Šla barvička na procházku, Divadlo rozmanitostíFoto: Ibra Ibrahimovič

I) Divadlo rozmanitostí ve třetí dekádě – příklon k performanci či návrat k mementu zakladatele?

Poslední pětiletka severočeského „Rozmáňa“: Osobnostní eskapády a nové paradivadelní formy

„Rozmáňovský“ soubor od svých počátků okupuje stále stejnou budovu v Topolové ulici. Za tu dobu se dramaturgové (zejména v nejnovější historii) střídali často, zato umělečtí šéfové, kteří vtiskli zřetelnou pečeť do historie severočeského profesionálního loutkářství, teprve podruhé. Poslední výměna na postu dramaturga nastala právě nyní na konci roku 2012. Po éře libereckého matadora Pavla Poláka jde od roku 2007 už o třetího dramaturga. Po Pavlu Polákovi, nezapomenutelné studnici pohádkových pramenů, který spolu s uměleckým šéfem Antonínem Klepáčem vytrval celé desetiletí (po prvotní dekádě zakladatele Jiřího Středy), jsou to najednou rychlé výměny. Do Mostu díky nim – po změně uměleckých šéfů před dvěma lety – vane nový inscenátorský vítr z Prahy (za což nejspíše vděčíme i dívce na koštěti, tedy světově první adaptaci filmového bestselleru Saxana – dívka na koštěti).

Moc hádanek na začátek? Připomeňme, že v prvních deseti letech 1987 až 1997 vedl loutkářský soubor jeho „magnus parens“ Jiří Středa (22. 12. 1932 Praha – 27. 10. 2010), režisér, dramatik, dramaturg, loutkoherec a pedagog. (V Databázi českého amatérského divadla na www.amaterskedivadlo.cz není o jeho mosteckém husarském kousku ani písmenko, byť zdejší soubor vyklíčil právě z amatérského uskupení Loutka, jehož se Středa ujal a metodicky jej dovedl na profesionální úroveň; u Loutky najdeme pouze zmínku, že „skupina mladších vedená J. Lavičkovou /později “Galinová„. Pozn. red./ se profesionalizovala jako Divadlo rozmanitostí Most. 1991 loutka zanikla, když zbouráno divadlo“. Jana Lavičková působila pro Středu u tří inscenací také jako asistentka režie, v roce 1995 se autorsky podepsala pod pohádku KRÁSA NESMÍRNÁ v režii Jurije Galina, svého budoucího manžela, s nímž dnes vede Docela velké divadlo ). Po Středově odchodu nastupuje linie loutkářsky-pohybových kreací mima a režiséra Antonína Klepáče, zakladatele dua Cvoci, který na divadelní prkna převedl mimo jiné svůj obdiv k „červeným nosům“. Připomeňme, že on sám ihned po svém nástupu musel řešit celkem velkou eskapádu „lidských zdrojů“ – odchod téměř celé party „na místo činu“, kde se zrodily první hvězdy profesionálního loutkářského tělesa, tedy do sousedního Litvínova, a to pod vedením manželů Galinových do jejich nově vzniklého Docela velkého divadla ve více než sto let staré divadelní budově. Herečka Galinová (dnes i dramaturgyně a autorka) se tak s chotěm, který měl se Středou rozpory a potřebu vlastní divadelní invence, vrátila do Litvínova, kde jako amatérka začínala; opět s vidinou nových tvůrčích vod zde začala působit jako konkurence svému prvnímu profesionálnímu angažmá. (Potencionální rivalitu sotva dnes diváci poznají, oba ansámbly dokonce navzájem na svých scénách hostují a dokonce hladiny profesionálně korektní spolupráce nerozčeřil ani nedávný dramaturgický kotrmelec, kdy ve stejném roce nasadili do repertoáru pohádku o Popelce. Obě divadla se shodně věnují i spolupráci s handicapovanými lidmi.)

Antonín Klepáč převzal divadlo s pouhými dvěma herci a celý, nejenom herecky kvalitní soubor, musel v podstatě od píky vytvořit. Divadlo v Topolové ulici vedl v podstatě donedávna – do konce roku 2010. Doslova výhrou se za jeho éry pro divadlo stal dramaturg Pavel Polák (významná byla i hudební participace s Tomášem Alferim), který se stal neodmyslitelnou součástí a lidským mementem námětové bohatosti a autorské originality a zárodkem pro úspěch u nejmenších diváků, a to i na zájezdech v republice či mimo ni. Z tandemu druhé dekády dnes „fyzicky“ – a v okleštěné roli – působí už jen Klepáč, přesto jsou právě Polákovy dramaturgie, jeho hry, stálicí i současného repertoáru, který se v poslední době odklonil více k alternativně a performančním záležitostem. Po odchodu Poláka (ke konci roku 2007) se po dobu působení dramaturgů Kateřiny Fixové a posléze Zdeňka Říhy (2011–2012, předtím „jen“ režíroval Jak chodil Kuba za Markytou a Hrnečku vař!) – kdy oba pracovali ještě za éry Klepáče, ale i již pod vedením nového šéfa Tomáše Alferiho – podílel na dramaturgii dvou premiérovaných kusů v posledních dvou letech i Moravák působící v Praze Jiří Ondra (režii studoval u Miroslava Krobota na katedře alternativního a loutkového divadla), kterému to vyneslo místo nového dramaturga této scény od letošního ledna. Do nového roku mimoto DR vstupuje bez skvělé výtvarnice, respektive umělecká kašérka a řezbářka s okrajovou spoluprací i na scéně, Marie Stejskalové (spolu s hercem Petrem Rakem jako jediná prožila v DR celou pětadvacetiletou historii od jeho vzniku a jde tak o odchod významné pamětnice) – v září 2012 odešla do důchodu, avšak spolupracuje alespoň jako host.

Personální škatulata se v relativně krátkém časovém úseku odehrála sice i na sesli nejvyšší, v rámci vedení souboru, ale aby toho nebylo málo, tak změny nastaly po dlouhé době i v organizační složce managementu kulturní instituce (možná částečně jako dopad vlastnické transformace divadelní organizace do formy obchodní společnosti, která formálně nastala před přibližně sedmi lety). O tom ale později. – Z managementu divadla odešel k začátku roku 2009 ředitel Václav Hofmann (do 2010 byl následně ještě jednatelem s.r.o.), který v Rozmáňu za Jiřího Středy začínal pohybovou spoluprací a ředitelem byl s výjimkou jediného roku od 1990 (jeho místo zaujal činoherec Jiří Rumpík). Mimoto ve dva roky předtím skončilo vydávání periodika Pontanus, které regionálně nejobsáhleji informovalo o dění v divadle na Mostecku a v samostatné podobě se již do dnešních dnů nevzpamatovalo. V roce 2010, kdy umírá Jiří Středa, končí jeho nástupce Klepáč jako šéf a musí si zvykat na nadřízeného Tomášem Alferiho, svého dosavadního kolegu – hudebníka.

SOUČASNÉ DRAMATURGICKÉ KYMÁCENÍ A MANTINELY

Dvanáctero uplynulých měsíců nabídlo úctyhodných 7 premiér, což se podařilo předtím jen v roce 2006 (nejčastěji jich bývá čtyři až pět: ovšem v roce 2011 – rovněž již za nového šéfa Alferiho – a 2008 jich bylo šest, nejméně jich bylo v sezóně 1995/96, a to pouhé tři).

