizoval též Polák a které jsou jinak společnými znaky snad všech vánočně laděných inscenací Rozmáňa (2000 – Hraní o Štědrém večeru, 2003 – Vánoční pohádka, 2006 – Vánoce tří sněhuláků a další). Nyní mám na mysli ovšem ČESKÝ ROK autorů Antonína Klepáče (též režie) a Kateřiny Fixové (dramaturgie), uvedeného poprvé 29. května 2009 a četně putujícího po mateřských školách. (Týž titul se hrál v NDL 1985, režie M. Schartová.) Pro pásmo lidových zvyků, písniček, báchorek a říkadel, jak je přináší od jara do léta celý jeden rok, se inspiroval dětskou sbírkou říkanek a písniček „Český rok Karla Plicky“. Inscenace se zaměřila na tři roční období, logicky tak 28. listopadu 2009 uvedení tehdy čtvrté a poslední premiéry daného roku DĚDEČKŮV BETLÉM doplnilo Český rok o tématiku zimního ročního období, formou příběhu o putování za Ježíškem, v rámci kterého si Klepáč dal za cíl divákům ve věku ideálně prvního stupně základních škola ozřejmit tradiční lidové zvyky. Použil k tomu principy laterny magiky s kombinací živých herců s loutkami, již zmíněné filmové dotáčky a animace figurek z tradičního betlému z poloviny 19. Století.

Podíváme-li se, pod čím jsou po Polákově odchodu – tedy od roku 2008 – podepsáni další dramaturgové, je to v případě Kateřiny Fixové obnovené téma Popelky či Permoníci ze stříbrného dolu (obojí ovšem napsané Polákem), Branka zamčená na knoflík (NDL 1977, rež. P. Polák) spisovatelky Ivy Peřino vé, z jejíž tvorby v dané sezóně tým čerpal i s Kolíbá se velryba (kdy se pro změnu režijní taktovky chopil opět ještě Jiří Středa – jde o jeden z titulů, které Pavel Polák dostal na scénu už za svého působení v Naivním divadle Liberec, sedm let předtím), v roce 2009 pak upravila Čapkovu Velkou policejní pohádku, spoluautorsky je podepsána pod několika tituly – například Golem v roce 2010 a ještě i Dášeňka v roce nadcházejícím – s režisérem Klepáčem – a podobně; Zdeněk Říha dramaturgicky zasáhl v roce 2011 zejména do pohádky Haló, Jácíčku (v DRAKu 1977 v režii J. Krofty), na pódium dostal i vlastní pohádku Kašpárek a krokodýl, i když jen na chvíli, a znovu oživil Popelčin příběh. V loňském roce se o dramaturgické poslání „dělil“ s Kateřinou Fixovou a sám si střihnul režii Půjdem spolu do Betléma autora Michala Pětíka, mosteckého činoherního dramaturga.

Říha přivedl do Rozmáňa občas i hostující soubory, které mají vazbu například tím, že pro ně právě on režíroval – v prosinci tak šlo například o Vánoce u klaunů Divadla Kuš, v níž zároveň sám hraje. Podobně se „chovají“ i ostatní herci se svými soubory, v nichž se vedle mosteckého divadla angažují – na scéně Rozmáňa tak loni hrála například i činoherečka Veronika Valešová s Rádobydivadlem Klapý (inscenace Kráska z Leenane) – diváci si ji zapamatovali zejména z Vrchlického komedie Noc na Karlštejně, oceněné v Mostě za nej inscenaci roku 2011; v souboru jí pomáhá kolega činoherec Jiří Kraus.

U něho a jeho styčných ploch s Rozmáněm za zmínku stojí ovšem zejména loňský titul AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ (premiéra 11. února 2012), kdy se vsadilo na známé písně Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, stejně jako na muzikálnost herců, kteří při představeních hrají na nástroje i zpívají živě, stejně tak zpívají i tančí loutky. Velkým lákadlem pro diváky od pěti let tak nejsou jen duchové, trpaslíci, kouzla. Textová předloha doznala mírných změn. Inscenátoři přitom doplnili i dvě zcela nové vlastní scény. Milovníci filmové verze však nebudou ani po dramatizačních úpravách ochuzeni o známé hlášky z filmu Na pódiu se během představení vystřídá celý 11členný herecký soubor. Režisér Jiří Kraus také řešil, jak interpretovat herce (přiznané, vedle loutek), kteří na rozdíl od postav ve filmovém příběhu už dlouho nejsou dětmi – v tom mu kupodivu pomohl původní literární scénář Zdeňka Svěráka, který se od toho filmového trochu liší. Je tam úvodní písnička, ve které se zpívá ’Vážení dospělí, vraťte se do dětských let’, příběh tak v mosteckém divadle uvádí vzpomínání herců na jejich dětství. Divadlo se rovněž pokusilo odfiltrovat motivy poplatné době vzniku filmu, o většinu oblíbených scén, motivů a hlášek ale diváci nepřijdou. Známá dětská komedie režiséra Oldřicha Lipského Ať žijí duchové! se tak po SAXANĚ – DÍVCE NA KOŠTĚTI (premiéra 6. listopadu 2010) stala dalším televizním evergreenem, do kterého se zdejší divadelníci pustili bez obav z toho, jak malým divákům zvládnou odehrát známý příběh bez nutnosti filmových triků. Hlavní dívčí postava Leontýnky se ale nakonec stejně jako ve filmu stane člověkem. (Leontýnka, která je v mosteckém divadle pro děti ale nejprve loutkou, je dcerou rytíře Viléma Brtníka z Brtníku. Straší na hradě a cítí se velmi sama, byť je obdařena možností kouzlit. Svět lidí, kde nechybí láska, ji přitahuje. Parta dětí, které se snaží opravit hrad – zdatně při tom pomáhají trpaslíci, v Divadle rozmanitostí v podobě loutek – a zachránit jej před plány vedoucího samoobsluhy Jouzy, je pro ni velmi pestrým vytržením z chmur a navíc se zalíbí i Jankovi. Ten nakonec zlomí kletbu a pomůže jí splnit její sen. Být obyčejnou smrtelnicí, zato ale velmi šťastnou. Autorkou scény, kostýmů a loutek je Kateřina Baranowska.) Připomeňme k Saxaně, že je zpracovaná podle Miloše Macourka, Hermíny Frankové a Václava Vorlíčka v úpravě Jiřího Ondry a ve výpravě s loutkami Magdaleny Hůlové. Sedmdesátiminutové představení je určeno pro celou rodinu s dětmi. Mostecká Saxana má nepřehlédnutelný prim – poprvé se dívka na koštěti převedla z i filmového plátna na divadelní scénu, a to ještě navíc v inscenaci určené dětem už od pouhých pěti let. Známý příběh mladé čarodějnice, kterou kouzla a čáry moc nebaví, nechali mostečtí tvůrci podle předlohy. Zápletka příběhu začíná ve chvíli, když je rebelka na tři sta let po škole a zatouží stát se člověkem. A od této chvíle začíná velké dobrodružství nejen pro ni samotnou, ale také pro žáky deváté třídy, učitele, policisty a pochopitelně i psychiatra. Není to jednoduché. V příběhu plném kouzel a groteskních situací, ve kterých nechybí odvar z babského ucha, prodlužující se šmátrající ruka, let na koštěti a zaklínadla jako „Mostuxempo multo šumpoplex“, hraje hlavní roli herečka Tereza Karásková. Inscenace je směsicí loutkového i černého divadla, činohry i stínohry.

Ještě loni to působilo, že divadlo se ve své koncepční rozmanitosti možná začínat topit. Filmové náměty a jejich divadelní adaptace nepůsobily prvotně jako záměr cíleného cyklu v dramaturgických plánech (jeden titul uváděn 2010 a druhý 2012, tituly nebyl navenek prezentovány jako součást nějakého cyklu či pod. … Letošní Cesta do pravěku – viz dále – však působí jako pokračování, či uzavření „filmového triptychu“). O „nové ambici“ se hovořilo například spíše u „punkové maňáskárny“ REK, ŘEK a ŘEŽ čili Odysseus (premiéra 13. října 2012), když mluvčí divadla Ivana Bonaventurová sdělovala v tiskové zprávě, že „Divadlo rozmanitostí přichází s novou ambicí zprostředkovat svým divákům skrze divadelní představení velké příběhy evropské kultury a evropských dějin“.

Ze známých příběhů se v roce 2011 objevila v Rozmáňu, opět pod vedením činoherního režiséra – Nikolaje Peneva (kterého již diváci mostecké činohry znají díky titulům jako Paní ministrová či Madony bez kalhotek), variace na osud trosečníka ROBINSONA CRUSOE (premiéra 26. listopadu 2011). Inscenace pro děti i dospělé je opět postavena na hře herců společně s loutkami zvířat. Penev využil námět spíše jako metaforu o člověku, který není ztracen, ale hledá. Trosečníkovi sekundují koza, papoušek a divoch. Jméno Pátek se vůbec neobjevuje, je to prostě divoch – proto, aby inscenace zdůraznila, že být divochem, nenechat se ochočit, není špatné: například když „civilizovaný“ člověk přijede do Afriky, je pro tamní obyvatele divochem on, protože například nedokáže ani ulovit rybu nebo krokodýla. Konečný tvar vznikal jako „laboratoř“ – existoval scénosled, jehož dílčí situace čtyři herci (Tereza Lišková, Adam Šmejkal, Petr Čulík a Vít Levinský) vyplňovali improvizací, z níž vzešlo ztvárnění mnoha postav lidí a zvířat.

Velkým potenciálem souboru jsou hudební vlohy (viz samostatně zdůrazněné například v MUZIKANTSKÝCH POHÁDKÁCH 2005, ENDE DENDE ANEB JAK SE DĚLÁ MUZIKA 2008, vůbec poprvé to však bylo v Alferiho a Polákově CESTĚ KOLEM SVĚTA ZA 80 MINUT premiérované 10. května 2002, kdy na jevišti hrála komplet kapela.). K přesahu k muzikálu pro děti, stojí za zmínku i pokus o vidlovou operu Tomáše Alferiho a Antonína Klepáče TÝDEN V KOCOURKOVĚ – VIDLOVÁ OPERA (premiéra 21. května 2004, choreograficky se podílel Jiří Kraus). (A propos na scéně Divadla rozmanitostí se 7. dubna 2000 premiérovala i známá „koňská opera“, kterou tvůrci nechali i v oficiálním názvu LIMONÁDOVÝ JOE aneb KOŇSKÁ OPERA, ovšem umělecky za ní stojí tým činohry, počínaje režií dlouholetého mosteckého činoherce Stanislava Oubrama, přes dramaturga Vlastimila Nováka a další.)

MARIONETY, MAŇÁSCI I STÍNOHRA

Jak bylo možná zřejmé z dosavadních slov, mostečtí herci jsou dnes zvyklí na styl herecké práce, kdy na scéně fungují spolu s loutkou v jakémsi vyváženém poměru. Jindy ale jde o činohru (respektive muzikál) s loutkou; někdy „dokonce“ loutky převažují. Ale loutkové divadlo se zcela zneviditelněnými herci v černých kuklách („sameťáci“) splývajícími s horizontem, to vymizelo dávno za Jiřího Středy. Ani ještě na počátku Klepáčovy práce tomu tak úplně nebylo, aby herci byli „partnery“ loutek – tehdy spíš byla snaha dostat herce do popředí co nejméně – základní linie příběhu byla postavena na hře loutek, které jej „vyprávěly“, herci plnili spíše úlohu například doprovodného slova jako předěl k další scéně a podobně. Jejich počet na scéně nebyl tak vysoký.

I z hlediska využití loutek se naplňuje slovo „rozmanitost“. Herci jsou schopni použít různé typy loutek – jak marionety, tak maňásky (například v O pejskovi a kočičce) a další spodové loutky i plošné, ale rovněž běžné předměty ve funkci divadelního znaku, jak nedávno předvedla například herečka Tereza Lišková v OTESÁNKOVI pro mateřské školy, kde vedle čtyř standardních marionet vytěžila „postavy“ i z hrnce, ručníku, kufru či čehokoliv, co se pro příběh namanulo (do své režijní představy zakomponovala i její, regionálnímu publiku už známou angažovanost v oblasti lektorování mládeže, kterou uplatňuje i na základní umělecké škole. Během představení Otesánka tak spolu s kolegou Vítkem Levinským zatahuje malé diváky přímo do děje hry). Styl, který založil Středa, tak přeci jen – byť možná o trochu méně – navzdory výronům „alternativního divadla“ přežívá (k zásadním změnám v práci s loutkou nedošlo, což je – zaplaťpánbůh – dáno stále dodržováním jasně deklarovaného uměleckého záměru ve směřování divadla na nejmladší diváky. Pro upřesnění – loutky se používají i v inscenacích pro starší diváky a chystá se také večerní loutková inscenace). Marionety a maňásci hrají nejčastěji, stínoherní loutky však nejsou nečekaným „výkřikem“, z posledních inscenací se objevily například v COMMEDII DELL´ PONTE, nejnověji v aktuálně připravovaných POHÁDKÁCH Z KLOKANÍ KAPSY, i když zde se efektu docílí spíše rukama než plošností loutky.

Pro každou inscenaci vznikají zcela nové autorské „postavičky“. Jsou tituly vyloženě loutkové (HALÓ, JÁCÍČKU, dále v řadě Dášeňka, Kašpárek a Krokodýl, Dva střevíčky pro Popelku, O rybáři a zlaté rybce), které jsou o třech loutkách, respektive o pěti, bereme-li v potaz, že v pohádce vystupovali i dubléři. Na druhou stranu AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ je činohra s využitím loutek, ale zato se jich připravovalo nepočítaně: šestnáct maňásků, dvě velké loutky (Leontýnka a Brtník v životní velikosti) a k tomu ještě pololoutky, různě veliké hlavy rytířů, takže se dostaneme lehce přes dvě desítky.

Výjimečný byl v roce 2005 z hlediska vyrobených loutek FECHT, PÁN TEMNOT. Pro něj se vyrobila série tyčových loutek. S nápadem tehdy přišla výtvarnice Milena Dubšíková. Ta v Rozmáňu poprvé tvořila v roce 1996 pro KRÁSU NESMÍRNOU v úpravě Jany Galinové – tehdy Lavičkové – a režiséra Jurije Galina, pro něž ještě dnes, pokud výjimečně pro své tituly potřebují loutku, nárazově vypomůže. Pro Rozmáňo o rok později připravila výtvarnou stránku i pro POKLAD BABY MRAČENICE (L. Dvorský, původně v NDL, 1963, rež. J. Schmid z pozdějšího Studia Y) – oba tituly režíroval Antonín Klepáč. Tyčové loutky (laicky řečeno loutky s prodlouženým spodním úchytem, jako by byly „nasazeny“ na násadu od koštěte – srov. „vynášení Moreny“) jsou vlastně spodovými loutkami sui generis.

