Zemřel Miroslav Pokorný

Milý Míro Pokorný!

U Tvého jména v encyklopediích patrně stojí označení „hudební skladatel“. To je sice důležité, ale zcela nepostačující! Všichni, kdož jsme Tě znali, víme, že jsi byl osobnost vpravdě renesanční, a to nejen, co do množství umu a dovedností, jež jsi ovládal a zvládal, ale proslul jsi neméně i coby milovník života a všech jeho krás, neboť věru, nic lidského Ti nebylo cizí! Pokud jde o ten um a dovednosti, tak už v r. 1982 konstatovala kolegyně Blanka Luňáková v Tvém miniportrétu, (Čsl 1/1982) že jsi člověk, „který dokáže stejně tak dobře spravit rozbitý karburátor jako napsat operu, udělat pěkné fotografie, postavit dům, navázat marionetu, připravit něco chutného k snědku, zaskočit za nepřítomného zvukaře, pomáhat a řešit dílenské výrobní problémy, zařídit a sehnat cokoli“ a tento výčet je jistě značně neúplný, neboť v práci, a vůbec v činorodosti, jsi, Míro, nikdy neznal míru.

Nejdřív ses ovšem musel narodit. Stalo se tak 10. března 1934 v Českých Budějovicích. V muzice i v divadle jsi začínal od píky. Už v 5 letech jsi začal navštěvovat hudební školu, a poté pokračoval ještě soukromým studiem. Už jako puberťák jsi působil ve studentském orchestru a sboru, pro který jsi aranžoval a psal i drobné skladbičky, abys pak v neděli dopoledne zasedl na kostelním kůru k varhanám! A někdy v téže době jsi vstoupil i na prkna – vlastně spíš prkénka – která znamenají svět a – „drápkem uvíz´, chycen ptáček celý“! – začal jsi, především jako muzikant, spolupracovat s amatérským loutkářským souborem, jenž se v listopadu 1949 zprofesionalizoval. Ty ses zatím zprofesionalizovat nemohl, neboť jsi ještě musel chodit do školy, ale o rok později, v pouhých 16 letech, ses – dle vlastních slov – nechal „naverbovat ke komediantům!“a stal se řádným členem Krajské loutkové scény v Českých Budějovicích. A protože na profesi hudebního skladatele divadla nemají kolonku, byl jsi veden jako člen uměleckého souboru, tedy herec, ale zdaleka ne jen formálně! Tak například v r. 1958 jsi hrál v inscenacích „Krysař“, „Lízinka“ a Šípková Růženka„. Nemluvě o tom, že v první polovině padesátých let si herci museli sami vyrábět i loutky a dekorace a vůbec dělat vše, co bylo potřeba, třeba řídit mikrobus. Možná právě zde tkví kořeny Tvé univerzální šikovnosti. Muzika ovšem stále hrála prim.

Ve vzpomínce na svá budějovická léta, kterou jsi sepsal u příležitosti svých šedesátin,

(L 3/1993) najdeme i odstavec, v němž se vracíš do r. 1966 – to Ti bylo 32 – kdy jsi kladně odpověděl na výzvu svého kolegy Ládi Dvořáka, abys s ním šel do Plzně budovat nové divadlo – Divadlo dětí – ALFA! A v onom odstavci stojí i tato slova: “Neodolal jsem tomuto pokušení a se smyslem pro dobrodružství jsem nabídku přijal, zřekl jsem se budějovické jistoty a odešel do Plzně. Byla to dobrá volba!„ Ano, byla! A nejen pro Tebe, ale pro všechny, kteří měli to štěstí a tu čest, že mohli po kratší či delší čas kráčet životem i kumštem s Tebou! V Plzni Ti bylo dáno prožít 46 let, z toho angažmá v Divadle ALFA trvalo plných 31 let. Působil jsi zde samozřejmě především jako muzikant, ale také jako herec, vedoucí dílen a v letech 1990–1997 – na základě všeobecného konsensu a plným právem – i jako první porevoluční ředitel! Spolupráci s divadlem jsi nepřerušil ani potom a samozřejmě jsi nechyběl na žádné premiéře! O Tvém workoholismu už jsem se zmínil, dovol tedy alespoň několik čísel. Coby skladatel jsi byl podepsán už pod většinou inscenací v Budějovicích, kde jsi také začal spolupracovat s rozhlasem. Pro plzeňskou ALFU jsi pak od r. 1966 složil více než 80 scénických hudeb. Další desítky partitur vznikly pro jiná divadla, od Chebu po Košice, ba i pro zahraničí, zkomponoval jsi muziku pro více než tři sta rozhlasových činoher a pohádek (především s Karlem Weinlichem), více jak 10 let jsi jako skladatel spolupracoval i s televizí (především s režisérkou Libuší Koutnou). O tisícovkách hodin korepetic apod. nemluvě.

Jak už jsem naznačil v úvodu, šíře Tvé osobnosti nespočívala pouze v rozličné umělecké práci, ale byl jsi Umělcem života, což se ve velmi silné koncentraci vyjevilo při famózní oslavě Tvých šedesátin (vlastně svého druhu inscenaci), kterou jsem se na věčnou památku pokusil zachytit ve své reportáži pro časopis Loutkář v č. 5/1993. Tehdy se Ti podařilo “v širokém žánrovém záběru od tryzny a slavnostního prohlášení jubilanta za státem chráněnou památku, přes gargantuovskou obžernost, erotické dusno až po nic nezastírající bakchanálie„ postihnout “lidský úděl v celé jeho komplexnosti a způsobem natolik vyčerpávajícím, že nebylo lze nemyslet na Shakespeara. I ti nejkritičtější z kritiků si tentokrát mohli ´smlsnout´ pouze na některé z lahůdek, pod nimiž se stoly prohýbaly, jinak by jim nezbylo než ´utřít hubu´ či v nejlepším případě ´ostrouhat mrkvičku´„.

Druhý den jsme na nástěnce nalezli Tvoje slova: “Moji drazí! Děkuji vám z celého srdce za nejkrásnější den svého života. Váš dědek."

I my Ti, drahý Míro, ze srdce děkujeme za desítky, stovky, krásných chvil pracovního zápalu i klidné pohody, za desítky, stovky nádherných melodií, a hlavně za to, že jsi na světě pobýval právě s námi (ostatně v našich srdcích a myslích pobýváš a budeš pobývat i nadále). Jo, a abych nezapomněl, moc hezky se s Tebou povídalo, hlavně tehdy, když sis zapálil některou z mnoha svých dýmek. A bafal jsi vlastně pořád…

Čest Tvojí památce!

Tvůj Pavel Vašíček

Miroslav Pokorný (10. 3. 1934–15. 10. 2012) hudební skladatel, hudebník, loutkoherec a v letech 1990–1997 ředitel Divadla Alfa

Pavel Vašíček, 21. 10. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.