Bábkarská Bystrica Tour 2018

Zlatovláska trochu jinak aneb Hradečtí kluci zase v akci

Zatím poslední inscenace hradeckého DRAKu Zlatovláska podle M. D. Rettigové nikterak nezastírá, že ve způsobu uchopení známého pohádkového příběhu volně navazuje na inscenaci Jak si hrají tatínkové (2005). Tentokráte se Josef Krofta znovu vrátil k předloze, která v jeho tvůrčí práci (a ostatně i v celém moderním českém loutkovém divadle) znamenala výrazný předěl.

Tehdy totiž Krofta přečetl Kainarovu Zlatovlásku – do té doby „kultovní“ titul českého poválečného loutkového divadla – jinak. Lyrizující Kainarův text o cestě Jiříka za zlatovlasou pannou vyložil spíše jako pochmurnou keltskou baladu o lásce a smrti komentovanou voicebandovým chórem a interpretovanou nezapomenutelnými „nahými“ loutkami výtvarníka Petra Matáska. Tentokráte mu pro „novou“ Zlatovlásku nebyli předlohou ani Erben ani Kainar, ale méně známá varianta této pohádky od Boženy Němcové. Jedno je však s památnou inscenací z r. 1981 shodné: S pohádkou o Zlatovlásce zacházel režisér i tentokráte velmi volně.

S již zmíněným přepisem pohádky o Sněhurce do podoby inscenace Jak si hrají tatínkové má skutečně tato Zlatovláska hned na první pohled hodně společného. Hraje se zde s předměty běžné potřeby, které však, zcela v duchu využití základních principů loutkového divadla, v novém kontextu získávají řadu dalších významů. Také prostředí není nijak „pohádkové“ – jen se místo instalatérské dílny z citované inscenace ocitáme v dobře vybavené kuchyni a i tentokráte je realizace svěřena do rukou výhradně pánskému (šestičlennému) kolektivu.

Rámcem pohádky jsou svatební přípravy, během kterých jeden z nepozorných kuchtíků zaujatý spíše čtením pohádkového příběhu než přípravou menu, ve kterém chybí dokonce svatební dort, prožije na vlastní kůži znovu Jiříkův příběh.

Rytmus kuchařských příprav svatební hostiny od počátku udá výrazné tempo, určí se základní vizuální klíč a my se můžeme jen bavit, jak si s řadou scénických metafor, které zde nabízejí nejrůznější kuchyňské předměty, tvůrci poradí.

Základní konflikt mezi Jiříkem a králem – tady mezi nepozorným kuchařským učněm a jeho přísným šéfem panem Kadlecem – je od počátku mnohem méně vyhrocený než v případě pohádkového krále a jeho zvědavého kuchtíka Jiříka. Nejde tu o spor stáří a mládí, zla a závisti proti mladické neobratnosti, zvědavosti i důvěřivosti, ale (a zde je cítit trochu protektorsky zvednutý prst) o to, dokázat právě tomuto trochu romantickému kuchtíkovi-intelektuálovi všechny zajímavé a široké možnosti jeho řemesla! Vztah mezi Jirkou a jeho nadřízeným je zde vzhledem k divácké adrese vlastně více partnerský, ale zároveň tím připravuje vlastní příběh o nejeden dramatický konflikt. Ostatně srážení dramatických hrotů ve prospěch komediálnějšího, „měkčího“ řešení situací je zásadním gestem celé inscenace. Tím je zde očividně hra a hravost, včetně zvoleného, v poslední době trochu mediálně módního zájmu o kuchařské umění.

Ostatně právě s touhle současnou zálibou ve vaření, která je jednou z nabízených účinných zbraní pro návrat od počítačů k vůním a chutím obyčejného života, si několikrát (záměrně?) inscenace pohrává a několik citací z televizní show „ Kluci v akci“ publikum okamžitě zřetelně a vděčně „čte“.

Inscenace pracuje zajímavě se scénickým prostorem (Marek Zákostelecký) s využitím točny, která pro rychlou změnu prostředí skýtá řadu vděčných možností. Část válcovité scény je v přestavbách zakryta průhlednou látkou, kterou se jako romantizující revuálkou oddělují dva hrací prostory: prostor kuchyně (je v scénických proměnách zároveň prostorem pohádkového světa) a předscény, která je jakýmsi „vnitřním životem“ kuchtíka Jiříka vedeného čtením z pohádky jako kapesním cestovním průvodcem. Polyfunkční průhledné šály napnuté na konstrukci scény slouží nejen jako oponky proměnlivé hrací, ale i jako promítací plátno pro stínohru, dají se různě svazovat jako ozdobné drapérie i obří cukrářské kornouty.Válcovitá scéna (možná opět v scénografické metafoře vycházející z podoby obřího svatebního dortu?), je ve svém významovém půdorysu zároveň kruhem, ve kterém se odvíjí Jirkova cesta, kruhem znázorňujícím koloběh života i pohádky.

Veškerá kuchařská činnost nápaditě ilustrující pohádkový děj je v inscenaci sledem řady vděčných loutkohereckých kousků – využívajících v hudební partituře Jiřího Vyšohlída nejrůznějších zvuků a rytmů (tlučení nejrůznějšími kuchyňskými předměty do hrnců, broušení nožů, foukání do lahví, hra na skleničky, „tvrzení muziky“ chrastěním sypátek na cukr) až po závěrečná cinknutí, která ohlašují pointy jednotlivých akcí Hlavní je zde rytmus dobře jdoucí práce, rytmické poklepávání, chlapská součinnost vyžadující přesnost a vzájemné naslouchání, ale je to i příležitost pro parodii na oblíbené kuchařské televizní programy, pro gejzír loutkohereckých nápadů (imaginární vážení mouky, která je zadělávána v kuchařské čepici, její tvarování, hnětení, válení „těsta“ a jeho vykrajování formičkami zakončené nezbytným cinknutí).