Velikostně pracují loutkoherci s malými loutkami (ať zobrazujícími člověka či zvířátko) do půl metru, stejně jako s většími „figurínami“, životní i nadživotní velikosti: některé z malých diváků svou výškou přesahuje například Leontýnka z Ať žijí duchové, která byla ve skutečné velikosti vytvořena právě pro pocit důvěryhodnosti u malého diváka, pro kterého je na jevišti rovnocenným partnerem.

Co do materiálu, tvoří řezbář divadla rozmanitostí stále z lipového dřeva (plošné pak ze dřeva či překližky), ale už od řady inscenací Jiřího Středy tvoří běžně z kašírovaného polystyrénu a poslední přibližně dva roky z nového materiálu – mirelonu, jakési pěnové hmoty, rovněž kašírované, která se potahuje látkou – povrchová úprava je zde tedy stejně nutná jako u polystyrénu. Do svých inscenací v Mostě upřednostňuje dnes právě tuto matérii zejména Irena Marečková. Způsob vodění se zachovává klasický – funkčnost, kloubení a podobně se vesměs zachovává tradiční bez ohledu na použitý materiál.

Co se týče látkového „kostýmu loutek“, vychází se u každé jednotlivé inscenace ze záměru výtvarníka a režiséra – oblékají se i dřevěné, v rámci představení se maximálně dooblékají dílčí kursy či atributy, v případě, že „postava“ zcela mění vzhled, vyřezává se loutka-dubler. Naopak se nestává, že by některá loutka sloužila pro dvě různé inscenace (ročně řezbář doplní fundus mosteckých loutek o další desítky), a to ani v případě typové postavy jako je Kašpárek (navzdory dříve masivní sériové výrobě loutek této i jiných postav pro takzvaná rodinná loutková divadla stolové velikosti).

Zásluhu za návrat právě tradiční postavy Kašpárka na mostecká divadelní prkna je třeba přiznat Zdeňkovi Říhovi. Avšak jako maňáska, který se představil společně s ubrečeným miminkem a všežravým krokodýlem (KAŠPÁREK A KROKODÝL – premiéra 14. května 2011), čímž narušil přetrvávající český trend Kašpárka-marionety a přiblížil se tak formě, jak funkčně Kašpárkovi podobnou postavičku ztvárňují v Anglii (Punch), Francii (Guignol), Itálii (Pinocchio), Rusku (Petruška), Německu, Turecku (Karagöz) či Řecku a dalších zemích, kde je samozřejmostí jako maňásek (Říha preferuje maňáska pro jeho akčnost). Inscenace, která nesla poselství, že když na sebe všichni budeme hodní, všechno dobře dopadne (v zahraničí vyhrává pomocí násilí, u nás především chytrou lstí), byla určena dětem od pěti let i s dospělým doprovodem. Při přípravě inscenace Zdeněk Říha hovořil o inscenačním způsobu jako komedie dell’arte hraná maňásky (komedii dell´arte pak do repertoáru dostal v druhé polovině téhož roku Jiří Bilbo Reidinger v Říhově dramaturgii (COMMEDIA DELL´PONTE). Hra jako podklad pro herce neměla pevný text, šlo o sérii situací, které herci sami dotvořili. Práce na jevišti byla nakonec fyzicky celkem náročná: Tři čtvrtě hodiny představení pak klečeli (Kamila Čondlová, Petr Čulík a Jitka Raková ) na kolenou s rukama s maňásky nad hlavou. (Titul patřil do skupiny těch, kde se nejen projevilo větší upřednostnění maňásků před marionetami, ale také multifunkčnost inscenací i – mobilního – pouliční divadla: kulisu a velký orchestrion, z jehož okýnek maňásci vykukují a který byl zároveň zdrojem zvuků a hudby, mohl štáb stěhovat a hrát tedy i venku.).

Kašpárka drželo Rozmáňo ve svém repertoáru často přímo v názvech titulů – MAŇÁSKOVÉ KAŠPAŘINKY (25. Září 1990, autor Jiří Jaroš) v režii Zdeňka Říhy, KAŠPÁRKOVO POMETLO ZAMETLO (8. Února 1992, autor Bohumil Schweigstill, v dramaturgické úpravě Jiřího Středy a režii Matěje Kopeckého). Když se ale Říha chtěl zhostit role autora, dramaturga i režiséra, v Kašpárkovi a krokodýlovi (14. května 2011), nevyšlo to bohužel na příliš dlouho, neboť titul byl brzy stažen (něco podobného, byť v menší míře, se stalo s „Půjdem spolu do betléma“ v roce 2012).

Zpátky k obecnému charakteru loutkoherectví v divadel: Není ničím výstředním, že se – opět s ohledem na prioritu funkčnosti a záměru – použije v jedné inscenaci několik typů loutek. Koneckonců vždy je realizuje jeden výtvarník, a to v souladu s celkovou vizuální stránkou – účel určuje vyjadřovací prostředky a je upřednostňován oproti potřebě sjednocení materiálového či typového začlenění loutek v rámci jednoho představení. Takto „namíchaná“ byla například inscenace Polákovy pohádky SLŮNĚ ANEB PROČ MAJÍ SLONI DLOUHÉ CHOBOTY (podle R. Kipplinga; scénu včetně loutek vytvořil Jaroslav Milfajt): Zebra byla zobrazena spodovou loutkou, Papoušek maňáskem, ostatních postaviček se zhostili sami herci, převléknutí do zvířecích kostýmů (tedy interpretačně rovněž prezentovaly určitou loutkovitost, minimálně v pohybovém výrazu a partnerské rovnocennosti k „umělým“ živočichům na scéně.

Jedinou dětskou inscenací, kde loutky nejsou, je na aktuálním repertoáru od loňska uváděné MYŠIČKO, MYŠ, POJĎ KE MNĚ BLÍŽ pro nejmenší diváky, ovšem nikoli k úbytku výrazových prostředků. Titul spadá do kategorie nonverbálního divadla a – jak se vyjádřil i Antonín Klepáč, už v samotném způsobu tohoto pohybového divadla, v němž se nemluví, je zajištěna jistá loutkovost. Dvě postavy myší Píska a Hvízda, které on a Petr Čulík, hrají, jsou v podstatě stylizovanými postavičkami s rysy „loutkovosti“. K e konci roku 2012 měli za sebou 23 odehraných představení – za necelého tři čtvrtě roku. (Pohádka myšáků, kteří se shodou okolností potkají na jedné půdě, je o tom, jak je třeba si navzájem pomáhat, aby se dostali na svobodu, o tom, co všechno musí provést, aby společně porazili zlého kocoura, který na ně někde v zákoutí tmavé půdy číhá, ale především o tom, jak je dobré nebýt sám, mít kamarády a společně s nimi překonávat nebezpečí každodenního života.) Pohádka je anoncována i pro děti mladší tří let (pokud sedí v hledišti na klíně, hradí doprovod jen jednu vstupenku.

