Petr HašekFoto: Václav Bartoš

Nechceme jezdit na mrtvém koni

Soubor Geisslers Hofcomoedianten, který začínal svou činnost před deseti lety nenápadně, mimo divadelní centra, a ještě s poměrně neobvyklou specializací, dnes patří k pevným oporám české divadelní scény. Uměleckým šéfem Geisslerů je režisér Petr Hašek, kterého ročenka absolventského ročníku KALD DAMU 2006/2007 charakterizuje jako „nejusměvavějšího, nejpohodovějšího, nejpohodlnějšího, nejcharizmatičtějšího a největšího milce klezmeru, balkánské dechovky a barokních oper.“

Se svým souborem s naprosto nezapamatovatelným jménem Geisslers Hofcomoedianten se odkazujete k divadelní skupině, která existovala před 300 lety. Kdo byli ti vaši barokní předchůdci a v čem na ně navazujete?

Na původní Geisslers Hofcomoedianten navazujeme myslím výrazně, a to hned v několika liniích. Ta první je samozřejmě ten komplikovaný název, který stále prosazujeme, i když se špatně pamatuje i vyslovuje. A také místem svého působení, protože Geisslerovi dvorní komedianti působili na dvoře významného barokního mecenáše Františka Antonína Šporka v lázních Kuks, ale nejen tam, také v Praze, a zároveň kočovali, takže i tímhle „provozním modelem“ na ně navazujeme. A pak samozřejmě svou dramaturgií, tím jaké texty nebo inspirační zdroje si vybíráme. Ve své tvorbě se zabýváme barokní tematikou, ikonografií a dramatikou a vším, co je zejména v Čechách s barokem spojeno.

Dá se ve vašem případě mluvit o nějaké cílené rehabilitaci baroka, na které je stále nahlíženo spíše jako na dobu temna a úpadku?

Ještě za mých školních let jsme se učili, že se v baroku kultuře v Čechách vůbec nedařilo, což není pravda. Naopak, vzkvétala a ta divadelní zejména. Má plno významných autorů a plno zajímavých divadelních skupin. S Geisslery se proto snažíme barokní kulturu oživit a připomenout, ale zároveň ji nechceme nijak rekonstruovat. Zkrátka nechceme jezdit na mrtvém koni, ale snažíme se fenomén baroka nějak vztáhnout k současné době. Divadlo totiž funguje tady a teď, proto v baroku hledáme inspiraci, témata, i formy, které by ale mohly něco říci i současnému divákovi.

Takže se vaši diváci nedočkají autentické rekonstrukce na zšeřelé kukátkové scéně s listovými dekoracemi, s jevištěm zespoda ozářeným olejovými lampičkami a patetickou deklamací nad nimi…

Všeho, co jsi vyjmenovala, se dost možná dočkají, ale v trochu jiných souvislostech. Pro nás to jsou všechno inspirační zdroje, které ale přetavujeme v divadlo současné. Původní Geisslers Hofcomoedianten se orientovali na činohru, což jsme rozšířili a hledáme inspiraci i v jiných divadelních druzích. Naše vůbec první inscenace Amor tyran, byla ovšem čistě geislerovská, byla to typická barokní hauptakce, které tvořily většinu jejich repertoáru. Je doloženo, že Geissleři spolupracovali i s významnými autory své doby, jako byl třeba Heinrich Rademin, kterým jsme se několikrát inspirovali i ve své dramaturgii.

Podařilo se vám v archivech objevit něco i o životě samotného Antona Josepha Geisslera?

Vidíš, o tuhle postavu jsme se zatím tolik nezajímali, spíš o ty autory, po nichž nám zůstaly alespoň texty. Po něm se nedochovalo prakticky nic kromě několika divadelních cedulí. Vysledovali jsme pouze jeho cestu, víme, že se objevil na Šporkově dvoře roku 1705, a víme také, že působil ve Vratislavi, Praze, Brně, Olomouci a Vídni. Mezi jeho spolupracovníky právě patřil zmiňovaný Rademin nebo třeba Joseph Anton Stranitzký. Ale to je asi všechno. Důležité je, že jeho divadelní společnost výrazně přispěla svým pravidelným hraním nejen v Praze ve Šporkově divadle k zdomácnění profesionální činohry v Čechách v počátcích 18. století.

Kdo stál u zrodu novodobých Geisslers Hofcomoedianten a nápadu oprášit barokní tradici?

Otcem té myšlenky je významný muzikolog, docent Stanislav Bohadlo, který si zamiloval tehdy polozapomenuté lázně Kuks a přišel s myšlenkou založit festival Theatrum Kuks. A byl to on, koho napadlo, že by bylo pro nultý ročník festivalu dobré nastudovat nějakou barokní hru. Což byl ten zmiňovaný Amor tyran, který se na Kuksu před 300 lety opravdu hrál. Tenkrát mě Stanislav Bohadlo oslovil s tím, jestli bych se nezapojil, protože už jsem měl svou divadelní skupinu v Náchodě. Ta spolupráce se nám nakonec tak líbila, že jsme pak každé léto připravili novou inscenaci pro festival, a tak už to běží 11. sezónu.

Právě proto, že už máte za sebou deset let, je myslím vhodná příležitost k bilancování. Jaké dramaturgické linie se ve vaší tvorbě dají vysledovat a jaké konkrétní poklady už jste z barokní dramatické literatury vylovili?

V současné době máme za sebou kolem šestnácti inscenací. Během posledních tří let jsme rozšířili své působení i do Prahy, takže odpremiérujeme tak dvě inscenace za sezónu. A co se těch dramaturgických linií týče, tak úplně na počátku jsme se snažili uvádět výhradně barokní texty, ale ještě navíc jen ty vážící se ke Kuksu a ke Šporkovu dvoru. Protože se nám ale zdálo, že stále nemáme dostatečně širokou diváckou obec, tak jsme začali sahat i po textech, sice také „barokních“, ale známějších. Takže jsme uvedli třeba Lakomce nebo Dona Juana, což je vlastně další dramaturgická linie v naší tvorbě. A ta třetí je, že píšeme současné autorské texty, které jsou formálně nebo tematicky inspirované barokem. Což je vlastně opačný postup než u těch předchozích linií naší tvorby.

Jak naplňujete odkaz Geisslerů v tom kočování?

Stejně jako my fungovali přes letní lázeňskou sezónu v Kuksu, kde měli, stejně jako máme teď my, svůj Comoedien-Haus. A jako své zimoviště si obvykle zvolili Prahu. A protože často kočovali po celé střední Evropě, založili jsme i my putovní Festival zámeckých a klášterních divadel. Každý rok zasvětíme jednomu z krajů a snažíme se připomenout všechna i pozapomenutá či zničená místa, kde se kdysi hrávalo divadlo, ať už jsou to divadla v šlechtických sídlech nebo církevních objektech. Velmi často už ta divadla neexistují, nebo jsou to chátrající ruiny. Myslím, že i hraní v rozbitých sálech má svoje kouzlo a že má smysl tu zapomenutou barokní divadelní tradici připomínat.

Jak tedy vypadá vaše inscenační poetika na jevišti a jak vlastně pracujete?

Nevím, jestli zrovna já jsem ten povolaný, kdo by to měl charakterizovat, když jsem sám uvnitř dění. Svou metodu jsme si pojmenovali jako „nový barokně-divadelní styl“. A jak pracujeme? Snažíme se k předloze nebo tématu, které si vytipujeme, přistoupit autorsky, protože třeba v případě inscenace Fitzli Putzli nám jako námět sloužila pouze rytina zobrazující tuto alegorickou postavu. Klíčový moment je najít téma, a potom se k němu snažíme sehnat co nejvíc pramenů. Musím se přiznat, že tohle je část, která mě mimořádně baví, ale zdaleka nejsem sám. Máme v souboru řadu odborníků z různých oborů, kteří už vědí, kam sáhnout. Často také pořizujeme nové překlady pramenů, které najdeme a které třeba nakonec při přípravě inscenace nevyužijeme, ale jako průzkum tématu se nám hodí. Zvolené téma nám pak pomůže vymezit mantinely hracího prostoru, s nímž nakonec nastoupím před herce, a začneme společně tvořit. Takže se snad dá obecně říci, že ke zkoušení přistupujeme velice svobodně a autorsky. Už jsme za ta léta tak sehraná skupina, že pokaždé velmi zvažuji, koho a proč do týmu přizveme. Hodně sázíme na repertoárový způsob práce, protože pracovat ve stálém souboru se nám zdá jako ideální. Každý z týmu může k práci cokoli dodat a není divu, že na jedné inscenaci pracujeme klidně i rok.

A jak jsou na tom Geissleři a loutky? Ty jsi ostatně, stejně jako spousta herců v souboru, absolventem KALD DAMU…

Musím se přiznat, že se dost bráním rozdělování divadla na druhy a žánry. Vnímám divadlo jako jedno, a proto se o nás nedá říct, jestli patříme k činohercům, alternativcům nebo k loutkářům. Myslím si, že výstižná charakteristika je, že jsme úplně nezávislé divadlo a děláme si, co chceme. A s tím souvisí i naše práce s tématy, to, že si volíme formu, žánr i výrazové prostředky naprosto svobodně. Takže se nebráníme ani klasické činohře ani loutkovému divadlu. Já osobně, a vím, že i spousta členů našeho souboru, mám k loutkám velmi vřelý vztah – zejména díky profesoru Kroftovi, který mě na škole přesvědčil, že jsou loutky neobyčejně zajímavé. Principy loutkového divadla proto používáme opravdu hodně často.

Co Geissleři a hudba? Pracujte často s barokní hudbou? A nechystáte se třeba na barokní operu?

Samozřejmě, že nás opera láká, sám jsem její velký milovník. Opeře už jsme se koneckonců věnovali ve své inscenaci Andromaché, která vznikla na základě částečně dochovaného operního libreta Apostola Zena k opeře Antonia Bioniho. Náš soubor je myslím velice muzikální, takže je hudba nedílnou součástí našich inscenací, ale rozhodně ji neomezujeme jenom na barokní. Třeba náš Lakomec se odehrává ve swingovém rytmu.

Jak jsi pro sebe vlastně baroko objevil? Inklinoval jsi k němu odjakživa?

Než mi byla nabídnuta spolupráce na Theatrum Kuks, tak jsem se barokem nijak nezabýval. Postupem času mě ta doba ale úplně uchvátila. Musím říct, že tomu mocně pomohla i atmosféra Kuksu, kde je obrovský genius loci, který se dotkne každého, ať chce nebo nechce. A byli bychom rádi, kdyby naše diváky zasáhlo stejně silně i to, co děláme, a to všemi možnými prostředky. Proto klademe velký důraz na vizualitu i rytmičnost, zkrátka všechno je pro nás důležité a musí to být složeno v promyšlené struktuře. Pro mě je totiž základem baroka souznění formy a obsahu, a o to se snažíme i ve své tvorbě.

Baroko je charakteristické i svou inklinací k náboženství a spiritualitě. Je ti to jako téma blízké?

Často se ve své tvorbě zabýváme tématem smrti a právě v baroku bylo toto téma velmi silné a smrt se brala jako přirozená součást života. Což by se myslím mělo vrátit i do současné společnosti, která na smrt trošku zapomíná. Barokní religiozita není v naší tvorbě dominantní, ale určitě se v ní ta duchovní stránka objevuje. Nejednou jsme se dokonce inspirovali přímo duchovními hrami, první z nich byla benediktýnská školská hra Škola Kristova, škola světa, a před rokem jsme nastudovali vůbec první jezuitskou hru napsanou na našem území Ambrosia, kde je hlavním tématem pokání, a uvádíme ji v kostelech. V současné době se nám navíc rýsuje spolupráce s pražskými jezuity, která by měla připomenout jejich působení na našem území.

Na podzim jste podnikli turné po Spojených státech. Jaký měl na novém kontinentě váš „nový barokně-divadelní styl“ ohlas a kde jste všude hráli?

Pro nás všechny to byl obrovský zážitek a jedno z několika velkých zadostiučinění, která jsme dosud za svou tvorbu obdrželi. Je totiž hrozně příjemné zjištění, že diváci, několik tisíc kilometrů vzdálení, našemu divadelnímu jazyku rozumí, oslovuje je a komunikuje s nimi. Americké publikum je velmi otevřené a bezprostřední, trochu bych ho přirovnal k publiku dětskému. Třítýdenní turné v sobě zahrnovalo 14 představení a 5 workshopů. S naším Lakomcem a Chůdařskou trilogií jsme vystupovali na východním i západním pobřeží USA (New York, Washington, Portland, Ashland, Severní Kalifornie), navštívili jsme několik divadelních škol a univerzit, zahráli na třech divadelních festivalech (Oregon Shakespeare Festival, Kids European Festival ve Washingtonu, Czech Street Festival v New Yorku), navázali plno zajímavých kontaktů, a dokonce jsme i odprezentovali výstavu o historii, významu a památkách Kuksu na českém a francouzském velvyslanectví ve Washingtonu. Musím neskromně říct, že všude jsme se setkali s početným a velmi vřelým zájmem amerických diváků, a myslím, že jsme tím plně dostáli názvu našeho amerického turné „Czech Baroque Meets the New World“.

Co chystáte po americkém triumfu nového pro zdejší publikum?

Na začátku tohoto roku jsme premiérovali novou inscenaci – Polibky, která vznikla podle současného textu našeho zakládajícího člena, Otakara Faifra. Jedná se o netradiční vztahový kabaret s původními písněmi Davida Hlaváče, které vznikly na motivy krásných vrcholně barokních veršů Giambattisty Mariniho. Na léto se chystá další Geisslers premiéra – svérázná barokní verze slavné shakespearovské tragédie o Romeovi a Julii, se kterou pak budeme objíždět Jihomoravský kraj v rámci našeho 3. Festivalu zámeckých a klášterních divadel. V závěru roku bychom chtěli připravit ještě jednu novou inscenaci s názvem Valdštejn.

Petr Hašek (1979)

Absolvent režie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Kromě divadelní režie a dramaturgie (doposud spolupracoval kromě svého domovského souboru s Malým vinohradským divadlem, Divadlem Minor, Divadlem Lampion, Divadlem DRAK, Divadlem Letí a českobudějovickou Loutkohrou), se také věnuje práci televizního editora, scenáristy a režiséra.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2013]

Foto: Václav Bartoš

Kateřina Lešková-Dolenská, 15. 3. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.