Cesty mohou být rozličné aneb Hrst pocitů na okraj životního jubilea Hany Zezulové

Usedám k počítači, na němž má vzniknout pokud možno ucelený medailonek dlouholeté členky loutkářského souboru Říše loutek a také po víc než desetiletí jeho umělecké vedoucí – Hany Zezulové se zvláštními, až skoro sentimentálními pocity. Nestává se člověku často, aby sledoval životní i uměleckou dráhu svého současníka od jeho dětských krůčků až po okamžik, kdy by mohl před odchodem na zasloužený důchod právem bilancovat.

Tím samozřejmě nechci říci, že je tento odchod na pořadu dne – anebo dokonce žádoucí. Pravý opak je pravdou, nicméně dovršení šedesáti let jistě pádný důvod alespoň k dílčímu bilancování absolvované tvůrčí činnosti přímo nabízí, takže se tohoto úkolu rád chopím, už proto, že mne s Hankou i s jejím mužem Janem Novákem pojí opravdu celoživotní přátelství – a mimochodem taky to, že jsem stejně jako oni zplodil čtyři dcery, při kteréžto zmínce Hanka nikdy neopomene zdůraznit, že jsem jim byl zářným příkladem.

Už se nepamatuji, v kterém roce jsem Hanku viděl hrát na loutkovém divadle poprvé, ale protože šlo o soubor MESPACE (čili Maňáskový estrádní soubor páté C), vedený jejím otcem, výtvarníkem Rudolfem Zezulou, hádal bych rok 1961, kdy na Loutkářské Chrudimi uvedl Princeznu Čárypíše, ale nejvíce mi utkvěla v paměti půvabná parafráze na Shakespearův Sen noci svatojánské – Pyramus a Thisbe – (Chrudim 1965), která si diváky (i dospělé) naprosto získala svou trochu naivní bezprostředností, humorem a uvolněnými okamžiky improvizace. Zezula vedl děti docela pevnou rukou k realizaci svých záměrů, ale zcela se přitom vyhýbal drilu, u dětských představení tehdy dosti obvyklému. A někde tady začala Hanka nasávat inscenační přístupy, založené na rozvíjení tvořivého herectví, jemuž později dala průchod ve svých režiích a posléze v praxi pedagogické.

První zkušenosti jako vedoucí získávala s dětským loutkářským kroužkem Cililink na domovské Praze 7, a své schopnosti herecké začala od roku 1961 uplatňovat také v Říši loutek. Po ukončení střední školy vystudovala v letech 1967–1971 loutkoherectví na AMU a pokračovala nástavbou v oboru režie, kterou ukončila roku 1973. Kromě toho ještě předtím se stala členkou Vedeného divadla, založeného na škole Karlem Makonjem, které vešlo do loutkářské historie vzdor krátkému trvání cílevědomou snahou o hledání nových cest a výrazových prostředků. Ovšem již na podzim 1971 vystřídala ve funkci uměleckého vedoucího Říše loutek sochaře Bohumíra Koubka, který se po 15 letech rozhodl odejít na „volnou nohu“ a věnovat své síly především výtvarné tvorbě.

V této době počínající „normalizace“ jsem byl také já „odejit“ z funkce šéfredaktora osvětových časopisů a dočasně pověřen vedením měsíčníku Čs. loutkář (po odchodu

dr. Česala na funkci vedoucího loutkářské katedry AMU). Proto také z mého psacího stroje vyšel v 1. čísle ČSL 1972 rozhovor s Koubkem, nazvaný Výměna stráží. Tady se mé publicistické působení poprvé výrazněji „střetlo“ s profesionální cestou Hanky: rozhovor s končícím Koubkem jsem uzavřel dvěma dotazy na novou, ještě „neopeřenou“ uměleckou šéfku, které jsem se zeptal na její pocity a plány a slíbil, že se k našemu rozhovoru za nějaký měsíc vrátíme – až nabude s touto prací zkušenosti.

Nezačínala právě v příznivém období, vždyť se ohlašoval nástup tzv. normalizace, která postupně nepříznivě ovlivnila všechny sféry našeho veřejného života, tedy včetně umělecké činnosti profesionálů i amatérů. To jsem ještě netušil, jak hluboce negativně zasáhne mne samotného: krátce po publikaci rozhovoru s Koubkem a Zezulovou mi bylo oznámeno tehdejším ředitelem ORBISu Pastyříkem (bývalý vedoucí 1. odd. ÚV KSČ, v Pražském jaru přesunutý na funkci předsedy ÚRO a po vstupu vojsk jmenovaný šéfem nakladatelství) že k 1. máji 1972 mám definitivní výpověď z podniku – sehnal jsem pak jen místo dělníka v tabákovém skladu v Hostivaři. Ale dík loutkářské výtvarnici Jarmile Majerové, jejíž muž byl v té době ředitelem mamutího koncernu RaJ Praha 1, jsem se na poslední chvíli stal recepčním v tehdejším hotelu Tatran. Tam jsem zůstal 17 let, než po odchodu Majera do důchodu ředitel Končický (dodnes šéfující v jednom třeboňském hotelu) mne konečně vystrnadil – pouhé dva měsíce před listopadem 1989, kdy jsem se opět mohl vrátit do žurnalistiky. Nicméně díky této letité trapné anabázi jsem svůj slib, že se k rozvíjející Hančině kariéře „za nějaký ten měsíc“ vrátím, mohl naplnit až nyní, málem po čtyřiceti letech – ale lépe pozdě, než vůbec nikdy.

Ani Hana Zezulová to neměla jednoduché, vždyť navíc nastupovala do funkce krátce před zahájením rekonstrukce divadla, která se posléze protáhla na celé tři roky. Říše loutek po celou dobu hrála v provizorních podmínkách a nutně musela improvizovat. Soubor po výtce marionetářský na zájezdech hrával sice marionetami na krátkém vedení – např. Varieté, Causy, Posvícení v Hudlicích) – ale kromě uplatnění spodových marionet se přeorientoval zejména na představení maňásková, která uváděl vesměs v dětských zařízeních a školkách. Pro takovou praxi se hodil i první režijní počin Zezulové ve funkci – nastudování hříčky Josefa Čapka a Karla Makonje O pejskovi a kočičce. Nastoupila tu posílený trend jevištního humoru a komunikativnosti s malými a nejmenšími diváky, který pak pokračoval Vladislavovou hříčkou O hodných zvířátkách a zlé koze i Maršakovou Pohádkou o kozlíkovi.

Co mne však s odstupem let překvapuje: už v roce 1973 nastudovala výpravnou a náročnou hru Jevgenije Speranského Krása Nevídaná. Jednak pro odvahu, s jakou se mladičká adeptka režie pustila do textu, který s obtížemi zvládali i zkušení inscenátoři (ale v roce 1959 s touto hrou zvítězilo ostravské divadlo na první přehlídce profesionálů v Liberci), jednak proto, že inscenaci na domácí scéně mohli hrát jen v přestávkách pokračující rekonstrukce. Ale pokud mne paměť neklame, tak se na ní podařilo odehrát premiéru – a s dobrým výsledkem, který přesvědčil i pochybovače, že výběr náhrady za Koubka nezůstal plácnutím do vody a přináší dobré ovoce. Dokládají to úspěchy, které u diváků, kritiky a soutěžních porot v těch dobách přinesla Krása na celostátním festivalu v Žilině i na Loutkářské Chrudimi. Tady Zezulová výrazně nastoupila druhou repertoárovou linii, směřující k větším dětem, příp. k dospělým.

V tomto smyslu nahradila jeden ze svých záměrů, uvedených v rozhovoru 1972 „o střídání stráží“, kdy chtěla jednou měsíčně uvádět večerní představení pro dospělé, což se v této podobě trvale nepodařilo: od ukončení rekonstrukce 1974–1990 s pětiletou přestávkou (za působení Šlemové, o níž bude řeč dále) se takto uplatnil Causy, Don Šajn, Varieté i Hudlice, ale také „individuální výstupy“ a komponované večery (Jitrnice s přílohou, Bezhlavý rytíř i Muž který prodává rány holí. Ale zvali i hosty (Šefrnu, Brůčka, studenty AMU). Ostatně trvaleji praxi večerní pořadů pro dospělé s výjimkou Skupovců trvaleji neudrželi ani ánsámbly profesionální). Uvažovaná realizace stálého souboru dětského se pozměnila tím, že v roce 1982 se výtvarné a dramatické výchově dětí členů souboru začali věnovat Hana Dotřelová a František Valena, takže o dorost bylo tímto způsobem postaráno).

Od samého začátku Zezulová položila důraz na hereckou stránku připravovaných inscenací, a pokud jde o jejich výtvarnou podobu, zvala ke spolupráci externisty (zejména mladé absolventy): Ivana Antoše, Renatu a Martina Lhotákovy i Šárku Váchovou, kteří se vesměs osvědčili. Jako umělecká vedoucí staroměstského souboru připravila 13 inscenací, což není právě málo, když uvážíme, že v tomto dvacetiletí ještě stihla i nezbytnou průvodní etapu mateřských přestávek, provázejících narození jejích potomků. Jistě to bylo možné jen dík víc než vydatné pomoci a podpoře jejího muže Honzy Nováka, který kromě funkce dramaturga a kronikáře z libosti „zaskakoval“ všude, kde už Hance síly a leckdy i nervy asi nestačily. Na závěr tohoto období obnovuje v roce 1979 Hanka jednu z vůbec nejúspěšnějších inscenací v celé historii Říše loutek, Malé loutkové varieté, které je ve všech složkách od začátku do konce dílem Bohumíra Koubka, jímž vyvrcholil i končil svou funkci uměleckého vedoucího. A opět s ní soubor sklízel úspěchy u diváků i na nejrůznějších přehlídkách i zahraničních zájezdech.