Zvláštním titulem, při kterém se přímo na jevišti objevoval řezbář (spíše figurek, než loutek) byl DĚDEČKŮV BETLÉM (premiéra 28. listopadu 2009). Pro něj se vyrobil betlém s figurkami, někdy jen napůl opracovanými (protože je přímo na jevišti vyrábí herec představující dědečka řezbáře), a to volně podle mosteckého betléma, vystaveného v tamním muzeu. Podobnost s ním byla nutná, protože v inscenaci se muzejní betlém objevoval ve filmových dotáčkách, takže figurky na jevišti museli vypadat jako ty skutečné z videoukázky. – V mosteckém Divadle rozmanitostí k jesličkám i na sklonku loňské sezóny putovala loutková zvířátka, aby se tak navázalo na úspěšnou vánoční tématiku. PŮJDEM SPOLU DO BETLÉMA autora Michal Pětíka (dramaturg mostecké činohry) a režii Zdeňka Říhy bylo několikrát v prosinci 2012 odehraným představení určeným pro mateřské školy a nižší ročníky základních škol. Mohli se tak – spolu s písničkami ve stylu vánočních koled a na pozadí scény v tradičním vánočním duchu – seznámit s původním příběhem putování tří králů k městu Betlému, ale také údajným autorem prvního živého betlému – svatým Františkem z Assisi (tento motiv děti ze školek těžko mohly dešifrovat, stejně jako jinak vtipnou slovní hříčku, kdy stále říkal „Asi si něco dám, asi si…“ (i když správný výslovnost italského jmána je „z asízy“), na rozdíl od jejich rodičů, u kterých dramaturg očekával ocenění historického odkazu s trochou pobavení; starší děti se mohly prozměnu poučit, proč tři králové nesli Ježíškovi právě zlato, kadidlo a myrhu a co to vlastně je). V inscenaci, v níže se zvířata vydají hledat lidi z vesnice, kteří se záhadně vytratili, vystupovali kohout, slepice, tele, pes, beran, prase a osel. Na cestě narazili ještě na Lišku podšitou, Sovu podivnou a zbloudilého Velblouda cizokrajného. Zdárně však nakonec doputují k živému betlému, který vybudoval vesnický kantor (nikoli světec) František.

Vliv na míru zapojení loutek má v Rozmáňu bezesporu i jiná skutečnost, než je zkušenost a představa výtvarníka inscenace (zejména, přizvou-li se jako hostující), ale i kdo je režisérem. Činoherní režiséři – i když pochopitelně nelze stoprocentně zobecňovat – zapojují vesměs loutky spíše okrajově (v letošním roce se o tom budeme moci přesvědčit například v titulu režisérky Věry Herajtové, se kterou mají mostečtí diváci zkušenost právě na tamní činoherní scéně), v Rozmáňu se představí poprvé.

Zkušenost se soustruženými loutkami Most zatím minula, i když chabý pokus se objevil ve Středově autorství i režii MARIBYLY, PANNY Z KRUŠNÝCH HOR v roce 2001 s výtvarnicí Marií Stejskalovou, kde však tento typ loutky sloužil spíše na způsob hračky.

Loutkořezbářem Divadla rozmanitostí je řadu Vlastislav Brož. Do divadla přišel už v roce 1991 (předtím od roku 1979 působil ještě v činohře starého, kvůli těžbě uhlí zbouraného, divadla, odkud se pak pět let trousil po několika pražských divadlech, aby se vrátil zpět do Mostu). Tehdy byl řezbářem Zdeněk Bauer (dnes již po smrti), Brož byl osvětlovačem a Bauerovi jen občas vypomáhal, což se následně zinstitucionalizovalo, aby nakonec po odchodu Zdeňka Bauera do důchodu jeho řemeslo plně převzal. Osvětlovače dělal jen jako dopomoc, aby po odchodu kolegu i tato práce cele zůstala na něm – vykonává dnes tedy kumulovanou funkci řezbáře a osvětlovače na plný úvazek.

Vlastislav Řezbář byl před lety natolik iniciativní, že v horním patře divadla připravil dokonce výstavu „Jak vzniká loutka“. Sjížděli se na ni lidé z Ústeckého kraje, i když vůbec nejeli na představení, ale opravdu se chtěli pokochat pohledem na jeho expozici, v níže představil zrod „panďuláka“ od syrového dřeva po konečnou podobu. Vystavovatelsky se on i další divadelní výtvarníci angažují poměrně často. Naposledy šlo například o výstavu „Prostor, kostým, loutka 2011“ společně s činohrou, kde se prezentovali scénografové, jevištní výtvarnicí – za Divadlo rozmanitostí se zde prezentoval rukopis jevištních výtvarníků jako např. Pavel Kalfus, Naďa a Dušan Sotákovi, Marie Stejskalová, Jaroslav Milfajt, Zdeněk Bauer a Vlastislav Brož. Z výstav z posední doby připomeňme i tu v chrudimském Muzeu loutkářských kultur v lednu 2007. Rok předtím (s vernisáží 26. října 2006) odkrylo svou tvorbu devět autorů v galerii mosteckém knihovny pod názvem Mostečtí scénografové. Přímo v Rozmáňu v tomtéž roce (od 7. dubna 2006) vyrostla dočasná expozice Od scénáře k prvnímu zvonění, kterou připravili Marie Stejskalová a Zdeněk Turek za spolupráce Vlastislava Brože a Jany Hrstkové (v podstatě vytvořili humorné libreto, která přibližuje vznik loutkové pohádkové inscenace.

APLAUS PRO STÁLE STEJNÉ POHÁDKY?

Umělecký šéf Tomáš Alferi oproti svým dvěma předchůdcům nebyl primárně ani divadelník, ani režisér, navíc je generačně výrazně mladší, rozdíl oproti Středovi a Klepáčovi je u něj rovněž v tom, že zdárně existuje v jednom jediném divadle od dob svého umělecky profesního elévství. To s sebou nese na jedné straně niternou obeznámenost se souborem a jeho možnostmi. Zároveň Alferi nenačerpal řadu oněch někdy rozporuplných, jindy komparačně výhodných zkušeností z jiných divadel (nepočítáme-li jeho skladatelské a korepetitorské spolupráce s divadelními soubory v Liberci, Příbrami, Praze, Kladně, Uherském Hradišti či Ostravě, vesměs ovšem činohry), což s sebou může nést složitosti v navazování nových profesních kontaktů s potencionálními novými inscenátory. (Možná i z toho však pramení – v mnoha případech prospěšná – kooperace alespoň s druhou mosteckou scénou, činoherní, z jejíž řad se koneckonců rekrutují příležitostně hostující režiséři. Koneckonců jako hudební dramaturg i on sám hudebně spolupracuje s činohrou nikoli v nepatrné míře – hudbu začal psát prvně k činoherním kusům režiséra Víta Vencla, hereckému řemeslu přičichl zejména díky studentské recesistické hříčce K TABULI v režii Antonína Klepáče, dramaturgii Pavla Poláka, v premiéře 21. září 2001. V Inscenaci, která byla divadlem na divadle, Javor s Ježdíkem odehrávají své skvělé představení pro děti. Potíž je v tom, že Padrda nechce k tabuli a v sále sedí dospělí. Nepomůže ani inspektor Vočko. Alespoň hrají a zpívají.) Avšak vedle Jiřího Ondry přizve ke spolupráci například mladou režisérku Terezu Karpianus (rovně ž spolupracuje s D21 jako Ondra), oslovil i Jakuba Vašíčka, což budou pro DR nová jména.

Funkci uměleckého šéfa zastává od 1. ledna 2011. Alferi do repertoáru začal zařazovat tituly, které podtrhují jeho inklinaci k alternativnímu divadlu (koneckonců referuje na tiskovinách o Rozmáňu jako o „loutkové a alternativní scéně Městského divadla v Mostě“), což i „pro slepého“ více než čiší z pořadů typu Grafománia, které nejenom nejsou pro děti ani pro mládež, ale nejsou ani o loutkařině. Jde o tvar, který je nereprízovaný, částečně improvizovaný, kombinuje autorská čtení (básní a povídek často i velmi obscénních), mystifikaci, improvizaci, hudební vsuvky včetně dá se říci hudebního undergroundu – vedle vystoupení sólistů (Zdeněk Říha s kytarou, Tomáš Alferi piano) jsou pravidelnými doprovodem Napalmed, kteří „vyluzuje zvuky“ na často neidentifikovatelné předměty. Stírá se rozdíl mezi divadlem a koncertem či scénickým čtením a alternativa je v podstatě dána i samotným divadelním prostorem, pro který je využíváno vstupní foyer divadla, tedy mimo standardní jeviště, s barem U grafomana, který mohou diváci volně kdykoliv během „představení“ navštívit, opouštět tak svá místa a dle libosti se v celém herním prostoru pohybovat.

