Foto: Stanislav Doubrava

21. Mezinárodní loutkářský festival v Jeruzalémě

Train Theatre a jeho mezinárodní festival – to je společenství tvůrců a organizátorů, které vede umělecká ředitelka Dalia Yaffe- Maayan, Eduardo Hubscher, Alina Ashbel, Alan Baczynsky, Galia Levy-Grad a další kumštýři. Ti úspěšně prosazují doma i ve světě povědomí o Train Theatre z Jeruzaléma, uměleckém a producentském centru, díky kterému se uplatní a prosadí řada talentů. Mnozí zde často dostanou svoji první zásadní tvůrčí šanci. Na pozvání Train Theatre (které opravdu začínalo svoji dráhu v roce 1981 ve vysloužilém železničním vagónu, v parku Liberty Bell Garden) a Ministerstva zahraničních věcí státu Izrael, přijel do Jeruzaléma i tucet oslovených evropských festivalových ředitelů a promotérů, mezi nimiž nechyběla ředitelka Festival Mondial de la Marionnettes v Charleville Mézières paní Anne Francoise Cabanis nebo Ulla Dengsøe z dánského Silkeborgu. Další byli z Anglie, Skotska, Holandska, Dánska, Itálie, Slovinska, Litvy a Čech, všichni kvůli nabitému programu mezinárodního loutkářského festivalu s dlouholetou tradicí, který v nedávné i dávnější minulosti hostil i české soubory (Alfa Plzeň a Naivní divadlo Liberec). Hostem byl rovněž prezident UNIMA International pan Dadi Pudumjee z Indie. Diváci a návštěvníci letošního ročníku mohli zhlédnout 39 představení, pro pozvané hosty jich bylo určeno rovných 25, doplněných pro případ nudy o cestu do Mezinárodního loutkářského centra v satelitním městečku Holon u Tel Avivu a jednou celovečerní návštěvou klauzurních prací studentů jeruzalémské School of Visual Arts. Teploty byly stálé a neměnné, bohužel okolo čtyřicítky, jen v noci klesaly těsně pod třicet stupňů. Žhnoucí zdi i ulice Jeruzaléma nabízely šanci zhlédnout staré město a povinné památky nanejvýše brzy ráno. Nevadilo to. Západní zeď (dnes již nenazývaná Zeď nářků), Chrámová hora Moriah s Omarovou mešitou či Al-Aksou, Chrám Božího hrobu a všechny ulice a uličky starého Jeruzaléma jsou i v ranním čase úžasné. Síla historie a genius loci zasáhne prostě každého příchozího.

Slavnostní zahájení festivalu proběhlo v amfiteatru Train Theatre. Představily se na něm izraelské i zahraniční soubory, v ukázkách z představení i ve vtipně komentovaných výstupech, které přítomné publikum zjevně bavily. V dalších dnech začínal program od 11 hodin a končil okolo půlnoci. Naštěstí se hrálo v plně klimatizovaných sálech Train Theatre a Khan Theatre, což je velmi pěkné divadlo se třemi sály různých velikostí. Dvůr Khan Theatre byl navíc klubovým centrem s příjemnou atmosférou, s odpoledními a večerními produkcemi, košer nabídkou jídla a pití a místem pro řadu schůzek a jednání.

Většina představení byla sólová, zřídka se vyskytli dva aktéři a vyšší počet na scéně byl opravdu vyjímkou. Dokážu si představit, jaký úspěch musela mít Alfa s Třemi mušketýry Tomáše Dvořáka. Ale zpátky k několika inscenacím, které byly, nebo určitě budou, k vidění na evropských festivalech v blízké budoucnosti. Asi nejslavnějším (v ČR nikdy neuvedeným) je Dotek světla (A Touch of Light), které vytvořila a hraje Patricia O’Donovan od roku 1995 a které má za sebou neuvěřitelných 2000 repríz v celém světě. Představení je příběhem vynálezce slepeckého písma Louise Braillea, který přišel ve 3 letech nešťastně o zrak. Díky lásce a podpoře svého okolí a především díky obrovské touze poznávat, a hlavně číst, se mu podařil zázrak! Jeho slepecká abeceda, kterou vynalezl v pouhých 15 letech, otevřela důležitou bránu poznání lidem s podobným handicapem na celém světě. Minimalistická scéna s materiálem ze světa knih – papír, inkoust, tužky a pera, včetně práce se světlem umocňovala zážitek, který měl (i přes svoji „osvětovost“) divadelní půvab a sílu.

Příběhy z Chelemu jsou klasické židovské pohádky, pocházející z Polska. Chelem, obdoba našeho Kocourkova, je považován za hlavní město hlouposti a absurdity. Režisérka Naomi Yoeli a scénografka a herečka Galia Lévy-Grad,(známe ji z Mateřinky, kde bylo její představení Cirkus kostek) zvolily pro jeviště příběh o tom, jak se radní rozhodli získat zpět pro Chelem ztracený měsíc, který zmizel z oblohy. Představení začíná čtením z Velké knihy Chelemu a objevením anděla, který nese ve dvou pytlích semena duší moudrosti a hlouposti. Nešťastnou náhodou zavadí jedním o horu u Chelemu (není to ten s moudrostí), a tak Chelemští přišli na svět. S bohatým a plným využitím papírových plošných loutek a stínového divadla, sledujeme zábavný příběh o trulantech, kterých je všude dost a formou krátkého workshopu při vystřihování vlaku, který následně hraje v dalším obraze, zapojuje i dětské publikum. Představení, uváděné na festivalu v premiéře, mělo velmi dobrý ohlas a příští rok jej uvidí diváci Světového festivalu v Charleville-Mézières.