Svět kuchyně a pohádky se postupně čím dále tím více prolínají a hra na pohádku a zároveň pohrávání si s hlavním hrdinou pokračuje (hořící keř s mravenci je právě se pálícím plechem s formičkami, které Jirka z trouby na poslední chvíli vytáhne a zachrání formičky-mravence z hořící trouby svou zástěrou, po které „mravenci“vylezou a vytvoří tak fantaskní železný závěs).

Každá kuchyňská akce je proložena Jirkovou „putovačkou“ (místo koně si Jirka osedlá kamna, pro zvuk klusotu koně docela postačí dvě sběračky, krkavčím hnízdem jsou útroby lednice, ve kterých zachráněná rozmražená kuřata-krkavčata revuálně stepují) do které se aktivně zapojují i Jiříkovi kolegové kuchaři. S jejich pomocí stínoherně ožijí vařečky i utěrky a díky otočení jeviště vidíme poprvé kuchyň zezadu. Napnuté utěrky jsou plachtami a za povelu „zvednout kastrol“ se uskutečňuje fantaskní mořská plavba.

Scéna u cukrového krále, kam přichází Jirka pro svatební dort, je opět pohráváním si s předměty spojenými s cukrářským uměním (králova koruna je obrácenou bábovkovou formou, šály jsou kornouty naplněnými imaginární šlehačkou…). A Jiřík zde dostává při hledání Zlatovlásky (panenky na svatební dort!) známé tři úkoly: Zlatovlásčiny perly jsou vysypané bonbóny, které pomáhají sbírat mravenci, při hledání zlatého věnečku v moři se opět uplatní stínohra. „Pravou“ Zlatovlásku hledá Jiřík jako třetí úkol v pěti komnatách, což jsou opět cukrářské čepice, z nichž jen jedna skrývá hledanou panenku.

Jiřík získá živou a mrtvou vodu a jsme zpátky u krále-Kadlece. V kuchyni vrcholí přípravy na svatbu a oba příběhy z „reálné“ i pohádkové kuchyně se prolnou. Kadlec nalije záměrně do vaření „mrtvou vodu“, kterou Jiřík vypije a padá. Vzápětí se ale prozrazuje, že vše je opět „jen jako“. Na sporáku se objevuje dortová panenka-Zlatovláska, která rozkymácením kamen převrhne na „mrtvého“ Jiříka láhev s „živou vodou“. A už je tu svatba. Zazní ještě příkaz „Noste na stůl!“ a posléze „Ať žije Jiřík a Zlatovláska!“, je přinesen svatební dort s panenkou, hraje kapela kuchtíků – jak jinak než na improvizované kuchyňské nástroje – a je málem finále. Zbývá totiž ještě závěrečné ponaučení laskavého šéfa: „Tak vidíš, že to vaření není taková otrava!“

Z hereckých výkonů v inscenaci, která přesně šlape jako hodinový stroj, se výrazně uplatňují především dva protagonisté: Jiří Kohout, který se zbavil svého „prosťáčkovského“ klišé a klidně, v dobrém kontaktu s publikem buduje figuru svého současného kluka Jiříka, a Václav Poul, který v řadě hereckých proměn a úkolů s komediální nadsázkou suverénně balancuje mezi oběma polohami trochu mrzoutsky přísného, ale spravedlivého pana Kadlece a ješitného krále.

Zvolená hravost a vtipná řešení zástupných rekvizit a někdy jen trochu samoúčelné vtípky jdou k sobě s tématem pohádkové předlohy jen tak napůl. Je zde plno opalizujících významů, ale někdy až výtvarně obžerná forma zahlcuje obsah. Provozní zádrhele kuchtíka na cestách nejsou překonáváním nebezpečenství, hrdinovým postupným zráním, sebeuvědomováním se, ale spíše pro diváky nabídnutými možnostmi společného luštění jevištně působivých metafor na osnově známé pohádky. V takto komediálně pojaté Zlatovlásce není výrazný střet se zlem ani jeho potrestání (jak taky jinak, když pan Kadlec je vlastně jen moudrým a někdy trochu generačně směšným protektorem), nabízí se i otázka jestli Jiřík překonával řadu potíží jen kvůli malinké hračce znamenající doslova „třešničku“ na dortu jejich kuchařské exhibice. Nebo že by mu šlo jen o dočtení napínavé pohádky?

Tato inscenace právě pro svou komediálnost, hravost a neokoukanost loutkářských čísel a metafor jistě suverénně obsadí žebříček oblíbenosti na řadě našich i zahraničních festivalů, ale přes tato plus nemohu zapřít, že mi v tom všem čarování něco chybí. Kuchařské recepty v titulu zmíněné Magdaleny Dobromily Rettigové to ale určitě nejsou.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Josef Krofta a kolektiv: Zlatovláska podle M. D. Rettigové

režie: Josef Krofta, výprava a loutky: Marek Zákostelecký, hudba: Jiří Vyšohlíd

Psáno z premiéry 18. 11. 2008

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2009]

Nina Malíková, 29. 4. 2009

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.