Etapa uměleckého vedení Říše loutek pro Hanku končí vlastně na pokračování. Poprvé v roce 1980: počet návštěvníků od založení dosáhl magického a skoro neuvěřitelného čísla 1.111.111 diváků – a za necelý půlrok tehdejší zřizovatel, Kulturní dům hlavního města Prahy, porušuje dosavadní demokratické právo souboru vybrat do funkce vedoucího člena souboru – za Hanku nastupující na mateřskou dovolenou administrativně dosadil Marii Šlemrovou, odborně nefundovanou – a navíc neschopnou komunikace se souborem, ani s jeho uměleckou radou, jejíž práva byla okleštěna. Tady se v plné nahotě projevily praktiky vedoucích normalizačních funkcionářů (málem tenkrát postihly i mne, protože jsem napsal o Říši loutek stať do připravovaného sborníku a Šlemrová se dozvěděla, že mám zákaz publikační činnosti – mé aktivity se tak podruhé protnuly s Hančiným působením v souboru).

Tato etapa skončila v roce 1985, kdy se Šlemrová při reorganizačních přesunech funkce vzdala – k režijní práci se vrátila Zezulová a Novák opět ujal post dramaturga. Výsledkem jejich činnosti byly kromě jiného i nově nastudované inscenace, mezi nimiž významné místo zaujal Pták Ohnivák a liška Ryška od Josefa Křešničky a taky Durantyho a Kawonova maňáskářská hříčka Muž, který prodává rány holí. Oba počiny v této etapě naposled naplno vyjádřily obě inscenační linie, provázející působení manželské dvojice ve vedoucích funkcích v souboru. Poté v roce 1992 obnovila Říše loutek svou původní právní subjektivitu a Zezulová končí jako umělecká vedoucí – nadále však až do dnešních dnů zde pokračuje v činnosti loutkoherecké i režijní (realizovala do roku 2007 dalších šest her, např. ze „zlatého loutkářského fondu“ záslužně Wilkovského Medvídka Ťupínka, Kainarovu Zlatovlásku, Romanovského Princeznu Majolenku, ale také v roce 2000 úplnou novinku Vy neznáte Krutihlava? – Ivy Peřinové, která vydržela na repertoáru až do konce 2008, kdy dospělí diváci na večerním představení zažili její derniéru, jež nám připomenula, že Zezulová vejde do loutkářské historie nikoliv jako samoúčelný experimentátor či aktualizační „novátor“, ale jako tvůrce, který svou solidní odbornou přípravu cele proměnil v nezištnou službu autorům, účinkujícím, loutkovým aktérům (jež neměla zapotřebí stavět do protikladu k živáčkům) a především dětským divákům.

Nemohu si v těchto souvislostech odpustit, abych nepřipomenul epizodu, kterou tenkrát někteří „potrefení“ nafoukli na dost velký skandál: ve druhé polovině 1988 totiž spatřil světlo světa Otevřený dopis Poradního sboru pro loutky Středočeského krajského kulturního střediska (na němž jsem se podílel i konečnou redakcí), kromě jiného reagující na jednostranné preferování tzv. autorského divadla a na dehonestování tradičních loutkářských forem pro údajné netvůrčí postupy. Okrajově postihlo i profesionály, ale zejména činnost amatérů – tedy také Říši loutek, která jako soubor zejména marionetářský se samoúčelnému uplatnění tzv. živáčků vyhýbala.

Opravdu je poučné si přečíst celé 8. číslo ČSL (jeho podstatná část byla tomuto tématu věnována) z onoho roku, bezprostředně předcházejícího „sametové revoluci“, která – doufejme navždy – otevřela prostor pro možnosti permanentního pochybování i o zdánlivě věčných pravdách. Naštěstí „karavana kráčela dál“, a našlo se i „sedm statečných“ – jen je asi škoda, že v těch porevolučních zmatcích téměř zanikla metodická pomoc amatérským souborům. Ale to už je jiná kapitola…

Tehdy se potřetí (a zatím naposled) mé publicistické působení protknulo s činností Hanky a potažmo i Říše loutek – byť nepřímo. Zbývá ještě Hančina aktivita pedagogická, protože od roku 1994 je zaměstnána jako pedagog, vyučující výchovu dramatickou, hlasovou i základy loutkového divadla na různých školách – dosud pak na Vyšší odborné škole pedagogické – Svatojanské koleji ve Svatém Janu pod Skalou a současně i na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Ale to je kapitola, o které nemám dostatečný přehled, abych ji mohl odpovědně posoudit. Nicméně i ze všech tvůrčích počinů Hany Zezulové lze rozpoznat její solidní přípravu a přístup, které mne opravňují k víře, že zanechaly trvalé stopy na všech spolupracovnících i žácích, na něž měla možnost působit rovněž v rámci výuky. A jenom doufám, že s tím hned tak nepřestane – na důchod má ještě „moře“ času…

Miroslav Langášek, 16. 5. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.