Volnou adaptaci podle satirického románu Srdcerváč Borise Viana s názvem Bastard přivezl Duda Paiva – brazilský tanečník žijící v Holandsku, kterého znají čeští diváci z Ostravy i z Chrudimi. Jeho Anděl a Jitřenka tam vyvolávaly nadšené reakce publika, nejinak tomu bylo i tentokrát s Bastardem v Jeruzalémě. Paivovy pohybové a animační schopnosti jsou výborné, nezapře kvality svého učitele Nevilla Trantera, ale jediná a dlouhodobě akcentovaná estetika ošklivosti mne nebaví, navíc, na rozdíl od N. Trantera, jeho žák prezentuje především sám sebe. Poprvé to jde, podruhé už hůře.

Kav Nekuda bylo představení, na které jsem se těšil. Autorka a režisérka Alina Ashbel patří k dlouholetým oporám Train Theatre a pověst o kvalitním divadle pro děti od 3 let mne v souvislosti s možným uvedením na Mateřince zajímá vždycky. Hrdiny příběhu jsou Tečka, Linka, Trojúhelník a Čtverec, všichni společně vytvářejí magický svět, hovořící jazykem animace a inspirovaný mistry abstraktního moderního umění. Jeho velkým, problémem je však délka 50 minut, která je, vzhledem k použitým prostředkům černého divadla a opakujících se nápadům, neúnosná. Na malých divácích to bylo samozřejmě poznat.

Zajímavou produkcí, kterou bych nenazval představením, ale spíše výtvarným obřadem na jevišti, byla švýcarsko-izraelská koprodukce Savannah a Possible Landscape režiséra a výtvarníka Armita Droriho, který vede School of Visua Art v Jeruzalémě a je přes své mládí uznávaným tvůrcem. Imaginární krajina budoucnosti zabydlená zvířecími roboty a dalšími mechanickými tvory, je obrazem mystické zahrady, ve které právě začal život… Zajímavá, sugestivní podívaná, ale divadlo to není.

Jak jsem uvedl na začátku, většina představení z přichystané porce byla sólová. Častá a v Izraeli populární je forma storytellingu, kterou v našich krajích na jevištích příliš nepěstujeme. Pro mne, diváka bez znalosti jazyka, však nebyla tato představení bohužel příliš zajímavá.

Vytržením z maratonu představení byl výlet do Holonu. Sice klimatizovaným busem, ale s řidičem, který se nápadně podobal těm našim, kteří v jiném městě vždy suverénně bloudí a následně se snaží cestující přesvědčit, že chyba je v GPS, jsme konečně dorazili do loutkářského centra v Holonu. Jeho aktivity jsou uznávané v celé zemi. O muzeum, které zřizují a o které se starají paní Miri Piri, uznávaná loutkářka původem z Polska, společně s architektkou Dorou Eshed, je malé, ale pečlivě opečovávané. Viděli jsme zajímavou, rozsáhlou výstavu loutek a dalších materiálů loutkáře Paula Loewyho, který pochází z bývalého Československa – z Chebu a ve 30. letech byl se svojí Dřevěnou armádou nesmírně populární nejen ve svém regionu. V den obsazení ČSR německými vojsky se mu podařilo uprchnout úplně posledním možným vlakem, přes Terst se vydal do tehdejší Palestiny, kde přistál s rodinou a se svým unikátním nákladem více než stovky marionet a pianem na konci března 1939. Myslím, že by stálo za námahu prezentovat výstavu jeho loutek v Čechách. V Holonu nelze minout skvělé Design Muzeum, je to setkání špičkovou architekturu světového formátu, kde navíc v době naší návštěvy byla výstava světově proslulého módního návrháře Yohji Yamamota, spolupracující dlouhá léta s Pinou Bausch – byl to zážitek!

A o čem ještě? Pozvání na večer ve School of Visual Arts Jerusalem nabídlo přehlídku dokončených ročníkových prací, uváděných speciálně pro nás, zahraniční hosty. Některé byly velmi dobré, jiné výborné, ze všech čišela radost a chuť do práce. Společenský oběd hostů s paní Offrou ben Jakov z Ministerstva zahraničí v italské restauraci v centru u hlavní tržnice, byl hlučný, srdečný a hlavně bezpečný. Před patnácti lety bývaly sebevražedné útoky v těchto místech více než časté. Snad je to pryč. Ať jim to všem vydrží co nejdéle. A Mezinárodnímu festivalu a Train Theatre obzvláště!

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2012]

Doubrava Stanislav, 15. 11. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: