Před 90 lety, 15. 1. 1923, se ve slovenském Hlohovci narodil český básník, prozaik a překladatel Jan Vladislav

Osudová přátelství – osobní vzpomínka

Jan byl nejstarší ze všech přátel, které jsem kdy měl. Jakožto absolvent FFUK to byl de iure i můj starší kolega. Svá těsně poválečná studia na FF UK (u prof. Václava Černého na komparatistice a na romanistice) mohl totiž z dopuštění KSČ dokončit až roku 1969. Bylo mu tehdy už 46 let. Já končil o tři roky později, už také ne nejmladší, bylo mi 28, moji vrstevníci byli již 5 let v profesi.

„Jsou to paradoxy“ jak říká Havlův Sládek Vaňkovi: k Janu Vladislavovi mě „přistrčil“ Sovětský svaz! Po srpnu 1968 odešla do Kanady jak celá rodina mé ženy, tak i obě dcery J. Vladislava. S jednou z nich tam měl po čase vážnou známost můj švagr. Vypadalo to, že se s Vladislavovými dostaneme do přízně; zatelefonovali nám, navštívili jsme se, spřátelili se a navštěvovali. Mezi tím se mladí v Kanadě (v dobrém) rozešli a každý si našel jiného partnera. Na náš vztah s Vladislavovými ale nemělo žádný vliv, přátelili jsme se dál. Kupříkladu v roce 1971 konzultovala moje žena, romanistka, s J. V. svou diplomní práci, rozbor překladu básně V. Holana Noc s Hamletem do italštiny. A. M. Rippelino: Una notte noc Amleto.

Počátkem roku 1974 jsem měl, dva roky po absolutoriu FFUK doktorskou promoci. Pracoval jsem tehdy jako topič ústředního topení (jakkoli jsem se jako tzv. čistý nestranník po srpnu proti KSČ nijak neprovinil, jenom jsem měl ty manželčiny příbuzné „bez souhlasu“ v kapitalistickém „zarubeži“.) Tím spíš jsem s hořkým zadostiučiněním rozeslal příbuzným a přátelům oznámení. Od Jana Vladislava pak přišel tento, perem psaný dopis:

Milý příteli,

chtěli jsme Vám blahopřát osobně – přímo na místě činu v Karolinu – ale máme zde návštěvu z Francie a prostě to nevyšlo. Proto píšu těchto pár řádků: rádi bychom Vám oba, moje žena i já, řekli, že si velice vážíme Vašeho úspěchu, protože dobře víme, do jaké míry byl vlastně vyvzdorován na dnešním světě u nás, na nepřízni, překážkách, atd. Tím je cennější, tím větší smysl má ten Váš titul, který u tolika jiných neznamená často nic než kousek papíru. Doufáme, že to nebude jediný Váš úspěch, a že právě tak svou cílevědomostí, nadáním a vytrvalostí, kterých si u Vás tolik ceníme, překonáte i ostatní potíže, jež čekají.

Doufám, že prominete tahle poněkud profesorská slova, říkám je proto, že bych byl rád slyšel něco podobného kdysi sám….

Srdečně Vás i Vaši paní zdravím a těším se, že se někdy zase v klidu na celé odpoledne nebo večer sejdeme.

Srdečně Váš

Jan Vladislav

Praha 27. 3. 1974

V roce 1975 uvedlo VČLD DRAK z Hradce Králové inscenaci Vladislavovy pohádkové hry Popelka. V únoru 1977 s ní hostovalo v Praze, v Divadle S+H. V zápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV, divadlo ji muselo stáhnout z repertoáru.

O legendární pohostinské „šňůře“ DRAKu (existuje o ní již i diplomka) jsem tehdy napsal cca dvanáctistránkový referát, který jsem ovšem – jaro 1977 – neměl kde publikovat.

Několik měsíců předtím jsem do samizdatového měsíčníku Acta incognitorum napsal kritiku na Kroftovu insenaci Máj (NDLiberec, které s ní přijelo do Žižkovského divadla) – měl jsem k ní řadu výhrad kvůli malé kontaktnosti s publikem. Jinak jsem na loutkové divadlo nechodil (za studií o něm s výjimkou japonského bunraku nikdy nepadla zmínka), naposledy jsem viděl ještě jako dělník v 60. letech v DS+H představení Tajemství cirkusového klauna a jeho sedmi špagátů (J. Dietl, 1966, rež. Fr. Filip).

Čs. loutkáře jsem neznal a kromě Amatérské scény tehdy žádné další divadelní periodikum neexistovalo, všechna byla na počátku „normalizace“ zakázána. Svůj text jsem psal z hlediska obecné divadelní kritiky, kreace DRAKu jsem nepoměřoval produkcí jiných loutkových divadel (která jsem ani neznal), ale tehdejší čs. divadelní špičkou, jakou byla především tzv. studiová či autorská divadla: Divadlo na Provázku, Ha-divadlo, Studio Y, Divadlo na okraji, Činoherní studio Ústí, Radošínské naivné divadlo nebo Divadlo Astorka-Korzo v Bratislavě.

Z osmi představení DRAKu jsem byl nadšen, unešen! Jednu kopii svého rukopisu jsem ale dal svému příteli J. V., říkal jsem si, že když je tam též o insenaci jeho hry a právě toto představení jsem řadil k nejzdařilejším, mohlo by jej to zajímat.

Za pár měsíců jsem byl překvapen následujícím dopisem, datovaným 1. VI. 1977, který mi přišel na mé tehdejší pracoviště, do PKOJF, kde jsem dělal řadového „programáka“.

Vážený příteli,

náš společný přítel mi poskytl rukopis… Podotkl, že mi tento spisek posílá „pro vnitřní potřebu“. Pochopil jsem to tak, že celou Vaši reakci na pražské předplatné DRAKu čteme dneska na závěrečné konferenci. Vůbec ne proto, že se jevíte jako kritik úsilí DRAKu příznivě nakloněný, nýbrž proto, že vystihujete naše nejhlubší ideje, tužby a cíle. Zvlášť milé jsou mi i výhrady proti jednotlivostem nebo interpretům, i tady jste téměř neomylný.

Tento dopis nechce být ničím jiným, než poděkováním za vážné zamyšlení nad dlouholetým pracovním procesem venkovského divadla. Budeme šťastni, když se pracovně na území PKOJF sejdeme, ale stejně rádi bychom Vás někdy uvítali v našem středu a požádali Vás případně o analýzu některé problematické insenace….

S pozdravem

Jan Dvořák,

umělecký šéf

V říjnu téhož roku jsem publikoval svůj vůbec první text v Čs. loutkáři: Univerzální či diferencované inscenace?, Čs. loutkař XXVII, 1977, 10. Byla to polemika s M. Česalem o věkové adresnosti pohádek a loutkového divadla obecně a o Šípkové růžence DRAKu specielně.

Závěry mých článků jsou moje celoživotní bolest, neumím je. Tenkrát se mi pointa ale výjimečně povedla, a proto ji znám dodnes z paměti: „I dospělí mají právo na pohádku – pokud byli hodní!“

Janové Vladislav a Dvořák mě před 35 lety nasměrovali tak, že z hlediska tematického jsem cca polovinu své profesionální dráhy, kritické i teoretické práce, zasvětil loutkovému divadlu a boji za jeho společenskou emancipaci.

Petr Pavlovský, 20. 1. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.