Každý ze sedmi dílků loňské dramaturgické skládačky byl solitérem: Celý dramaturgický plán posledního hodnoceného roku působí pestře, bohatě, na druhou stranu je pochopitelné, že se v kuloárech vyrojily spekulace (zejména v kontextu mnoha personálních změn, které nabouraly kolorit divadla, kde se „vlastenectví“ tvůrců počítá po desítkách let) o nahodilé skrumáži děl inscenovaných bez cílené vize, i když vesměs výběr režisérů vycházel z dřívějších osvědčených pokusů u (obou) mosteckých profesionálních souborů. Jen u dvou prvních titulů se objevuje jméno kmenového dramaturga Zdeňka Říhy („Ať žijí duchové“, pro kterou si však text upravoval sám režisér Jiří Kraus, a „O rybáři a zlaté rybce“, kde zřejmě spíše asistoval herečce Jitce Rakové, která si slovanský námět přepsala a režírovala). Režijně šlo o pelmel, možná cílený, možná jako východisko ze stavu, kdy si divadlo „nedrží“ stálého režiséra pro celou sezónu. Toť výrazný protiklad oproti prvním deseti letům Jiřího Středy, který si „připouštěl“ spolupracující režiséry výjimečně (několikrát v letech 1988 až 1993 Zdeňka Říhu pro Polákovu úpravu Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, Zlatovlásku z Chlumce, autorské či upravené Středovy Pohádky pana Pohádky, Kouzelník ze země Oz a Šípková Růženka, dále Maňáskové kašpařinky, Tři malá prasátka, Potopa, Aškenazyho Praštěné pohádky; Polákovi pro změnu uvolnil režijní kormidlo 1989 u titulu Máme doma můru chmůru, 1993 Pohádka do dlaně a 1995 Sněhurka; výjimkou byly i jednorázově hostující – Karafiátovi Broučci v režii brněnského Vratislava Schildera či Cirkus doktora Bolíto v režii Jiřího Procházky, v roce 1995 se zapojil Jurij Galin a pro změnu Antonín Klepáč si jeho řemeslo vyzkoušel poprvé 1996 v Polákově potkal klauna potkal kloun); Jiří Středa naopak upozaďoval potřebu dalšího/samostatného dramaturga ).

Jednoduše – současný ansámbl neměl chvíli stálého režiséra (nepočítáme-li novotu v jedné režii ročně od Klepáče a stejně tak od letoška předpokládanou jednu režijní participaci ročně od J. Ondry), jímž byl v prapočátcích Středa a po něm Klepáč. Sedm titulů znamenalo pro loňský rok sedm různých režijních podpisů. Jednou si ji střihl bývalý šéf (nyní herec s jednou režií na rok) Antonín Klepáč. Další pak dramaturg Zdeněk Říha (ve vánočním vyprávění autora Michala Pětíka). Hostující režiséři z Prahy se objevili u dvou názvů (mladý a co do stylu spíše zatím provokativní Michal Hába – ročník 1986, student režie na DAMU – u autorské záležitosti REK ŘEK ŘEŽ čili ODYSSEUS; Jiří Ondra, jehož mostecká režijní angažovanost, zejména u Pohádkového města, měla pro jeho další profesní působení dopad do současnosti – viz jeho nástup na post dramaturga). Dva tituly vděčí za svůj osobitý styl dvěma domácím herečkám Jitce Rakové a Tereze Liškové, jimž je záhodno poděkovat za zasazení se o klasické pohádkové motivy do repertoáru scény, kdy pro ně byla „zadáním“ pohádka pro konkretizovanou cílovou skupinu a inscenační prostředky (v jednom případě jde o pohádku na slovanské motivy O RYBÁŘI A ZLATÉ RYBCE, v druhém o „oživení“ Erbena v notoricky známém příběhu OTESÁNKA). Co naopak je jistotou pro každou inscenaci, je hudební autorství Tomáše Alferiho, s logickou výjimkou písní Zdeňka Uhlíře v adaptaci známé filmové muzikálové látky „Ať žijí duchové“, kde je podepsán „jen“ pod hudebním nastudováním – Duchové jsou mimochodem režijní osobou rovněž pozoruhodné: pro loutkově-režijní debut zde dostal příležitost Jiří Kraus, oblíbený mostecký představitel činoherní scény, moderátor, držitel Ceny diváka a mimo jiné člen soukromého Divadla nad Labem (spolu s Tomášem Alferim a kolegou činohercem Vítem Herzinou).