Na druhou stranu je Alferiho linka patrná v maximální snaze využít muzikálnosti souboru, která je na velmi vysoké úrovni. Koneckonců řada herců vyvíjí muzikantské aktivity i mimo divadlo. Vyústěním těchto hudebních extempore je nedávný vznik divadelní kapely „Nedloubej se v nose“, která poprvé vystoupila na slavnostním galavečeru 30. září 2011 u příležitosti oslav stoletého výročí vzniku historické budovy divadla v Mostě. Jak uvedlo Rozmáňo na svých stránkách, „Pavel Hendrych, zvukový mistr divadla, usedl za bicí, dramaturg Zdeněk Říha se zmocnil baskytary a tuby, Pavel Zikmund funěl do trumpety a Tomáš Alferi bušil do piána. A co teprv herečky! Jitka Raková rozehřála saxofon a Tereza Lišková rozvrzla libé tóny houslí. Do toho se nesl operní témbr Adama Šmejkala, drnkavý zvuk kytary Petra Raka a sborový zpěv s neotřelou choreografií v podání Kamily Čondlové, Terezy Karáskové, Ivany Alferiové a Antonína Klepáče“. (Připomeňme, že i i činohra má svou kapelu Šrum šrum, vedle ní je z herců složené rovněž uskupení Krušnohorská dudácká muzika: obě skupiny vystupují nejen v rámci vybraných inscenací, ale i v rámci divadelních plesů i na veřejných produkcích).

O „zakrnělosti“ v oblasti tradiční loutkařiny – na úkor moderních či hudebních směrů souboru – však zcela nelze po odchodu velkých osobností hovořit. Někteří herci v tradici shora vedených marionet v „dřevěném domečku“ pokračují v rámci svých individuálních aktivit. Například skvělá loutkoherečka Jitka Raková, která se angažuje i mimo scénu Rozmáňa, kdy pro její vlastní produkci jí vyřezává loutky její partner Vlastislav Brož. Jitka Raková kromě jiného získala Cenu českého literárního fondu za roli v inscenaci Anička, Skřítek a Slaměný Hubert v roce 1989, o níž se hovoří jako o ceně obdobné svým významem současné Thalii. Vloni jí dal Tomáš Alferi prostor i pro autorskou a režijní prezentaci (O RYBÁŘI A ZLATÉ RYBCE).

Podobným příkladem byla i herečka Ivana Zajáčková se svým Divadýlkem Zajda (její muž Jiří se kvůli tomu stal řezbářem). Vystupuje sólově pro děti s krátkometrážními pohádkami Dvě pohádky o Karkulce doslova v kapesním divadélku, díky němuž si po přechodu do činoherního souboru udržuje loutkohereckou kondici a těsný kontakt s publikem. Udržuje v mysli dětí i tradiční postavu Kašpárka. I ona tak patří patří mezi herce, kteří jsou živoucí legendou klasické loutkařiny. S loutkami si poradí nejen rukama, ale celým tělem, jak jsme již zmínili v případě, kdy hrála pohádku o Budulínkovi. Kromě Pohádek pana Pohádky v režii Zdeňka Říhy stojí za zmínku i její role v PRAŠTĚNÝCH POHÁDKÁCH či na KULIHRÁŠKOVI se zajímavou a inspirativní scénou Petra Matáska nebo spolupráce se Zdeňkem Turkem v KOCOUROVI V BOTÁCH. Zajímavá byla i story o miminku v bříšku O DEVÍTI MĚSÍČKÁCH, kterou si sama režírovala.

Štěstím pro mostecké diváky je, že Ivana (vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě, kde už v prvním ročníku měla v rozvrhu předmět Práce s loutkou a ještě při studiu dostala nabídku spolupracovat s Loutkou Litvínov a posléze vystudovala loutkářskou pedagogiku na DAMU v Praze, kde se setkala se Středou a příštích 13 let hrála v Rozmáňu) přes řadu nabídek z nejvýznamnějších scén – ať již šlo o Divadla Spejbla a Hurvínka či plzeňskou Alfu – zůstává Mostu věrna. Paradoxně její první role v dramatizaci ZELŇAČKA vedle Vladimíra Šnajdra a Karla Nonnera byl vpodstatě jen hlas pro loutku mimozemšťana Hmoty a činoherní role Franciny). Autorsky je v Rozmáňu podepsána – spolu s Marií Stejskalovou – pod PERNÍKOVOU A DRAČÍ POHÁDKOU (premiéra v roce 1999 ), kterou zahrála mimo jiné v rámci Světového dne pro děti a mládež v roce 20. 3. 2001.

To je ovšem tucet let zpátky… Dnes, přestože například i Ondrovo dílo (Pohádkové město) má ve svém názvu, že je „pohádkové“, za klasickými pohádkami by se ovšem neměla zavřít vrátka. Podíváme-li se do bibliografie posledních let, média se chytla nejvíce například BÍLÉHO HADA Boženy Němcové (dramatizace a režie: Jan Bílek, scéna, loutky, kostýmy: Miloslav Los, Hudba: Tomáš Alferi) – tehdy před necelými čtyřmi lety, v roce 2009 (premiéra 28. března), vyšel v Haló novinách článek s „vizionářským“ nadpisem „Loutkáři se vracejí k odkazu našich klasiků“ (roč. 19, č. 72, strana 8) a rovněž Mladá Fronta Dnes v článku „Mostečtí loutkoherci uvedou pohádku Bílý had“(Roč. 20, č. 73, strana B5)

Díky návaznosti na česko-německou spolupráci v příhraničí jsme se roce 2011 dočkali klasické pohádky: DVA STŘEVÍČKY PRO POPELKU měly dokonce na domovské scéně premiéru i v německé verzi (29. září 2011). Tímto krokem nabídl marketing divadla školám zábavné oživení výuky cizího jazyka (cizí jazyk jako „přidanou hodnotu“ představení s cílem atraktivity zejména pro mládež výuku jazyka byli už i „Beatles“ – inscenované písničky v angličtině, v repertoáru Rozmáňa od roku 2007 (Poprvé DRAKc v r. 1975- ve výpravě I. Marečkové a režii J. Krofty). Nutno zdůraznit, že předlohu Popelky převzal soubor dle úpravy dramaturga Pavla Poláka! Inscenace, premiérovaná v roce 2011 se dvěma herci – z nichž jeden je harmonikářem, se nejprve hrála na zájezdu v Rusku. Na Mezinárodní loutkový festival v sibiřském Kurganu ji DR přivezlo v ruštině a s hudebním doprovodem akordeonu, doplněnou tančením častušky (i když jen v závěru a v podstatě symbolicky). Na zájezdu se rolí zhostili Tereza Karásková a Tomáš Alferi, kteří přitom rusky prakticky neumějí a text se učili jen foneticky (přepisem do latinky), Karásková si pomáhala i audionahrávkou, kterou poslouchala v autě. Roli, kde se se „sekundantem“ Tomášem Alferim vtipně popichují a od tradiční verze vydatně odchylují, se učila přibližně měsíc. Na základě tamního úspěchu se pak Popelka převáděla pro tamní divadlo Gulliver s ruskými herci v únoru 2012.

Popelku zahrálo Rozmáňo i na 10. ročníku festivalu Dítě v Dlouhé v květnu 2008. Zde však nikoli ještě s takovým aplausem jako následně na Sibiři. U Popelky je potřeba zmínit rovněž to, že jde v historii Rozmáňa již o její čtvrté uvedení, byť pokaždé s jiným inscenátorským týmem; ovšem u dvou z nich byl režisérem Klepáč (a výpravu připravila Marie Stejskalová), zato pokaždé se dvěma různými dramaturgy (v obou případech však vycházel z předlohy již bývalého dramaturga Pavla Poláka)- první Popelku režíroval Jiří Středa ve výpravě Michala Hejmovského a hudbě Jana Turka (předchůdce muzikuse Alferiho) s pohybovou spoluprací Václava Hofmanna v roce 1989 (premiéra 18. února 1989). Podruhé Pohádku o Popelce s převážně hostujícím týmem ve verzi autora Pavla Cmírala režírovala Kateřina Dušková, ve výpravě a s loutkami Ivana Antoš, hudbou Štěpána Škocha, korepetitovanou Tomášem Alferim a pohybovou spoluprací Antonína Klepáče, a to v roce 2002 (premiéra 27. Září). Polákova úprava v režii Klepáče přišla na řadu 2008 (premiéra 15. února), kdy již dramaturgyní byla Kateřina Fixová, výpravu připravila Marie Stejskalová a hudbu Jan Turek. Poslední zpracování pod názvem Dva střevíčky pro Popelku (premiéra: 24. září 2011), o jehož úpravu původně Klepáčovy verze pod jménem TATUPIKA provedli Tomáš Alferi a Tereza Karásková, odráží změnu dramaturgů (Zdeněk Říha) a hudbu již převzal Tomáš Alferi, nové texty písní dodal činoherec Víta Herziny. – Polákova Popelka – se dvěma herci a šesti loutkami – byla určena cíleně do prostor mateřských škol. Čtvrtá Popelka se přitom do nabídky dostala náhodou, pokud si dobře vybavíme okolnosti. V červnu tehdy divadlo oznámilo, že premiérový titul Kašpárek a Krokodýl, kterou nedávno uvedlo, už nebude v repertoáru a právě místo něj se mohou děti těšit na český příběh o skromné dívce a jejím ztraceném střevíčku.

Kromě toho ve stejném roce inscenovalo premiérově známý příběh i Docela velké divadlo v sousedním Litvínově, rovněž s loutkami. Popelkou ve zpracování Jany Galinové (a Jana Turka, který „přesedlal“) začínal dramaturgický plán sezóny Docela velkého divadla 2011/2012. Pohádkový „písničkál“ měl premiéru 23. Září, scény a loutky vyrobila Milena Dubšíková – Říhová. V programu Docela velkém divadle ale hrají „svou“ Popelku i Mostečtí, například i v rámci festivalu Divadelní podzim THEATERHERBST ji zahráli 28. září na litvínovském náměstí.

Rok 2010 také nebyl chudý na notoricky známou story, tentokrát O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE (premiéra hry Václava Renče 27. února 2010,) ovšem kromě dramaturgyně Kateřiny Fixové se podíleli hosté: Podle Václava Renče a bratří Grimmů upravil a režíroval Jan Kačena, scéna a kostýmy výtvarně zpracovala Barbora Zelníčková, hudbu složil Jonáš Rosůlek.

Navštěvované jsou ale stále i Polákovy pohádky, byť mnohem staršího data. Na repertoáru je tak už úctyhodných více než sedm let například SLŮNĚ ANEB PROČ MAJÍ SLONI DLOUHÉ CHOBOTY (premiéra 25. listopadu 2005, loni se hrálo patnáctkrát), která vychází ze všetečných otázek dětí, jak je známe: proč, nač, k čemu, kdy, s kým a následně ještě otázka na dospěláka, jak to všechno ví a podobně. Rudyard Kypling zvídavost zasadil do zvířecího světa a dramaturg Polák podle ní napsal hru pro loutky – v africké džungli na pódiu pak podle ní spokojeně žijí Opice, Pštros, Žirafa a Papoušek, jimž tisíce otázek neustále dává a jejich klid tím rozčeřuje Slůně. Nejvíce pátrá po tom, co jí krokodýl k večeři, a vydá se ho hledat. (Za Čtvrté republiky se u nás hrála sovětská dramatizace N. Cassianové.)

Z nejstarších stále hraných pohádek je v repertoáru (kromě již zmíněného KDYŽ JDE KŮZLE OTEVŘÍT z roku 2000) i POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE (premiéra 25. října 2003, loni se hrálo třináctkrát), HRANÍ O KARKULCE aneb POHÁDKA Z BEDNY (premiéra 22. října 2005). Nejvíce se v roce 2012 hrálo AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ (66 představení), O RYBÁŘI A ZLATÉ RYBCE (42 představení) a SAXANA (30 představení). Stále se před diváky dostávají i VÁNOCE TŘÍ SNĚHULÁKŮ, TŘI ČUNÍCI NEZBEDNÍCI, ŠLA BARVIČKA NA PROCHÁZKU, O SMOLÍČKOVI ANEB POHÁDKA Z KUFRU či DÁŠEŇKA – až na poslední dva jmenované tituly z let 2010 a 2011 je vše ostatní z ruky a v režii Pavla Poláka! Ovšem dostat na prkna klasickou Zlatovlásku Josefa Kainara, to mu bylo upřeno, byť ji měl už v dramaturgickém plánu na sezonu 1999/2000. Dramaturgie Naivního divadla v Liberci se tehdy dostala do nesnází a tutéž pohádku zařadila do svého repertoáru s premiérou již v květnu 1999. Obě divadla se dohodla, že není efektivní, aby dvě divadla severočeského regionu uváděla stejnou hru, zvlášť když mají společné zájezdové ´štace´. Proto Divadlo rozmanitostí ustoupilo a místo toho zařadilo pohádku Marie Kownacké (přebásnil Kamil Bednář) O STRAŠLIVÉM DRAKOVI, PRINCEZNĚ A ŠEVCOVI, v podstatě polskou hru se zpěvy (NDL 1962, rež. J. Smid, později tradiční „majstrštyk“ režisérky NDL M. Schartové). Malí diváci tak o princeznu Zlatovlásku nepřišli, stejně jako o krále, chůvu, zbabělého rytíře, Ježibabu, draka a statečného ševce Dratvičku.

Přes „mateřinkovské zaměření“ se rok co rok uvádí i nové pohádky pro starší děti. Dvakrát to byl již zmíněný Gulliver (podruhé jako premiéra pro Německo), z těch známých i z filmového zpracování pak Voskovcův a Werichův Golem v roce 2010. Werich se v Rozmáňu „ocitl“ celkem čtyřikrát, a to i v dalších titulech, které stejně jako film Císařův pekař (s Golemem) znají diváci z televize – například KRÁLOVNA KOLOBĚŽKA (Pohádky Jana Wericha, NDL 1988, rež. M. Schartová; zde premiéra 27. [nora 2004), ale také AŽ OPADÁ LISTÍ Z DUBU (premiéra 24. Září 1999), u Čapkovy VELKÉ POLICEJNÍ POHÁDKY (premiéra 7. února 2009) pro změnu zaznívaly jeho, Voskovcovy a Ježkovy písničky.

Nespočet adaptací a divadelních i filmových podob na českých jevištích má za sebou známý příběh z pera Alexandra Dumase Tři mušketýři. D´Artagnan, Athos, Portos a Aramis se objevili i v Mostě, a to jako SLUHA A TŘI MUŠKETÝŘI v přepisu tohoto románu pro loutky, který pořídil Jiří Středa. Představení inscenace, v němž nechyběl známý pokřik „Jeden za všechny, všichni za jednoho“, v režii Antonína Klepáče zhlédli diváci prvně 28. dubna 2000. Zde se mohl se svým někdejší „profesí“ šermíře prezentovat herec Zdeněk Turek, který v tomto směru šermy lektoroval.

Do této kategorie pohádek pro starší patřil i již jednou zmíněný FECHT – PÁN TEMNOT (premiéra 13. května 2005), tak trochu pohádka, trochu horor. Zajímavý byl mimo jiné tím, že hlas propůjčil Boris Rösner a že se zde poprvé a naposledy použily loutky na prodloužených dřevěných tyčích. Mezi evergreeny z literatury i z filmových pláten lze řadit i BARONA PRÁŠILA (premiéra 23. května 2003), kterého bychom spíše mohli chápat jako jeden ze společných projektů s činohrou (viz dále), neboť pohybově spolupracovala tamní herečka Klára Apolenářová a v hlavní roli se objevil činoherec Jiří Kraus.

Mezi osobité pokusy lze přičíst ze sezóny 2000/2001 POHÁDKU Z KERAMICKÉ PECE, a to zejména pro její netradiční výtvarné zpracování. Titul Pavla Cmírala, u které se o technologii loutek postaral Zdeněk Vilém dle výtvarného zpracování a scény Iva Ouhrabkové, vycházel z nevšedního výtvarného řešení prostoru i loutek, kdy na jeviště divadla pro nejmenší objevila keramická hlína, s jejíž tvárností se zde pracovalo.

MĚSTO JAKO NÁMĚT

V repertoáru DR se hned několikrát objevily také reminiscence na severočeské město Most. POHÁDKOVÉ MĚSTO Jiřího Ondry je toho (premiéra 19. května 2012) posledním důkazem. Inscenace na téma historie a současnosti města Mostu, ale není dávno první vlaštovkou. Zajímavé snad je to, že je od Ondry, který v severočeském městě nežije, ale kooperoval zde v roce 2010 na Saxaně, a také, že jde o reflexi soudobé svébytnosti mosteckého regionu, včetně jeho celosvětově jedinečných atributů jako je jedoucí kostel či – slovy Tomáše Alferiho – jeho paneláková odlidštěnost a vykořeněnost… Ondra uvádí loutkový příběh – v němž se pracuje s marionetami, pohyblivými objekty a plošnými loutkami – o ztraceném chlapci jako fantasy grotesku pro děti i jejich rodiče. Chlapec se ve statutárním městě ztratí a potkává různé bytosti, které mu radí, jak by mohl najít cestu domů. Na scéně se tak objeví atributy jako přesouvající se kostel nebo velkorypadlo. Inscenace vznikala trochu jako „laboratoř“, pomocí improvizací souboru, kdy každý jeho člen mohl vnést kousek svého osobního vztahu k městu.

Už přibližně před pěti lety připravili tvůrci pro děti tituly, které z místní tématiky vycházejí z pohledu transpozice zdejších pověstí a báchorek. Jde například o hru o permonících v dole – Mostecko spadá do severočeského uhelného revíru a těžební průmysl a havířská tradice s permoníky k němu neodmyslitelně patří. Premiéru Permoníků ze Stříbrného dolu pohádkové knihy krušnohorských báchorek Vlastimila Nováka (bývalého dramaturg činohry Městského divadla v Mostě) a mosteckého činoherce Stanislava Oubrama v režii Antonína Klepáče uvedla dětská scéna v květnu 2008 – ovšem tehdy šlo pro titul opravdu pro nejmenší, pro děcka od tří let. Rolí permoníků se ujaly loutky, ostatní postavy ztvárnili tradičně herci. Regionálních konotací se chytila už v roce 2001 MARIBYLA, PANA Z KRUŠNÝCH HOR z pera a v režii Jiřího Středy, v dramaturgii Pavla Poláka (premiéra 16. listopadu 2001). Maribyla byla kdysi chápána jako patronka tohoto kraje. Podle pověsti pomáhala lidem a chránila krušnohorskou přírodu. Měla se stát symbolem pro rozšíření turistického ruchu, což se nestalo, a funkci maskota regionu dnes plní anglický alchymista Edward Kelley (vězněn císařem Rudolfem II.).

Divadlo vytěžilo rovněž ze spisovatelské vášně dřívějšího činoherního dramaturga Vlastimila Nováka. Ten v roce asi 2004 vydal knihu Pohádky z hor s ilustracemi původně kladenského scénografa Zdeňka Bauera. O dva roky později už si skrze VODNICKÉ PUTOVÁNÍ (premiéra 19. května 2006) do divadla našel cestu jeho vodník (zvučných českých jmen) Švertásek, skřítek Trolíčka, hejkal Dejvorec, obr Kabous, víla Milička a další pohádkové postavičky v dobrodružném putování za zázračnou kapkou.

Autorská a specifická – už nikoli na regionální tématiku – byla hned následující premiéra, kdy 13. října 2006 publikum poprvé poslechlo divadelní BROUKY ANEB THE BEATLES díky Janu Bílkovi (původně z DRAKu), Ireně Marečkové (v její výpravě uvedena i v Kroftově režii v DRAKu v roce 1991, stejně jako posléze v Radosti v Brně v režii Vlastimila Pešky v roce 2008) a hradeckému autorovi Vladimíru Zajícovi s originálními písněmi legendární kapely. Když se začala zkoušet, objevilo se ve scénáři pro herce: „Otevíracím hudebním motivem inscenace…) je píseň Stg. Peper Lonely Hearts Club Band, a to pro svou trochu pateticky nostalgickou, ale mužnou melodiku. Postavy KLUK 1 či HOLKKA 1 jsou číslovány jen pro orientaci, kdy kdo s kým mluví, ale ne ve smyslu provázanosti. Zda někdo bude procházet celým děje s nějakým posláním, to je až na další krok při zkoušení, eventuelně dokonce podle typu. Taktéž ČÍSNÍK se podle potřeby té které situace, či upřesnění oč jde, nebo i jen na pouhé glosování musí doklepnout při zkouškách. Důležitá je mluva současných studentů, netvrdím, že ji znám, jen tak trochu ze školy…´ Toto je úvodní stránka scénáře nové inscenace. Písně a příběhy skoro zapomenutých let, kteréžto se konají ve studentské CAFE and TÉRIA JESKYNĚ“ (zveřejněno v magazínu Pontanus Říjen 2005 na straně 29).

SPOLEČNÉ PROJEKTY DVOU RŮZNÝCH SOUBORŮ

Přestože jsme už zmínili několik momentů, kdy se loutkařina a činohra mírně umělecky propletly, byť na druhé straně si každý svědomitě hlídá svou osobitost, je nutné podotknout, že už Jiří Středa začal s několika společnými projekty dvou souborů. Do roku 2007 to byly tři inscenace, kde se loutkoherecké a činoherní síly spojily v jeden kompaktní útvar. Obě party společně připravily a odehrály dramatizace Anička skřítek a Slaměný Hubert, O důmyslném rytíři donu Quijotovi de la mancha a Hobit. Pouze první názvem ovšem formálně spadala do dramaturgie Rozmáňa.

Titul O DŮMYSLNÉM RYTÍŘI DONU QUIJOTOVI DE LA MANCHA zdramatizoval i režíroval právě Jiří Středa; a ANIČKA SKŘÍTEK A SLAMĚNÝ HUBERT vycházel z textu Zbyňka Matějů, který se postaral o hudební režii, scénu a loutky vytvořil Pavel Kalfus.

Ve své diplomové práci „Proměny oblastního divadla repertoárového typu -Městské divadlo v Mostě 1985–1995“ studentka Katedry divadelní vědy FF UK v Praze, Linda Kotisová, píše: „Tvůrci se na mosteckém jevišti pokusili o kombinaci živých herců a loutek. Toto spojení nebylo v té době žádnou novinkou v loutkovém divadle (například loutkové královéhradecké divadlo DRAK často používalo ve svých inscenacích “živáčky„), ale na poměry činoherního divadla to byla věc neobvyklá. Mostečtí použili loutky jako rovnocenné partnery a členy hereckého souboru, kteří jen mají v některých případech širší možnosti použití. Vedle činoherních herců vystupovali jak loutkoherci, tak loutky v životních i nadživotních velikostech. (…) Scénu, kostýmy i loutky navrhl Pavel Kalfus, český loutkářský scénograf, který dlouhá léta pracoval jako scénograf ve Východočeském loutkovém divadle DRAK a v Naivním divadle v Liberci. Technické řešení scény i technologii loutek měl na starosti Dušan Soták, který přetvořil a technologicky upravil například loutku Spejbla a Hurvínka pro současné požadavky Divadla Spejbla a Hurvínka. V inscenaci zaznělo patnáct písní, které otextoval Pavel Šrut a zhudebnil Petr Janda, člen skupiny Olympik. Do hlavní role Dona Quijota obsadil režisér Jiří Středa Stanislava Oubrama, který byl k této roli předurčen už jenom svou výškou a vzhledem. V roli jeho věrného a oddaného sluhy Sancho Panzy se představil Karel Nonner. Oba herci si byli skvělými spoluhráči. Vedle nich pak na jevišti ožily nápaditě technicky propracované loutky jako kobylka Rozinanta, osel Sancho Panzy, na kterých hlavní hrdinové opravdu jezdili, ohromný čtyřmetrový obr či jiný obr, který koulel velikýma očima a dým se mu přitom valil z tlamy. V režijním pojetí Jiřího Středy působil mostecký Don Quijote jako kouzelná pohádková fantazie plná efektů a překvapení. Velkou zásluhu na tom měly především výkony obou souborů, které spolu vedle sebe dokázaly na jevišti skvěle fungovat“ (citováno ze stran 73 -74 diplomové práce, uložené v archivu FF UK.)

V případě HOBITA aneb CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY (premiéra 7. června 1996, dramatizace Vlastimil Novák, režie Zbyněk Srba, kostýmy a loutky Jaroslav Milfajt, pohybová spolupráce Antonín Klepáč) šlo o atraktivizaci Tolkienovských motivů. Motivu se DR chytlo v roce 2005 i samostatně – pojem hobit s u něj objevil v titulu PYTLÍK BILBO aneb CESTA JENOM TAM. Podoba dětského loutkového divadla zdůraznila především v příběhu pohádkovou linii hobitova hledání pokladu.

Činoherci premiérovali na scéně DR v Topolové ulici řadu titulů: i Když kočky nejsou doma (1990, překlad a dramaturgie Středa, režie Galin), Mrtvola (1991, překlad Středa, režie Galin), Neočekávaný host (1994), Sousedka (1995, překlad Středa, režie Galin), Vražda sexem (1995, úprava a režie Galin), O líném princi, statečné Anežce a kouzelném kvítku (1997),Prolhaná Ketty (režie brněnský Zbyněk Srba, 1997), Byl to skřivan (1997, režie Kateřina Fixová, pohybová spolupráce Klepáč), Každý má svého Leona (1997, režie Klepáč), Rozmarné léto (1998, režie Schejbal), Polib tetičku (1999, byla to česká premiéra), Casanova na duchcovském zámku (1999), Prachy? Prachy! (2000), Candide aneb optimismus (22. Prosince 2000), Kočka na kolejích (2002), Věno slečny Laury (1.premiéra 14. února 2004 v Divadle J. Vrchlického v Lounech, 2.premiéra 20. února 2004 v Divadle rozmanitostí v Mostě), Námluvy, svatba a jiné katastrofy (2004, opět premiéra v Lounech, pak v Mostě), OTCOVÉ SE RODÍ VE SKŘÍNÍCH (2005, tentýž případ dvou premiér). První z nich si převedli do svého repertoáru Galinovi, když se od mosteckého divadla odtrhli. Skutečným důvodem však vesměs je, že patřily do dramaturgie činohry. V činohře tehdy nefungovala komorní a malá scéna (dnes je zde dokonce scéna Pod točnou), které otevřel Jiří Rumpík právě pro tento typ titulů. Někdy ještě za šéfování Antonína Klepáče činoherci na scéně DR přestali „hostovat“, převážely se totiž kulisy, protože v DR je malý prostor pro jejich uskladnění, k tomu se pojily další provozní těžkosti, zřejmě i komunikační. V současnosti obě strany hovoří o možnosti, že se činohra vrátí na jeviště Rozmáňa – prvním toho důkazem by měla být komedie činohry Tvrďák.

Statutární Divadlo rozmanitostí je dnes samozřejmou součástí kulturního života statutárního města, města specifického, v němž je bezesporu efektivní pokoušet se o experimenty. Na druhou stranu je loutková a alternativní scéna v jistém slova smyslu podřízena svému většímu „bratrovi“ – činohře na velké scéně v centru města (byť je schopna s ní, zřejmě i díky řadě přátelských vazeb mezi členy obou souborů, zdárně kooperovat na dílčích projektech). To předurčuje jeho dramaturgické cílení, které se jeví skutečně ideální pro nejmladší věkovou kategorii; cílení, které před pětadvaceti lety předurčil Jiří Středa, když sem vzal amatéry z Loutky a vyprofiloval divadlo, které si čtvrt století drží svůj směr. Koneckonců následovníci divadelního matadora Středy, nejen mnohokrát zmíněný Pavel Polák, to prověřili a nemuseli se obávat nezájmu učitelek mateřských škol, které přivádějí do sídlištního divadélka to nejdůležitější publikum. Kusy pro starší děti se uvádějí o něco hůře – zde je konkurencí právě činohra, která přetahuje mládež, koneckonců k tomu účelu připravuje kontinuálně výpravné pohádky jako jsou například O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce a další. Zdá se pak logické, že teenageři či jejich rodiče vedle velké scény vnímají Rozmáňo jako kulturu opravdu pro „prcky“, byť ve svém programu má řadu alternativních kusů (klauniády, masky, inscenace s filmovými dotáčkami či na motivy filmových evergreenů) či rodinných inscenací. Jak jsme zmínili, jsou to právě Polákovy pohádky pro děti od tří let, které profilují divadlo dodnes a drží se na repertoáru násobně déle než řada mladších pokusů – navíc jsou marketingovou jistotou, protože pole působnosti má zájezdově Rozmáňo jako dětské loutkové divadlo v severních Čechách dosti široké. Zda se linie udrží vlivem nového dramaturga Ondry a jeho spolupráce s mladým muzikantským šéfem Alferim, bude možné vysledovat nejdříve po sezoně 2013.

(Článek neprošel redakční úpravou)

Lucie Bartoš, 14. 3. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.