Přelet nad loutkářským hnízdem
Kvak a Žbluňk jsou kamarádi, Divadlo pro malýFoto: Milos Červený Beníšek

Loutkářské Mirotice

O tom, že se letní Setkání loutek a hudby v Miroticích stalo již příjemnou tradicí, jsem se mohla znovu přesvědčit na jeho již devátém ročníku (9. – 11. 8. 2012). O nápadu využít spojení „mirotického kultu“ Mikuláše Alše a Matěje Kopeckého pro festival zahrnující nejen vystoupení loutkářských skupin a souborů, ale zároveň poskytující dětem i dospělým z Mirotic i přilehlého okolí hezkou zábavu v přírodním prostředí Dolejšího mlýna, jsme již v Loutkáři psali.

Celá parta lidí kolem Ladislava Tomeše za léta už „vychytala“ organizační problémy, úspěšně vyřešila i pravidelný souboj s počasím – již před pár lety přibylo vedle zastřešeného pódia s nekrytými dřevěnými lavicemi pro diváky krásné bělostné šapitó – a rozrostly se i doprovodné pořady o nové tvůrčí dílny. Dramaturgický výběr loutkářských a divadelních skupin byl letos velmi pestrý a počítal hlavně s tím, že je třeba hrát v exteriéru a zaujmout různorodé publikum zahrnující jak děti, tak dospělé.

Třídenní festival měl pro mne několik příjemných překvapení. Bylo to především pražské Divadlo pro malý, které tvoří členové Divadla v Dlouhé (a absolventi loutkářské katedry DAMU) – sourozenci Magdalena Zimová a Martin Matejka s inscenací Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Je to vlastně po LokVaru, který byl také hostem letošního mirotického setkání, v Divadle v Dlouhé už druhý loutkářský soubor, který nezapomněl na své původní řemeslo.

Zaujaly mě i Eliščiny pohádky v provedení divadla Já to jsem Vítězslava Marčíka juniora. Mladý pomocník svého populárního otce od té doby, kdy jsem ho viděla v Popelce na Přeletu nad loutkářským hnízdem, vyrostl v osobnost. Využívá sice osvědčených prostředků komunikace s publikem svého učitele a prokazatelného vzoru, ale přidává k nim svěží herecký půvab a dobrou práci s loutkou.

Trochu složitější jsem to měla s přijetím inscenace Ať žije Kocourkov skupiny Vojty Vrtka a Jana Brůčka. Nechám stranou fakt, že si na příbězích kocourkovských vylámali zuby i zkušenější režiséři a že se onen výsměch lidské hlouposti u publika většinou mění v sympatizování se spíše nešikovnými než hloupým postavami a tudíž ztrácí své ostří, ale i onen dobře míněný morální apel, kterým tvůrci představení spíše zatěžkali, se ve výsledku minul svým cílem.

Vedle loutkových představení a milých osobních setkání mě v Miroticích čekalo ještě jedno překvapní, a to v osobě paní Hněvkovské-Kopecké, další příslušnice rozvětveného rodu legendárního Matěje Kopeckého. Stačila mi říci jen pár slov o svém otci, loutkáři hrajícím za I. republiky na stálém stanovišti na Letné, ale domluvily jsme se na setkání v Praze, kde žije. Čtenáři Loutkáře se tedy mohou těšit na vyprávění o jejím působení v otcově divadle, ale i o osudech a pocitech loutkářů, které „postihl“ po roce 1948 tzv. Divadelní zákon.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2012]

Malíková Nina, 20. 9. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.