Jaká je současnost a očekávaný trend? Stručně řečeno v repertoáru převažují stále inscenace pro děti od tří let (i pro mládež), jimž tvoří „gardedámu“ komorní kusy pro dospělé. Do roku 2013 převádí Rozmáňo repertoár s 23 tituly. Jak se nový dramaturg Ondra popere s loutkařinou a s odkazem osobnostní typu Poláka, toť otázka. Dedukovat lze zatím zejména z reminiscencí jeho pražských režií/dramaturgií a jejich přesahu do mostecké „oblasti“. A propos ve své pražské domovině, v budově D21 (dříve Malého vinohradského divadla), kde je od sezóny 2011/2012 uměleckým šéfem a kmenovým režisérem, přichystal na letošní sezónu 2012/2013 premiéru, jejíž název shodou okolností mostecký divák z Rozmáňa dávno zná ve dvou různých inscenačních provedeních – Swiftovy Guliverovy cesty (režie, scénář a texty písní). Dá se předpokládat (vezmeme-li v potaz, že i „déjednadvacítka“ disponuje zřetelnými hudebními kompetencemi), že shodné znaky jeho vnitřní múza s Mostem má. S dva roky novým uměleckým šéfem Tomášem Alferim má rovněž pojítko: D21 je mladá – generační – scéna (vznik 2003) s potenciálem „progresivního divadla“, jak se často uvádí, která směrem k dětskému divákovi rozjela například originální projekt Divadlo školám (cyklus komorních scénických experimentů) nebo cyklus Bulvár – to se možná experimentátorům líbí stejně jako mostecký experiment Grafománia, poloimprovizovaný večer nonkonformního autorského čtení krušnohorských literátů, často v podání právě herců Rozmáňa. Je nasnadě, že typ Ondrova divadelnictví, v němž herci – z nichž vyrostla samostatná kapela jako je tomu i v Mostě – dokonce opouštějí zdi kamenného divadla, aby předvedli pouliční chůdařské hříčky, imponuje moderním alternativním tendencím Alferiho souboru, stejně jako žánrové přesahy a možná i počtem podobně velký, respektive malý ansámbl a Ondrova vloha psát vlastní texty k písním.

Prognosticky lze možná spekulovat o konci dramaturgické hvězdy repertoáru (Poláka), uvidíme. Budeme-li komparovat zejména jeho Gulivera a dvě mostecké inscenace (Saxana a Pohádkové město), možná Ondra tíhne k dramatizacím spíše moderním a nečekaným, k rezonanci původních předloh se současností (je to patrné u Pohádkového města, kde čerpá inspiraci přímo z města, v němž se jako dramaturg ocitl, tak i v Guliverovi, kde si vzpomeňme na recenzi v elektronických Divadelních novinách, kdy Petr Feyfar píše „z vyvolaných zemřelých mne nejvíce potěšila Marilyn Monroe, naznačená bílou sukénkou zvedanou větrákem, a pobavil Jan Žižka, který si vypíchl oko, když si vymačkával beďara“).

Dramaturgický plán na letošní rok, vznikající v době předávání dramaturgické štafety mezi Říhou a Ondrou, slibuje čtyři nové premiéry – všechny na motivy českých autorů. Jednu pravidelně v režii Antonína Klepáče, který po Bílém hadovi (v režii Jana Bílka) z roku 2009 opět přivede na mostecké jeviště pohádku Boženy Němcové, tentokrát to bude „Bajaja“ ve výpravě Marie Stejskalové (věrná divadlu už od počátku existence). Tradiční příběh pro nejmenší diváky využije prostředků loutkového i pohybového divadla a poputuje i do mateřských školek (od 27. dubna). Pro nejmenší – od čtyř let – zahraje Irena Marečková, autorka výpravy, loutek, režie i dramatizace hudebně-výpravné koláže „Pohádek z klokaní kapsy“ (autorky Dáši Bláhové), 2. března se objeví jako letošní první premiéra. Činohercům, kteří Věru Herajtovou hostili loni pro Garnerovy Černé býky (rok předtím Naši furianti), pomyslně „přetáhne“ loutková scéna tuto známou režisérku pro muzikál „Píseň pro mamu Romu“ pro školáky přibližně od druhé či třetí třídy. Poprvé ji uvidí na Den dětí. Podle názvu je zřejmé, že námět vychází zejména z folklóru menšinové komunity, která má v Mostě nezanedbatelné zastoupení (ve vizích Jiřího Ondry bude spadat do kategorie inscenací pod pracovním názvem linie „Odvaha“, tedy tituly, v nichž se autoři nebudou bát zpracovat často „nepopulární“ nebo ožehavá témata, používat netradiční vyjadřovací prostředky, vyjádřit svébytnost a poetiku divadla – vznik této inscenace využívá současných hlavních a osvědčených pracovních metod, jako jsou improvizace, společná tvorba hudební složky apod.). Ovšem loutky zde zřejmě hrát prim nebudou. Podzim pak bude patřit novému dramaturgovi Jiřímu Ondrovi, který si bude řídit přípravy titulu podle filmové předlohy Karla Zemana Cesta do pravěku (dle jeho koncepce půjde o inscenaci v kategorii „Titul“, tedy legendární téma či námět se širokým diváckým záběrem), který – jako dvě filmové motivace Saxany a Ať žijí duchové v předešlých dramaturgických plánech – bude určen od 12. října celé rodině. Inscenátoři se vrátí k loňskému experimentu použití masky. Z hlediska loutkářského by se měly objevit naddimenzované loutky, především manekýni, hra s předměty, doplněná o živé herce.

Bývalý dramaturg Zdeněk Říha má přesto pro současný management kulturní instituce hodnotu zejména díky zachování umu „drakovského loutkářství“ – to, že si jej Alferi nechal nikoli již jako zaměstnance, ale aspoň jako trvalého hostujícího spolupracovníka pro umělecko-pedagogický dozor pro práci s loutkami, je možné vnímat jako znamení, že to Alferi s návratem či minimálně zachováním „středovského mementa“ myslí vážně.

JAK SI STOJÍ DIVADELNÍ FIRMA?

Čtyři premiéry za rok jsou oproti loňskému roku s úctyhodným číslem sedm pokles, ale jde o standard, nikoli projev dopadu ekonomické krize. Z tohoto pohledu může Rozmáňo směle zvolat: Naopak! Z údajů Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) lze z loni publikovaných statistik vyčíst osmé místo v návštěvnosti mezi všemi českými divadly bez rozdílu, třetí místo – za vícesouborovými národními divadly v Praze a Brně – podle počtu představení (spolu s činohrou 616, dle upřesnění ředitele Jiřího Rumpíka 389 představení odehrálo Divadla rozmanitostí – z toho 70 na zájezdech a 65 v mateřských školkách). Na mosteckou produkci dorazilo za rok celkem 101 732 návštěvníků (dle údajů ředitele na vlastní představení činohry i Divadla rozmanitostí 88 266 a na dovozová představení 24 106), přičemž například v roce 2010 to bylo 109 484 návštěvníků (17. místo). V počtu představení odehraných v zahraničí bylo na 24. – 26. místě (10 představení). Z hlediska počtu uváděných dětských titulů v repertoáru se usadilo s číslem 50 (z toho 14 premiér) na druhém místě za Divadlem Polárka Brno. Celkový počet odehraných dětských představení na mateřských i cizích scénách v České republice byl stejně významný – rovněž stříbrná příčka (487 představení), za Loutkami v nemocnici Praha (500), které jsou sdružením se specifickým „jevištěm“ a tedy specifickým způsobem sledování návštěvnosti (divák nepřichází za divadlem, ale divadlo za divákem) – rozhovor s nimi publikoval Loutkář v minulém vydání; počtem návštěvníků u dětských titulů šlo o třetí pozici (68 643) za Národním divadlem Praha a Divadlem loutek Ostrava, z 214 hodnocených divadel v ČR. Zahraniční export byl ve srovnání s jinými obdobnými divadly slabší – zde se Most umístil až 12. – 13. místě (z devětadvaceti takto aktivních divadel).

Počítání má teď samotné divadlo snazší, než před lety, neboť přešlo na statistiku kalendářního roku, tedy od ledna do prosince (na místo divadelní sezóny od září do června). Možná to souviselo s tím, že v tomto roce také vzešla z hlav komunálních politiků myšlenka transformace městského divadla, které bylo příspěvkovou organizací města, na obchodní společnost (společnost s ručením omezeným) – ta započala v roce 2005: Tisková zpráva z jednání mostecké městské rady ze dne 17. 3. 2005 uvádí, že „radní uložili řediteli Městského divadla, aby radě předložil variantní řešení transformace divadla na možnou obchodní společnost“. Zastupitelstvo města Mostu pak usnesením č. IV/2005/80 rozhodlo o založení obchodní společnosti Městské divadlo v Mostě, spol. s r.o. k 1. 7. 2005 s majetkovou účastí statutárního města Mostu ve výši 51 % podílu na jejím základním kapitálu (to je podíl ve výši 102 000 korun, držitelem 38 % byl Václav Hofmann, který podíl městu prodal 14. prosince 2011; zbývajících 11 % dnes vlastní občanské sdružení Pontanus). Sídlí v Divadelní ulici 15, kde provozuje svou produkci činohra. Jednatelem společnosti se stal tehdejší ředitel Václav Hofmann (od srpna 2005 do 17. prosince 2010, odkdy místo něj post dodnes zastává současný náměstek primátora města Mstu pro oblast kultury Luboš Pitín); od 24. června 2009 funkci zastává i následovník Hofmanna v ředitelské funkci, Jiří Rumpík.

Městské divadlo v Mostě (činoherní a loutkářská soubor) dostávají na činnost ročně od města kolem třiceti milionů korun (v roce 2011 to bylo přesně 3,4 miliony). Z peněz ovšem nelze přesně rozklíčovat, kolik korun míří přímo k Divadlu rozmanitostí – v dotaci to určeno není, protože ta je poskytována společnosti s.r.o. jako celku. Lze to do určité míry rozklíčovat podle jednotlivých nákladových položek. Dotace ale není z města určena na jednotlivé účely. Obecně lze říci, že dotace pokrývá mzdy zaměstnanců a honoráře účinkujících, na zbytek si musí soubory vydělat samy. Podle tohoto dělení by se zjednodušeně dalo říci, že z dotace města plyne přibližně jedna třetina do Divadla rozmanitostí a dvě třetiny do činohry. Ale na druhou stranu tržby má činohra vyšší, protože Rozmáňo má menší hlediště, levnější lístky a méně představení. Nna druhou stranu zase nákladově levnější inscenace (výprava). „Nejde to oddělit, proto je nutné stále zdůrazňovat, že divadlo má dvě scény, které jsou z tohoto hlediska těžko oddělitelné,“ uvedl pro Loutkáře současný náměstek primátora Luboš Pitín. (Ve všech ostatních aspektech se však scény jako sourozenci nechovají, žijí vlastním životem – každý má svou budovu se svým technickým zázemím, svého šéfa i tajemnici, svůj dramaturgický plán, s trochou nadsázky můžeme říct i svůj divadelní bar, činohra má své předplatitele a i svou Cenu diváka, kterou každoročně vyhlašuje, inscenace Rozmáňa do ní nejsou zahrnuty.)

Kromě městského rozpočtu čerpá divadelní firma příspěvky z krajské kasy, z Programu podpory aktivit profesionálních divadelních souborů a hudebních těles působících v Ústeckém kraji: Přímá finanční podpora regionální a nadregionální činnosti Městského divadla v Mostě (určená na podporu rozšíření regionálního a nadregionálního působení Městského divadla v Mostě, zejména realizaci vlastních divadelních představení ve městech a obcích Ústeckého kraje a pokrytí nákladů spojených s rozšiřováním zájezdové činnosti obou divadelních scén) činila v ro 2010 celkem 1,8 milionu korun, stejně tak v roce dalším, aby se vloni divadlo dočkalo částky o milion vyšší (o podpoře je v materiálech krajského úřadu uvedeno využití včetně organizování svozů diváků zejména z Ústeckého kraje do Městského divadla v Mostě a do Divadla rozmanitostí v Mostě.) Kromě toho divadelníci úspěšně žádali v roce 2011 o 30 tisíc korun z „Program podpory regionální kulturní činnosti na rok 2011“ na projekt Divadlo ve škole – Škola v divadle (netradiční prezentace divadelního umění mimo klasickou divadelní budovu a to ve školách a jejich učebnách. Vybrané specifické texty především německé provenience měly oslovit především mladé diváky). Peníze, nemýlím-li se, ovšem – přes zaměření na školy, které je prioritou zejména Rozmáňa – směřovaly k činohře. Ve stejném roce se poštěstilo z Fondu Ústeckého kraje získat 100 tisíc korun na první roční Festivalu mladých divadel YOUNG FOR YOUNG, na němž kooperovali umělecky oba soubory (v loňském roce činila podpora na totéž 134 tisíc korun), stejně jako se částečně loutkářský ansámbl podílel i na Oslavě 100. výročí otevření historické budovy divadla v Mostě, na jehož slavnostní galavečer mostečtí ze stejného fondu obdrželi dalších 120 tisíc korun.

Městské divadlo Most (obě samostatné scény) dosáhlo v roce 2011 celkových výnosů 9.566.302 korun, z toho 5.828.846 korun vlastních tržeb, 1.645.230 korun tržeb za cizí dovozová představení a 2.092.226 korun ostatních tržeb. Pokud se někomu zdá, že vlastní tržby jsou nízké, je třeba si uvědomit, že 401 představení hraje Divadlo rozmanitostí pro děti platící průměrně 60 korun za vstupenku a zhruba jedna čtvrtina představení činohry je hrána rovněž pro děti a mládež s průměrným vstupným 80 korun za lístek. Organizace hospodařila s kladným hospodářským výsledkem 242 167 korun při celkových nákladech 41 774 135 korun. Z uvedeného je zřejmé, že i přes ponížení dotací oproti předešlému roku o 100 tisíc korun, bylo dosaženo kladného hospodářského výsledku a náklady na provoz divadelní organizace byly nejnižší za posledních deset let. To vše při zachování, ba překročení, uměleckých výkonů i návštěvnosti z předešlých let (a přesto, že se divadlo muselo vypořádat z běžného rozpočtu takřka se všemi akcemi stoletých oslav).

Stoupající trend výnosů, který byl za rok 2011 zřetelný a překvapující, nemůže být podle stávajícího ředitele donekonečna udržitelný. V roce 2012 vykázalo divadlo vyšší náklady, a to i vlivem výdajů na nutné opravy a podobně. Patnáct tisíc euro rovněž vyčerpal česko-německý projekt, což ale z 85 procent zpětně pokrývá dotace. Návštěvnost byla srovnatelná s předešlým rokem, možná tržby dokonce nepatrně vyšší – spíše však vlivem toho, že se prodalo více vstupenek bez slev či výhod, které mají na cenu vliv – nikoli že by se zdražovalo – Rozmáňo vychází dokonce lépe než v roce 2011.

Jak vyplývá z průsečíků současných umělecko-marketingové-ekonomických souvislostí, kromě hlavní divadelní funkce se DR etabluje i jako pořadatel řady paradivadelních akcí, ať již nahodilých či cyklických. Asi nejvýraznější je v současnosti Grafománie, ryze pro dospělé publikum (nejlépe s doporučením až po dvaadvacáté hodině) – „setkání grafomanů a grafomaniaků“ z řad profesionálů i veřejnosti, které má za cíl kromě lechtivé zábavy také podporovat autorskou tvorbu. Dále pak divadelní diskotéky pro děti, divadelní bazárky a jiné akce pro rodiče s dětmi, večerní koncerty a představení hostujících kapel, potažmo souborů. Samotné Divadlo rozmanitostí má hudebně-divadelní kapelu Nedloubej se v nose, která se skládá z členů souboru a hraje své autorské písničky pro děti i dospělé.

SEČTENO PODTRŽENO

Shrneme-li: Pro Rozmáňo jako jednu ze dvou scén pod společností s ručením omezeným „Městské divadlo v Mostě“ je dnes typické, že téměř každé představení pro děti nejen využívá loutek, ale také se v nich objevuje autorská hudba včetně interpretace samotnými herci (na vysoké muzikální úrovni), v podobě živého zpěvu a hry na hudební nástroje. V loutkových inscenacích jsou herci i muzikanti přiznaní (standardně již jde o více než jen odkrytí vodičů), loutky vznikají v nepřeberných rozmanitých formách a technologiích (marionety, maňásci, manekýni, totemové loutky, javajky atd.).

Do programu se prosazuje i alternativa a improvizace (tedy i do neloutkových pořadů). Řada titulů je koncipována pro věkově smíšené publikum („pro celou rodinu“), byť je v tomto směru konkurencí existence nedaleké činoherní scény. Tendence k performancím, alternativě i prolínání s činohrou jsou v posledních letech velmi markantní, dle dramaturgického plánu na nejnovější sezónu lze však obavy o loutkoherecké řemeslo – prioritu Rozmáňa od jeho vzniku – zažehnat.

Co zůstává v loutkových představeních (či činohrách s uplatněním loutek) stále koloritem divadla již od doby Jiřího Středy, jsou inscenační postupy založené na spojení (rozmanitých) loutek, filmu a hudby a použití i herců-muzikantů jako jejich partnerů i protihráčů. Soubor v repertoáru těží i ze zkušeností mima a klauna Klepáče, nejnovějším pokusem o nový druh bylo vloni zapojení masky. Soubor vystupuje i v cizích jazycích. Také se angažuje v práci s dětskými herci, což v rámci loňských oslav 25. výročí oznámil jako záležitost, která by se měla stát rovněž tradiční.

Přestože nové vedení divadla stírá hranice mezi loutkovým představením a činohrou, stále produkuje pro děti i jejich rodiče – v tom jistě nalézá shodu nejen s hradeckým DRAKem (který s tímto trendem slaví úspěchy téměř 50 let a kterým prošel loutkoherec Zdeněk Říha od studií až do Listopadu 1989), ale i s Naivním divadlem Liberec (zde rovněž repertoárová shoda, především díky režiséru Pavlu Polákovi, jehož pohádkové hříčky v Liberci daly základ festivalu Mateřinka), a tedy stále živou vizí pedagoga a divadelníka Jiřího Středy, pro kterou se do názvu divadla dostala „rozmanitost“ (jiným slovem „varieté“). Přestože se v posledních měsících vynořují otazníky nad možným odklonem od zajeté evoluce profesionálních loutkářských tradic (scéna by se měla oprostit od takových experimentů, které vyvolávají pocit neumělého napodobování činohry). Muzikantský šéf Alferi pochybnosti tohoto druhu odmítá, stejně jako nový dramaturg Ondra. Z dramplánů je patrná „fluktuace“ jmen režisérů, a to často i z činohry. Je to ale bezesporu kontrast oproti předešlému období v podstatě dvou stěžejních režisérských stálic. Z pěti premiér ročně si Jiří Středa režíroval všechny sám, dnešní trend Tomáše Alferiho spěje spíše k režiím hostů a kmenových herců (Středův koncept byl jistojistě nutností, neboť potřeboval soubor „vychovat“; ve svém přátelském dopise, který se dochoval a byl adresován řediteli Václavu Hofmannovi, ale naznačil po premiéře Maribyly absenci jiných režisérů krom těch stálých.). V moderním českém loutkovém divadle je ovšem již půstoletí ideální stav charakterizován tím, že většinu inscenací sezóny vytváří domácí tvůrčí tým – režisér, dramaturg, výtvarník. Tak tomu bylo v nejslavnějších letech DRAKu i ND Liberec, tak je tomu dnes v plzeňské Alfě.

(Článek neprošel redakční úpravou; ve zkrácené verzi byl publikován v Loutkáři 1/2013 s. 40–43.)

Lucie Bartoš, 13. 3. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.